Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » P.S.: Nikdy nezapomenu - 4. kapitola

28.08.2010 (17:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5995×

4. kapitola - Principium omnis rei maxima pars

(Začátek je největší část každé věci)

Kočí upozornil spřežení a kočár se s zhoupnutím zastavil. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla, než se otevřely dveře do nového života…

Zvedla jsem hlavu a trochu se zarazila. Můj pohled zakotvil na jedné polobotce s rozvázanou tkaničkou a jedné holínce, na které byla zespoda nalepená sláma a podle vůně i kobylinec. Černé plátěné kalhoty, které perfektně seděly na mužné, stavěné postavě s rozepnutým poklopcem a bílá košile, která celý exces snažila neúspěšně skrýt, měla špatně zapnuté knoflíky – jedna řada byla delší. Se sebezapřením jsem se odhodlala vzhlédnout do udýchané tváře muže, který měl vlasy, jakoby se právě vynutil vstát z postele a dvou denní strniště. Hlavně, že mu na tváři pohrával zbožný pohled, plný nadšení a uchvácenosti.

„Dlouhá noc?!“ podotkla jsem kysele. Po mé poznámce se dotyčný začervenal a začal si zastrkávat podolek do kalhot.

„Moc se vám omlouvám, za svůj zjev… Přesto je mi potěšením vás u nás přivítat – snad se vám tu bude líbit.“ Podala jsem ruku, do nabízené dlaně mého snoubence a vystoupila z kočáru.

„Je to sídlo mých rodičů, slíbili, že my ho přenechají, pro mou budoucí rodinu. Dům je rozsáhlý, od pokojů panstva, až po služebnictvo na konci sídla. Vzadu za domem jsou stáje a na konci malá hospůdka pro místní zaměstnance.“ Vyprávěl mi a provázel dlažební cestou k domu. Od chvíle, kdy jsem vystoupila z vozu ze mě nespustil zrak a usmíval se. Měla jsem podezření, že alkohol v jeho krvi stále přebývá.

„Vepředu jsou moc hezké, udržované zahrady. Byl jsem se projet dál, kde je příroda divoká a těžko prostupná – jsou tam moc krásné travnaté plácky a malé jezírko s lekníny. Ale tam sama nechoďte, je to nebezpečné a moc blízko lesa.“

Stoupala jsem po semišových, vínových schodech, kam mě vedl, kolem kratší řady panských pokojů. Zdi byly dříve bíle vymalovány a interiér působil útulně. Zastavil se před jedněmi dveřmi a otevřel je.

„Ehm, tohle bude naše ložnice. Společná,“ řekl trochu rozpačitě a přešlápl z nohy na nohu. Začervenala jsem se a vyčkávala, snad…

„Nebojte, do svatby budu mít pokoj vedle vás, kdyby jste něco potřebovala, klidně se na mě obraťte, nebo na nějakou ze služebných, které vám budou samozřejmě k dispozici. Hned někoho pošlu pro vaše zavazadla. Nechám vás, abyste se zabydlela a odpoledne, kdybyste měla chuť, rád bych vás tu provedl.“ Usmál se, vzal mé ruce do svých a hřbety políbil.

„Těšil jsem se na vás, Bello.“

„Isabella. Děkuji za všechno,“ opětovala jsem mu ne příliš nadšeně úsměv a vyprovodila ho pohledem ke dveřím. Jen co za sebou zavřel, jsem se sesunula na postel.

Konečně.

Stýskalo se mi po všech. Po Marii. Po rodičích. Po mém životě… Prostředí tady se mi líbilo, i s mým manželem to snad nebude tak zlé, i když to bude trochu jako s malým dítětem, které dostalo novou hračku.

Ozvalo se lehké zaklepání na dveře.

„Promiňte slečno, že ruším. Jmenuji se Rachel, jsem jedna ze služebných. Benjamin vám přinesl kufry.“ Usmála se nadšeně a uvolnila cestu zapocenému čeledínovi, se všemi mými zavazadly. Rachel se mi líbila, měla černé vlasy ostříhané pod uši do vkusných půlměsíců, velké modré oči a milý úsměv. Vypadala o málo starší než-li já.

„V pořádku, postavte mi to ke skříni.“ Navedla jsem mladého, pěkného muže, který se usmál a hned co položil kufry odešel.

„Těší mě, jsem Bella.“ Podala jsem Rachel ruku, která vykulila oči a nevěřícně se na ni podívala.

„Ale madam…“

„Rachel, jestli ti smím tykat. Jsem tu sama a nikoho tu neznám, byla bych ráda mít tu kamarádku,“ usmála jsem se a Rachel se rozzářily oči.

„Ale jistě, slečno, je tu ještě Anna, je to milá paní. Pracuje v kuchyni, určitě se vám bude líbit.“ Máchala kolem sebe energicky rukama, vypadala vtipně.

„Jak dlouho tu pracuješ?“ Posadila jsem se a Rachel ke mně skočila na postel.

„Už to bude dva roky, ještě za bývalého správce pana Johna. Ale teď to převzal mladý pan Edward. Je hodný a nechal tu všechno služebnictvo. Musíte být šťastná!“ štěbetala.

„Proč myslíš?“ byla jsem zmatená.

„No budete se vdávat! To je přece štěstí ne?!“ zakoulela očima a já se ušklíbla.

„Jo, štěstí!“ Rachel se zatvářila zmateně nad mým povzdechem. „Děje se něco?“

„Ne, vše je v pořádku. Vlastně ani neposoudím jestli šťastná jsem, Edwarda skoro neznám, viděli jsme se jednou a to při zásnubním plesu, který zrovna neproběhl běžně.“

„Co se stalo,“ dala si dlaně pod bradu a já se začervenala.

„Trochu jsem si z něj udělala legraci a zesměšnila ho před všemi,“ šeptla jsem a Rachel se rozesmála. „Tak to si ani neumím představit, pán vypadá, že se jen tak nedá. Navíc se mu víc než líbíte!“ mrkla na mě spiklenecky.

„Odkud to víš?“

„Včera byl v hospůdce, slavil tam s čeledíny loučení se svobodou a trochu se rozjeli. Odcházeli až za úsvitu a pán se vyznával z citů. Vím to od Bena, byl tam taky,“ rozesmála se.

Tak proto můj snoubenec vypadá, že celou noc oral pole – a málem zase nestihl můj příjezd.

„To byl ten mladík co mi přinesl kufry?“ začínala jsem už něco tušit.

„Ano, to byl on,“ začervenala se a já se ušklíbla.

„Jak dlouho se ti líbí?“

„Je to tak vidět?“

„Víc než bys myslela,“ zasmála jsem se.

„Už co jsem sem poprvé přišla, utrhl mi květinu ze zahrádky u vchodu a Anna ho hnala utěrkou, že jí ničí záhon.“ básnila.

„Je to fešák,“ šťouchla jsem do ní. „To pan Edward také.“ Vrátila mi to a já si povzdychla. Tolik bych si přála vdávat se z lásky.

„Málem bych zapomněla! Máte už svatební šaty?“

„Ano, budu se vdávat v šatech po mamince. Jsou zabalené v jednom se zavazadel.“ Mávla jsem nezaujatě rukou k hromadě.

„Svatba je naplánována už na zítra, ale to vám určitě poví pán. Bude se konat ve vesnici kousek odsud.“

„Už zítra?“ šeptla jsem. Myslela jsem si, že mám ještě trochu času… Ale na co! Svatbě se nevyhnu, bylo to přání rodičů – je dobře, že to budu mít za sebou tak rychle.

Znovu se ozvalo klepání na dveře a po mém vyzvání vešla starší, korpulentní dáma.

„Dobré poledne, slečno, přišla jsem vás přivítat u nás na usedlosti a odvést si tohle motovidlo.“ Usmála se mateřsky žena.

„Bell, tohle je naše Anna, vaří senzačně,“ objala ji dívka kolem ramen a žena celá zkoprněla.

„Rachel, jak to mluvíš ke slečně, okamžitě se omluv!“ napomenula jí Anna.

„V pořádku, dovolila jsem jí. Jsem ráda, že tu někoho znám,“ pohodila jsem rameny a Anna se zatvářila trochu lítostivě.

„Muselo to být těžké, odejít od rodiny, chápu vás slečno. Ale nebojte, tady se vám bude určitě líbit!“ zasmála se jako sluníčko a vlepila malý pohlavek Rachel. „A ty už sypej! Nech slečnu naobědvat, ty máš jídlo v kuchyni!“

„Zase přijdu.“ Houkla na mě Rachel, než jí Anna vyhnala ze dveří – musela jsem se zasmát.

Jen co jsem se chystala sejít do jídelny, znovu někdo zaklepal na dveře – už mě to začínalo otravovat.

„Omlouvám se, jestli ruším, nechtěl jsem obědvat sám, nebude vám vadit má společnost?“ zeptal se nesměle Edward mezi dveřmi. Pozvedla jsem obočí a jeho tvář posmutněla. Chystal se k odchodu.

„V pořádku, nevadí,“ usmála jsem se a jeho oči zazářily. Podržel mi dveře a já prošla kolem na chodbu a zavěsila se do jeho nabízeného rámě.

„Tak jak se vám tu zatím líbí?“

„Je to tu moc hezké, služebné jsou milé,“ zasmála jsem se, když jsem si vybavila Rachel a Edward zmateně nakrčil čelo.

Vyřezávanými dveřmi, jsme došli do malé jídelny s obdélníkovým stolem a dvěmi židlemi na každém konci. Bylo to velice elegantní a působivé.

Já bych si radši snědla oběd u sebe v pokoji, ale slušnost je slušnost. Usmála jsem se na Edwarda, který mi pomohl usednout a sám se vydal ke svému místu.

Všimla jsem si, že naprázdno otevíral ústa, jako by chtěl začít hovor do nastalého rozpačitého ticha. Po chvíli přemlouvání se zřejmě prohrál a raději pohled upřel na broušenou sklenku s červeným vínem.

…

„Isabell, chtěl bych se vám omluvit – jistě, měl bych mnohem víc. To co se stalo na plese bylo neomalené a povrchní… Přesto jsem nelhal, když jsem tvrdil, že být volný, dvořil bych se vám,“ mluvil s pohledem upřeným do mých očí.

Procházeli jsme se upravovanou panskou zahradou, keře obsypané květy, barevné rododendrony a stinná místa.

„I já se vám musím omluvit. Byla jsem prostořeká a k dámě se chování, které jsem předvedla, neslušelo.“ Ušel mi menší úšklebek, když jsem si vzpomněla na jeho strnulou pózu uprostřed parketu, kterou způsobily má slova, co zřejmě nečekal.

„Oba se jak vidno máme za co se omlouvat. Co kdybychom celý nešťastný začátek smazali a začali znovu?“ usmál se a jeho oči plály něhou.

„Oh, dávejte pozor!“ zachytila jsem větev, která nebezpečně blízko mířila k jeho očím, jež pozorovaly mě.

„Promiňte, jsem nešika.“ Přidržel ji a mile mi pomohl podlézt.

„Tedy, jmenuji se Edward Antony Masen – Váš šťastný snoubenec, kterého vám zaslíbili už při vašem narození a je mi ctí poznat tak krásnou slečnu, se kterou je mi potěšením vstoupit do manželství,“ roztáhl se mu úsměv a políbil mě elegantně na hřbet ruky.

„Prohřešek tedy smazán -“ 
„Mé jméno je Isabella a slibuji, že mi zůstane a nebude vás již při tanci klamat,“ zasmála jsem se.

Posadili jsme se na zastíněnou kamennou lavičku.

„Smím?“

„Jistě.“ V rukou třímal schovaný růžový květ. Natáhl se k mým vlasům a vpletl mi jej do volného drdolu.

„Vím, že to není vhodné téma, ale je mi líto vašich rodičů, byly to moc milí lidé. Když jsem se dozvěděl o jejich smrti, byl jsem ještě v Londýně, chtěl jsem vás přijít navštívit, ale nepustili mě za vámi.“

„Chybí mi… Nebyl to jen pro nás se sestrou šok, ale řekla bych, že pro každého kdo je znal…,“ povzdechla jsem si a sklopila tvář ke své nabírané sukni.

„Smím učinit něco, co by vás udělalo šťastnou? Prosím, řekněte si cokoli…“ Upíral na mne svůj pohled plný odhodlání a mně se sevřelo srdce.

„Bohužel, nejste bůh, abyste mi je vrátil zpět…,“ vypadlo ze mě asi moc důrazně, když po mých slovech posmutněl.

„To nejsem…“

„Promiňte, neměla jsem –“

„Nic se neděje…“

„Rád bych s vámi probral svatbu,“ usmál se. Od pohřbu k veselce? Tedy ten umí převádět řeč…

„Už jsem slyšela, že je naplánovaná na zítra.“

„Isabell, nechci vás do ničeho nutit a, prosím, stanovme si domluvu, že pokud se vám něco, cokoli, nebude líbit, řeknete mi to – i bez ohledu na mé city.“ Mimika v tváři se mu trochu stáhla a zvážněla.

„Nemám vám nic za zlé a termín svatby mi nevadí. Stejně jsem již nastěhovaná a není důvod ji zdržovat – ještě by z toho byly pomluvy.“

Po mých slovech se mu tvář rozjasnila a v očích znovu zaplály jiskřičky, které jsem tam viděla už od příjezdu. Nevím jak z jeho pohledu vypadaly mé oči, ale uvnitř sebe jsem se cítila prázdná a chladná…

…

Ráno mě vzbudil kohout. Neklidně jsem se otočila na druhý bok a zavadila rukou o něco ostrého. Zvedla jsem rozespale hlavu a uviděla přeloženou kartičku z drahého papíru, vzala jsem ji do ruky a rozložila, do ozdobného písma.

Mé stopy hladily mraky, když kráčel jsem hvězdnou oblohou. Oči slepé byly, neviděly jejich svit. Srdce ledové a plné osamění – potom vyšlo slunce a spálilo mě na uhel! Vše co temné bylo, se před Vámi má dámo klaní. Jest vaše krása, mému tělu pokušením – Vy, býti úsvitem, leskem mých dnů. Sním, být západem - sametem vašich snů…

„Oh, neomalenec! To se už nemůže dočkat svatební noci, až mu budu patřit?!“ odhodila jsem vztekle sonet a posadila se na posteli. Má celkem ucházející nálada byla v trapu. Takže do povahového seznamu mého snoubence, který obsahoval přídavná jména jako nedospělý, netaktní a nedochvilný, jsem přidala i slovo nadržený.

Na dveře se ozvalo lehké zaklepání a po mém strohém vyzvání vklouzla do dveří Rachel se snídaní. Byla jsem ráda, že mě ušetřila setkání s mým chtivým snoubencem.

„Dobré ráno, Bell. Jak se vyspala nevěsta?“ vtančila do místnosti s plným podnosem.

„Kouzelně, a ještě kouzelnější bylo ráno,“ odpověděla jsem kysele a Rachel se zatvářila zmateně.

„Promiň, ty za nic nemůžeš…“ Mávla jsem rukou a pustila se do snídaně. Měla jsem již hlad – včera byl dlouhý den.

Byla jsem s mým budoucím chtivým manželem na projížďce do vesnice, kde se má konat svatba. Potom zkouška šatů se švadlenou a poslední úpravy. Příjezd Edwardových rodičů a rodinného přítele – myslím, že se jmenoval Will, nebo tak podobně, se kterým se hned po společné večeři můj ctěný choť vypařil a já byla hodinu utopená v rozhovoru s mou budoucí tchýní a tchánem,  než jsem se omluvila a odporoučela se do kanafasu. Jak už jsem řekla; kouzelný den a ještě kouzelnější ráno.

Když odcházela s poloprázdným tácem, který jsem díky staženému žaludku nedokázala cele vyprázdnit, skoro narazila do Edwarda, který procházel po chodbě. Slyšela jsem jen, ,promiňte pane,´ než do nedovřených dveří nakoukla bronzová hlava.

„Přeji dobré ráno. Jen jsem vás chtěl pozdravit, než nás rozdělí a uvidíme se až při obřadu.“ Obdařil mě oslnivým úsměvem, načež jsem mu ho oplatila tak kyselým šklebem, až mu viditelně přejel mráz po zádech.

„Stalo se něco?“ optal se zmateně a pohledem zavadil o dopis pohozený na polštáři.

„O-omluvám se, jestli se vám nelíbil, nebylo to myšlené zle,“ třeštil oči a zpocené dlaně utvořily na hraně dveří, kterou svíral, otisky. Nebyla jsem schopná slova – držela jsem se věty; raději mlč než, abys řekla něco, čeho bys litovala.

„Já nevěděl, promiňte, moje chyba – měl jsem se vás zeptat,“ přešlapoval nervózně.

„Zeptat na co? Nerozumím…“ Nakrčila jsem čelo, neměla jsem ponětí o čem mluví.

„No, já nevěděl, že neumíte číst…“ vypadlo z něj a já šla do kolen. Ten hulvát – co si sakra o sobě myslí. Ne, co si sakra myslí o mně??? Vzpružila jsem se do stoje a narovnala záda.

„Vážený pane Masene,“ prskla jsem, „Já umím číst! Umím i psát! A pro vaši informaci - aby nedošlo k omylu - netrpím ani žádnou chorobou! Teď jestli dovolíte, ráda bych šla dělat něco užitečného!“

„A-a, c-co…,“ vykoktal ze sebe s tváří tak rudou, že by se mohl zasadit do rajčatového záhonu a nikdo by ho nenašel.

„Co? Jdu se dívat z okna! To mě alespoň neuráží!“ řekla jsem důrazně, a Edward se zatvářil vyplašeně.

„A-ale, svatba…“

„Nemějte obavy, tam se dostavím a splním svou povinnost,“ otočila jsem se k němu zády a šla si otevřít okno dokořán. Když jsem po chvíli koukla do odrazu skla, Edward už u dveří nestál.

…

„Je mi ctí vás doprovodit k oltáři,“ políbil mi ruku pan Masen, který na rozdíl od svého syna nepostrádal způsoby a nabídl mi rámě, do kterého jsem se zavěsila.

Ani jsem netušila, jak rychle dopoledne uteklo a já nyní stála v bílých krajkových šatech. Nejkrásnější překvapení byl brzký příjezd Marie i se svým manželem. Nevypadala nešťastně a radovala se z mého svatebního dnu, spolu s Elizabeth, která byla přítomna mého strojení. Zjistila jsem, že je to velmi milá paní a v jedné větě, dokonce projevila porozumění, že je Edward v některých ohledech stále nedospělý a budu muset mít trpělivost.

Muži odjeli do města krátce po mém ranním výstupu a já jen úpěnlivě doufala, že se Edward dostaví včas a ušetří mě potupy. Jel s Williamem, který je podle mého průzkumu, stejný jako můj snoubenec. Naštěstí na ně měl dohlížet Edward starší.

„Přeji vám štěstí děti,“ pronesl dojatě můj tchán, když vkládal mou dlaň, do Edwardovy nastavené ruky, která, bych přísahala, se mírně třásla.

Edward vypadal dosti napjatě a řekla bych až vyděšeně… Nechápala jsem ho. Měl na sobě černý oblek a k údivu všech se dokonce na obřad učesal a oholil.

Místnost byla vkusně vyzdobena čerstvým bílým kvítím a ozdobnými stuhami se zlatým zdobením…

K mému nemilí se dostavila otázka na kterou většina svatebčanů, oddávající, i můj snoubenec čekal.

„Nyní přejděme ke slibům.“

„Isabello Marie Swan. Berete si dobrovolně svého snoubence Edwarda Anthony Masena, za svého právoplatného manžela, budete ho věrně milovat, ctít a ochraňovat, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?“ Dokončil svou řeč.

Slyšela jsem vedle sebe ostrý nádech a periferním viděním jsem zaznamenala, jak se Edward zpotil, ztuhl a propálil mně pohledem. Ušlo mi malé zasyknutí, když ruka, která svírala tu mou, ji doslova začala drtit.

Chvíli bylo naprosté hrobové ticho a Edwardova hruď se napětím ani nezvedala. Přišlo mi příjemné, mít na vybranou. Bohužel to byl jen pomíjivý krátký pocit, kterého jsem se byla nucena vzdát.

Pro štěstí mé sestry, která by byla odkázána se o mě postarat, kdybych zůstala nezajištěna. Pro klid mých rodičů, které jsem nesměla zklamat. I pro mého manžela, který bez dechu čekal na mou odpověď.

„Ano,“ povzdechla jsem si a Edward si slyšitelně oddychl, přestal mi drtit ruku a jeho tvář se uvolnila v obrovský, šťastný úsměv.

„Nyní se táži vás, Edwarde Anthony Masene. Berete si dobrovolně svou snoubenku Isabellu Mariu Swan, za svou právoplatnou manželku, budete ji věrně milovat, ctít a ochraňovat, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano!“ vyřkl vítězně můj manžel, s hrdostí a pýchou, že jeho odpověď musela být slyšet až na náměstí. Chvíli jsem měla pocit, že souvětí bude pro Edwarda moc dlouhé a začne na něj odpovídat již v půlce.

„Vyměňte si prstýnky – jsou symbolem vaší lásky a oddanosti. Poprosil bych o první stejnojmenné podpisy a první novomanželský polibek.“ Při téhle větě mi trochu zaskočilo.

Prstýnky byly jednoduché, ale krásné. Při podpisu mi neušel úšklebek a schválně jsem se natočila tak, aby to Edward viděl - že opravdu nejsem tak primitivní a dokáži se podepsat. Všimla jsem si jak se uculil – pochopil.

Všichni v sále byly tišší a mně došlo, na co se čeká. Rozpačitě jsem se narovnala a Edward mi zvedl závoj spadající mi do tváře.

Tvářil se trochu opatrně a snažil se mi vyčíst z očí, jestli smí. Přivřela jsem víčka a čekala – Ucítila jsem na rtech něžný, teplý, měkký, sametový dotek a jeho dlaně lehce položené na mých tvářích.

Popravdě jsem nevěděla co mám dělat, tak jsem jen tak stála a čekala. Byla to jen chvilka než Edwardova ústa zmizela.

„Představuji vám manžele Masenovi…,“ pronesl slavnostně kněz a sálem se rozezněl potlesk.

Když jsem pohlédla, Edward zářil štěstím a já určitě červenou.

Přišla spousta gratulací a salv - myslela jsem, že jsou snad nekonečné. Hned po svatbě byl čas na hostinu, tanec a oslavu. Byla na usedlosti v zahradě. Stoly byly vystavěny na trávníku, všude byly svíce a kolem dokola louče. Živá hudba byla postavena na druhé straně s velikou leštěnou klaviaturou, dechovými i strunnými nástroji.

Edward se na chvíli omluvil, šel obejmout Willa a něco mu šeptal do ucha. Já jsem se na chvíli odpojila s Marií.

„Bell, to byla krása. Celá svatba byla úžasná a i tvůj manžel je skvělý. Tak pěkný, milý a pozorný,“ šťastně se usmívala a já se ji snažila napodobit.

„Copak je s tebou?“

„Chybí mi otec, vždy se těšil až mě povede pyšně k oltáři. Chybí mi matka, která věřila, že ač jsem zaslíbena, budu se vdávat šťastná a zamilovaná.“ Utekla mi slzička a Marie mě lítostivě objala.

„Nerad vás ruším dámy. Mohu si propůjčit manželku k prvnímu tanci,“ ozvalo se nám za zády. Stál tam usměvavý Edward, galantně se uklonil a podal mi ruku. Marie na mě mrkla a rozešla se ke svému muži.

„Jak se vám líbí svatba?“ zašeptal mi do ucha, když mě provázel po parketě.

„Nebyla nejhorší,“ plácla jsem a Edward vykulil oči, „Byla moc hezká,“ pokusila jsem se trochu mileji a Edward si oddychl. Nebylo těžké udělat mému muži radost.

Po chvíli k nám přistoupil jeho otec a požádal o svolení zatančit si s nevěstou. Edward ustoupil a předal mojí ruku do otcovy. Tolik jsem si přála, aby to byl můj otec, s kým teď budu tančit, ale to nebylo možné. I přes mé truchlivé myšlenky byl tento tanec o poznání veselejší, než ten s mým manželem. Edward starší udržoval lehkou a zábavnou konverzaci, která mě dokázala povzbudit. Byl to milý člověk. Po něm přišel Marcus, a po něm další členové rodiny a svatební hosté.

Slavnost pokračovala odpoledními hodinami a přehoupla se až k večeru. Během celého toho dění jsem dostála i očekávaným zvykům. Hodila jsem kytici mezi několik stále neprovdaných dívek, které toužily po stejně krásné svatbě. Jejich romantické představy, které jsem s nimi ještě nedávno sdílela, mě znovu uvrhly do pečlivě skrývané melancholie. U společného krájení svatebního dortu jsem jen těžko skrývala škleb, když mi můj manžel strkal kus té sladké hmoty do úst. Sama jsem mu musela také dát ochutnat a jeho nedočkavý natěšený výraz mi přišel až děsivě směšný. Největší překvapení bylo, když Edward zasedl za klavír a jeho prsty se umě rozběhly po klávesách.

V podvečer se většina hostů omluvila a odjela. K mému zklamání i Marie s Marcusem, na kterého čekali pacienti. Zdržela se jen nejbližší rodina, která u nás má přichystané pokoje a odjíždí až ráno.

„Jste unavená.“ Konstatoval Edward, když si všiml mého chabého pokusu zakrýt dlaní zívnutí. Slavnost brzy skončila a přeživší se rozešli do malé hospůdky za domem a Willovo okaté mrknutí na Edwarda mi nahnalo červeň do tváří. Věděla jsem co mě teď čeká a naprosto jsem netušila jak…

Když jsem v závěsu s Edwardem vystoupala schodiště do, teď už naší ložnice, překvapilo mě, že byla zaplněnější než jsem ji nechávala. Ach, ano, Edward tu teď bude se mnou – blesklo mi hlavou a od nervozity mi to zrovna nepomáhalo.

„Snad vám nevadí, že jsem si sem služebnými nechal přistěhovat věci,“ zarazil se Edward zřejmě nad mým výrazem, když mu došlo, co mě zneklidnilo.

„Jistěže nevadí, jste můj manžel,“ odpověděla jsem trochu rozechvělým hlasem.

„Nechám vám chvíli, kdybyste se potřebovala osvěžit…“ Pokynul mi rukou ať si posloužím a zbožně mě pozoroval.

Byla jsem opravdu hodně nervózní, tvář jsem si omyla v míse s vodou, která stála na stolku a když jsem se otočila, Edward zrovna pokládal sako přes židli u toaletky.

Povzdechla jsem si. Nemá cenu nic oddalovat, oba víme co se teď má dít, tak ať už to máme za sebou.

Odhodlaně jsem se i v šatech položila na postel, zhluboka dýchala a čekala. Edward se na mě díval od okna a usmíval se.

Pomalu se ke mně přiblížil a posadil se na okraj lože. Vztáhl ruku a konečky prstů mi přejel přes tvář, pravou paži až k pasu, opřel se o matraci a nahnul se nade mne.

„Jste tak krásná, Isabell,“ šeptal, „tolik jsem o vás snil. Už když jste mi vstoupila do cesty, se mé srdce sevřelo láskou. A teď jste má – splnil se mi nejokázalejší sen…“ Otřel se mi rty o krk a já se napnula. Bylo mi studno a netušila jsem co mám dělat. Co chce dělat on.

„Uvolněte se miláčku,“ vydechl mi do výstřihu šatů a já se začínala bát. Jeho rychlý, těžký dech a touhou prosycená slova mě děsila. Byl to jiný Edward než ten galantní, často nevyzpytatelně nedospělý snoubenec. Teď to byl rozvášněný muž, který věděl, co chce a prahl po mém těle.

Trochu jsem se zajíkla, když mi uvolnil knoflíčky na šatech a stáhl mi je se šustěním z těla. Zůstala jsem před ním jen v lehké bílé košilce, rukama jsem si studem přikryla prsa.

„Neschovávejte se přede mnou,“ zaprosil zhrublý hlas a ústa mého muže se zlehka přitiskla na má.

Lekla jsem se a ucukla, bylo mi to nepříjemné – neznala jsem ho, dotýkal se mě úplně cizí muž a ač byl mým manželem, mé srdce i tělo ho neznalo.

Všiml si mého váhání a trochu se odtáhl, ztěžka oddechoval a hleděl mi dlouze do očí, uhnula jsem pohledem a ucítila jeho čelo, jak se opřelo o mé rameno.

„Říkal jsem vám, abyste se přede mnou nebála vyjádřit své pochybnosti, nebo nesouhlas – nehledě na mé city,“ pohladil mě po tváři a lehce políbil na temeno.

„Krásně se vyspěte, má lásko,“ šeptl mi u ucha tichý hlas a dvě silné paže kolem mého pasu, si mě přitíhly zády na jeho hruď.

„Ale -,“ vypadlo ze mě zmateně.

„Nespěchám na vás a nikdy bych si vás nevzal proti vaší vůli,“ uslyšela jsem z dálky, než se mé vědomí propadlo do tmy a já vyčerpáním usnula.

Předchozí

anetanii

Rosalie7

Další

Upozorňujeme: postavy, místa i čas jsou smyšlené!

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek P.S.: Nikdy nezapomenu - 4. kapitola: