Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 26. kapitola

15.08.2011 (20:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2537×

Pohled Jacoba

Nádech, výdech, nádech, výdech… Uf, to zvládneš, Jaku, jsi přece chlap! říkal mi jeden hlas.

Ne, jsi velká srababa, nezvládneš to, dá ti košem, věř mi… říkal ten druhý.

Ne, ty to zvládneš. Napochoduješ tam a zeptáš se jí, ona ti řekne ano a bude svatba veliká! Kruci, který z nich má pravdu? Co když mi dá doopravdy košem? Nezvládnu to! Nezvládnu…

Nádech, výdech, nádech, výdech… opakoval ten první hlas.

Dobře, jdu na to. Otevřel jsem dveře naší společné ložnice. Mířil jsem si to ke schodům, když jsem slyšel Edwarda. Á jé! Začal jsem utíkat po schodech dolů.

„Jacobe Blacku! Zakroutím ti krkem! Na to je ještě brzo!“ křičel na mě Edward. Ale houby brzo.

„Ale Edwarde! Proč? Není brzo! Vždyť je to úplně normální!“ křikl jsem na něj zpátky.

„Edwarde, nech ho, vždyť to záleží jen na něm, jestli to udělá!“ domlouvala mu Alice. Měl jsem chuť jí poděkovat. Ne, děkovačka pijavici se konat nebude…

„Jo, Edwarde, nech to na rozhodnutí Nessie…“ řekl Jasper. Co že najednou všichni stojí při mně? A jak se o tom dozvěděli?

„A s čím má Jacob počkat, co se děje?“ vložila se do toho Nessie. No to jsem měl vážně zapotřebí! Ještě se o tom dozví a překvapení bude v prčicích!

„Ale s ničím!“ vykřikl Jasper a Alice navzájem. Nessie se ovšem nedala… paličatá jako její matka. Doufám, že to nezdědí i to malé…

„Ale jo, je to něco se mnou, takže ven s tím.“ Alice se na mě podívala a mrkla na mě. Pak bradou ukázala na Nessie, a já měl najednou nohy jako z betonu. Ne, jako z oceli, která mě stahuje k zemi a nechce, abych se pohnul. Jako by podporovala zemskou přitažlivost, která mi to také nezlehčovala… Proč já?

Dá ti košem… ozval se opět jeden z mých hlasů. Dá ti košem a zlomí ti srdce. Věř mi, copak jsem se už někdy zmýlil? Řekl bych, že jsem se vždy trefil správně. Co když má pravdu?

Nemá, jdi do toho… ozval se opět ten druhý. Dobře. Do toho, Jacobe.

„Ehm, ehm!“ odkašlal jsem si, abych zaujal její pozornost. K těžkým nohám se přidala ještě těžší kapsa, ve které jsem měl malou saténovou krabičku. Budu vůbec schopný pohybu, když se jí podívám do očí?

Slyšel jsem, jak dvě osoby odešly. Zřejmě Alice a Jasper. Čím méně čumilů, tím lépe.

Část nervozity opadla. Edward ovšem zůstával.

Můj pohled teď ovšem patřil Nessie. Chvilku trvalo, než se na mě podívala také, a to stupňovalo mou nervozitu. Opět stoupala a mně opět začaly těžknout nohy. Nemohl jsem vystát pohled Edwarda, který jsem cítil na svých zádech. Podíval jsem se na něj.

Edwarde, prosím, já se jí chci zeptat. Miluju ji a ty víš, jak moc. Nech mě to alespoň zkusit… poslal jsem mu v myšlenkách. To dřevo tam ovšem ještě chvíli postávalo, než se odhodlalo odejít.

„Dobře…“ řekl a odešel. Tak tohle má být můj tchán? Proč? Co jsem komu provedl? Bože, za co mě trestáš?

Opět jsem se podíval na Nessie. Ta jen nechápavě koukala. Byla tak roztomilá. Sáhl jsem si do kapsy a vyndal tu krabičku štěstí a lásky. Klekl jsem si na koleno a krabičku otevřel. V hlavě mi naskočil slogan, který jsem si tak pečlivě připravoval už tři dny dopředu. Nádech, výdech… jdu na to.

„Nessie… už od tvého narození vím, že ty jsi ta, kterou miluji. I když nám osud nedovolil prožít spolu celých těch osmdesát let, stačilo mi několik těchto krásných měsíců, abych věděl jediné. Nesmírně a neodvolatelně tě miluji. A tak se tě chci zeptat na něco, co jsem chtěl už dávno…“ řekl jsem a pozoroval její reakce. Jen mi hleděla do očí a čekala na to hlavní.

„Prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“ Konečně. Konečně to ze mě vypadlo a spadla ze mě i všechna ta nervozita, která se mě držela jako klíště. Jako bych mohl létat.

Pozoroval jsem ji a čekal, kdy to vysloví. Kdy řekne to krásné ano a já budu tím nejšťastnějším člověkem na Zemi. Všichni se budou radovat a budou šťastní. Budu jenom já, Nessie a to malinké mimčo, které se nám má narodit.

Ovšem… nestalo se tak. Nessie… no, bylo na ní znát spousta pocitů, některé jsem ani já sám nedokázal identifikovat. Nessie se podívala na ostatní členy, jako by se snažila od nich vyčíst nějakou reakci. Jako by čekala pomoc.

Vidíš, říkal jsem ti to… dá ti košem! ozvalo se opět mé druhé já. Ne, nedá, to by přece neudělala!

Hrobové ticho se rozprostíralo po celém domě. Ani ty hlasy se už neozývaly.

„Nessie?“ ozvala se Bella.

Renesmé na to reagovala pohledem do její tváře a jakoby si povídaly. A pak promluvila. Už jsem čekal, že řekne to chtěné ano, ale nestalo se tak.

„Nemůžu… nemůžu… nemůžu…“ opakovala do nekonečna, ke konci skoro neslyšně.

Já ti to říkal, Jacobe, ale mě se tu nikdy neposlouchá… ozval se opět ten hlas, ale já ho nevnímal. Nevnímal, protože mé srdce pukalo. Pukalo, protože mě odmítla. Měl jsem počkat. Edward měl pravdu. Je brzo.

…

Hledět do prázdna a užírat se. To by mi šlo. Doufám, že se jí nic nestane. Vystřelila odsud jako raketa. A Emmett za ní. Což jsem se divil, čekal bych někoho jiného, ale že zrovna Emmett, to ne. Čekal bych třeba Esmé nebo Rosalie, ale Emmetta… ne. Emmetta, který má v hlavě prázdno, toho by asi nečekal nikdo, podle toho, co má v hlavě, ale to je jedno.

Je to jedno. Teď už je všechno jedno. Všechno, protože to, co miluji, se rozplynulo v nicotnou černotu.

Ještě chvíli jsem se tam tak užíral, když jsem slyšel, jak někdo pomalu otvírá dveře. Seděl jsem zády ke dveřím, ale příval průvanu z chodby ke mně zahnal tu omamnou vůni, pro kterou jsem žil. Její vůni, vůni mé krásné Renesmé.

Dveře se zavřely a ona zůstala stát u nich, neudělala ani jeden krok kupředu. Jen stála a její vůně se promíchala se vzduchem v místnosti. Myslel jsem, že odpadnu. Chtěl jsem ji držet v náručí a zapomenout na to, co se stalo, ale to se nedá. Nedá… chci, aby mi to vysvětlila. Chci znát důvod jejího počínání.

Jen tam stála a ani se nepohla. Nic neřekla, jen mlčela. Čeho tím chce dosáhnout? Ještě větší bolesti?

Jeden krok. Stop. Popošla ke mně jen o jeden krůček a hned se zase stáhla zpátky.

„Jacobe…“ řekla a odmlčela se. Ta chvilička mlčení mi připadala dlouhá jako sám život.

„Jacobe… já… totiž…“ koktala. Pak si povzdechla a spustila naplno.

„Jacobe, je mi to líto, ale já nemůžu. Necítím se na to připravená. Miluju tě a ty to víš, ale toto zatím nechci. Je mi líto, že jsem tě zklamala a že jsem ti ublížila, opravdu, opravdu je mi to tak strašně líto. Kdybych mohla, vrátila bych to zpět a řekla ti to hned. Tím, jak jsem utekla, jsem to nejspíš ještě zhoršila, ale já nevěděla, co v tu chvíli dělat, byla jsem zmatená a teď jsem trošku taky. Nejradši bych se neviděla! Mně zatím stačí, když budu vědět, že mě miluješ, ale na vdavky se opravdu necítím. Odpustíš mi to? Dokážeš mi vůbec odpustit?  Moc bych si to přála, už kvůli tomu malému. Chci, aby se narodilo do úplné rodiny, i když třeba jeho rodiče nebudou svoji. Miluju tě. Pořád tě miluji.“

Zíral jsem do stěny a pořád mi nedocházel úplný význam jejích slov. Když to říkala, bylo znát, že pláče. Nechci, aby plakala, to ne!

Zvedl jsem se z postele a podíval se jí do očí. Měla je celé červené od soustavného pláče. Tvář měla nepřirozeně pobledlou, ale pořád jsem tam viděl ty červené líce. Slzy jí stékaly po tvářích a pořád a pořád se rojily další a další kapky.

Došel jsem až k ní a stopl si naproti ní. Zvedla ruku a chtěla mě pohladit po tváři. Když už byla těsně u mé tváře, uhnul jsem. Nemůžu, nejde to. Nezaslouží si toto chování, ale já prostě nemůžu.

Uchopil jsem ji za zápěstí a přiložil jí obě ruce k tělu. Tím jsem jí dal jasně najevo jediné. Ne. Další potoky slz se jí řinuly po tvářích. Ale já to ignoroval. V tu chvíli jsem si připadal bezcitně. Jako bezcitný kámen.

Pohled Renesmé

Nervozita ze mě přímo čišela. Nevěděla jsem, jak zareagovat. Nemůžu tu přece stát, musím něco říct.

„Jacobe…“ řekla jsem, ale nevěděla jsem, jak pokračovat. „Jacobe… já… totiž…“ povedlo se mi vykoktat, ale nic srozumitelného z toho nevzešlo.  Nemůžu to dál protahovat, užírá to i mě samotnou.

„Jacobe, je mi to líto, ale já nemůžu. Necítím se na to připravená. Miluju tě a ty to víš, ale toto zatím nechci. Je mi líto, že jsem tě zklamala a že jsem ti ublížila, opravdu, opravdu je mi to tak strašně líto. Kdybych mohla, vrátila bych to zpět a řekla ti to hned. Tím, jak jsem utekla, jsem to nejspíš ještě zhoršila, ale já nevěděla, co v tu chvíli dělat, byla jsem zmatená a teď jsem trošku taky. Nejradši bych se neviděla! Mně zatím stačí, když budu vědět, že mě miluješ, ale na vdavky se opravdu necítím. Odpustíš mi to? Dokážeš mi vůbec odpustit? Moc bych si to přála, už kvůli tomu malému. Chci, aby se narodilo do úplné rodiny, i když třeba jeho rodiče nebudou svoji. Miluju tě. Pořád tě miluji.“

Sama jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem řekla, ale pravdivost mých vlastních slov mě ujišťovala, že to takhle má být. Když se zvedl a podíval se mi do očí… Ani nechci vědět, jak si právě připadal. A co právě vidí. Možná vidí zoufalou ženu, možná vidí zklamanou ženu… Možná všechno možné dohromady.

Došel až ke mně a já ho chtěla obejmout. Zmohla jsem se ovšem jen na jedno pohlazení po tváři. On ovšem uhnul. Nechtěl to. Proč? Už mě nemiluje? Vzápětí uchopil mé zápěstí a ruce mi přiložil k tělu. Po celou dobu se mi díval do očí. Potoky slz se nedaly zastavit.

Zklamala jsem ho víc, než jsem si myslela. Víc, než se vůbec zklamat někoho dá.

Opět jsem se rozplakala. Opět jsem zklamala. Nejhorší na tom je, že teď už se mu nebudu moc podívat do očí. A ještě ke všemu čekáme miminko. No, nejsem já teď ta nejnešťastnější žena na světě? Všechno jsem to podělala. Nejdřív mu řeknu ne, když mě žádá o ruku, a teď…

Holčičky moje, co vám ještě mám dodávat? Zřejmě to, co mám teď na srdci. A že toho je hodně.

Zaprvé: Kapitolu chci věnovat... TeenStar. Teen, já tě pořád nechápu, co se ti na té povídce tolik líbí? No, to zřejmě nepochopím nikdy, ale není to jedno? Hlavně že se ti to líbí! :D Chci ti říct, že jsi úžasná osůbka a jsem ráda, že jsem tě potkala. Vždy, když si s tebou píšu a u toho dopisuju další kapitolu, vznikne z toho něco takového. :D Něco, s čím jsem spokojená, samozřejmě. Takže všichni teď poděkujte Týní, protože díky ní je tu další kapitola. :) Děkuju, zlatko!

P.S. - Čekám pozvánku na ty křtiny! xD

Zadruhé: Poprosila bych každého, kdo si kapitolu přečte až do konce, aby zanechal komentář. Dělám takové osobní „Sčítání lidu". Chci vědět, kolik lidí to doopravdy čte. :) Děkuju moc. Postačí i smile. :)

Zatřetí: Děkuju za komentáře k předchozí kapitole. :) Potěší a rozesmějí mě. :D

Začtvrté: Tak si říkám, že by povídka mohla mít sad end, ale překáží mi tu Mr. Tajemný. Mám ho odpálkovat - nějak :D - a povídku ukončit sad endem, nebo si Mr. Tajemný zahraje důležitou roli v naší povídce, a tím pádem budeme pokračovat až do cca třiceti kapitol? Zřejmě znám váš názor, ale... zeptat jsem se musela. :D

Tak a to je snad všechno. Takže teď se do mě můžete pustit! Čekám! :D

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 26. kapitola: