Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 24. kapitola

19.07.2011 (17:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2830×

Pohled někoho (Ve chvíli, kdy je Nessie s Jacobem v lese.)

„O čem jsi to se mnou chtěla tak naléhavě mluvit?“ zeptal se jí Jacob.

„Víš… je tu, no... jedna jistá věc, která… o které bys měl vědět,“ odpověděla.

„Hm, o které věci to mluvíš? Jsem napnutý jak kšandy…“ řekl opět Jacob a lehce se zasmál. Jo, o čem to chceš mluvit, Nessie? Ptal jsem se sám sebe. Opravdu jsem byl velmi zvědavý, co z ní vypadne.

„Je to něco vážného? Jsi nemocná? Něco jsem udělal? Někdo ti něco udělal?“ Jacob byl strašně zvědavý. Asi jako já.

„Ne, nic mi není, to ne. Nikdo mi nic neudělal, není to nic vážného, ani nejsem nemocná, jen… “

„Jen co?“

„Jen… jen… Jenom je tu jedna věc, která nevím, jestli tě nadchne.“ Nessie pochybovala. To bude něco vážného.

„Fajn, řeknu to hned, nebo to ze sebe nedostanu nikdy!“ řekla. „Jacobe… já jsem těhotná!“ Když to řekla, bylo to, jako by mnou právě projel elektrický proud, který má za úkol spálit vše živé ve mně. Proč Jacob má takové štěstí? Má přítelkyni, která mu právě oznámila, že čeká jeho dítě. Proč… proč Nessie nemůže být moje? Ano, Jacob je něco jako můj „bratr“, a Ness miluje, ale já taky! Miluju ji! Z přemýšlení mě opět vytrhla Jakobova slova.

„Co-cože? Ty… ty… my… Ono… totiž… Cože?!“ Jacob se ze sebe snažil vykoktat smysluplnou větu, ale moc se mu to nedařilo. Vše se mu pletlo dohromady. Vsadím se, že kdybych se teď proměnil, měl by v hlavě takový zmatek, že by si mě ani nevšimnul.

„Jak už jsem řekla… Budeme mít miminko,“ zavýskala.

„Ale… ale… to je úžasné! Ness! Nessie! Renesmé, to je úžasné!“ radoval se, zato já jsem byl rudý vzteky až na zadku. Dobře, on z toho má radost. Dobře, dobře. Uvidíme, jakou bude mít radost, až se to narodí. Nedovolím, aby byl Jacob šťastný!

Pohled Renesmé

Ležela jsem na posteli a dívala se do stropu. Ze zdání poměrně klidné noci se strašlivými sny, se nakonec vyklubala jedna krásná společná noc s Jacobem. To by nebylo tak hrozné, ba naopak, ale když se ráno proberete a zjistíte, že po té noci ležíte v posteli sama jen s dalším omluvným dopisem, zamrzí vás to. Čekala jsem, že se probudím u něho v náručí, ale… ale ono nic. To má u mě schované!

Pomalu jsem vstala a peřinu si držela při těle. Když už jsem si byla jistá, že neupadnu z té rozespalosti, začala jsem hledat své oblečení. Budu si muset k Jakovi vzít čisté, jelikož mi začíná docházet. Když se tak zamyslím, doma jsem naposledy spala… no, včera. Ale před tím? Za celou tu dobu, od chvíle, kdy mi Jacob řekl, že mě miluje, jsem doma spala asi třikrát. A to už jsou nějaké dva měsíce? Ani nevím, a je mi to jedno.

Když jsem našla své triko, byla jsem hrozně nadšená, protože nic jiného tu nebylo. Kam se to podělo? To bych ráda věděla! Ohnula jsem se a… a jéje! Ihned jsem vystřelila na toaletu, kde jsem vyvrátila včerejší večeři. Ano, ani nevím kdy, ale včera jsem se stihla ještě navečeřet. Divné, už si ani nepamatuju činnost z předchozího dne.

Když to bylo všechno venku, vypláchla jsem si pusu studenou vodou. Nesnáším tu pachuť v puse.

Šla jsem zpět do pokoje a vyndala si z tašky svoje poslední čisté oblečení. Musím domů! Problesklo mi hlavou. A při té příležitosti bych jim mohla říct, že – ne-e, nepřichází v úvahu, ještě by mi zakázali se sem vrátit. Tohle bude plán dnešního dne. Vymyslet, jak to říct doma. Jo, nad tím strávím hodně času. Ale jednou budu muset s pravdou ven… A dřív nebo později to na mně stejně poznají. Začne mi růst břicho, budu neohrabaná…

Moment.

Najednou jsem měla nutkání se podívat na své bříško. Uh, už vím, proč mi nešly obléct ty džíny. Mám vypouklé bříško! To malé začíná narůstat. V tu chvíli jsem se cítila… ani nevím, jak to popsat. Prostě plná štěstí! Všude kolem mě zářilo štěstí. Docela se na to maličké těším. Ani nevím, jestli si Jacob řekl větu ,Budu táta‘, protože chlapům to jinak nesepne. Asi si vždycky všichni stojí na vedení, nebo co.

Když jsem se oblékla, odplížila jsem se do kuchyně a obula boty. Tašku s věcmi jsem čapla do ruky, vyšla ven, zavřela, zamkla dveře a vyběhla směrem do lesa. Zastavila jsem se až u našeho domu. Když jsem vyšla, slyšela jsem, kde se který člen rodiny nachází a co asi dělá. U některých jsem jejich činnost ani radši vědět nechtěla. Tašku s věcmi jsem položila vedle botníku, a zamířila jsem si to do kuchyně propojené s obývákem. Tam jsem našla Emmetta, jak se hádá s Jasperem o ovladač, protože jeden z nich chtěl koukat na baseball a druhý – překvapivě – na basket. Podle mě to byla jen záminka k pranici. Jako vždycky. Bože, proč se ti chlapi chovají jako mimina?

Měli docela malé publikum. Rose, táta a mamka je sledovali s nechápavostí a soudíc podle jejich výrazů, na ně pohlíželi jako na blby. Ovšem, okamžitě, jakmile jsem vstoupila, se to publikum otočilo na mě. Mamka s taťkou se se mnou šli přivítat.

„Ahoj, zlato,“ řekla mamka a objala mě. Pak přišel taťka.

„Myslel jsem, že budeš u Jakea déle,“ řekl mi.

„No jo no, to bych byla, jenže mi došlo čisté oblečení.“ Už dávno jsem navrhovala, že bych se k Jakeovi nastěhovala, ale všichni mě umlčeli tím, že je na to brzo a že mě chtěj mít pod dohledem. Pořád mě berou jako malou holku!

„Aha,“ řekli oba. Já jsem se jen usmála a vrátila se pro tašku, se kterou jsem šla do svého pokoje. Nabalila jsem si několik čistých triček, kraťas, spodního prádla… Když jsem byla hotová, podívala jsem se do kalendáře. Měla bych si poznamenávat změny, ale… kašlu na to! Na co? Vše si pečlivě pamatuji, nemusím si to psát.

Ještě chvíli jsem dumala po pokoji a pak se i s taškou vracela dolů. Když jsem šla po schodech, všimla jsem si, že pod nimi stojí táta. Á jé, co se zase stalo? Pomalu jsem scházela dolů a pořád na něj upírala svůj pohled. Nad něčím usilovně přemýšlel.

„Hm…“ zamručel. To u něj není normální!

„Co?!“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Zdá se mi to, nebo jsi… no… přibrala?“ Tak teď jsem v pasti. Ne, doufám, že mu to nedojde.

„A... No… Trošku?“ řekla jsem v klidu, ale na konci jsem se já ptala jeho. Cítila jsem tu nervozitu ve vzduchu a přitom jsem si byla jistá, že na tváři mám výraz totální nechápavosti a totálního blázna dohromady. Jak to asi vypadá?

„Hm, a nechceš mi říct důvod?“ ptal se dál. Nervózně jsem polka a začala se modlit. Kam tím naráží? Tuší to? Jak…?

„Ehm, důvod?“ dělala jsem nechápavou. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu.

„Nessie…“ začal.

„Ano?“ skočila jsem mu do toho.

„V hlavě mi koluje snad stovka důvodů, proč… a ten správný už vím, ale já to chci slyšet od tebe.“

„Ehm, víš?“ ptala jsem se ho. Pak mi to docvaklo… „Alice! Kde jsi, ty breberko?!“ Byla jsem nabroušená jak kosa, když ji nabrousíte brouskem. Jak mi to mohla udělat? Já jí věřila, ještě mi slíbila, že to nikomu neřekne a… Bylo mi do breku. Měla jsem vlhké oči.

„Nessie, promiň, vyklouzlo mi to. Prostě jsme se o tobě bavili a já řekla, že až budeš mít toho mrňouska… a bylo to. Prostě mi to vylítlo, Edward si přečetl zbytek a už to jelo. Promiň, promiň, promiň! Ale na druhou stranu, je dobře, že jsem to řekla, protože tvým tempem bys to neřekla nikdy,“ dokončila Alice. Na jednu stranu jsem se na ni hrozně zlobila, měla jsem chuť ji odkopnout až na Pluto, ale na druhou stranu… má pravdu. Nikdy bych to nedokázala říct. A to ani neznám důvod proč.

„No?“ řekl táta. Pomalu jsem se bála podívat se na něj, ale co by mohl udělat? Pomalu jsem se na něj otočila, ale se vztyčenou hlavou koukala do podlahy.

„No nic, co by?“

„Hm, nic, jen čekám, až něco řekneš. V tuhle chvíli to ví celá rodina, protože nám to Alice řekla. A taky nám řekla, že se strašně bojíš naší reakce a… jsem docela dotčen, když sis myslela, že „vylítnu z kůže“. Ba naopak, jsem docela rád… z představy, že ze mě uděláš dědečka!“ To posední vykřiknul a okamžitě mě drtil v náručí. Co jsem si myslela? Že opravdu „vylítne z kůže“? Vždyť on se tady místo toho raduje! Objímal mě dlouho, pořád mumlal, jakou má radost a že nikdy ani nepomyslel na to, že by z něj byl dědeček!

Jak mě tak objímal, přiřítili se i ostatní a gratulovali, blahopřáli, vyptávali se na vše možné. Emmett byl prostě Emmett a Jasper s ním, to je vražedná kombinace. Když pak přišla Alice s menší krabicí, ovázanou mašlí a podala mi ji, zatajil se mi dech. Ve vzduchu jsem ucítila vůni bavlny. Co to je?

Otevřela jsem to a ono tam bylo oblečení na miminko. Kdy to, k sakru, stihla nakoupit? To je teď jedno, hlavní je, že mi chtěla udělat radost. A taky se jí to povedlo.

Seděla jsem na schodu, celá rodina kolem mě a byla jsem zavalená balicím papírem. Seděla jsem a jen hleděla na to všechno, co jsem dostala. Dětské dupačky, plínky, body, dudlíky, lahvičky na pití… a spoustu dalšího. Dojali mě, vůbec jsem to nečekala. Brečela jsem celou dobu, až mě Alice musela uklidňovat, že prý to miminku nesvědčí.

Když jsem se uklidnila – jen trošku -, koukala jsem na všechny s uslzenýma očima. Měla jsem obrovskou radost, takto jsem se ještě nikdy necítila.

„Já… nemám slov, jsem úplně mimo. Nečekala jsem něco takového, prostě… moc vám všem děkuju, nevím, co bych měla říct.“

„Neříkej nic a užívej si to, ty si to všechno zasloužíš,“ řekla mi Rosalie a já poznala, že mi bude velkou oporou, až se to malinké narodí. Vždyť… co by ona dala za to, aby měla miminko? Všechno! Všechno, co má.

Vstala jsem a objala ji.

„Děkuju, Rosalie,“ zašeptala jsem tak, aby to slyšela jen ona.

Tak co? Stojí to i tentokrát za komentář?

Chci vám poděkovat. A hlavně lidem, jako je například kika57, Veubella, Jasminka nebo NatyCullen. Je vás více, ale těmto lidičkám hlavně. Za co? Už milionkrát jsem si říkala „K čertu s Označenou, nikdo to nečte, tak proč se namáhat?". Jenže... když vidím vaše jméno na chatu. Když pak vidím ty komentáře v Administraci. Chce se mi brečet. Strašně se stydím, že jsem pomyslela na konec této povídky. Psát mě baví. Tato povídka mě baví. A i když to čte jen pát lidiček, řeknu si „I když jich je málo, oni čekají na výsledek této povídky. Oni čekají na konec, i když to čte jen pár lidí, vyplatí se to. A co já vím, třeba si to jednou někdo přečte znova, nebo na to narazí někdo z nováčků. A když jsem něco načala, taky to dokončím!" Kdo by chtěl nakousnuté jablko, že?

A proto chci tuto kapitolu věnovat všem, kteří poctivě četli a komentovali. Děkuju, jste zlatí!

A k této kapitole? No, docela se mi líbí tento Edward, mám ho takového nechat? A kde je onen tajemný chlapec, který Jacobovi a Nessie nepřeje? Nechcte se překvapit.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 24. kapitola: