Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 17. kapitola

30.08.2011 (11:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 85× • zobrazeno 10313×

Bella:

Hladil mě a líbal na krku. Jeho dech mi sklouzával po kůži a způsoboval příjemné chvění. Vzpínala jsem se pod ním a všemi doteky a polibky mu dávala najevo, jak moc ho chci. Prsty mi zabořil do vlasů a odtáhl se ode mě. Díval se mi do očí.

„Miluju tě,” zašeptal a opět dorážel na mé rty. Příjemně se mi motala hlava. Končil mi dech a slyšela jsem bušení vlastního srdce. Buch… buch… klap… buch… klap… Tohle je divný…

„Edwarde!?” Tanya stála ve dveřích se zděšeným výrazem. Není to tak, jak to vypadá, by znělo směšně, protože to bylo přesně tak, jak to vypadalo. V očích se jí zaleskly slzy. Brada se jí chvěla, jak zadržovala pláč. Svlékla prsten a hodila ho po nás. Pak utekla. Klap… klap… klap… prásk.

Probudila jsem se a zírala do bílého stropu. Krev mi tepala ve spáncích a pyžamo jsem měla celé propocené. Tohle byl jeden z těch mírnějších snů. Naštěstí.

Od pravého rohu až k oknu se táhla malá prasklina. Jak dlouho už tam je? Všimla jsem si jí vůbec někdy? Všiml si jí on? Ne. Stop. Nebudu přemýšlet. Nechci myslet… Nemysli, nemysli, nemysli!

Takže si myslíš, že když si oblečeš krátkou sukni a blůzu s výstřihem, tak projdeš?

Ne. Žádné myšlenky a ani vzpomínky. Zkrátka uplynulý měsíc se nikdy nestal. Nikdy jsem ho nepotkala a nikdy jsem s ním nemluvila.

Tys dělala zkoušku u Edwarda Cullena a on tě potom pozval na kafe?

A dost. Takhle to nejde. Takhle se z toho nikdy nedostanu. Já chci, aby to přestalo. Aby on přestal…

Jsi nádherná.

Miluji tě.

Dneska to jsou přesně čtyři týdny, co se známe.

Nevěděl jsem, které máš nejradši.

Jsi moje všechno.

Bílý strop. Prasklina. Okno. Den. Ráno. Měla bych vstát. Posadila jsem se a spustila nohy z postele. Soustředit se jen na to, co zrovna musím udělat, mi šlo docela dobře. Vždyť to už takhle praktikuju jak dlouho. Čtyři dny? Ustlat postel. Vyvětrat. Jít do koupelny. Převléct se. Uvařit kafe.

Sejdeme se ráno u kafince?

„Bello, co tady nacvičuješ?“ Jessica stála u stolu a nevěřícně zírala na dřez. Když jsem se podívala tam, kam ona, zjistila jsem, že mi ruku smáčí voda, která přetékala z rychlovarné konvice. Proč ji mám v ruce?

Šel jsem nám koupit snídani. Miluji tě a nepanikař. Za chvilku jsem tady. E.

„Bello?” Jessica stála vedle mě a brala mi konvici z ruky. Proč to dělá? Chci si jen uvařit kávu…

„Bello, pusť ji!” nakázala mi a druhou rukou z ní sundávala moje prsty. Kdy vypnula vodu?

„Chci kafe,” vysvětlila jsem jí a znovu se po ní natáhla. Jessica zareagovala včas, abych se jí ani nedotkla.

„Dobře, ale nejdřív ji utřu. Je celá mokrá a mohla by zkratovat,” odpověděla a prošla kolem mě.

„Už sis zapnula telefon?” zeptala se a utěrkou napravovala to, co jsem způsobila.

Uz ted mi chybis. Miluji te.

„Bello, na něco jsem se tě ptala,” upozornila mě a vytáhla hrnek, do kterého nasypala kávu.

„No…” Jak zněla ta otázka?

„Takže ne. Koukej si ho zapnout. Charlie mi psal SMSku, jestli o tobě něco nevím,” nadhodila. Panebože! Charlie! Jak jsem mohla být tak hloupá – nechat vypnutý telefon.

„Hned ho zapnu, Jess. A kdy ti táta psal?”

„Včera. A předevčírem se mě na tebe ptal profesor Heigl.” Jessica zalila mou kávu a postavila ji přede mě.

„Bello,” začala smířlivě. „Už je to skoro týden a ty…”

„Nechci o tom mluvit. Jsem v pohodě, jasný?!” Vzala jsem si kafe a odešla do pokoje. Žádný vzpomínky. Žádný myšlenky. Žádný slzy. Nic!

Mobil ležel tam, kde jsem ho před pěti dny nechala. Na nočním stolku. Šla jsem k němu jako k atomové bombě. Moc dobře jsem věděla, co se stane, až ho zapnu. Ale jsem na to připravená? Bude to… hodně bolet?

Ruce se mi třásly tak moc, že mi málem vypadl na zem. Ztěžka jsem dosedla na postel a zmáčkla tlačítko, které by ho mělo přivést k životu. Displej se rozsvítil a naskočilo logo operátora. Píp. Píp. Píp… Číslo u počtu přijatých zpráv a nepřijatých hovorů se neustále zvyšovalo. Tím se také zvyšovala šance, že se udusím ve vlastním těle. Každé pípnutí mi svíralo hrudník víc a víc. Nakonec, když mobil utichnul, jsem se konečně dokázala nadechnout. Počet zpráv třicet šest. Počet nepřijatých hovorů dvacet jedna. Další hluboký nádech a tlačítko OK. Ať to mám co nejrychleji za sebou.

Edward

Edward

Edward…

Ani jednu ze zpráv jsem si nepřečetla. Najela jsem na protokol hovorů.

Edward

Táta

Edward…

Najela jsem na druhé jméno a zmáčkla zelený telefon. Zazvonilo to dvakrát.

„Bello.” Táta zněl úlevně.

„Ahoj, tati,” odpověděla jsem a čekala, co bude dál.

„Proč jsi měla vypnutej telefon? Sháním tě už tři dny.” Teď už zněl vyčítavě.

„Já… nemohla jsem najít nabíječku,” lhala jsem. A to dost špatně, protože mi ihned zčervenaly tváře.

„Bello, ty jsi nemohla najít nabíječku?” Nevěřil mi. A nebylo to, proto, protože je policajt a lež pozná na míle daleko. Znal mě a věděl, že já vždycky vím, kam si co dám.

„Tati, já…” Ne. Nemůžu mu říct, že jsem se zapletla s asistentem profesora, který, jak se ukázalo, má snoubenku. Tohle by táta nepochopil. Manželství, byť i jen jeho příslib, je pro něj něco úctyhodného a neochvějného. Něco, co spojí dva lidi takovou silou, kterou nikdo nemůže zpochybnit. Ani jeho dcera. Partnerů můžeme mít mnoho, ale jen ten, koho si vezmeme, se stane součástí našeho života navždy.

„Bello, jsi tam?”

„Ano. Já… jen toho mám teď hodně ve škole. To víš, ten projekt a učení,” zkusila jsem polopravdy. Ve škole jsem byla naposledy v pondělí. Od té doby mě tam nikdo neviděl.

„Dobře, holčičko. Tak já už půjdu. Moc to s tím učením nepřeháněj. A zase se mi ozvi.”

„Jasně. Ahoj.”

„Ahoj.” Zavěsil.

Jakmile jsem odložila mobil na jeho místo, ozval se zvonek. Moc dobře jsem věděla, kdo to je. Od toho osudného dne chodil pravidelně. Ráno a večer.

Otevřela jsem dveře a pozdravila toho kluka, který vždy řekl tu stejnou větu.

„Zásilka pro slečnu Swanovou.” Koukala jsem na kytici bílých tulipánů, k níž byla červenou stuhou připevněná bílá obálka. Zavrtěla jsem hlavou.

„Opět ji nepřijmete?” optal se ten kluk. Další zakroucení mé hlavy následované jeho povzdechem. Zřejmě jsem mu přidělávala práci.

„Tak mi to tu podepište.” Podal mi formulář o nepřevzetí a navrácení. S nashledanou odešel. Nechci žádné kytky. Nechci žádnou jeho připomínku. Stačí ta, kterou mám uloženou v tom starém výtisku. Strana 46, jednání 2, scéna 6.

…takové smršti lásky hrozí ztroskotáním, v největším vzletu zprudka končívají, jako když střelný prach a oheň vzplanou v ničivém polibku…

V chodbě jsem narazila na Jessicu. Vycházela z koupelny a byla bílá jako stěna. Opět si prožila jeden z těch nepříjemných příznaků těhotenství – ranní nevolnost. Nikdy bych to neřekla nahlas, ale záviděla jsem jí. Záviděla jsem jí to, že nedodělá vysokou, i když se s tím nechce smířit a plánuje během mateřské přestoupit alespoň na kombinovanou formu studia. Záviděla jsem jí Mikea, který si už teď našel druhou brigádu jako noční hlídač, aby je uživil. Záviděla jsem jí, když se Mike vrátil odkudkoliv a políbil ji na tvář a pak na bříško, kterému zašeptal – tatínek je doma.

Tohle všechno, co jsem neměla, jsem mít chtěla. Chtěla jsem to jednou mít s ním…

„Doufám, že ty knížky nelžou a druhej trimestr už bude v pohodě,” zabručela a pohladila si břicho.

„Neboj. Bude,” chlácholila jsem ji a opět zakusila příchuť závisti.

„Jo a Bello, měla bys zavolat Heiglovi,” oznámila mi. Ano, ten projekt…

„Hm,” přikývla jsem a protáhla se kolem ní. Štvalo mě, že jsem taková. Že místo toho, abych jí to přála, tak jí v duchu kritizuju za cokoli, co řekne na účet toho mrňouska. Nebo když si stěžuje, že Mikea vidí tak strašně málo. Kolikrát mám sto chutí jí říct, ať si váží toho, co má… Ale nakonec jen mlčím a utíkám. Být na někoho naštvaná je totiž mnohem jednodušší. A hlavně míň bolestivý. I přesto se ale někdy utěšuju nereálnýma představama o tom, co se mnou bude za pět deset let. Budu vdaná? Budu chtít mít někoho jiného, než byl on? Dokážu milovat někoho jiného než jeho?

Chmurné myšlenky zahnal telefon. Opět zvonil a dožadoval se mé pozornosti. Na displeji blikalo jeho jméno.

Edward.

Sakra, proč?! Proč je všude, když ho nechci? Nemůžu ho chtít. Má Tanyu a má si ji brát. Tak proč mi volá? Proč mi posílá kytky? Chce tak snad ulevit svému svědomí? Má mě teď za chudinku, která se může pomalu z toho všeho zbláznit?

Zelené tlačítko.

„Nech mě být. Nevolej a nic mi neposílej. Nechci o tobě nic vědět. Dělej, jako bych nikdy neexistovala,” křičela jsem do telefonu a pak zavěsila.

Ihned jsem našla Heiglovo číslo a vytočila ho. Pomalu jsem se zklidňovala a vymýšlela omluvu pro profesora. Nakonec jsem využila svého vzlyky změněného hlasu. Nemoc je přece dobrá výmluva. A profesor ji akceptoval. Popřál mi brzké uzdravení a s tím, že v pondělí se koná schůzka studentů, kteří se zapojili do projektu, se rozloučil. Telefon jsem ihned vypnula. Budu ho zapínat jen v noci, abych věděla, jestli mi náhodou nevolal Charlie.

Bohužel jsem si uvědomila jednu skutečnost – v pondělí ho uvidím…

Moc vám děkuji za komentíky u předchozí kapči. Tahle dnešní byla ještě taková trápící, ale ta příští... Bude tam hodně Edwarda.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 17. kapitola: