Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padněte na kolena - 10. kapitola

Nikdy jsem Edwarda takovéhleho neviděla. Opatrně a láskyplně zvedl tu malou osůbku do náručí, ve tváři naprosto bolestný výraz, který mě děsil.
,,Přestává dýchat."
Marcus, spolu s Mikelem, jenž tu byli s námi, zatínali pěsti a čelisti. Poté, co se vypořádali s tím krutým člověkem, vrátili se k nám, obhlédnout stav Alex.
,,Má málo šancí, Edwarde."
,,To neříkej, Alice," napomenul mě Marcus, ale já viděla budoucnost. Pravděbodobně zemře, na vykrvácení.
Edward okamžitě vystřelil k domovu a já za ním. Na klukách bylo to tam ,uklidit'.
Přinesl jí domů, otevřela jsem mu rychle vchodní dveře a zaprosila pohledem překvapeného Carlislea o to, aby se Edwarda radši na nic neptal a šetřil.
Carlisle jí beze slova převzal, pokynul na Esme a ta se vydala za ním, do jeho pracovny. Edward chtěl jít taky,ale zadržela jsem ho.
,,Chci jí za ní," syknul. Jako vždy. Měl na ní přehnané reakce.
Jasper ho poplácal na zádech, jako povzbuzení, za což jsem mu v duchu děkovala. Edward ruku setřásl, protivný a mrzutý, se chtěl vydat za Carliem.
Chytila jsem ho za paži. Jestli Alex umře, asi by to neměl vidět. Nikdy by se z toho nevzpamatoval.
Zadívala jsem se do budoucnosti. Neboť vše bylo zahalené, přestala jsem s tím.
Jasper ho posadil na křeslo a podal mi ruku. Vděčně jsem jí přijmula a stiskla.
,,Běž se umýt, Edwarde." Byl celý od její krve.
Nevnímal, nereagoval, zřejmě ani nechtěl. Jako tělo bez duše.
,,Slyšíš, Edwarde? Vzchop se, všechno není rozhodnuté."
,,Je to moje vina," vyhrkl sekaně.
Lehce jsem ho obejmula, chápala jsem to. Kdyby se Jasperovi něco stalo, nevím, co bych dělala. Radši na to ani nechci myslet.
,,To je hloupost, jistěže není," utěšovala jsem ho tiše a pevně svírala…
To jeho první musela být vlk? A takhle se přizabít? Nejhorší je, že Alex jsem si za společný den, neskutečně oblíbila. Tohle Edwardem otřese, takže i rodinou.
,,Nechápu, proč šla tak daleko od domova, kde jsem jí vysadil."
Mohlo být tak kolem jedné ráno. Ještěže upíří nespí.
Složil hlavu do dlaní a Rose, stojící opodál, ho povzbudivě pohladila po vlasech, ačkoliv Lex moc nemusela. Buď v tom byla žárlivost, nebo její vlkodlactví.
,,To je jedno, proč. Prostě se tak stalo a to už nenapravíš. Mělo to tak být," konejšila jsem ho. ,,Alex to přežije, vždyť víš, jaká je. Ta se jentak nevzdá, no tak, seber se."
S ním to ani nehlo.

A já si uvědomila, jak je život pomíjiví a že my máme i možná štěstí, že jsem nesmrtelní. Poprvé za tu dobu jsem byla vděčné mému upírství.

***

Do očí mě praštilo agresivní světlo. Zamžourala jsem, promnula si oči a vyhoupla se do sedu. Do nohy mě udeřila prudká a nečekaná bolest.
,,Au.“
Rozhlédla jsem se po místnosti. Vypadalo to, že jsem v jakési pracovně. Stůl, rozkládající se u zdi ze světlého dřeva, byl zaplněn papíry. Vedle hordy papíru byl nějaký podivný kufřík. Na poličce nad stolem, byla fotografie. Zaostřila jsem a všimla jsem si, že je černobílá a na ní 7 rozzářených obličejů. Tedy, jeden nejvíc - Alice. Takže jsem u Cullenů? Nebo v nějaké nemocnici? Pohlédla jsem k oknu a viděla stromy. U nemocnice nejsou stromy, je téměř uprostřed města.
,,Dobré ráno,“ ozvalo se z druhé končiny místnosti a někdo vyšel zpoza rohu. Carlisle. Na tváři mu hrál zdvořilý úsměv. Lehce mi vyhrnul nějaké kraťasy, které jsem měla na sobě, a ani nebyly moje.
,,Lepší se to.“
,,Co se stalo?“ docela vykuleně jsem zírala na obvaz, prosakující krví.
Carlisle si připravil nový. ,,Nepamatuješ si to?“
Náhle vypadal starostlivě, osahal mi hlavu. ,,Možná to bude tím pádem.“
Poté mi špinavý obvaz rozvázal, vyčistil ránu a obvázal nové. Vše to proběhlo naprosto rychle, mrknutím oka.
Mně se vybavilo jen pár okamžiků. Déšť, krev, mrtvé tělo, vrah s tetováním a pistolí, jenž na mě mířila. Výstřel, pád, vše rozmazané a já, plazící se do lesa. Uch.
Carlisle mi usměvavě podal nějaké těleso. Na dlaň mi položil kůlku. ,,Tahle mrška tě málem zabila.“
Někdo otevřel dveře. Esme vešla, s tácem plného jídla. ,,Drahoušku, tys nás vyděsila!“
,,To jsem nechtěla,“ usmála jsem se a nechala si podat sklenici džusu.
,,Emmet to pro tebe skočil koupit. To víš, člověk v domě, to je něco, všichni pro tebe vařili a hledali oblečení, které by ti bylo.“
,,Děkuju,“ poděkovala jsem a oni mi vysvětlili, jak jsem se ocitla u nich v domě,  prý jsem byla v ohrožení života, což mě docela šokovalo, že tohle se mnou dokázal udělat člověk. Jaký pak jsem příklad?
,,Kde jsou kluci?“
,,Nejspíš doma," utrousil Carlisle, ,,ale odpoledne se tu zastaví, je nutné, aby si tu přes víkend zůstala. Nebo radši chceš do nemocnice? Musel bych to pak říct rodičům.“
Razantně jsem zavrtěla hlavou. ,,Nechci jim dělat zbytečné starosti. Do dvou dnů by se to mělo zahojit.“
,,Tak tedy zůstaneš tady?“ ozval se nadšený hlas a vzápětí mě už Alice prudce a pevně objala. ,,Ani nevíš, jak jsme se o tebe báli!“
,,Pokud nebudu obtěžovat. Můžu klidně ke klukům, nechci vám tady přidělávat starosti o mě.“
,,Blázníš? Všichni jsme rádi, že tě tu můžem obletovat!“ přidala se nadšeně Esme.

***

Když Esme s Carliem vykráčeli z místnosti, Alice si ladnými pohyby přisedla.
,,Edward přijel domů, já byla na verandě s Jasperem. Náhle jsem měla vizi. Spatřila jsem, jak Edward vystřelil, když jí viděl, tak jsem běžela za ním, aby neudělělal žádnou hloupost.“
Kývla jsem na důkaz, že rozumím.
Alice pokračovala. ,,Stihla jsem to ještě oznámit klukům přes telefon a ti se za tebou vydali taky. Edward tě vzal do náručí a běžel s tebou ke Carlisleovi. Měla jsi ho vidět. Nikdy jsem ho neviděla tak zranitelného, on tě zbožňuje, Lex,“ usmála se a dloubla do mě prstem. ,,Měl strašné výčitky, že za to může on.“
,,To je idiot,“ protočila jsem oči, ale hnedle mi bylo líp, když jsem věděla, jaké starosti si o mě dělal. ,,Kde je?“
Vysoukala jsem se, spustila nohy z lehátka, ochotná se plazit za ním.
Alice pobaveně pozorovala mé pokusy se postavit na zadní a poté, když už se začala smát, smetla mě jednou rukou zpět, abych si sedla.
,,V pokoji, jestli chceš, zajdu za ním.“
Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. ,,Ne, ne, to je dobrý.“
Ať si příjde sám.

***

Edward:
Ovládal jsem nutkání jí skočit do okna a obejmout jí. Jakmile jsem se dozvěděl, že je v pořádku, myslím, že jsem byl o trošku snesitelnější. Obdivoval jsem rodinu, že mě trpěla. Hlavně Alici.
Stihl jsem se umýt a převléknout. Slyšel jsem myšlenky Esme. Byla šťastná, že moje ,láska‘ (ano, přesně tak si to myslela) je v pořádku. Musela jí hned nanosit tunu jídla a zaměstnat někoho z bratrů, ať jí skočí pro další dávku.
Poté se tam nachomítla Alice, vyprávejíc jí o mých depresích a Lexin obličej vypadal najednou rozzářenější, nežli předtím, což mi samozřejmě lichotilo. A ještě víc, když se rozhodla se za mnou vydat.
Přes Alicin pohled jsem pozoroval její dobré a jemné oči a věděl, že už nikdy k ní žádnýho kluka nepustím, ať už si o mně Lex bude myslet cokoliv.
Nevydržel jsem to, zvedl se, pomalým tempem vyšel z pokoje a hledal záminku, proč jí navštívit. Nakonec jsem, já smolař, žádnou nevymyslel. Vrazil jsem tedy bez zaklepání, na které jsem zapomněl, do pokoje a očima jsem Alici jemně vmanévroval pryč.
Pochopila, políbila Lex na tvář a odtančila za Jasperem.
,,Ahoj.“
Seděla tam, na sobě dlouhou mojí košili a kraťasy, v čemž vypadala naprosto roztomile a nevinně, až jsem se musel pousmát. Nohy spuštěné z toho lehátka, rukama se držela hran a zubila se, úplně rošťácky a možná i mírně stydlivě.
Myslel jsem, že když je vlk, ubrání se sama. Ne. Ani ta její schopnost jí nezachránila. Byl jsem lehce rozzuřenej. Na sebe, i na ní. Co proboha dělala v jednu ráno hodinu pěšky od domu, na studený zemi a prosákla vodou skrz na skrz, ještě k tomu prostřílená? Ta holka je pro mě opravdový Bermudský trojúhelník.
,,Sluší ti to,“ ušklíbl jsem se kriticky, nad jejím účesem.
,,Mně to sluší v každé situaci.“
Tiše jsem souhlasil a styděl jsem se, že jen tiše. ,,Omlouvám se.“
Nadzvedla nechápavě obočí. ,,Za co?“
,,Měl jsem tě doprovodit až domů.“
,,Ježiš, Ede, snad se ještě nechceš obviňovat z toho, že nějakej debil se rozhodl mě postřílet,“ odpověděla mi ironicky a naučeným gestem si upravila vlasy.
Ale já se opravdu vinil. Už nikdy nebude sama. ,,Měl jsem tě doprovodit až domů,“ opakoval jsem mechanicky, nedaje se jí přesvědčit.
Protočila oči, čímž mě vždycky navodila pocit, že jsem naprostý idiot. ,,Sotva jsem se probudila a ty se musíš hned hádat.“
Měla pravdu. Ale pocit, že jsem jí ztratil byl hrozný. Slibovala jsem si, že jestli to přežije, budu se k ní chovat líp a né tak ironicky. Vážit si jí. Nebo aspoň každé chvilky s ní. Nejvíc mě mrzelo, že si o mě poslední momenty musela myslet nehezké věci. Doufám v to, že si to u ní vylepším. A začnu hned.
Poposunul jsem se kousek k ní. ,,Pokoj pro hosty není připravenej a ty asi nebudeš chtít spát tady, že? Není to tu zrovna moc pohodlné.“
Sedl jsem si k ní a sám jí ty vlasy upravil. Ona pokrčila rameny, dívajíc se na mě zcela odlišným pohledem, než doposud. Ten pohled byl jemnější a nežnější a já si ho za těch pár vteřin zamiloval až až. ,,Není to tady tak špatné.“
,,Prostě budeš bydlet u mě.J á stejně nespím a budu ti k dispozici prakticky furt, jelikož Carlisle a Esme mají nějakou tu práci,“ vymlouval jsem se, i když z toho bylo jasně poznat, jak toužím po tom, aby mi byla na blízku.
,,To nemusíš.“
Ušklíbl jsem se. ,,Nechceš si ze mě udělat otroka, nadávat mi a přikazovat mi?“
Zasmála se a kývla. ,,No, to zní lákavě, beru.“