Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 11. kapitola

21.03.2011 (11:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3036×

Pohled Jasper

Alice! Alice! Ach, kdyby jen věděla, jak mi chyběla. Když jsem ji mohl opět obejmout a políbit, bylo to jako pohlazení pro mé mrtvé srdce. Konečně ji mám u sebe. Opět v bezpečí. Opět vím, že ji můžu ochránit před jakýmkoliv nebezpečím.

Polibek netrval dlouho, ale ani moc krátkou dobu. Když jsem se jí koukl za záda, spatřil jsem ji. Spatřil jsem tu, kvůli které je uspořádán celý tento povyk v naší rodině. Koukala se do země. Zřejmě nám chtěla nechat trochu „soukromí“. I když je to pěkný paradox. Tady na otevřeném prostranství toho soukromí moc nemáme. Každý se na nás teď dívá.

„Ahoj, Renesmé!“ křikl jsem na ni. Jen zvedla hlavu a s kývnutím a pousmáním se na mě podívala. Rukou jsem jí naznačil, ať jde za námi. Na zádech jsem cítil její pohled… A ty emoce! Radost, radost a zase radost. Jsem zvědav, jak bude reagovat, až se dozví pravdu.

„… a tím jí řekneme pravdu. Tak co říkáš? Jaspere? Vnímal jsi mě? Že se ptám, viď? Nevnímal!!“

„Promiň, Alice, ale já jsem se zamyslel. Vnímal jsem tě celou dobu, ale prostě jsem přemýšlel. Jsi si jistá, že to takhle bude nejjednodušší?“ stále jsem si nebyl jist, jestli chci, aby se to Renesmé dozvěděla takto. Je přeci spoustu možností, jak jí říct pravdu.

„Samozřejmě, že jsem si jistá. Já jsem vždycky, i když… V poslední době nevidím budoucnost nikoho z nás. Ani okolních lidí. Prostě nikoho. Velice mě to trápí.“

„Dobře. To se spraví, uvidíš,“ řekl jsem a konejšivě ji pohladil po vlasech…, ale to jsem dělat neměl.

„Nekaž mi účes. Víš přeci, jak dlouho mi to vždycky trvá!“ vykřikla. Společně jsme se tomu zasmáli. Jako by někdy nosila vlasy upravené jinak než do „vrabčího hnízda“.

„Promiň,“ řekl jsem. Šli jsme až k mým sourozencům. Když nás došla i Renesmé, tak jsme se přesunuli dovnitř. To by ale nebyl Emmett, kdyby se nechoval jako tupec.

„Slečno Renesmé, dovolíte, abych vám donesl něco k pití?“ řekl.

„Ale zajisté, pane.“ řekla Renesmé. Emmett hnedka pro něco šel. Divím se, že s ním hraje tu jeho hru. Slečno, pane, slečno, pane…

„Omluvte mě, musím si zajít něco vyřídit.“ řekla Alice, a nám bylo jasné, co to znamená. Všechny holky jako na povel vyzvaly nás, kluky, k tanci. Nemělo by to být naopak? Já se ujal Renesmé. Jen jsem sledoval, jak si holky nasazují náhrdelníky a s nedočkavostí čekají na onen významný okamžik. Okamžik, kdy se Renesmé dozví pravdu.

Pohled Renesmé

Vešli jsme do krásně vyzdobené místnosti. Už se nemůžu dočkat, až opět odmaturuji. No co? Maturitu jsem už zažila nejmíň stokrát. A pokaždé je to ten nádherný pocit, který říká, že teď jste ta nejdůležitější. Tento moment je jen a jen váš.

Vešli jsme dovnitř a Alice se chopila vedení. Zavedla nás k nějakému stolečku, kde jsme si všichni sedli dokola.

„Slečno Renesmé, dovolíte, abych vám donesl něco k pití?“ řekl mi Emmett a já na něj vykulila oči. To myslí vážně? Se zbláznil! Vlastně… proč ne?

„Ale zajisté, pane.“ řekla jsem mu. Ty malinké jiskřičky v jeho očích mě potěšily. Moc Cullenovy neznám, ale tady mám nádhernou příležitost. Když se tak zamyslím, tak se nejvíce znám jen s Alice. S takovou Rose jsem neprohodila ještě ani slovo. Nebo Jasper. S ním také ne. Pro můj údiv jsem se zatím neseznámila ani s panem Cullenem. A to je co říct. Většinou jsem v nemocnici pečená vařená. Ale teď se musím pochválit. Zatím jsem ji nenavštívila ani jednou. Jsem to ale šikulka!

„Omluvte mě, musím si zajít něco vyřídit,“ řekla Alice. Všichni jí jen kývli. Edward se ihned ujal Belly a šel si s ní zatančit. To samé udělal i Emmett s Rose. Ihned jakmile mi donesl pití, ji popadl a odvedl na taneční parket. Podívala jsem se na skleničku na stole a natáhla se po ní. Když se mi brčko přibližovalo k ústům, tak mi najednou sklenička zmizela z ruky. Podívala jsem se na viníka a spatřila Jaspera s úsměvem od ucha k uchu.

„Napiješ se, až si se mnou zatančíš,“ řekl. Když jsem se mu podívala do očí, bylo mi jasné, že odmítnutí nemá cenu. Je to upír a já jsem poloupír. Přepral by mě dřív, než se řekne švec. A nikdo by si ničeho nevšiml.

„Ale jen když mi o sobě něco řekneš. Nic o tobě nevím, tak máš možnost to napravit,“ řekla jsem mu na oplátku já.

„S radostí,“ řekl. „Kde mám začít?“ dodal a natáhl ke mně ruku. Já se usmála a s radostí ji přijmula.

„Takže. Ty o mně chceš něco vědět? Tak dobře… Byl jsem nejmladším majorem texaské kavalerie. Jednou když jsem objížděl jedno místo, jestli tam někde nejsou nějací lidé, co potřebují pomoci, tak jsem narazil na tři ženy. Byli to upírky, ale já to nevěděl. Jedna z nich, Maria, mě přeměnila. Dělal jsem jí loutku. Ona tahala za provázky a já poslouchal. Cvičil jsem novorozené. A když přišel jejich čas, bylo na mně, abych je zabil.“ Hltala jsem všechny jeho slova. Neuvěřitelné, čím si musel projít. „Pak jsem ale utekl, společně se mnou ještě Charlotte a Peter. Po nějaké době jsem v jednom baru narazil na Alici. Ona mi změnila život. To je vše, co ti můžu říci.“ Když můj mozek vstřebal všechny informace, tak jsem se na něj podívala a řekla.

„To je neuvěřitelné, jak je ten svět nespravedlivý. Ke mně taky nebyl zrovna… spravedlivý. Ale to je něco jiného,“ řekla jsem a v zápětí toho litovala.

„Proč byl k tobě nespravedlivý? Docela by mě to zajímalo.“ Jen jsem sklopila oči k zemi a doufala, že mě nebude zpovídat. On byl ale neodbytný a ptal se znovu.

„Ty mi to nechceš říct?“ zeptal se. Já jen přikývla. „Proč?“ Bože, on je neodbytný! Já dál sledovala zdobení své sukně. Vždyť to je tak zábavné! A ty tvary… bože to je ale sranda! Nakonec jsem mu ale odpověděla.

„Prostě se ke mně nezachoval spravedlivě. Dá se říct, že mi chtěl asi naznačit, že mi štěstí není přáno.“ Nakonec jsem mu pohlédla do očí. Začaly nabírat černou barvu. Když se ale zahleděl on do těch mých, tak opět zezlátly. Usmála jsem se. On také. V tu chvíli nás ale vyrušil Edward.

„Smím si vypůjčit tvou společnici? Taky bych si s ní rád zatančil,“ řekl. Chvíli si s Jasperem koukali do očí. Edward se začal smát. Nechápala jsem to, ale bylo mi to jedno. S Edwardem se mi tančilo lépe než s Jasperem. Nevím proč, ale prostě mi přišel jako dobrý tanečník. Náš tanec však netrval dlouho. Přišla Alice a vyrušila nás.

„Takže lidi, nechte taky Renesmé Emmettovi. Chudák se těšil, že bude první, kdo si s ní zatančí,“ řekla, ale já ji nevnímala. Jen jsem ztuhle koukala na to, co jí viselo na krku. Na jejím krku si to visel náhrdelník. Měl fialovou stužku a na něm byl znak se lvem a čtyřlístky.

„Alice, ty… ty… ty… odkud to máš?“ Byla jsem překvapená.

„Odnikud, Nessie. Dostala jsem to od Carlislea. Stejně jako ty.“ Pořád jsem sledovala očima ten náhrdelník.

„Vy jste moje rodina?“ Bylo to to první, co mě napadlo. Nečekala jsem na odpověď. Já ji totiž znala.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 11. kapitola: