Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our life is a secret! - 20. kapitola

11.11.2011 (08:15) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3420×

Our life is a secret! - 20. kapitola

Ticho. Ticho jako v hrobě. Bylo to možné? Byla ohlušená. Celé tělo jí dunělo. Svaly měla nepřirozeně ztuhlé. Srdce jí tlouklo asi tak milionkrát rychleji než normálně a před očima se jí dělaly mžitky. To jak měla napětím zadržený dech od chvíle, kdy se ozval výstřel. Nemohla se pohnout. Nešlo to. Byla bezmocná. Šok ji doslova paralyzoval. Jen zírala před sebe a marně se snažila porozumět situaci. Jedno bylo nepochybné. Pistoli držel Jack. Výstřel šel od něj.

Mozek jí odmítal pracovat. Bylo to... Bylo to, jako kdyby se propadla hluboko pod hladinu temné, kalné vody. Ta se jí uzavřela nad hladinou. Nedokázala dýchat, vydat ani hlásku, nemohla se nijak bránit. Nechtěla myslet. Nechtěla vědět. Jako ve zpomaleném filmu vnímala, jak se Edward hroutí k zemi. Pak se všechno naopak událo až příliš rychle. Ani pořádně nevnímala, jak moc. Právě, když se jí podlomila kolena, když jí konečně došlo, co se děje, do očí jí vhrkly slzy, čapnul ji tvrdě za zápěstí Jack. Netrvalo ani minutu a její ruce byly zase svázané. Měla je za zády. Tak pevně... Už samotná pozice byla bolestivá a co teprve, jak se jí provaz zařezával do masa. Jakmile se pokusila rukou zakroutit nebo jen pohnout, vyslalo to tak neuvěřitelně krutý impuls jejímu mozku, že lépe říci, aby se nehýbala, snad ani nelze.

Ale ona přece nemohla zůstat nečinná! Jak by mohla?! Edward dýchal. Viděla to. Žil. Musel žít! Anebo ne? Je možné, že tomu věřila jen tak pevně, že tak moc nedokázala dopustit, aby tomu bylo jinak, že by sama sebe přesvědčila o faleši, že se jeho hrudník pravidelně zdvihá? Že dýchá, i když mělce? Neuměla to posoudit. Pokusila se přisunout blíž k němu, ale nešlo to. Jacka měla pořád za zády. Cítila zezadu na krku jeho horký dech. Jeho syčení jí nahánělo husí kůži. Nebylo to poprvé. Z Jacka šel strach. Věděla, že je nebezpečný. Došlo jí to ve chvíli, kdy ji přepadl na ulici. Vypadal klidně, ale pod tou slupkou muselo být něco víc... Snad se cíleně snažil působit hloupě, ale ve skutečnosti... Až teď odhalila, jak moc je prohnaný.

Ten zmetek. Musel vědět, že sem Edward přijde. Musel to vědět už od začátku. A udělal to. Schválně. V tomhle nebyla žádná náhoda. Byl to dopředu propočtený složitý krok. Neuvěřitelné! Naletěla. Je snad možné, že ve výsledku ani nechtěli ji, ale jeho? Je možné, že po ní šli jen jako po volavce? Nebo snad potřebují oba? A k čemu? Už zase byla ve svém stádiu, které mívala poslední dobou až příliš často. Mnoho otázek, žádné odpovědi.

„Teď už mi rozumíš, když ti říkám, aby sis se mnou nezahrávala, baby?“ Ledově klidný hlas. Parchant! Kdyby mohla, roztrhala by ho teď na milion kousíčků a ty by pak utopila a jakmile by je zase vylovila, vydupala by z nich poslední kousky duše, spálila je a prach pohřbila na nějakém ohromně opuštěném místě. Sakra! Cítila jeho dotyk. Ruka byla stejně chladná jako jeho srdce. Sahal jí na zadek. Plivla směrem, kde tušila jeho tvář. Zasmál se. Ale nebyl to smích. Bylo to spíš jako cinkání kovu. Ne, neznělo to lidsky. Jako kdyby se v Jackovi zničehonic probudil někdo úplně jiný.

„Kočička vystrčila drápy, jo? Jen si to zkus. Stejně nechápu, jak se někdo tak nadaný, může bavit s takovou přízemní spodinou, která to v životě nikam nedotáhne.“ Nakopl Edwardovo tělo, takže se převrátilo na záda. Spatřila to. Nepřítomný pohled plný hrůzy, stejný byl i její, ale až ve chvíli, kdy si všimla obří rudé skvrny kdesi v oblasti levé části hrudního koše. Mohl to být čistý průstřel? Zasáhl srdce? Zemře? Bez pomoci to bylo takřka jisté. Ve službě byla dost dlouho na to, aby takové věci odhadla už od pohledu. Potřeboval pomoc. Okamžitě. Lékeřské ošetření. Ihned.

„Jak to jako myslíš?“ Snažila se získat nějaký čas a odstup tím, že zaměstná Jackovy smysly jinými věcmi. Smyslně našpulila rty. Přesně, jak čekala - jeho oči sklouzly přesně tím směrem. Palcem zlehka objel tvar jejích úst.

„Patříš k nám.“ Kde už tohle slyšela? Rty se jí rázem zkřivily v ošklivý úšklebek. McCurry. Mohl tenhle rádoby gangster patřit k tomuhle zlovolnému klanu? Té "rodině", o které si myslela, že ji nemá? Té, kterou hned po první schůzce zase zavrhla? Hloupost! To by... neudělali... nebo...?

„Ty víš, že jsi jako my. Šéf ti to ukáže. Dokážeme ti, kde je tvoje místo. A pak už nebudeš muset utíkat. Budeš ráda, že jsi zpátky.“ Těm jeho blábolům nevěřila ani za mák.

„Jak zpátky? Kdo je u všech svatých ten tvůj šéf?“ Nenápadně se vymanila z jeho dosahu a směřovala k tělu. Pokud tu nikde nebyl nikdo zkušenější... první pomoc snad ještě zvládala. On nemohl zemřít. Ne předtím, než mu vůbec řekla, že... To nešlo.

„Už brzy uvidíš sama.“ No jasný, odpověď za všechny prachy, pomyslela si s dalším úšklebkem. Pak se na své cestě zarazila. Co to bylo? Zvuk. Nebo spíš zapípání. Nezní takhle zamykání auta? Rychle se rozhlédla. Garáže? Podzemní? Že by? Možná na to přišla!

„Tak to vypadá, že jsi se konečně dočkala...,“ nadhodil až zlomyslně Jack a poukázal kamsi do strany. Nevěděla, že tam byly dveře. Nebyly tam. Ale ta díra ve stěně? Jak ta se tam tak naráz vzala? A postava. Vyšší, statná, dobře stavěná. V drahém obleku. Tak tohle měl být ten šéf? Vzhlédla k tváři a oněměla překvapením.

Znala ho. Byl to... Byl to on!

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Our life is a secret! - 20. kapitola: