Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pád - Kapitola první

30.08.2010 (21:15) • SkulliButterfly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 962×

Kapitola první

Seděla jsem v taxíku a hlavou se mi honily všechny možné myšlenky. Venku bylo hnusně a pršelo. Jasně že prší, pomyslela jsem si kousavě. Je to přece Forks. Tak tady budu teď žít… Z okýnka jsem sledovala okolí. Tohle má být můj domov? Domov… To slovo se mi zabodlo do hrudi jako dýka. Já přece nemám domov. Vyvolalo to ve mně vzpomínky na poslední ani ne rok. Měla jsem hroznou chuť začít křičet, schoulit se do klubíčka a prolévat hořké slzy nad svým zničeným životem. Ale nemohla jsem. Ne teď, ne tady. Dneska začínám úplně od znova. Nesmím si to pokazit.

Taxík zastavil před jednopatrovým, na modro natřeným domkem. Před ním stála nějaká postava. Jakmile mě uviděla, tvář se jí roztáhla do širokého úsměvu. Otevřela jsem dveře.

„Ronie!“

„Teto Mary!“

Ještě jsem seděla v taxíku, ale ona se ke mně přesto rozběhla a pevně mě objala. To už jsem se taky usmívala. A nebyl to ten nucený úsměv, kterým jsem musela poslední dobou obdařovat všechny kolem. Byl to opravdový, srdečný úsměv. Vážně jsem byla ráda, že ji vidím.

„No tak, teto, vždyť mě udusíš,“ zachraptěla jsem.

„Promiň zlato,“ usmála se. „Jsem nebezpečná. Radši ti vezmu věci,“ řekla, pustila mě a otočila se ke kufru. Natáhla jsem se na vedlejší sedadlo pro vozík, rozložila ho na chodník a přesedla si do něj. Teta zrovna zavírala kufr auta. Podívala se na mě. V očích se jí zrcadlilo spoustu emocí. Lítost. Soucit. A smutek. Věděla jsem, že to s ní taky hodně zamávalo. S kým ne? Rozhlédla jsem se kolem. Vůbec se to tu nezměnilo. Dřevěná houpačka, která už začínala plesnivět z toho věčného deště, se klidně pohupovala ve větru. Na hladinu mělkého jezírka dopadaly kapky. Tráva byla krátká, tmavá a mokrá. Všechno vypadalo stejně, jako když jsem tu byla naposled. Akorát, že teď už nic nebylo stejné.

Před dvěma lety jsme se tu z auta vypotácely čtyři – já, Naďa, máma a táta. Nás s Naďou vesele přivítala Ginger, která tu ještě bydlela. Potom jsme se všechny vystřídaly na houpačce, která málem praskla. Ginger potom omylem strčila do Naďi a ta spadla do jezírka. Měli jsme z toho hroznou srandu, teda alespoň do té doby, než nás  stáhla s sebou. Dospělí nás pak se smíchem okřikli, ať jdeme okamžitě dovnitř. Teta potom udělala svůj výborný punč a máma vytáhla domácí sušenky.

Nic z toho se teď nedělo.

Tentokrát jsem přijela sama. Ginger už tu nebydlí. Kdybych se mohla alespoň rozběhnout jako dřív, vyčváchat se v jezírku, vyválet se v mokré trávě, pohoupat se…

Ale ani to už nešlo.

Nevšimla jsem si, že za tu dobu co jsem vzpomínala, teta už dávno odnesla moje věci do domu.

„Ronie!“ volala. „Pojď dovnitř, jsi celá mokrá!“

Pokusila jsem se zastavit ten nával nostalgie. Když se mi to trochu povedlo, přetáhla jsem si kapuci přes hlavu a rozjela se ke dveřím. Jakmile jsem vjela dovnitř, zaslechla jsem nějaký hlas.

„Mami, co se to -“ Dívčí postava vyšla na chodbu a podívala se na mě. „Ronie!“ zapištěla. „Ty už si tady!“

„Ginger,“ vydechla jsem nevěřícně, ale to už mě, podobně jako předtím teta, drtila v náručí. Geny se očividně nezapřou.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se jí.

„Já? Spíš co tu děláš ty, ne?“

Ztuhla jsem. Křečovitě jsem sevřela kola vozíku, jako kdyby to všechno dostatečně nevysvětloval. Ginger ani nemusela vidět tetin zlostný výraz, aby zmlkla. Posmutněla jsem.

„Promiň,“ špitla.

„Ne… To nic,“ zamumlala jsem, ale ona hned změnila téma hovoru.

„Na koleji jsem jen přes týden, o víkendech mě tam nechtějí.“

Chtěla ještě něco dodat, ale v z venku se ozvalo vzteklé zatroubení.

„Ginger, běž zaplatit ten taxík! Peníze jsou na botníku,“ zakřičela teta. Ginger popadla štos bankovek a rozběhla se ven.

„Nedala by sis trochu punče, Ronie?“ usmála se na mě teta mile. Odjela jsem do kuchyně a ona přede mě postavila kouřící hrnek.

„Dík,“ zavrčela jsem. Znělo to hruběji, než jsem chtěla. Ona to ale nekomentovala. Tiše jsem vzdychla a napila se horkého punče. Byl výborný. Jako vždycky. Ginger vztekle napochodovala do kuchyně, žuchla na židli až to zadunělo a něco si mrmlala.

„Stalo se něco?“ zeptala se teta starostlivě.

„Cože? Ne, nic, neměj péči. Jé, punč,“ zaradovala se a vstala, aby si nalila.

Za tu dobu, co jsme tam seděli, se nikdo neptal na novinky. Všichni jsme věděli, jak se věci mají. Jak se máš? Špatně. Co nového? Hrůzy. Mluvily jsme o banalitách – o počasí (o tom ve Forks se toho teda moct říct nedalo), o filmech, o blbostech. Vyhovovalo mi to tak. Na chvilinku jsem se mohla odpoutat od svých pochmurných myšlenek na mou rodinu. Tedy na tu část, kterou jsem už neměla. Všichni hráli svou roli přesvědčivě. Ale Ginger to nakonec nevydržela. Najednou ztichla.

„Ginger, co je?“ zeptala se teta.

Ginger vzlykla. „Já… já už to nevydržím. Promiň, Ronie, ale… Všechno se to seběhlo tak rychle… Všechno to… Bolí to…“ Objala mě a rozbrečela se. Teta ji okřikla, ale nakonec ji taky objala. A taky se rozbrečela.

Já sem ale nebrečela. Nikdy nebrečím, pokud nejsem sama.

Ginger se po chvilce uklidnila. Cítila jsem, jak se mi do očí taky derou slzy.

„Půjdu si vybalit,“ vyhrkla jsem, popadla tašku a rozjela se ke svému novému pokoji. Zabouchla jsem za sebou dveře.

„Promiň, mami.“ Zaslechla jsem. „Ale…“

„Já vím zlato, já vím. Je to teď pro všechny těžké.“

Nevím proč, ale měla jsem podezření, že se mi něco zatajilo. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Pustila jsem tašku na zem a začala brečet. Vzlykala jsem a vzlykala, i když jsem si už myslela, že ve mně žádné slzy nezbyly. Vybrečela jsem jich už hektolitry. Zamžourala jsem na pokoj. Bylo to snad jediné v domě, co se tu změnilo. Dřív tady měla teta svou pracovnu – teď to byla férová ložnice. A byla krásně udělaná. Teta si očividně pamatovala mou nejoblíbenější barvu – černou. Teda, bylo to moje oblíbená barva. Jestli je i teď jsem nevěděla. Poslední dobou jsem se takovými banalitami nezabývala. I tak ten pokoj ale vypadal útulně. Byly tam černé závěsy, černobílý koberec a černé úchytky na komodách. Vzdychla jsem, sebrala tašku ze země a začala vybalovat. Vybalila jsem všechno, až na jednu věc – obrázek mě, Naďi a našich o posledních vánocích. Ten jsem schovala do šuplíku. Nemohla jsem se dívat na ty naše šťastné obličeje. Kdybychom tak věděli, co se stane… Oči mi zase začínaly slzet. Rychle jsem zamrkala. Podívala jsem se na hodiny. Bylo teprve půl deváté, ale já stejně neměla co dělat. Šla jsem spát. Děsila jsem se zítřku. Nechtěla jsem sem chodit do školy. Ale neměla jsem jinou možnost.

Ráno mi zazvonil budík. Otráveně jsem se po něm zašmátrala. Pak jsem otevřela oči a vzdychla jsem.

Ach jo. První den v nové škole. Už úplně vidím, jak to bude probíhat.

Když jsem se oblíkla a to všechno, jako každé ráno jsem zaváhala nad taštičkou šminek. Mám? Co když si o mně budou myslet, že jsem nějaká nána? Jako naschvál se ale taštička převrhla a make-up se rozkutálel po koupelně. Pár minut jsem pěkně sprostě klela. Když jsem potom sbírala všechny ty lesky a pudry, narazila jsem na několik věcí, o kterých už jsem ani netušila že je mám. Černá kajalka. Černé stíny. Páni, dokonce moje černá rtěnka. Vzala jsem ji do ruky a prohlížela si ji ze všech stran, jako by to byla nějaká vzácnost. Vážně jsem byla taková? To sem se opravdu tak změnila? Moje nálada poklesla o několik stupňů. Můžu po tom všem vlastně zůstat stejná?

„Ronie, pojď na snídani!“

Když jsem dojela do kuchyně, Ginger už byla dávno pryč. Zůstala jsem na všechno sama. Jako vždycky.

Auto zastavilo před školou. Parkoviště bylo nacpané k prasknutí. Kolem aut postávaly hloučky studentů a vášnivě diskutovali. V krku se mi udělal knedlík. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Vytáhla jsem vozík, přehoupla se na něj a snažila se nedívat směrem ke škole. Teta stáhla okýnko.

„Díky za odvoz,“ řekla jsem tetě a usmála se na ni. Byl to ale ten falešný, strojený úsměv. Ona se ale na mě usmála úplně upřímně a povzbudivě.

„Nemáš za co. A neboj se, bude to dobrý.“

Nepomáhá, pomyslela jsem si sklesle. Teta odjela. Zase jsem se zhluboka nadechla a otočila se ke škole – ke všem těm lidem, kteří se teď měli stát mými spolužáky.

Děkuju za přečtení. :))

Autor: SkulliButterfly, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pád - Kapitola první: