Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 14. kapitola

14.04.2011 (07:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3364×

Pohled Jacob

„Ty pitomče! Ty jsi snad spadl z višně!“ To nemyslí vážně! On je úplně šílený!

Už mě nebaví poslouchat ty jeho řeči. Zase zlomil jedné holce srdce! To si nemůže jednu vybrat a být s ní do konce života? Ten Jared bude tak dlouho přebírat až přebere…

Odběhl jsem kousek k lesu a přeměnil se. Miluji ten trhavý zvuk a to šumění v uších, když se ze mě stává vlk. Je to takový osvobozující pocit. Běžel jsem lesem a užíval si pocit volnosti. Utíkal jsem až k útesům, kde jsem se rozhlédl. Zrovna jsem měl soukromí, jelikož nikdo nebyl proměněný a tak jsem si pustil myšlenky na procházku. Vzpomínal jsem na ten den. A nejen na něj… Tolik krásných okamžiků… Tolik krásných chvil… Škoda, že teď je vše zničené…

Běžel jsem opět do lesa. Vítr mi šuměl v uších a do obličeje mi létaly větvičky a listí. Pavučiny se mi nabalovaly na kožich a vlály za mnou. Být vlkem je tak krásné. Vzpomínám si, jak mi to tenkrát vadilo, ale teď jsem si zvykl a jsem nadšený. Utíkal jsem na mé oblíbené místo, když tu zafoukal silnější vítr než doposud. Přivál ke mně tu nejnádhernější vůni na světě. To nemůže být možné! Ne! Já mám snad přeludy! Tato vůně tu nemá co dělat! Ona tu nemá co dělat!

Rozběhl jsem se na místo, kde byla vůně nejsilnější, a uviděl jsem obrázek, který jsem nikdy vidět nechtěl. I v tom dešti byly obrysy postav dobře rozeznatelné. Opět jsem zaběhl do lesa a proměnil se na člověka. Oblékl jsem si kraťasy a šel k nim. Doufal jsem, že to byl jen přelud, jelikož nevím, co budu dělat, pokud je to ona. Mám být šťastný? Zklamaný? Hrát si na to, že ji neznám? Asi bych neměl. Neměl bych, protože jsem se do ní otiskl. Do toho andělského stvoření.

Na mou hlavu začaly útočit vzpomínky a já úplně zapomněl na scénu před sebou. Z mého zamyšlení mě vytrhlo až její vrčení.

„Jarede! Nech ji na pokoji! Copak ji nepoznáváš! Slez z ní!“ Nemohl jsem dovolit, aby se jí něco stalo. Když ji Jared nechal, spadl mi kámen ze srdce. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem tu ránu neslyšel. Asi znáte ty trapné situace, kdy nevíte co říci. Tak ta právě teď nastala. Když se postavila, tak jsem nemohl uvěřit. Byla celá špinavá. Zřejmě se velmi důvěrně seznámila s půdou forkských lesů. Promoklá až na kost v růžových roztrhaných šatech a s vlasy do všech stran tu stála s roztrženou sukní. Ale i přes tohle všechno mě její krása okouzlila. Bylo to až neuvěřitelné, ale něco mě k ní táhlo. Připadal jsem si jako by to nebylo osmdesát let, ale celá staletí. Celá tisíciletí!

Dali jsme se do řeči a vyprávěli jsme si vše, co se nám přihodilo. Některé její historky mě dokázaly rozesmát, ale některé jsem radši nevnímal. Když jsem jí vyprávěl o tom, co dokážou vlci v pubertálním věku, tak se smála na celé kolo. Nechápu, jak jsem bez tohoto zvonivého smíchu mohl vydržet celá ta léta. Celé ty roky! Je to až neuvěřitelné! Když si vzpomenu na to, jak byla malá… jak se usmívala… jak se vždy smála, když se jí něco povedlo… Avšak taky na to, jak si ji odvedli oni a jak jsme prohráli ten boj. I když nám na pomoc přijeli upíři z Denali. Z Amazonie, Evropy, Američtí nomádi a spoustu dalších upírských přátel Cullenů. Ani jejich dary nám moc nepomohly… Volturiovi byli silnější a v přesile. Neměli jsme šanci. A o to více se divím, co tu dělá.

Běželi jsme k nám domů, jelikož Renesmé byla promrzlá až na kost. Zhruba v polovině cesty se ale zastavila a nad něčím se hodně zamyslela. Zřejmě ji muselo něco hodně vyděsit, protože zbledla a byla duchem nepřítomna. Začal jsem si dělat starosti a tak jsem k ní přiběhl se starostí v očích a i v mém hlasu. Měl jsem o ni velký strach a tak jsem se jí začal vyptávat, co se děje. Neodpověděla. Jen jí cosi vyšlo z úst…

„Nessie…“ řekla a omdlela. Měl jsem o ni velký strach a tak jsem ji nesl až k nám do domu. Všiml jsem si, jak se zachvěla záclona u nás doma a ven vyběhla Leah.

Leah se hodně změnila. Od té doby, co se otiskla, je milejší a přátelštější. Otiskla se do jednoho od nás. Do Quileuta. Jmenuje se Michael a je to prima kluk. Podrží, poradí, pomůže. Zkrátka chlap jak má být.

Leah přiběhla a zavedla mě k sobě do ložnice. Položil jsem Renesmé na postel a čekal, jestli se probere. Leah mi řekla, ať odejdu, že ji převlékne. Vyšel jsem z pokoje a celý netrpělivý jsem napínal uši, jestli se neprobere. Neprobrala. Když jsem se vrátil zpět do pokoje, Renesmé na sobě měla tričko a kraťasy. Vlasy se jí vlnily kolem obličeje. Vypadala o mnoho lépe. Začal jsem si její obličej porovnávat s tím dětským, který mám uložený v paměti. Hodně se změnila. Jak její obličej, tak celé její tělo. Už to nebylo to dětské tělíčko. Už to byla dospělá dívka. Žena. Velmi krásná dívka…

Celý zbytek noci jsem proseděl u ní. Pozoroval jsem ji a nemohl se jí nebažit. Byla tak krásná, tak úchvatná. Občas sebou ošila, ale to je normální… Nakonec jsem asi usnul, protože když jsem se probudil, tak Renesmé seděla na posteli a četla si knížku. Na větrné hůrce… Bella ji měla taky oblíbenou. Docela by mě zajímalo, co dělala v lese. Co dělá ve Forks. A co dělá v Americe.

„Ahoj. Už jsi vzhůru. Leah na tebe čeká se snídaní,“ řekla a ani se na mě nepodívala, aby zjistila, jestli ji vnímám. Celá Bells.

„Hm. Dobře. Díky. Ale mám otázku. Co děláš v Americe? Ve Forks? To tě ti chladnokrevci jen tak pustili?“

„Hm. Jo. Pustili,“ řekla a já na ni vyvalil oči.

„Jako… Jen tak? Bez nějakých protestů? To se mi nechce věřit.“ Jak je to možné, že ji jen tak pustili? Bez dozoru? To mi k nim nesedí… Museli něco vymyslet. Něco hodně mazaného, protože by ji jen tak nenechali odejít.

„Jo. A víc se o tom s tebou nebudu bavit. V kuchyni máš snídani, tak se běž nasnídat a já jdu na pláž. Jdu si něco promyslet. Tak… Zatím ahoj,“ řekla a zmizela v kuchyni. Ještě jsem zaslechl, jak za sebou zavřela hlavní dveře a jak pod jejíma botama křupaly kamínky.

Sebral jsem se a šel do kuchyně. Na stole ležel talířek a na něm chleba. S něčím na tom. Podrobně jsem to neštudoval, protože jsem chtěl být zase s ní. S mým osobním vesmírem. S mým sluníčkem.

Abych u ní byl rychleji, tak jsem se proměnil. Opět to šumění. Opět se mi zvedla nálada. Ovšem… Do hlavy se mi nahrnuly myšlenky všech okolo, co se právě proměnili, tak jsem to vzdal a proměnil se zpět. Nemám náladu na oplzlé otázky. Byl jsem tam za kratší dobu, než bych byl jako vlk, ale stačilo mi to. Konec konců… Jsem i člověk a tak musím občas jít i normálně. Ovšem… Když jsem tam přišel, tak jsem si všiml, že Renesmé je po kotníky ve vodě a pláče.

Přišel jsem k ní a nemohl jsem se nezeptat.

„Proč brečíš?“ zeptal jsem se jí a čekal na odpověď.

„Proč? No… Důvodů je moc,“ říkala trhavě mezi vzlyky. „Jeden je třeba zničené šaty, účes a další. A taky to, že jsem si vzpomněla na minulost.“ Nechápu, jak někdo může brečet jen kvůli tomu, že si vzpomněl na minulost. To je přeci dobře, ne? Vzpomenout si na to, co se dělo dřív, na rodinu, milující lidi, zvířata co má člověk doma – i když ona je výjimkou. Co se jí na tom nelíbí?

„Ale vzpomenout si je přeci dobré, ne?“

„Ne. Pro mě ne… Já chtěla zapomenout.“

Tak. Tady jste se setkali s pohledem Jacoba. Prosila bych o vaše názory a taky... Byl by někdo tak ochotný a napsal mi co nejvíce info o Renesmé, které jsem už prozradila? Děkuji!

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 14. kapitola: