Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 13. kapitola

06.04.2011 (10:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3222×

Pohled Renesmé

Kdybych měla hodnotit tuto situaci, asi bych se nedohodnotila. Tato situace nemá hodnocení, jelikož… když to sečteme a podtrhneme, tak se to má asi takto. Já tu stojím – rozcuchaná, špinavá, promoklá na kost, ve společnosti vlkod… měniče a s šaty roztrhnutými na nádherném místě. Opravdu šikovně jsem si je roztrhla. Kde? Sukni mám protrženou těsně pod bříškem, takže Jacob má nádherný výhled na má nahá stehna a nohy. Je to možná ta nejtrapnější situace, jaká se mi kdy naskytla. No… když to tak hodnotím, tak to není nejtrapnější, ale zabývat se tím, kdy mě viděl, Aro ještě ve Volteře…

Ale to je minulost. Minulost, na kterou nechci vzpomínat. Teď musím řešit tuto trapnou situaci a mě nenapadla žádná lepší otázka než tato:

„Dlouho jsme se neviděli, že?“ otázala jsem se. Opravdu. Každého jiného člověka – upíra, v mém případě poloupíra – by napadlo něco lepšího. Nééé, mě napadlo toto.

„Ehm. Jo. Neviděli jsme se asi… sedmdesát devět let, deset měsíců, osmnáct dní, dvanáct hodin a třicet šest minut,“ řekl. Já na něj koukala jak z jara.

„To si to tak pamatuješ?“ bavila jsem se s ním, jako bychom byli staří známí, kteří se neviděli jen měsíc. Jenže v tom to je. My se neviděli – když to zaokrouhlíme – 80 let. Koukali jsme se na sebe v této trapné situaci. Najednou začalo pršet. To mi to počasí dělá schválně!? To mě tam nahoře vážně nemají rádi? To mi musí házet klacky pod nohy, i když jsem teď na hranici trapnosti a radosti? Nemluvě o tom, že přede mnou stojí kluk – vlkodlak, který má za mými zády dalších pět psích kamarádů.

„Jo, pamatuju. Nechceš se jít někam ohřát? Klepeš se jak osika,“ řekl mi a odněkud mi podával bundu. Ani nevím, odkud ji vzal, jelikož pod provazy deště nebylo vidět ani na krok. Teda… pro mě to bylo jednoduché a typuji, že pro Jacoba také, ale pro normálního člověka by to bylo nemožné. Bundu jsem s velkým díky přijala. Docela mě štvalo, že účes za tři tisíce a šaty za čtyři jsou v pr… čicích.

„Jak to, že si na mě pamatuješ?“ zeptal se. Já sama jsem mu vlastně neuměla odpovědět. To mu mám říct, že když jsem ho uviděla, tak mi v hlavě naběhl obrázek, a tak jsem si na něj vzpomněla? Že jsem si vzpomněla na společnou chvíli?

„Prostě… jsem si vzpomněla. Nevím jak, ale jo. Možná pro to, že když na mě tvůj vlčí kámoš takto skočil, tak se mi rozsvítilo v hlavě a mně všechno docvaklo,“ řekla jsem a Jacob se začal smát. Nevím proč, ale mně to tolik vtipné nepřišlo. Taky jsem se pousmála, ale ne tolik jako Jacob.

S Jacobem jsme si vyprávěli vše, co jsme za ta léta prožili. Bylo toho spoustu. Vlkodlačí historky jsou nejlepší. Vyprávěl mi o jejich vlčí historii. A jak si ze sebe kluci utahovali. Jedna historka mě opravdu pobavila.

„… Každý vlkodlak je zbarvený podle jeho charakteru,“ řekl Billy. Paul na to zareagoval.

„Tak proto je Sam celej černej! Černá duše, černý kožich!“ řekl a rozesmál se na celé kolo. Sam mu to ovšem vrátil i s úroky.

„A proč ty jsi hnědej? To odráží to, jak jsi sladkej?“ řekl a Paul už neměl žádné komentáře.

Když jsem slyšela, jak se takový vlkodlak v pubertě může chovat, válela jsem se smíchy na zemi. Ovšem, když přišla řeč na minulost z mé strany, Jacobův úsměv poklesl. Nebylo divu. Ani mě to nebylo příjemné. Ovšem, co se dá dělat. Každý má svou minulost, současnost a možná i dlouhou budoucnost.

Procházeli jsme se lesem. Bylo nám docela nepříjemné, že pršelo, a tak jsme se rozeběhli. Jacob se musel přeměnit, aby byl rychlejší. Běžela jsem za ním a díky jeho dokonalé pachové stopě nebyl problém s ním držet krok. Po nějaké době jsem měla za zadkem jeho kamarády. Docela by mě zajímalo, co si říkají. Pokud si dobře vzpomínám, vlkodlaci mezi sebou můžou komunikovat. Hodil by se mi Edwardův dar. Číst tak myšlenky. Kéž by jsem se dostala do Jacobovy hlavy. To bych potom…

„… Jo, líbí se mi,“ uslyšela jsem někoho říkat. Co to je? Běžela jsem dál a přemítala, co to je za rozhovor.

„Tak proč se jí straníš, když se ti líbí? Je pěkná a hodná. Nepamatuješ si snad, co to znamená otisk?“ řekl jiný hlas.

O kom se baví? Najednou jsem dokázala rozlišit jeden z těch hlasů. Jacob a ještě někdo. Někdo, kdo ještě nepromluvil. Musí to být někdo z vlků, ale jak to, že ho slyším? Já přece nečtu myš… No. Možná jo. Ale jak bych k tomu přišla? Odkud se ten dar jako vyklubal? Jako upír jsem dostala za dar ovládat živly. Po jednom z rodičů jsem zdědila štít a po druhém jsem zřejmě zdědila čtení myš… No to ne! To nemůže být pravda! Ne! Ale… jo! Může! Oni jediní mi nikam nezapadali. Oni jediní pro mě byli bezvýznamní. To oni se stranili. Bella a Edward Cullenovi.

Najednou se mi v hlavě vyrojily obrázky, za které bych dala cokoliv. Zastavila jsem. Začala jsem se soustředit na tu myšlenku. Ani nevím jak, ale moje mysl se zaplavila snad stovkou myšlenek různého typu. Byly tam vzpomínky na Alici. Na Jaspera. Až příliš dobře jsem si pamatovala na tu blondýnu Rose. Ona byla ta, která si mě jako první pořádně pochovala, když jsem se narodila. Emmett tam také nechyběl. Esmé a Carlisle! Dnes večer ani nevím, kam se poděli. Chyběli tam. Měli tam být…

To nejcennější se mi ukázalo až jako poslední. Ten svět je nepravdivý, nespravedlivý… Moje první vzpomínka na svět byla ta, jak mě ten bronzový muž držel v rukou a vydechl mé jméno. To krásné jméno, které vymyslela ta žena, co teď ležela na té posteli.

„Renesmé…“ řekl. Když jsem to uslyšela, tak jsem se pořádně podívala na tu ženu. Okamžitě jsem ji poznala a šmátrala jsem ručkama směrem k ní. Pak mě ale odevzdali té blondýně a já tu ženu spatřila, až když se vrhla na Jacoba. Tenkrát, když se dozvěděla o mém druhém jménu. Nessie.

A v tuto chvíli jsme si vzpomněla na můj minulý život, který byl celou tu dobu zahalen černou mlhou. A tak se mi zjevil svět za oponou. Od teď už budu jen Renesmé Carlisle Cullen. A Nessie k tomu.

Najednou se mnou zatřásly dvě silné teplé ruce a já se dívala do těch nejhezčích očí na světě. Nechápu, jak se mi kdysi mohl líbit Alec. Fuj!

„Renesmé, jsi v pořádku?“ otázal se. Nebyla jsem schopna slova. Vydala jsem se sebe jen jednu jedinou hlásku. Jedno jediné slovo. Bylo to moje slovo:

„Nessie…“ stihla jsem říct dřív, než jsem upadla do černočerné tmy…

Malý dotaz na konec. Chcete pohled Jacoba?

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 13. kapitola: