Heja, heja, heja hej! Volejte sláva a tři dny se radujte! Já jsem to zvládla! Konečně jsem se dokopala k tomu, abych napsala další díl. Nebudu se vyjadřovat k tomu, jak dlouho jste čekali, od toho je to na shrnutí.
Ale teď k ději... Denali, sny a skutečnost...
Zároveň chci podotknout... Za rychlost přidávání si můžete i sami. Nechci být zlá, ale chci patnáct komentářů. Vidím, že to jinak nejde!
PS: Vytvořila jsem nový - podle mě hezčí - obrázek k O. Prosím, jak se vám líbí?
15.06.2011 (07:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3408×
20. kapitola
(Sny a skutečnost)
Pohled Tanya
*Schuyler obrátila oči v sloup a něco si čmárala na okraj sešitu. Dělala to, když se potřebovala odpojit od okolního světa. Když už to nedokázala snést - sebestředné fňukání rozmazlených spolužaček, nekonečné hodiny matematiky, uspávací přednášku o dělení buněk -, uchylovala se k peru a papíru. Vždycky ráda kreslila. Postavičky z mangy, holky a kluky s očima jako talíře. Draky. Duchy. Boty. Zrovna nepřítomně kreslila Jackův profil, když se k ní natáhla ruka a naškrábala na horní okraj stránky vzkaz.
Schuyler překvapeně zvedla zrak a instinktivně přikryla kresbu rukou.
Jack Force na ni vážně kývl a poklepal tužkou na její sešit, aby přitáhl její pozornost k tomu, co napsal.
Aggie neumřela na předávkování. Někdo ji zabil.*
Seděla jsem na posteli a – kupodivu – četla. Četla jsem mou velmi oblíbenou knížku Modrá krev, když tu se do domu vřítila rozradostněná Irina. Někdy mi naskočí myšlenka, že toto stvoření vůbec není moje příbuzná. A to to má být moje sestra! Přerušila mě zrovna v tom nejlepším! Jak si to jako může dovolit!?
Dlouho jsem se přemlouvala, jestli půjdu dolů…
„Vstávat, balit, zavolat naše hrdličky a sebrat po cestě Kate! Jedeme do Evropy, žádné otázky! Byla jsem nakoupit věci, ráno odjíždíme. Nějaké otázky?“
… ano, budu dolů muset jít. Nebo se rozkecá ještě víc.
Zaklapla jsem knížku, kterou jsem měla v plánu dnes dočíst. Zrovna v tom nejlepším mě přerušila! Stoupla jsem si na nohy a šla pomalu ke dveřím. Otevřela jsem dveře, pomalu scházela ze schodů a přemýšlela, co ji mohlo tolik rozradostnit. Naposledy se takto radovala, když Kryštof Kolumbus objevil Ameriku! Ne, to by byla moc stará… Tak když jsem jí oznámila, že nám dá Volttera pokoj? Jo, asi před pěti lety…
…
Velmi loudavým krokem jsem sešla dolů a velkým dupnutím dopadla nohama na podlahu. Zamířila jsem do obývacího pokoje a našla Irinu, jak něco hledá na počítači.
„Děje se něco, co bychom měli vědět? A hrdličky si hledej sama, nevím, kam zase šly.“
„Drahá sestřičko. Hrdličky jsou v kině a Kate je v obchoďáku. Takže našim hrdličkám zavolej na mobil a Kate též. Já zatím zjistím zavírací dobu, abych věděla, kdy se uráčí přijít, pokud se jí nedovoláme. Chápeš? Takže tady máš mobil, řeknu to všem hromadně, nerada se opakuju…“
Podávala mi mobil a mně nezbývalo nic jiného než jí ho vzít a začít volat. Zavolala jsem Carmen a Eleazarovi – našim hrdličkám – a dlouze jim vysvětlovala, co se to doma děje. Nedokázali pochopit, že se mají urychleně vrátit. Chtěli vysvětlení, které jsem jim já dát nemohla. Nakonec jsem je ukecala, takže by tu měli být do čtvrt hodiny. Než jsem začala volat Kate, tak se Irina řítila do pokojů a začala balit věci. Vážně by mě zajímalo, co se to děje.
Když jsem volala Kate, bylo to složitější. Od naší poslední návštěvy Cullenových se hrozně změnila. Alice se z ní snažila udělat shopaholika a povedlo se jí to. Krucinál, úplně mi zkazila sestru! Takže chodíme neustále nakupovat a všichni se jí vyhýbají obloukem, jen co se zeptá na jedno slovo spojené s módou.
Snažila jsem se z Iriny vypáčit, co se to děje, ale stála si za tím, že mi nic nepoví, dokud tu nebudeme všichni, takže jsem jen seděla a čekala než přijde zbytek mé rodiny. Po půl hodině neúnosného čekání přišla Carmen s Eleazarem. Zase se začali vyptávat a společně jsme začali pochybovat o tom, jestli je Irina upír. Musela se zbláznit. Lítala po domě a balila tolik věcí, kolik by vystačilo snad na měsíc. Pokaždé se na chvíli zastavila a přemýšlela, ale v tu ránu se zase dala do pohybu. Zabalila asi patnáct tašek a k tomu tři igelitové. Je to blázen!
Najednou jsme uslyšeli kola auta na cestě a za půl vteřiny stála ve dveřích Kate. Ověšená taškami a se slovy: „V autě jsou další.“ Odešla nahoru do pokojů a postupně je uklízela. Všichni jsme se zvedli a pomohli jí. Když jsme byli zhruba za hodinu hotoví, sedli jsme si na sedačky v obývací místnosti a čekali, co z Iriny vypadne.
„Jede se do Evropy,“ řekla.
„Cože?!“ vykřikla Kate.
„Proč?“ ptala se Carmen. Eleazar jen mlčel. Irina nic neříkala. Museli jsem si jít sednout do auta, i když neodpověděla proč.
V autě
„Proč, proč, proč… No proč asi! Jedeme do Evropy protože… No… Cullenovi volali, že se… K nim vrátila Renesmé!“ Poslední větu vykřikla tak nahlas, že i ptáci ze stromů uletěli. My jsme jen koukali, jestli jí nepřeskočilo.
…
Jeli jsme asi hodinu v tichosti. Projížděli jsme lesy, loukami, ale i také městy. Carmen s Eleazarem byli stále jak z kamene. Od té doby, co nám to Irina „vyslepičila“, nic neřekli, jen poslouchali můj a Irinin rozhovor. Ptala jsem se na vše možné: Kdy přijela? Jak dlouho už tam je? Jak se má? A na další spoustu otázek. Tak jsem ji zahltila otázkami, že mi musela zalepit pusu. Doslova!
Přestalo ji to moje žvatlání bavit, ale to je normální.
Podívala jsem se utrápeně na Kate. Kate byla vlastně celou dobu naštvaná, že musela ukončit nákupy. No co?! Nessie je důležitější, mnohem důležitější!
Pohled Renesmé
„Né…!“
Tmou se nesl můj srdceryvný výkřik. Kdo to je?! Proč to dělá?! Chtěla jsem ze zeptat; ,kdo jsi?‘, ale nešlo to. Promluvil on.
„Teď jsi na řadě ty!“ vykřikl ten hlas. Sledovala jsem, jak se pomalu přibližuje. Byl ode mě na dosah ruky. Najednou zvedl ruce a sundal si kápi. Nastal šok. On! Zrovna on! To on mi zabil rodinu a teď jde ještě i po mně?! To snad ne! Jacobe! Proč?!
Chtěla jsem mu něco říct, ale na to nebyl čas. Začala jsem utíkat. Utíkala jsem, seč mi síly stačily. Vždy jsem si myslela, že mě miluje, ale on… Je to jen stvůra. Všimla jsem si, že na mýtině nejsou všichni – taky nebyli. Z lesa vyběhl Jasper. Jacob neváhal a hned se rozběhl za ním. Jasper začal utíkat, ale bylo pozdě.
„Nééé…!“
„Nessie! Nessie! Nessie, vzbuď se! No tak, Ness!“ Někdo na mě mluvil. Házela jsem sebou do stran a ten hlas nevnímala, máchala kolem sebe rukama a křičela. Nevěděla jsem o sobě. Bylo to hrozné. Oči jsem měla vytřeštěné a ruce, co mě držely, mi připadaly jak peříčka. Když tu jsem ucítila na tváři něco pálivého.
Plesk!
„Au!“ vykřikla jsem a instinktivně si přidržela tvář. Už jsem se probudila a rozhlížela se kolem sebe.
„Já říkal, že to zabere!“ Otočila jsem se a na posteli seděl… Emmett. On mi vlepil facku?!
„Tys mi dal facku!?“ zeptala jsem se mírně rozzlobená. On mi dal facku! Facku!
„Promiň, ale Esmé tě nemohla „probudit“,“ řekl se smíchem na tváři. Vypadal jak měsíček na hnoji. Nebo to byl doopravdy měsíček?
„Aha. Díky. Nechtěla bych, aby se ten sen dotáhl až do konce. Bylo to strašné! Hrůzostrašné! Doufám, že už se mi o tom nikdy nebude zdát!“
„O čem se ti zdálo, zlato?“ Do místnosti vešel táta. S úsměvem na tváři a rozcuchanými vlasy - ani nechci vědět, od čeho je má rozcuchané! Nechtělo se mi to vyprávět. Opravdu ne, a tak jsem mu vše podrobně přehrála v mysli. Ale Emmett… Je to prostě Emmett. Nedal se odbýt, a tak jsem to musela říkat nahlas. Za chvíli tu byli všichni a poslouchali. Každý reagoval tak, jak jsem čekala. Nesmáli se mým hloupým snům, ale byli zaražení jak hřebíky v prkně na podlaze. Musela jsem prorazit to neúnosné ticho.
„Ale je to jen sen, ne?“
„Jo, je to jen sen, nic se nestane!“ řekla Carmen. Hlas se jí jemně chvěl. Měla jsem zlé tušení, ale neřešila jsem to. Ostatní se rozešli do pokojů, na lov, na nákupy – dobrovolně. Já jsem si ze sedu lehla na pohovku a pustila televizi. Nikdy na ni moc nekoukám, a tak jsem jen pustila písničky, aby tu nebylo takové ticho. Zpívala jsem si snad se všemi zpěváky. Pouštěli mně velmi známé melodie. Zpěv mě baví, taky mě baví tancovat. Dováděla jsem jak malá, když vtom…
Děkuji za komentáře. Ovšem, jelikož vím, že na shrnutí nikdo nechodí, dám to i sem: Je mi líto, ale nevím, kdy budu mít čas na psaní. Mám jednu myšlenku, do toho se vmísí druhá... Musím si vše utřídit, a tak prosím, vydržte to. Vím, že je to hrozné čekat a že čtete i jiné povídky a ten děj se vám míchá, ale já jsem na dně se psaním. Děkuji za pochopení...
Momentálně mě napadl další děj k O, tak se budu snažit to tam nacpat. Mám s tím spostu plánů, tak snad vás to neomrzí a vy i přes to čekání to dočtete do konce.
Dále děkuji všem věrným čtenářům, kteří opravdu komentují, vždy když najdu chválu... Moc mě to potěší a mám tak větší chuť do psaní.
* - z knížky
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Označená 20. kapitola:
Krásný díleček. Ten sen byl moc zajímavý. Ale doufám, že te to nestane skutečností. Já už chci happy end
PS: Já jsme taky opravdová fanynka Označený!
Ale ty píšeš hrozně pomalu.. (já nenapsala také už asi měsíc dlaší díl mé kapitolovky )
Nééé, tak jsem to nemyslela
Takže si z toho nic nedělej!
Ještě jednou - krása
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!