Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 25. kapitola

07.08.2011 (18:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2173×

Pohled Renesmé

Seděla jsem u stolu v kuchyni a jedla snídani. Od té doby, co jsem jim já osobně prozradila své malé tajemství, a sice že čekám miminko, se ke mně všichni chovají jinak. Kdybych je nezastavila, donesli by mi snad i toaletní papír na záchod. Ono… chvíli je to příjemné, nemusíte nic dělat, nemusíte se namáhat, ale pak je to příšerné.

Ovšem… když je mi zle, je tu pro mě Jacob, který – i přes Rosiny protesty – bydlí s námi. Máme svůj vlastní pokoj – i přes otcovy protesty. A já jsem si vymohla alespoň to jediné, a to alespoň ustlat postele – přes Esméiny protesty. Tudíž jsem tu jako v kleci. Ani na lov nemůžu sama. Jacob se se mnou odmítá milovat, prý je to nebezpečné, když jsem v jiném stavu, a obzvlášť, když mám maličko vypouklé bříško.

Všechno mi to leze krkem! A až přeteče pohár mé trpělivosti, tak se budou divit. Nebude to jenom neškodné slovo dost!, bude to něco mnohem víc – i když ještě nevím, co.

Z mých úvah a těžkého přemýšlení mě vytrhla rána. A další. A znovu. Teprve teď jsem dokázala rozeznat, že někdo běží ze schodů. A není sám. To zase Rose honí Emmetta kvůli nějaké tarantuli ve skříni? Jo, tarantule ve skříni, to už tu bylo několikrát.

„Jacobe Blacku! Zakroutím ti krkem! Na to je ještě brzo!“ křičel táta.

„Ale Edwarde! Proč? Není brzo! Vždyť je to úplně normální!“ křičel Jacob a schoval se za mě. Co to má znamenat?

„Edwarde, nech ho, vždyť to záleží jen na něm, jestli to udělá!“ domlouvala tátovi zase Alice.

„Jo, Edwarde, nech to na rozhodnutí Nessie…“ řekl Jasper. To se tu chce vystřídat celá rodina nebo co? A hlavně… až teď mi došlo, že mluví o mně.

„A s čím má Jacob počkat, co se děje?“ vložila jsem se do toho i já.

„Ale s ničím!“ vykřikl Jasper a Alice navzájem. To se mi nelíbí! Chci to vědět!

„Ale jo, je to něco se mnou, takže ven s tím.“ Alice se podívala na Jacoba, mrkla na něj a pak bradou ukázala na mě. Hodila jsem na ni nechápavý pohled. Ona na mě jen mrkla! Proč mi nic neřekne?!

„Ehm, ehm!“ odkašlal si Jacob, aby upoutal mou pozornost. Ještě chvilku jsem zůstávala pohledem na Alice. Tak nějak jsem doufala, že mi řekne něco víc, ale ta potvůrka neřekla nic. Jen chytla Jaspera za ruku a odtáhla ho někam stranou. Jasper se snažil odtáhnout i Edwarda, ale on se nedal. Stál tam jak socha, ruce zkřížené na prsou a čekal tam s výrazem největšího hněvu. Co mu tak vadí?

Konečně jsem se otočila na Jacoba. Díval se mi do očí, jako kdyby v nich něco hledal. Pak se očima podíval na Edwarda.

Edwarde, prosím, já se jí zeptat chci. Miluju ji a ty víš, jak moc. Nech mě to alespoň zkusit… řekl v myšlenkách. Slyšela jsem to i já, takže je jasné, že to má co dělat se mnou. I když to vím už nějakou tu dobu. Co má na mysli?

„Dobře,“ řekl táta. Pohodil rukama, otočil se na podpatku a odešel se dívat na televizi. Jacob se opět podíval na mě. Já jen zvedla obočí a čekala.

Jacob si sáhnul do kapsy a vyndal malou saténovou krabičku. Klekl si přede mě na koleno a otevřel ji. Já jen vyvalila oči a otevřela pusu. Kmitala jsem pohledem na něj, do jeho očí a na tu krabičku.

„Nessie… už od tvého narození vím, že ty jsi ta, kterou miluji. I když nám osud nedovolil prožít spolu celých těch osmdesát let, stačilo mi několik těchto krásných měsíců, abych věděl jediné. Nesmírně a neodvolatelně tě miluji. A tak se tě chci zeptat na něco, co jsem chtěl už dávno…“ řekl mi a já se mu vpíjela do očí. Netrpělivě jsem čekala.

„Prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“ Konečně.

Pohled Mr. Tajemného

„Prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“

Ne! Ne! Ne! Jen to ne! To se nesmí stát! Pokud si ho vezme, nebudu mít už ani malou šanci, že bych mohl Nessie zaujmout. Nesmí si ho vzít. Já ji tak miluju… To prostě nejde.

Vždy jsem ji miloval a vždy ji milovat budu. Už se těším, až se to narodí. Uvidíme, jestli budeš i potom mít na tváři tento úsměv, Jacobe, pomyslel jsem si a zaběhl zpět do lesa.

Pohled Renesmé

Nevěděla jsem, co mu říct. Chtěla jsem říct ano, ostatně na to všichni v domě čekali. Čekali na to, až se mu vrhnu kolem krku a budu vřískat radostí to jedno jediné slovo. Ano! Ano! Ano!! Na to všichni čekali. Čekali na to, k čemu se teď moc nemám.

Zvedla jsem hlavu a podívala se do výrazů celé mé rodiny, která se nashromáždila u dveří do kuchyně. Přejížděla jsem všechny tváře. V některých se zračilo štěstí a jedno jediné slovíčko. Konečně.

V jiných se zračila nejistota a také nechápání nad mým zaváháním. Esme se tvářila zvláště. Nedaly se od ní vyčíst pocity. Carlisle se tvářil normálně, bez výrazu, zdálo se, jakoby přemýšlel. Alice a Rosalie se spolu s mamkou snažily mě přinutit k odpovědi. Jako by mě popostrkovaly rukama.

Ani táta to nechápal. Na čele měl takovou tu vrásku. Tu mívá, jen když opravdu hodně přemýšlí. Nechápal, proč už se tu právě neraduji, že si vezmu Jacoba.

Emmett a Jasper mě sledovali s pozvednutým obočím. Nikdo mě nechápal. Ani já sama.

Když řeknu ano, všichni budou nadšení a budou skákat radostí. Když řeknu… ne, co se stane? Všichni mě ukamenují, raním a zklamu Jacoba. A nejen jeho. Zklamu celou rodinu, ba dokonce celou smečku!

Nejsem si jistá, co vlastně chci. V tuto chvíli si nejsem jistá ani tím, jestli vůbec Jacoba stále miluji. Miluji ho vůbec? Nebo si to jen namlouvám? Opět jsem se podívala Jakovi do očí. Sledoval mě. V jeho očích se zračila nejistota, zklamání a láska.

Podívala jsem se na ten prsten. Byl nádherný. Byl tenký, s diamantem. Také musel být velmi drahý. Nemohla jsem uvěřit tomu všemu, co se tu děje. Je to šílené.

„Nessie?“ promluvila máma. Podívala jsem se na ni. Ona se dívala na mě a navzájem jsme si hleděly do očí.

Copak se děje, zlatíčko? Proč váháš? Miluješ ho přeci ne? Čekáte spolu děťátko a to je důkazem, no tak, řekni ano a netrap ho… promluvila ke mně v myšlenkách.

To mě zmátlo ještě víc… Očima jsem začala běhat po podlaze v místnosti a otvírala jsem pusu jak kapr.

„Nemůžu… nemůžu… nemůžu…“ opakovala jsem, ke konci skoro neslyšně. Jen co jsem vyslovila první slůvko, rozeběhla jsem se do svého – mého a Jacobova - pokoje, kde jsem ihned začala hrabat ve svém šuplíku u stolku, kde mám své osobní věci. Vyndala jsem si deníček, ze stolku vzala propisku. Z nástěnky jsem strhla fotku celé naší rodiny a fotku mě a Jacoba. Vše jsem nastrkala do kapes a jediný deník vzala do ruky. Měla jsem v plánu se mu se vším vypsat a svěřit a doufala jsem, že si u toho pročistím hlavu a najdu na vše odpovědi. Odpovědi na mé zmatené otázky typu ,Co se to děje?‘.

Než jsem stihla vyskočit z okna, chytla mě něčí ruka. Otočila jsem se. Stál tam Emmett, kupodivu.

„Ness, co to má znamenat? Nemůžeš? Proč? Co se děje? Co se ti honí hlavou, stalo se něco?“ Nevěděla jsem, co mu odpovědět… Sama jsem byla zmatená a on se mě ještě bude ptát? Chtěla jsem mu říct pravdu, ale jak mu ji můžu říct, když ji neznám?

„Pojď se mnou, prosím tě,“ řekla jsem mu.

„Kam?“ zeptal se.

„Ven, potřebuju… někoho.“ Chvíli váhal, ale potom souhlasil. Hodně jsem se divila, že právě Emmett. Čekala bych Alice, Rosalie, tátu nebo mámu, ale že právě Emmetta, to ne.

Vyskočili jsme společně oknem a běželi a běželi. Bylo mi jedno, kam až poběžím, hlavně když za sebou uslyším Emmetta. Když jsem ho slyšela běžet, bylo mi dobře, nic mě netížilo, nic mě neužíralo.

„Nessie, zastav, už jsme hodně daleko!“ křikl na mě Emmett.

Zastavila jsem a ihned se zhroutila na zem. Teď se mě začne ptát na to, proč jsem utekla a proč jsem prostě nesouhlasila.  Ale co mu mám říct? Co mu mám říct, když ani nevím, kde se právě nacházím? Kde se právě nacházím se svými pocity? Co mu mám, ksakru, říci?

„Nessie?“ zeptal se mě Emmett.

„Hm?“ zněla moje geniální odpověď.

„Proč jsi utekla? Víš, jakou jsi tím způsobila Jakovi bolest? Právě jsi ho hluboce zklamala. Myslíš taky na ostatní? Všichni si doteď mysleli, že ho beznadějně miluješ, že mu nikdy neublížíš, že ho nikdy neopustíš… Ale když se tě zeptá, jestli si ho vezmeš a všichni čekají, že ano, a že bude velká svatba a velká oslava, a Alice se už chystala na nákupy, ty řekneš… nemůžu. Co nemůžeš? Nessie, musíš to všem vysvětlit,“ řekl a na moment se odmlčel.

„Viděla jsi Jacoba, jak se tvářil, když jsi to řekla? Viděla jsi jeho obličej? Byla tam tak obrovská bolest, že i Jasper musel pryč. Jestli jsi to ovšem zaslechla, ale to jsi musela, byl docela hlučný.“ Tak asi nebyl dostatečně hlučný, protože já ho neslyšela.

„A myslela jsi taky na to malé? Ono potřebuje mít celou rodinu. Matku, otce, prarodiče, strýce a tety… to všechno ono potřebuje. Nessie… já vím, že chceš říct ano, ale něco ti brání. Co ti brání? Vždyť je to jednoduché. Stačí říct čtyři slova. Ano, vezmu si tě. I když… Možná vím, co ti brání,“ řekl a já nestačila zírat. Odkdy je z Emmetta takový řečník? Ještě nikdy jsem neslyšela, že by řekl něco normálního a něco logického. A už vůbec jsem nevěděla, že je odborník na lásku!

„A co mi brání? Máš pravdu, miluju ho, chci říct ano, ale když jsem to chtěla vyslovit, prostě to nešlo, najednou jsem byla celá zmatená, jako bych k němu nikdy nic necítila!“ řekla jsem mu.

„Brání ti tvá vlastní blbost.“ Cože?

„Co? Jak to myslíš?“ zeptala jsem se ho.

„Tvá vlastní blbost. Musíš umět přemoct svou vlastní mysl. I když ona řekne ne, ty musíš říct ano. A naopak. Chápeš?“ řekl jakoby nic.

„Ano,“ řekla jsem a byla si jistá, že teď už to nezkoním. „Ale jak tam teď mám zase přijít a podívat se všem do očí? Co mám teď dělat? Nemůžu tam teď jen tak přijít a tvářit se, jako by se nechumelilo. To prostě nejde.“

„No… jdi do vašeho pokoje a počkej, dokud Jacob nepřijde. Všechno mu vysvětli a omluv se mu. Určitě to pochopí. A třeba se i zasměje…“ Zase je z něj odborník na lásku a city, nebo co?

„Aha… Proč by se, prosím tě, měl smát? Kvůli tomu, že jsem hloupá? Kvůli té mé blbosti?“ řekla jsem a oba jsme se zasmáli. Najednou se Emmett zvedl a očistil si kalhoty od jehličí.

„Jo! Přesně…“ řekl a podal mi ruku. „Připravena?“

„Jo… Moje blbost nade mnou nevyhraje!“ křikla jsem a chytla se jeho ruky. Smáli jsme se. Nikdy jsem netušila, že by se z Emmetta dokázala vyklubat „vrba“, které se svěřím a která mi pomůže. Emmett byl vždy samý smích a samý žert, ale jak tak koukám, dokáže mluvit i vážně a nesmát se jak blbec.

„Vlastně… já nebudu ta, koho zmáhá jeho vlastní blbost,“ řekla jsem a podívala se na Emma. „Že, Emmette?“ řekla jsem a jedním okem jsem se na něj podívala.

Zazubil se a běžel.

Tak vám musím něco říct. Sypu si popel na hlavu a nejen to! Mám tu rekord! Nejen v délce doby, kdy jste museli čekat, to já vím a taky se za to nesmírně stydím, ale taky v počtu slov. 1 886 slov jsem nacpala do této kapitoly. A jsem na sebe pyšná!

Tak co? Co si myslíte, že se stane teď? Odpustí Jake Nessie, že ho takto zklamala a utekla bez vysvětlení, nebo ne? A chcete krátké nakouknutí do myšlenek Jacoba?

Prosila bych komentáře, u této kapitoly jsem se hodně napotila. A taky musím něco říct TeenStar: Holka, ty jsi ale blázen! xD A já jsem ti za to vděčná, že jsi a že jsi tak trpělivá, že i přesto, jak pomalu přidávám, držíš při mě každý den a netrpělivě vyhlížíš další díl. Jsi zlato!

Tak, teď se do mě můžete pustit, čekám na komentáře.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 25. kapitola: