Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padněte na kolena - 12. kapitola

15.05.2010 (07:00) • LucilleDanion • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1478×

„Zasranej sníh,“ bědovala jsem si hned, jakmile jsem vystoupila z auta před mým barákem, a zapadla po půli lýtek do sněhu. Edward se mi pochopitelně smál, takže jsem ho uraženě poslala kamsi do zadních končin těla a zabouchla dveře jeho auťáčku mnohem více, nežli bylo nutné.
Po noci buzení „Ty fakt už spíš?“ jsem byla ráda, že jsem doma. Brodila jsem se sněhem až ke vchodovým dveřím, ty jsem po krk zaplavená, otevřela a vyčerpaně vpadla na chodbu.

„Miláčku, ty už jsi doma?“ ozvala se z kuchyně matinka. „víš, kdo přišel na návštěvu? Strýček Arnold a teta Gertruda.“
Už jen jména naznačují, jak ohromně šílení lidé to jsou. Arnold, strýček z nějakého devadesátého (dobře,přeháním) kolene pracoval jako nějaký šílený vědec a abych řekla pravdu, podobal se mu.
Za to Gertruda útrpně tlustá žena, zakopávající o vlastní nohy, na které přes vlastní panděro ani neviděla.
Jejich mladá, bláznivá a desetiletá (hrozivá kombinace) Daniela, si ve mně našla jakýsi vzor a celé dny měla v plánu mě buzerovat. A pokaždé, když jsem jí práskla dveřmi před nosem, rozbrečela se. Fakt, skvělé.
Naštěstí jsem cítila vysvobození. V mém pokoji se nacházela banda 4 kluků, samozřejmě ta drzá smečka, co mi znepříjemňuje život a tak jsem se po schodech vydala nahoru, rozhodnutá je zabít za jejich vhodné chování.
„Vy idioti, co si myslíte?!“
„Já to říkal, bude zuřit, jakmile nebudou Culleni na blízku,“ namítnul zaraženě Danny, krčíc se někde opodál, nejdál ode mě.
Marcus zaujal bojovnou pozici. „Máme právo říkat naše názory.“
Schytal to knížkou do hlavy, až to zadunělo. „Ty zmlkni. Já mám problémy kvůli vám! Jasné?! Ještě mi tropte scény!“
„Protože ty na nás úplně sereš a zabýváš se tím svým Edwardem!“ přidal se Mikel bojovně, spadlou knížku mi položil na stůl.
Zakroutila jsem hlavou. „To není pravda.“
„Celej pátek jsi byla s tou Alicí, pak s Edwardem a dokonce jsi ho líbala!“ vyprsknul naštvaně Raketa, až jsem měla pocit, že mi prsknul i na obličej, ne jenom na ruku.
Zhrozila jsem se. „Vy mě sledujete?“
V místnosti zavládlo ticho. Krčící se Danny se přikrčil mnohem víc k topení, Marcus stáhl obličej do vykuleného výrazu a čekal, čím ho praštím tentokrát. Mikel uraženě zíral jinam, jenom ne na mě a Raketa si hrál s míčkem, hlavně taky nedívajíc se na mojí maličkost.
„Jestli s nimi budeš mít něco víc, nechceme my s tebou mít nic.“ Haha, to znělo poeticky.
Pak mi došlo, co říkal. Tahle slova mě docela udeřila. Oni se s nimi bavili víc, než já. Z úst uraženého Mikela to znělo drsně a pravdivě.
„Prosím?“ řekla jsem a každou samohlásku artikulovala, jako kdyby byli úplný pitomci.
„To je naše pravidlo.“
„Odkdy si vy určujete pravidla?“ zasyčela jsem útočně, cítila jsem, jak jsem zatínala pěsti a čelist, jen abych něco, nebo někoho neuhodila.
Když mlčeli, brala jsem to jako osobní zradu.
Sebrala jsem Marcusovi klíče, jež byly položené na desce mého stolu, a vydala se pryč. Cestou jsem stihla pobrat bundu a téměř jsem vyrazila dveře i s tou malou zrůdičkou sestřenicí, co poslouchala za dveřmi. Ta překvapeně zůstala stát a hypnotizovala mou ráznou a vzteklou cestu k autu Marca.
Kluci za mnou k mému velkému překvapení dojemně neběželi, jak jsem čekala. Tím pádem jsem byla rozzuřenější s plánem to zabořit do prvního sloupu. Na truc!
Na což jsem byla asi trochu srab, páč bych to neudělala, ale fantazírování mi šlo. Otevřela jsem dveře, nastoupila, zapnula si pás a vyrazila kamsi za nosem. Ne tak šílenou rychlostí, jako Cullen, ale přece jenom trochu větší, než obvykle bývá.
Mobil jsem si položila na palubní desku, který tiše oznamoval mírně vybitou baterii.

***

Raketa (aneb nezávislý ani nezamilovaný divák celé situace…):
Mikel drtil mobil mezi prsty. „Může si cokoliv udělat, znáte jí, jaký průšvihy si dokáže udělat.“
„Trochu jsi to přehnal,“ namítnul jsem opatrně, jelikož on vypadal, že každým okamžikem vybouchne.
„Matka mě zabije, jestli mi nabourá auto.“
Většina bandy po něm vrhla rychlý pohled.
„Ne, nepřehnal,“ nenechal se Mikel a mlel si svoje.
Danny, procházeje a prohlížeje si její malou knihovničku, kterou už takhle prozkoumával snad stokrát, oči bořil do názvů knih. „Nemůžeš přenést přes srdce, že má něco s tím upírem.“
Mobil křupl, součástky zadrnčely o zem. Mikel vrčel: „Ne, to není pravda.“
„Nejsme pitomci,“  řekl jsem já a pomohl mu sebrat kousky a částky mobilu. Mobil už byl v tomto stavu zřejmě nepoužitelný.
„Nesnesl bys nikoho, kdo by jí chtěl,“ pokračoval klidně Danny.
Marcus mlčel. Samozřejmě o tom jsme věděli veřejně mezi sebou, že má pro Lex tichou, ale zřejmou slabost. Možná i proto začal ,dívkařit‘. Ona si prostě musí vybrat upíra. Celá Alex.

***

Alex:
,, The struggles I´m facing,
The chances I´m taking
Sometimes might knock me down but!“
Zpívala jsem si v autě tu blonďatou kozu Hannah Montanu a naplno si užívala nezávislosti. Žádnej naštvanej Mikel, uraženej Marcus, strachující se Danny a dokonce ani vtipem strčící Edward, který by teď zřejmě ucedil nějakou šíleně vtipnou poznámku o mé rychlosti, haha.
Na co mít kluky? Pomalu se ze mě stává feministka!
Něco začalo vibrovat. Můj mobil má podivný zvyk se při vibrování i sunout pryč. Proto jaksi spadl kamsi pod sedačku. Pohlédla jsem na silnici. Sice tam přes vánici nebylo nic moc vidět, ale zřejmě je tu rovná silnice.
Melodie se linula dál a hlasitěji. Začalo mě to rozčilovat, tak jsem se pro mobil sehnula, šmátrala pod sedačkou a uslyšela zatroubení.
Sakra…
Rychle jsem zvedla hlavu.
A abych to nebyla já, přede mnou se objevilo nákladní auto, tak jsem smykem najela do kopky sněhu.
Naštvaně, rozzuřeně a rozvztekaně jsem uděřila do volantu. „Kurva! KURVA!“
Praštila jsem si ještě jednou a poté se uklidnila a musela se tomu zasmát. „V pátek holohlavej šílenec, dneska málem bouračka.“
Sáhla jsem tedy znovu pro mobil, chystajíc se vytočit třeba mou matinku a prosit o záchranu života. Tak jo, tak špatný to nebylo, ale byla tu docela zima.
Popadla jsem přístroj, který byl vzdorovitě vypnul. Zkoušela jsem ho rozjet, ale vzpomněla jsem si na hlásání vybité baterky. Byla jsem ještě k tomu zvědavá, kdo mi volal.
Tak si uděláme hezkých pár hodin, než se někam vydám pro pomoct. Tohle auto bylo zasněžené čím dál, tím víc. Jsem vlk, to zvládnu.
Prohledala jsem auto, zda by tu nebyla třeba lopata. Ale proč by asi byla v autě lopata, že? Dvacet minut jsem strávila nad úvahami, proč by asi byla v autě lopata.
Poté jsem otevřela ten ,šuplík‘ před místem spolujezdce. A co tam nevidím. Irská Whiskey.
Proč si neusnadnit to čekání na pomoc, že? Odvíčkovala jsem láhev a ochutnala. Z ochutnání bylo zanedlouho srkání a nakonec, dlouhé lokání. Až se mi trošku začala motat hlavička.
„Ironie života,“ říkala jsem si pro sebe, přes sníh už téměř neviděla. Pořád jsem si opakovala, jak nesnáším sníh a že mě nikdo nemá rád.
A jelikož jsem byla na hlavní, očekávala jsem co nejbližší záchranu.

***

Po dalších pár (ehm... pár desítek) loků, kdy jsem si naplno pustila radio, až otřásalo nejen mnou, ale i autem, jsem začala mít výbornou náladu. Zpívala jsem si, předváděla kytarové a bubnová sóla. Začalo mi být tak trochu horko, tak jsem skončila v podprsence. Fakt, na mě musel být pohled.
Náhle jsem měla výborný nápad. Tedy, aspoň z mého pohledu, jinak bych usoudila, že to je naprosto a absolutně šílený nápad a že mi totálně hrabe.
Vyklopýtala jsem z auta, svalila se na sníh před auťáčkem a chvíli tak zůstala. Má pozice byla lehce ošementá. V podprsence, v džínách a converskách jsem měla nohy za krkem, takže jsem tvořila podivný obrazec. Rozesmála jsem se nad tím a rozklepala se tak divoce, že bych se mohla hravě přiřadit k ratlíkovi. Napadl mě další senzační nápad. Proběhnout se jako vlk. Aut tu moc nebylo, a i kdyby bylo, bylo by mi to asi jedno. Ale oni tu nebyla žádná.
Začala jsem tedy se striptýzem, chci říct, že jsem si odložila šaty.

„VŮŮHÁ,“ pištěla jsem a pozorovala, jak se na mě lepí sníh. Rychle jsem se rozběhla a sledovala, jak se mi končetiny mění v tlapky s jemným kožíškem. Ve sněhu jsem se nebála, že bych se ztratila. Byla jsem sice světlejší, než ostatní, ale tmavé žíhané proužky jsem měla po celé délce těla.
Užívala jsem si rychlého běhu, mé tělo reagovalo,  tím pádem jsem hodně rychle vystřízlivěla. Uvědomila jsem si, že jsem tak nechala otevřené auto. Otočila jsem směr a vracela se zpátky k autu. To byla fakt inteligentní akce. Skočila jsem přímo na sedačku, takže jsem se v lidské podobě rozplácla. Mým tělem otřásal smích, jak jsem si uvědomila, co všechno jsem vyváděla. Posbírala jsem po zemi oblečení, klepala se, mé zuby drkotaly o sebe, rty se barvily do zvláštního odstínu modré.
Po chvilce jsem zavřela dveře, oblékla se a zabalila se do deky. Dýchala jsem si na ruce, i když dech jsem měla stejně studený, jako tělo. Auto jsem totiž nechala otevřené, tudíž tu byla stejná zima, jako venku.

Mohlo být kolem druhé ráno, když jsem uslyšela ten zvuk. Vytí na měsíc, ale bylo to nějaké stísněné, nebo zoufalé. Vykoukla jsem ven, ačkoliv přes námrazu, jež lemovala sklo nebylo nic vidět. Zůstala jsem proto radši v autě.
Dveře prudce trhly a otevřely se dokořán. Ucítila jsem ten známý pocit - strach.
„Ty vole, Davide, to není Marcus, to je Alex. Já věděl, že ten její zběsilej běh odněkud znám!“ ozýval se smích a já si oddychla.

Autor: LucilleDanion, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padněte na kolena - 12. kapitola: