Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 12. kapitola

04.08.2011 (20:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 94× • zobrazeno 12521×

Z toho filmu jsme toho už moc neměli. Ne že by mi to nějak vadilo, ale stále jsem tak nějak očekávala, že se Edward stáhne. V autě to jiskření mezi námi utnul a tady v kině, kde mimochodem nebylo moc lidí, by zašel dál? Moje přesvědčení se o několik chvil později potvrdilo. Jeho dlaň sklouzla níž, jen na moje stehno, ale jeho jazyk se začal probojovávat do mých úst. Neměla jsem na výběr a vlastně jsem ani mít nechtěla. Na jeho dráždivé dorážení jsem odpovídala víc než ochotně a moje ruce měly za chvíli spoustu práce s probádáváním jeho krku, ramen a zad.

„Odpuštěno?“ zeptal se, když se ode mě malinko odtáhl. Pojď zase zpátky…

„Skoro,“ šeptla jsem a Edward se usmál.

„Lásko, vážně bych moc rád pokračoval, ale ten film už končí.“ Jakmile to dořekl, světla se začala postupně rozsvěcovat. Vlepil mi ještě jeden rychlý polibek na špičku nosu a odtáhl se. S povzdechem jsem se svalila na opěradlo a Edward se rozesmál.

„Co je?“ Je tu snad něco k smíchu?

„Nic,“ opět se zasmál. „Jen jsem se tak strašně moc snažil být důkladný, aby první rande proběhlo tak, jak má, a nakonec se tak vlastně stalo,“ smál se dál. Nějak mi stále unikala pointa.

„Muchlování v kině přece k prvnímu rande patří, ne?“ Díval se na mě a stále se usmíval. Měl pravdu. Někdo kouká na film a muchlování si nechá do auta. Někdo jiný to stíhá už v kině a někdo ještě další, jako třeba Jessica s Mikem, do kina ani nedorazí. Zasmála jsem se taky.

Edward mi pomohl vstát a gentlemansky mi podržel kabát, abych do něho mohla bez potíží vklouznout.

„Takže ještě nám zbývá večeře a pak rozpačitá pusa přede dveřmi. Už se na ni těším,“ prohodil, zatímco jsme vycházeli z budovy kina. Nevěřícně jsem se na něj podívala.

„Zapomněl jsi ještě na něco,“ podotkla jsem a bavila se jeho zmateným výrazem. Byl k nakousnutí, když nevěděl, o čem mluvím.

„Slíbils mi kytky,“ připomněla jsem mu. Zářivě se usmál. Aha, takže nezapomněl.

„Neboj. Taky na ně přijde čas,“ odpověděl a zabouchl za mnou dveře auta.

xxx

Restauraci, kterou Edward vybral, jsem nikdy nenavštívila a zřejmě, kdybych ho nepotkala, tak bych do ní ani nešla. Všechno dýchalo luxusem. Od podlah potažených vkusnými koberci, zdí polepených světlými tapisériemi s jemným květinovým vzorem, přes stoly skryté pod ubrusy z těch nejvzácnějších tkanin a vysoké židle, které jsem znala jen z obrázků francouzských zámečků, až po kazetový strop a mohutné křišťálové lustry.

Muž v černém smokingu nás pozdravil s francouzským přízvukem a optal se, jestli máme rezervaci. Jakmile Edward řekl své příjmení, ten postarší pán vykulil oči. Se zdvořilým následujte mě se otočil na patě a vedl nás do útrob restaurace. Čekala jsem, že se zastavíme před jedním z těch stolků, na kterých byly postaveny vysoké sklenice, látkové prostírání a asi dvacet příborů z každé strany. Na moment jsem se cítila jako Vivien z Pretty Woman – jak poznám salátovou vidličku od té dezertní?!

Jenomže my jsme se zastavili až před světlými dveřmi, kde nás ten monsieur zanechal. Zmateně jsem se podívala na Edwarda, ale ten byl naprosto… bezvýrazný. Neměl nám ten chlápek říct, že za chvíli přijde obsluha? Radši jsem to neřešila a zaměřila svou pozornost na mého přítele, který si svlékl sako. Taky jsem si rozepnula kabát a dřív, než jsem se nadechla, Edward mi ho sundával. Oba dva kusy oblečení pověsil na věšák a obrátil se ke mně.

„Nevěděl jsem, které máš nejradši,“ zašeptal mi do ucha a otevřel ty bílé dveře. Na jejich prahu jsem zůstala stát jako opařená. Ten výjev přede mnou byl… neskutečný. Salónek, do kterého by se pohodlně vlezlo i třicet lidí, byl přeplněný různě barevnými květinami, které stály ve stejných skleněných vázách. Ty rostliny byly všude. Na zemi, na stolech, na parapetech… A uprostřed té květinové džungle stál prostřený stůl s dvěma vysokými židlemi. Moje první myšlenka byla – to se mi jen zdá. Myšlenka druhá – vypadá to tu jak ve filmu od Rosamunde Pilcherové, kdy se hlavní hrdina chystá požádat svou vyvolenou o ruku. Zděsila jsem se a koukla na Edwarda. Byl nervózní. To snad ne…

„Jestli se ti to nelíbí, tak můžeme jít někam jinam. Mám zarezervované ještě další dvě restarauce…“

„Líbí se mi to, ale…“ přerušila jsem ho a znovu se porozhlédla okolo sebe.

„Ale?“ Opět jsem svou pozornost zaměřila na něj. Prošla jsem dovnitř a počkala, až se za námi zavřou dveře.

„Upřímně?“ zeptala jsem se s malou dušičkou.

„Samozřejmě,“ přikývl. V obličeji měl vepsanou starost.

„Tohle,“ mávla jsem do prostoru. „Moc to nezapadá do konceptu prvního rande. Vypadá to tu, jak…“ Opět mi došla řeč.

„Jak co?“ optal se vážným hlasem.

„Jako by ses tu chystal někoho požádat o ruku,“ vysvětlila jsem mu. Zarazil se a obočí se mu stáhlo k sobě.

„Ne. Nechci tě požádat o ruku,“ vyhrkl a pak se odmlčel. „ Teda, ne že…“ Dlaní si přejel přes obličej.

„Teď to vyznělo jako že by se ti tohle nikdy nemohlo stát…“ Nervózně si prohrábl vlasy. „Já jen… chtěl jsem pro tebe to nejlepší, a tahle restaurace patří mezi tři nejlepší podniky ve městě…“ žblekotal jednu věc za druhou. Ta náhlá potřeba ho uklidnit byla na mě až moc. Přešla jsem k němu a vzala jeho obličej do dlaní, tak jako to dělává on mě. Byl v neuvěřitelných rozpacích a působil jako malej bezbrannej kluk.

„Edwarde, to nejlepší pro mě jsi ty. Nepotřebuju, abys mě bral do luxusních podniků a vytvářel pro mě květinové zahrady. Spokojila bych se i s hot dogem ze stánku, když tam budeš se mnou.“ Můj pohled mi oplácel. Postupně se jeho obličej rozjasňoval.

„Omlouvám se,“ šeptl.

„Nemáš za co,“ ujistila jsem ho a něžně ho políbila na rty.

„Takže teď asi půjdeme najít nějakej ten stánek, ne?“ navrhl. Přikývla jsem a následovala ho ke dveřím. Když je otevřel, zarazila jsem se. Sice tohle bylo všechno tak moc neskutečný, ale přece se neodejdu bez květiny. Otočila jsem se na patě a vběhla mezi to voňavé rostlinstvo. Po chvilce jsem našla svý oblíbený kytky. Vytáhla jsem jednu a opět se rozběhla k Edwardovi.

„Bílý tulipány. Ty mám nejradši,“ vysvětlila jsem mu a prošla okolo něj ven. Koutkem oka jsem viděla jeho úsměv.

xxx

Když jsme o půl hodiny později zastavili v Madisonském parku, všechno mezi námi, už bylo jako dřív. Po cestě jsme se dohodli, že se pokusíme to naše první rande zachránit. I když ty propletené prsty, které jsme celou tu dobu v autě nechali zaklesnuté do sebe, vypovídaly o opaku. Tulipán pomalu, ale jistě ovadal na palubní desce, ale i tak jsem věděla, že si tu kytku nechám. Usuším ji a založím do Shakespearova Romea a Julie.

„Dva hot dogy s hořčicí,“ objednal nám Edward dnešní večeři. Po chvilce jsme si to už oba vykračovali po úzkém chodníčku, směřujícím více do ztemnělého parku.

„Tak jak se ti líbil film?“ Edward začal hrát svou roli. Utřela jsem si pusu ubrouskem a vyhodila ho.

„Vlastně ani nevím. Moc jsem toho z něj neměla,“ připustila jsem a koukala na Edwardův úsměv.

„Jak je to možné?“ zeptal se naoko udiveně.

„Ten člověk, co seděl vedle mě, mě totiž docela dost rozptyloval,“ poukázala jsem na jeho chování. Jeho úsměv se rozšířil a tělem se namáčkl na to mé.

„Jak moc tě rozptyloval?“ zašeptal mi do ucha. Ten svůdný tón použil záměrně?

„Strašně moc.“ Omotala jsem ruce kolem jeho krku.

„Takhle?“ optal se a nečekal na mou odpověď. Ledové rty se přitiskly na ty moje a začaly je probouzet k životu. Tohle taky patří k prvnímu rande? A proč by ne. Už jsme se muchlovali v kině. Když se jeho prsty zapletly do mých vlasů a jeho jazyk se vkradl do mých úst, bylo mi opět horko. Jedna chladivá dlaň líně sjížděla z mé hlavy přes krk na záda. Ten pohyb byl tak nevinný, a přesto mě přiváděl k hříšným myšlenkám.

„Edwarde?“ zamumlala jsem. Chci tě…

„Hm?“ zahuhňal a dál oždiboval mou bradu, zatímco jsem nabírala dech.

„Porušuješ naši dohodu.“ Proč mi najednou přišlo důležité tohle rande dotáhnout do jeho zdárného konce? Tedy tak, jak by první rande mělo dopadnout.

„Byl to fajn večer.“

„Jo to byl.“

Trapné ticho.

„Možná… bychom si to mohli někdy zopakovat.“

„Jo, to by bylo fajn.“

Další trapný ticho.

„Tak… já už půjdu.“

„Jo.“

Přešlápnutí z nohy na nohu.

„Dobrou.“

„Dobrou.“

Zase ticho, při kterém si koukáme vzájemně do očí.

„Tak...“

„Tak...“

Další přešlápnutí.

„Ahoj.“

Rychlé naklonění k mé osobě a nejisté otření jeho rtů o ty moje…

„Dobře, tak budeme pokračovat nevinnou konverzací,“ zavrněl mi do ucha a stiskl můj lalůček mezi zuby.

„Hmm… to je… dobrý… nápad,“ vydala jsem ze sebe. Edward sice navrhoval řešení, které by určitě fungovalo, ale jeho chování nenasvědčovalo tomu, že by chtěl přestat.

„Co máš v plánu na zítra?“ optal se a svým nosem mě polechtal na krku.

„Chtěla jsem napsat ten projekt,“ dostala jsem ze sebe už docela klidným hlasem. Když mě Edward nerozptyloval, můj mozek fungoval, tak jak má a hlas nepřeskakoval z jedné noty na druhou.

„Aha,“ snažil se znít pokojně, ale ten smutný podtón se nedal přeslechnout.

„Nebo to můžu nechat na neděli,“ vyhrkla jsem. Edward se ode mě odtáhl a s vážností se mi zadíval do očí.

„Bello, už jednou jsem říkal, že nemáš na mě brát kvůli tomu projektu ohled,“ prohlásil. Sklopila jsem zrak a snažila se vymyslet variantu, díky níž bych mohla skloubit příjemné s užitečným. Ale co by Edward dělal? Sledoval mě, jak pracuju?

„Mohl bys mi pomoct,“ začala jsem.

„Jak?“ A pak mě osvítilo. Stevansová…

„Budu potřebovat tvůj posudek ohledně psychologického vlivu na ty vězně. Stevansová by možná chtěla vidět nějaký zápis z našeho jednání,“ šeptla jsem a koukla na něj, abych zjistila, jak se tváří. Usmíval se.

„Rozkaz, paní šéfová.“ Zamračila jsem se nad tím oslovením.

„Ale no tak, Bello. Ten projekt vedeš ty. Takže jsi vlastně něco jako moje nadřízená,“ vysvětloval s cukajícími koutky. Dobrá, chceš boj? Máš ho mít.

„Ano, pane Cullene. Jsem vaše nadřízená, takže ten posudek bude mít minimálně pět stran,“ zahrála jsem si na big bosse.

„Obávám se, že v tom případě bude nutné, abych strávil celý víkend s vámi, slečno Swanová,“ vrátil mi a já se mohla štěstím zalknout. Já, Edward, prázdný byt a… projekt. Trocha projektu.

xxx

Do výtahu jsme vstoupili v rozverné náladě. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je to rande už za námi. Byl to vlastně moc krásnej večer, ale mně v hlavě stále lítala jedna myšlenka. Bude moc troufalé, když pozvu Edwarda dovnitř? Není to proti nějakým nepsaným pravidlům? Vždyť v tom parku mi snad naznačil, že bychom se mohli posunout dál. Nebo se mi to jen zdálo? Říkal, že se mnou bude muset strávit celý víkend. Ale jak to myslel? Celý víkend znamená jen dny, nebo i noci? A vážně se bude chtít zabývat jenom tím projektem? Nebo to byla pouhá záminka k tomu, aby mohl zůstat přes noc?

„Na co myslíš?“ zeptal se mě, když jsme došli ke dveřím.

„Na to, že to byl moc krásnej večer,“ řekla jsem pravdu jen z části. Usmál se a políbil mě na hřbet ruky.

„Souhlasím. Taky se mi to líbilo,“ přitakal a poodstoupil ode mě.

„Někdy bychom si to mohli zopakovat,“ navrhl po chvilce, když jsem nijak nereagovala.

„Jo. To by bylo fajn,“ vydechla jsem a sledovala jeho tvář, ve které se odrážela pouliční světla, která rozjasňovala chodbu velkým oknem.

„Takže…“ Naklonil se ke mně a zastavil svou tvář pár centimetrů od té mé.

„Takže…“ zopakovala jsem nervózně. Mám ho pozvat, nebo ne?

„Asi půjdu,“ řekl tichým hlasem a pozoroval mě spalujícím pohledem. Sakra, proč se mi potí dlaně?

Zmohla jsem se jen na přikývnutí.

„Dobrou noc, Bello,“ zašeptal a dlaní mě pohladil po tváři. Pozvat? Nepozvat?

„Dobrou,“ vydechla jsem. Mírně se usmál a zpříma mi hleděl do očí. Bylo to jiné. Nedíval se na mě, ale do mě. Jako by ve mně četl něco, o čem jsem neměla ponětí, jestli tam vůbec je. Velice pomalu se ke mně začal sklánět. Je možné, že slyším bít svoje vlastní srdce? Dech se mi krátil a přitom zrychloval. Mé oči se začaly přivírat samy. Čím blíže byl, tím více má víčka klesala dolů.

Jemné otření jeho rtů o ty mé přeměnilo můj nepravidelný tep v ohromný ohňostroj. Bylo to nevinné, něžné a rozpačité. Přesně takové, jaké to mělo být. Přišlo mi, jako bychom se dnes líbali poprvé. Další hebký dotek. Tentokrát trošku jistější, ale stále nervózní. Jeho ruka se opatrně dotkla mého spánku. Malinko sjel po mých vlasech směrem dolů. Na úrovni ucha se zastavil a chladnými prsty zajel do hnědých pramenů. Třetí dotek byl jiný – sebevědomý a přecházel z něžnosti prvního rande v potlačovanou touhu měsíčního vztahu. Čtvrtý dotek odnášel celý dnešní večer někam pryč. A následující potyčky našich rtů už neměly s první schůzkou nic společného. Dravě jsme se vrhali jeden na druhého. Moje ruce na Edwardových zádech. Jeho prsty zabořeny v mých vlasech. Zrychlené dýchání nás obou...

„Vymyká se nám to z rukou,“ zašeptal a opět se zmocnil mých rtů. Jeho dlaně se mezitím přemístily na můj pas.

„Co se nám vymyká z rukou?“ zamumlala jsem a chytila ho za klopy saka, abych je mohla sevřít do pěstí a strhnout ho blíž k sobě.

„To první rande,“ odpověděl a uvěznil mě svém objetí. Další lehký náraz našich úst.

„Čert vzal první rande,“ šeptla jsem a jazykem přejela po jeho spodním rtu. Chutnal po dračím ovoci. Na moje záda se přitiskla studená zeď. Ne. To Edward mě přirazil na tu stěnu. Chtivě si bral všechno, co jsem mu nabídla. Rty, jazyk, můj dech…

Klíče jsem z kabelky vylovila v rekordním čase. Ale nad tím zpropadeným zámkem jsem nedokázala vyhrát. Ve chvíli, když už to bylo k zbláznění nesnesitelné a kdy se Edwardovo tělo silně tlačilo k mým zádům, zatímco se jeho ústa věnovala mému krku a šíji, mi prostě ty klíče vytrhl z ruky a sám odemkl. Vpadli jsme do chodby a ještě než jsem se sama stihla přetočit k mému společníkovi, sám si mě k sobě otočil čelem. V dálce se ozvalo hlasité klapnutí dveří, jak je Edward nohou zabouchl. Boty jsem ze sebe rychle skopnula, přitom jsem Edwardovi vysvlékala sako. Padlo někam na zem. Můj kabát zůstal někde na cestě do obýváku.

Edwardova vůně se šířila celým pokojem. Zhluboka jsem ji nasávala, i když ten dech jsem měla ztracený z jiného důvodu. Zatímco se pečlivě věnoval mému krku, dlaněmi jsem mu vklouzla pod košili a vytáhla ji z kalhot. Bylo mi strašný horko a ač bych se za to měla stydět, chtěla jsem už mít ty šaty dole. Edward jakoby mi četl myšlenky a nahmatal zip toho sametového oblečení a jedním rychlým pohybem ho rozepl. Pomalu z mého těla stahoval tu hladkou látku a slíbával cestu, kudy předtím prošla. Bílá košile zlehka dopadla na podlahu. Hned za ní i kalhoty. Kdy si Edward stihl vyzout boty a ponožky, jsem nezaregistrovala. Prstem mi přejel od rtů, přes krk, na klíční kost až do žlábku mezi mými ňadry. Nelíbal mě. Jen sledoval, jak moje tělo reagovalo na ten letmý dotyk. Hořela jsem. Hořela jsem touhou tak, jak to je jen možný, když poslední sex jste měli asi před deseti měsíci.

Na gauč jsme se dostrkali navzájem. On chtěl být nahoře. Já chtěla být nahoře. Těžký to zápas, který jsem nakonec vyhrála. Prsty jsem propletla do jeho vlasů. Ne proto, abych si užívala jejich hebkost, ale proto, že jsem si ho mohla přitáhnout, kdykoliv jsem chtěla. Lačně jsem narazila do jeho rtů. Nezdržoval se něžnostmi. Jednoduše zajel svým jazykem k tomu mému a vyzval ho na souboj. Ledové ruce prozkoumávaly moje záda, krk, zadeček. Edwardův klín byl plný jeho vzrušení, což zase na oplátku vzrušovalo mě a já si opět přála být o nějaký ten kus prádla chudší. Když Edwardovy rty dorazily k mým prsům, jeho ruka mi rozepnula podprsenku. Sama jsem si ji stáhla a užívala si té chvíle, kdy vzal mou bradavku do úst a začal ji jemně sát. Ten vzrušený výkřik patřil mě? Silnější stisk jeho rtů na pahorku mého ňadra mi naprosto zatemnil mozek. Přestaň si se mnou hrát a pojď do mě. Chci tě cítit v sobě…

„Edwarde,“ zaúpěla jsem, aby nějak pochopil, co po něm chci. Jeho intuice byla neuvěřitelná. Prudce mě položil na pohovku a stáhl mi kalhotky. To, kdy se konečně naše těla spojí v jedno, záviselo na mé schopnosti, jak ho co nejrychleji dokážu svléknout z těch boxerek. Tři vteřiny… myslím. Svým vztyčeným údem se otřel o můj klín. Další moje hlasité zasténání. Další příkaz mým rukám, stáhnout Edwarda k sobě. Nekonalo se žádné ujištění z jeho strany, jestli si jsem tím, co chceme udělat, jistá. Ani se mi nepodíval do očí a nevyřkl tu tichou otázku – můžu? Věděl, že může. Jedním rychlým pohybem do mě vnikl. Prudce. Jemně. Hluboko.

Stačilo pár přírazů jeho těla do toho mého a už jsem cítila, že vyvrcholím daleko dřív, než jsem si  ze začátku myslela. Edward naléhal do mého nitra, ucouvl a nalehl znovu. Hlava se mi zvrátila sama. I přes svůj výkřik rozkoše, který ztlumila Edwardova ústa, jsem slyšela jeho sténavou odpověď a cítila, jak se spolu s ní zachvěl. A kde máš jakože kondom? ozvalo se mi v hlavě. Věděla jsem to naprosto přesně – nikde. Naštěstí mě Jessica před půl rokem přemluvila, abych pokračovala dál v užívání antikoncepce. Prý člověk nikdy neví… A měla pravdu.

„Opět jsme porušili dohodu,“ ozvalo se mi u ucha. Edward na mě ležel a líbal mě na čelisti. Byl stále ve mně.

„Čekají nás za to nějaké sankce?“ odpověděla jsem zhrublým hlasem od vzrušení. Edward se pohnul, aby mi viděl do obličeje. Ne že bychom se při příchodu obtěžovali rozsvítit. Místo odpovědi se trošku nadzvedl, aby tak zapnul lampu, vedle gauče. Tím se samozřejmě pohnul i uvnitř mě. Ach…

„Myslím, že ne,“ odvětil a opět se dal do pohybu. Tentokrát již záměrně.

„V tom případě ji můžeme porušit znova,“ vydechla jsem současně s dalším Edwardovým přírazem. Jemně se usmál a něžně mě políbil na rty.

S mým návrhem souhlasil…

Dočetli jste až sem? Jestli jo, tak doufám, že váš zubař nemá přes léto moc dovolené. Tahle kapitola se psala sama. Až je mi z toho sladkýho trochu blbě, takže ještě tak dvě tři kapitoly a povídka získá novou příchuť. Tentokrát hořkou.

Nevím, jestli jste si všimli toho tmavého stínu, který přeběhl přes jejich vztah. Proto vás upozorňuju na to, že tam byl (asi mi moc nerozumíte, co?).

Abych nezapomněla, strašně moc děkuju za vaše komentáře. Mám je moc ráda a otevřeně se přiznám, že nejsem jako Bella a dárky miluju. A jelikož vaše komenty beru jako takové milé dárečky, troufám si říct, že při jejich počtu jsem šťastná jako blecha.

Jo a příště proběhne Bella, Edward, prázdnej byt a projekt...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 12. kapitola: