Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 12. kapitola - Kniha osudu

21.03.2010 (09:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5338×

Kapitola 12. - Kniha osudu

Edwarda znovu obestřela vzpomínka, o které nevěděl, kde k ní přišel. Oproti dřívějšku však ty tři dívky – světlovlasá, zrzavá i černovláska – splynuly v jednu, v tmavovlasou krasavici s čokoládovýma očima, kterou objímá právě teď na louce a v na rtech cítí ty její, sladší než kterákoli krev, jakou kdy okusil. Kdyby v tuhle chvíli neměl smysly úplně zastřené Bellou, dávno by ho muselo napadnout, že se to stává právě v takových chvílích – kdy je jeho sebeovládání na ostří hrany, kdy touha a vášeň zavalí jeho mysl a vyřadí jeho jindy tak ledově chladnou sebekontrolu. Ve chvílích, ve kterých svírá v náručí měkké dívčí tělo, kdy se ta dívka k němu tiskne a vzdychá, kdy jeho ruce bloudí po jejím horkém těle a … moment! Po jejím těle? Edwardovi maně blesklo hlavou, kdy vlastně se dostal k jejímu tělu, ale Bella zavzdychala, vjela mu rukama pod košili a v tu chvíli byl jeho mozek vyřazen z provozu úplně.

Vtom loukou zavanul poryv studeného větru a Bella se otřásla zimou. Edward si náhle uvědomil, kde jsou a hlavně, že sice dnes svítí sluníčko a jemu zima nikdy nebude, ale přece jen je konec listopadu a Bella… Kristepane, Bella! Vzpamatoval se, pustil ji z náruče a nevěřícně na ni zíral.

Seděla naproti němu, třásla se zimou, ale očividně ji vůbec nevnímala. Její rozostřené oči na něj hleděly zmateně, pomalu v nich pohasínala vášeň a vkrádal se šok. Byla bledá, jen ve tvářích jí hořel ruměnec a stejně krvavě zářily její naběhlé rty. Edward pohlédl na její rozepnutou bundu, vyhrnutou mikinu a tričko a polil ho stud. Co to s ním je? Málem se tady na ni vrhl jako zvíře. V duchu blahořečil závanu ledového větru, který ho přivedl k rozumu, a zahanbeně sklopil hlavu. Zase. Téměř neslyšně hlesl: „Promiň.“

Bella zamrkala a přišla k sobě. Před chviličkou ještě byla v šoku, z toho, co cítí, z toho, jak se chová, jak její tělo reaguje na to Edwardovo a jak nenávratně, osudově je ztracená. Ale to jeho promiň ji probralo. Uvědomila si, že je jí zima, a naštvaně si tričko a mikinu stáhla zpátky na své místo.

„Cože?“ doufala, že špatně slyšela.

„Promiň,“ zopakoval. „Odpusť, jak jsem se choval. Nevím, co to se mnou je. Měl jsem se líp ovládat.“

Takže slyšela dobře. A už zase ji vytočil. Zavřela oči a snažila se uklidnit, dříve než řekne něco, čeho bude litovat. Už podruhé toho dne počítala do deseti.

„Jaké promiň?“ nevydržela to. „Ty toho lituješ? A dokonce se mi omlouváš? A zase bereš vinu na sebe a určuješ mi, co mám nebo nemám dělat? Edwarde, já to chtěla stejně jako ty. To byla moje volba, nechat se od tebe líbat a hladit, a já tě taky hladila. Chtěla jsem to a nelituju toho! Jestli ty ano, pak odpusť ty mně, omlouvám se ti!“ Naštvaně vyskočila a otočila se k odchodu. Pak ji něco napadlo a  s nevěřícným výrazem se k němu otočila zpátky.

„Tobě,“ přeskočil jí hlas, „tobě se to ještě nikdy nestalo?“

„Já nevím,“ nešťastně zavrtěl hlavou Edward.

To ji zaujalo. „Nevíš? Jak nevíš?“

Vzhlédl a jeho pohled byl průzračně zlatý. „Myslel jsem, že ne, ale když tě mám u sebe, když tě držím, přestávám si být jistý. Jako by se mi něco vybavovalo, jako by to byly moje vzpomínky, a zase nebyly. Nerozumím tomu,“ zavrtěl hlavou a znovu ji nešťastně sklonil.

„A nerozumím ani tobě. Zřejmě jsem tě zase rozzlobil, a já nevím proč. Mrzí mě to. Nechoď pryč,“ zaprosil.

Bella na něj koukala a jihla. To je ale rytíř smutné postavy! Ta jeho starosvětská galantnost se jí začínala líbit. Jistě, nejspíš úplně zaspal celé období emancipace, ale na to si budou muset zvyknout. On i ona. Pomalu si uvědomovala, že teď už se ho nevzdá. Nemůže.

Klekla si k němu, ale on nevzhlédl. Dál pohledem propaloval trávu před sebou.

„Edwarde, podívej se na mě.“ Zvedl hlavu a jejich oči se znovu setkaly.

„Uděláme dohodu, ano?“ navrhla. „Ty se mi pokusíš přestat řídit život a já se pokusím se přestat rozčilovat, ano?“

Nejistě kývl. Bella se k němu naklonila a znovu ho lehce políbila. Objal ji a ona se mu spokojeně stulila v náručí.

xxxx

V nebi si zatím svatý Petr i Samiel odfoukli, Petr úlevou, Samiel zklamáním.

„To bylo o fous,“ bručel Petr a schovával vějíř, kterým před chvílí poslal na louku ten ledový vítr.

„To jo,“ souhlasil v duchu Samiel a snažil se tvářit nadšeně. Nejradši by Petra nakopl. Už to mohli mít v kapse, ti mladí dole hořeli jak vích, a zase to ten přesvatý svatý utnul. Aby do toho! Lucifer ho rozhodně nepochválí. Ještěže teď není doma, v pekle. To nejhorší teď slízne Belial. Tahle myšlenka ho potěšila a tak jeho úsměv začal vypadat i navenek upřímně.

„No, takhle to tedy v knize osudu napsáno nemáte, mládeži,“ mumlal si Petr dál a Samiel zpozorněl. Ty předchozí řeči o Sudičkách a teď zase kniha osudu… To bude muset dát do hlášení, to by se mělo dát nějak zjistit. Oni přece mají v pekle taky knihu osudu, ne? Jen jak to funguje, je to ta samá? Stejná jako tady?

„Petře?“ osmělil se. Za zeptání nic nedá, ne?

„Ano,“ otočil se na něj nebeský vrátný.

„Jak je to s osudem? Má každý předem určený ten svůj?“

Petr nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Co jsi dělal ve škole? Malí čerti se tohle neučí?“

Samiel si zahanbeně dloubal nehty. „No, čerti moc pozor nedávají. To víš, jsme pekelná mládež, a škola, to je peklo samo o sobě.“

Petr chápavě pokynul hlavou.

„Tak poslouchej. Kniha osudu je jedna, ale ve dvou exemplářích. Jeden je tady u nás a druhý dole, máte ho v archivu. Když se narodí nová duše a sudičky ji obdarují, v knize se objeví její jméno a objeví se tam i její osud. Ale pozor! Není tak neměnný, jak by se mohlo zdát. Hodně závisí na tom, jak se ten člověk rozhoduje, a i když má předem určenu hlavní linii života, dost silnou vůlí ji může i změnit. Pak se mění i zápis v knize. Je v moci každého člověka svou Sudbu změnit, jenže lidé o tom většinou nevědí nebo tomu nevěří.“

Samielovi zasvítily oči. Tak silná vůle, jo? No ta se dá ale ovlivnit! A případně zlomit. V duchu si zamnul ruce a pocítil příliv nové naděje.

Petr se díval, jak Samielovi tančí v očích rarášci, a pousmál se. Věděl, že Samiel zase na něco zapomněl.

Zvedl kukátko a zadíval se na louku, kde se Edward s Bellou zvedli, a ruku v ruce pomalu odcházeli k Bellinu autu. Spokojeně pokýval hlavou. Ještě s nimi bude práce, ale jsou na dobré cestě.

xxxx

V domě Cullenových klaply dveře a skoro vzápětí druhé v patře. Pak se otevřely další a vykoukla z nich hlava s černými rozježenými vlasy. Alice chvíli váhala, pak vyšla na chodbu a zastavila se u Edwardových dveří. „Pojď dál, ať ti můžu vynadat,“ ozvalo se zevnitř rezignovaně, ale ne odmítavě.

Alice se usmála a vklouzla dovnitř. Edward seděl na pohovce a usmíval se na ni. Snažil se sice zamračit, ale moc mu to nešlo.

„Dopadlo to dobře, viď?“

„Jak se to vezme. Nezapírám, že jsem šťastný, ale pro Bellu to není moc bezpečné. Ani já osobně, ani celá tahle situace. Ale už to není jen na mě. Ona se taky rozhodla a když jsem se ji snažil varovat, zlobila se.“

„To se nedivím. Edwarde, vždyť  já, Esmé a Rose si taky nenecháme nic přikazovat. Řídíme se vlastním rozumem. To sis nevšiml?“

„Ale ona je tak lidská, tak křehká. Bojím se o ni, ani nevíš jak.“

„Ale vím. To už s sebou nese láska, strach o milovanou osobu. Ale jak už kdysi někdo trefně řekl,

‚Nestav své lásce vězení,

milovat znamená křídla si dát.

Jestli vy dva jste si souzeni,

svobodná vrátí se tisíckrát‘.

Takže ji miluj, chraň a starej se o ni, ale nesmíš ji věznit a dusit. Jinak tu její lásku ztratíš.“

„Hm,“ pochybovačně zakroutil hlavou Edward, „pokusím se. Budu muset. Ale Alice,“ otočil se teď na ni, „tys to věděla od začátku, viď? Jak dlouho už tohle plánuješ?“

Provinile se na něj podívala a chvíli přemýšlela, jestli to s ním nepraští. Vzpomněla si na tu tureckou násobilku a jiné litanie, kterými skrývala své myšlenky, a rozhodla se být upřímná.

„Od té chvíle, kdy se Carlisle rozhodl, kam se budeme stěhovat. Viděla jsem tě šťastného a s ní. Tehdy jsem to ještě neviděla tak určitě, vize se střídaly, ale od toho plesu to vídám jasně.“

A ukázala mu svou vizi.

Edward zalapal po dechu, pak ale rozhodně sevřel rty a procedil mezi zuby: „Tak tohle ne. Tomu zabráním, kdyby to mělo být to poslední, co udělám.“

Alice se jen uchechtla. „Nezapomínej, co jsem ti řekla. Nevěznit, nerozkazovat, nedusit. A nejsi jediný, kdo má do toho co mluvit.“

Edward zmoženě zavřel oči, ale i za zavřenými víčky viděl ten obraz, který mu Alice před chvilkou ukázala. Stáli s Bellou v objetí, šťastně se usmívali, a Bella na něj s láskou upírala své oči – krvavě rudé. Zoufale zasténal.

„Jdu na lov,“ prohlásil, zvedl se z pohovky a vyrazil ven.

„Jen si jdi,“ volala za ním Alice, „stejně tomu neutečeš!“

xxxx

Edward se vracel z lovu a ještě pořád nemohl z hlavy vyhnat tu Alicinu vizi. Bella upírem? Tohle vážně ne! Ona nesmí přijít o duši! Nesmí se kvůli němu vzdát lidství, to by nemohl připustit. Stačí, že je zatracen on a jeho rodina. Ještě aby do toho zatahovali ji. Ale nedovedl si už představit, že by se jí znovu vzdal. Teď, když věděl, že ji k němu vábí stejná síla, jako jeho k ní, nedokázal už se od ní držet dál a věděl, že ani ona ne.

Najednou zjistil, že jako už jednou po lovu, kroky ho přivedly k Bellinu domu. Už byla tma, hluboká noc, a v domě se nesvítilo. Charlie i Bella už spali. Vtom však k němu vítr zanesl směs pachů a on zpozorněl. Tenhle pach zná, ale co se to k němu mísí?

„Jacobe?“ zavolal polohlasně a sledoval, jak z křoví opodál vystoupil obrovský rudohnědý vlk.

„Co tady děláš?“

„Hlídkuju“, ozvalo se mu v hlavě a Edward překvapeně zjistil, že Jakeovy myšlenky slyší i v jeho vlčí podobě.

„Hlídkuješ? Proč?“

„Kvůli upírům.“

„No jistě,“ pomyslel si Edward trpce, „kamarádi jo, ale odtud potud, že? Jak se jedná o Bellu, tak už takoví kamarádi nejsme!“ A znovu jím projel osten žárlivosti.

„Já bych jí nikdy neublížil,“ řekl pak nahlas, „to přece víš.“

„Ty ne, ale ten cizí třeba ano.“

„Cizí?“ Edward si uvědomil, že to je ten druhý pach, co se mísil s Jakeovým. Vážně tu byl cítit cizí upír. Vyděsil se a najednou začal být Jacobovi vděčný.

„Už se tu potuloval před pár dny. Podle stop už je pryč, běžel do Seattlu a tam jsme jeho stopu ztratili někde u letiště. Ale stejně ještě držíme hlídky. Pro jistotu.“

„Měli jste nám to říct. Mohli jsme zjistit, kdo to byl a co chtěl.“

„Jsme zvyklí tohle vyřizovat sami. Ale protože ten upír šmejdil taky tady kolem, rozhodla se kmenová rada, že bude lepší Swanovy seznámit s našimi legendami. Kdyby došlo ke konfrontaci, aby nebyli tak šokovaní.“

Tak proto je pozvali na ten táborák! Nechtěli Bellu varovat konkrétně před nimi. Edward na chvíli pocítil úlevu, ale pak si znovu uvědomil nedávnou přítomnost nějakého cizího upíra a zase se začal bát.

„Díky, Jacobe. Neumím ani vyslovit, jak jsem ti vděčný. Ale stejně jste nás měli informovat. Společně bychom byli silnější.“

„To by bylo proti všem našim tradicím. Ale máš pravdu, společně bychom byli silnější. Navrhnu to Samovi a radě. Uvidíme. Teď to jdu zase oběhnout.“ Velký vlk vyplázl jazyk a vypadal, jako by se usmíval. Otočil se a znovu zmizel v křoví. Pak z keře znovu vykoukla velká hlava a poslala Edwardovi poslední myšlenku.

„Belle o tom cizím upírovi neříkej. Stejně už je asi pryč.“ A zase zmizel.

Edward se za ním ještě chvilku díval a zapřemýšlel, jestli tu nemá taky zůstat hlídat. Ale Jakeovi nějak věřil, jako by věděl, že je na něj spolehnutí. A on se potřeboval poradit s ostatními. S Carlislem, Jasperem i Emmettem. Vyrazil k domovu.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 12. kapitola - Kniha osudu: