Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padněte na kolena - 13. kapitola

26.05.2010 (18:00) • LucilleDanion • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1756×

Kluci z La Push.
David, něco jako já, stál přede mnou, poté své tělo přesunul vedle mě na sedačku, na sobě kraťasy. Připadalo mi to jak u blbečků na dvorečku, všichni polonazí, včetně mě – uprostřed zimy.
Měl hnědé vlasy, patku sčesanou do obličeje. Byl to takový emák se skate stylem, divná kombinace, za což jsem se mu smála.
„Lexíí moje,“ objal mě a já hýkla, jelikož byl studený. Všimnul si prázdné irské whiskey a hvízdnul. „Dámská jízda v jedné?“
„Vtipné,“ ušklíbla jsem se s ironickým podtónem. „Jen jsem se tak projížděla a z nudy to zabořila do kopy sněhu. Pohoda, co vy?“
„Cítili jsme vlka v blízkosti, tak jsme vyrazili a hop, je tu lidoop.“ Sednul si k nám i Josh, černovlasý mladík, jehož hrudi by neodolala ani jedna dívka kromě mě. Začínám uvažovat, že asi opravdu nejsem dívka, když mám v blízkosti tolik vážně hezkých kluků a nic to se mnou nedělá.
Jeho humor jsem přešla bez poznámek. „Jo, ta whiskey způsobila své.“
„Můžeš nám říct, proč se opíjíš?“ nakouknul k nám i Austin, nejstarší a nejpohlednější z nich. Ale ano, dělá to se mnou něco.
Jeho tmavé vlasy a světlé oči spolu sice nekontrastovaly, ale i tak. Ta kombinace byla překrásná.
Alex nám dospívá, doplňme si ironické haha a... ha.
„Prostě ono samo,“ vykoktala jsem uraženě a přitáhla si přikrývku blíž. „Můžete mi vytáhnout auto, nebo mě Marcus zabije.“
Neviděla jsem na nich žádnou známku, že by jim byla alespoň trochu zima. Jsem slaboch, ach jo.
„Jde se na to,“ zavelil David a soukal se z auta s takovou vervou, až z toho byla mela a já si vzdychla. Všichni se rvali přes sebe. Proč jsou moji přátelé idioti?

Venku postával Brock a Eaton, pokuřovali cigárka, mile na mě zamávali a pomáhali své smečce z auta ven. Jen Austin zůstal, zřejmě v záměru si semnou pokecat.
„Kluci nás informovali o tobě a jednom z těch krvežíznivců,“ začal nevinně, poté nasadil přísný výraz a zavřel dvířka.
Eaton, Brock, David a Josh povytáhli auto, až se zhouplo, na silnici. Poté ho začali očisťovat od sněhu, za což jsem jim byla tiše vděčná, aspoň to nemusím dělat já.
„Co konkrétně?“ Povytáhla jsem obočí.
Následoval mého příkladu, poté sáhnul někam do kufru, kde objevil pivo a s chutí ho otevřel prásknutím o dveře. Skvělé, a já tu piju tvrdý.
„Ty víš. Co s ním máš?“
Edward. Při zaznění jména v mé mysli se mi po těle rozlil nějaký podivný blažený pocit. „S ním? Je to pijavice,“ odpověděla jsem zhuseně, jako by ho snad neznala.
„Popravdě!“ Jeho pichlavý pohled zpříma do očí mě nutil mluvit pravdu, proto jsem uhnula očima a sledovala Eatona, jak mi na sklo lepí pusinku a píše ,For Alex‘. Rozesmála jsem se a ukázala mu prostředníček.
Austin vyčkával.
„Eh, no... já s ním nic nemám.“ A byla to pravda. Opravdu nemám.
Nechtěla jsem jim lhát. Před několika měsíci, než Nick zemřel a pohřbil naše pouta, jsme byli nerozluční. Všichni jezdili na výlety, opíjeli se a já se o ně starala. Velká zábava.
Byla jsem ženská, tudíž jsem musela vykonávat všechny činnosti.
„Lex, je to upír, žije věčně. Nesmíš se do něj otisknout.“ Zakroutil hlavou a upil pěny, která se mu utvořila nahoře pod víčkem.
Pokrčila jsem rameny. „Já to vím.“
„Asi ne, když se s ním po nocích líbáš a celé ty dny, kdy jsi byla u upírů, jsi strávila v jeho pokoji.“
„Austine, neser,“ povzdechla jsem si. „Nevíš, jak to je.“
„Takže s ním nic nemáš, ale chceš mít.“ Uraženě si odfrknul. „A je to tady. Jsi otisklá, to je jasný. Skvělý, a co teď hodláš dělat?“
Otevřela jsem dveře a strkala ho z nich. „Nechci se o tom bavit.“
Brock mi se smíchem pomáhal. „Co se děje? To už ses jí tak rychle zeptal na toho vampíra?“
„Jo,“ přiznal s úsměvem. „Rottovka se otiskla do pijavice.“
Kluci ztichli. Brock přestal s vytahováním Austina na sníh, Eaton přestal čmárat na auto, David přestal s házením sněhu do trenek Brockovi a Josh nepřestal s ničím, protože zrovna dokouřil cigaretu.
„To není pravda!“ zavrčela jsem mrzutě. Nebyla jsem si jistá.
I kdyby, byl by to průšvih. On žije věčně, já stárnu. On je úplně jiný, než-li já. Chová se vyspěleji, je božský, já jsem ta, co se chová jak děcko v chodítku a asi nejošklivější dívka na celé střední.
On je upír, já vlk. Jenže protiklady se přitahují.
Josh vybouchnul smíchy, poté se přidali i ostatní, až se nemohli ani nadechnout.
Pořád řvali cosi o tom, jestli si dělám prdel, zda jsem normální, či tak. Skvělé, díky za podporu. Naštvaně jsem vystoupila ze zadních sedadel na přední. Naštěstí motor fungoval. Téměř všechno k mému překvapení.
„Neurážej se hned,“ zastavil mě David. „Je to průser.“
„Jsou skoro tři, Dejví,“ usmála jsem se. „Pojedete semnou? Uvidíte kluky.“
Eaton souhlasně zajásal, Brock se už dále nešťoural v nosu, nevím, zda to byl souhlas, ale radši jsem to neřešila, Josh přikývl, David cosi zamumlal, a tak se jelo.
Kluci se namačkali dozadu i dopředu, strašná švanda, pili pivo, takže Marc bude dosti překvapený, až najde prázdnou basu.

Já unaveností skoro nemohla řídit, tím pádem jsem jela docela dlouho. Nakonec jsem to ale zvládla bez dalších potíží. Okolo půl čtvrté ráno jsem dojela před můj barák, vyhodila kluky z auta a společně jsme kráčeli do lesa na naše obvyklé místo.
Jakmile jsem vyšla z lesa na naší planinku, narazila jsem do čísi hrudi. Doslova nasraný Mikel funěl, ruce složené na prsou, ve tváři přísný výraz. „Kdes byla?“
Chová se jak můj otec. Vykoukla jsem, abych se mohla podívat, kdo tam všechno je. Edward, Alice, sedíc na Jasperovi, jenž se na mě povzbudivě usmál, což asi bylo poprvé, kluci, povídající si mezi sebou.
„V pohodě, Mikie, byla s náma,“ objal mě kolem krku Eaton.
Austin zavětřil. „Heleme se, upíří návštěva!“
Mikel ale svůj pohled zaměřoval na mě, pořád jako kdybych byla vrah. „Ježiš, Mikele, klídek.“ Obešla jsem ho, takže za mnou šel i zavěšenej Eaton, tím pádem všichni.
La Pusháci se pozdravili s mými. To se ale plete.
„Eatone, tohle je Jasper.“
„Zdar, kámo,“ pozdravil vesele Eaton a neváhal ani s podáním ruky.
„Austin, Brock, David a Josh,“ představil je Marcus, v jeho tónu bylo cosi zvláštního. Skvělé, všichni jsou naštvaní na mě. Jen dobrotivý Raketa mě uklidnil pohledem a položil mi ruku na rameno.
„Alice a Edward,“ kývl hlavou Jasper.
Josh nejistě pohlédl na Edwarda.
Nikdy nebudu mít soukromí. Odjakživa se mi kluci hrabali v mých záležitostech a asi nepřestanou. Jsou jako starší bratři. Ale bylo jich moc!
Edward mi podal kabát, asi si všiml mého lehce zklamaného výrazu. Nesnáším nepokoje, hádky, histerie, scény apod.
A jak jsme tam tak všichni společně seděli, upíři a vlci, dohodnutí na příměří, kteří si docela rozuměli, jsem měla dobrý pocit.
A pokaždé, když jsem se podívala na toho mého anděla, který mě dokázal zchladit pokaždé, i když jsem to nečekala, vyvést z omylu, že by se mi něco mohlo povést, dočkala jsem se jen drzého výsměchu. I přesto a možná proto jsem ho měla ráda, poněvadž on byl první osoba, co se ke mně takhle chovala. Bylo to jiné a odlišné.
I když bych ho nejradši nakopala, asi jsem se, a to opravdu nerada říkám, zamilovala.

Autor: LucilleDanion, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padněte na kolena - 13. kapitola: