Po dlouhém čekání, po dlouhé době, po nekonečném napínání... Jsem zde! A se mnou se vrací i má nejoblíbenější povídka OLIAS. Věřím, že mi odpustíte mou dlouhodobou nepřítomnost, když slíbím, že se pokusím, aby se to už nestalo.
Takže k ději kapitolky. Minule skončila Bella v obložení McCarryů v kanceláři pana Carlislea. Chci rozvinout právě tuto scénu - co bylo dál? Přemění ji? Kdo je? A co s nimi má společného?
Mohu prozradit, že v tomhle dílku půjde jen o Bells, Edwardovu postavu zde prozatím nehledejte. Zato se o hlavní hrdince dozvíme spoustu věcí - třeba i... ale to už se nechte přesvědčit. :)
13.09.2010 (08:00) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2404×
Our life is a secret! - 16. kapitola
„Ááárgh. Ona ještě nic neví? Jak dlouho ti to trvá, Carlisle?“ ozvala se ta malá ďáblice po Bellině zděšené otázce. Chovali se, jako kdyby tu snad nebyla. Ale Bells byla cvičená. Pomalu couvala k východu. Přesto byla mírně hypnotizována pohledem důvěryhodného postaršího muže za kancelářským stolem.
„Nemusíš se ničeho bát, Bello. Chceme ti jen pomoct. Pomoct vzpomenout si. Víš... kdysi ses nás nebála... kdysi...,“ mluvil právě onen blonďák.
„Snad bys měl začít od začátku, ne, drahoušku?“ ozval se za ní ženský hlas. Vyjekla. Když se otočila, viděla právě onu sekretářku, která je okamžitě uvedla dovnitř. Takže ona k nim patří taky! napadlo ji v tu chvíli a přimhouřila oči. Žena se připojila k boku svého přítele a vřele se na mě usmívala.
„Neboj se nás, kočko, patříš k nám. Teda... ale doufám, že nebudeš žárlit, miláčku, když podotknu, že jak Bella vyrostla, vyrostla ku kráse. Už ji chci vidět po přeměně... to bude něco...“ Muž v rohu měl na tváři poťouchlý úsměv až do chvíle, než ho blondýnka praštila loktem do břicha. Tvář se mu zkroutila bolestí.
„Já tušil, že jsem to radši neměl říkat...,“ vykašlal ze sebe, když se narovnal a laškovně na svou dívku mrknul. Ta se však tvářila uraženě a odvrátila se. Byl to šílený obrazec, vidět před sebou tuhle podivnou skupinu lidí. Nezdáli se být normální. Všichni tak nádherní... Všichni spolu. Drželi se sebe navzájem, jako by byli svázáni okovy, jako by mezi nimi byla nějaká silnější gravitační přitažlivost. Viděla to.
„Zlatíčko, snad abychom se ti představili. Já jsem Esmé, tohle je můj nejmilovanější Carlisle, ten rošťák je Emmett, a jeho okouzlující dívka Rose. Vedle pak sympatický Jasper s půvabnou Alice. Možná si na nás trochu vzpomínáš. Kdysi... jsi patřila k nám.“ Ta žena blábolila nesmysly. Nepamatovala si ty tváře. Sestry? Že by to byli rodiče? Jejich chlapci? Jaktože jsou spolu?
„Před dost lety jsme tě považovali za dceru. Byla jsi jednou z nás. Maličká, nebyl ti ještě ani rok. ... Echm, úřady... nás přesvědčily, abychom tě dali pryč. Totiž. Tvoje rodiče jsme znali, ale... když umřeli... chtěli jsme tě adoptovat. Jenže, v té době naše pověst a zabezpečení pro rodinu nebylo zrovna dostačující a tak... jsme se tě museli vzdát. Šla jsi do domova...,“ vyprávěl Carlisle.
„Nejsme normální rodinka. Jsme zvláštní. Každý sám o sobě, všichni dohromady, jeden celek, který není tak docela v pořádku. Jsme výjimeční, Bello. Ty jsi výjimečná. Výjimečné dítě výjimečných rodičů patří k výjimečným lidem. Jsi naše. Vždycky jsi byla. Ještě než ses narodila, bylo jasné, že budeš patřit jen a jen do naší rodiny... Pochop... Tam...“ To už bylo na Bellu moc.
„Jste šílení! Lituju, že jsem se kdy vydala vás najít!“ rozkřičela se. Její nervy selhaly, otočila se na patě a se slzami v očích začala utíkat. Kupodivu se jí nikdo nepokusil zastavit. Nikdo nehnul ani prstem.
„Jsi zvláštní, Bello. Tam uvnitř to víš. Znáš pravdu. Až budeš ochotná si to přiznat a budeš připravená na pravdu, přijď. Budeme čekat. Jsi naše!“ ozýval se jí za zády Emmettův hlas, když sbíhala schody po třech a klopýtala zběsilým úprkem pryč z budovy. Ať to byl kdokoli, Bella jistě věděla, že to nebyla její rodina. Nemohla být.
Bella měla jasno v pěti věcech. Už nikdy nebude pátrat po tom, kdo je. Už nikdy nenasedne do taxíku. Nebude věřit žádným krásným sekretářkám. Ani marketingovým ředitelům. A už nikdy neuvěří, že její pravá rodina žije. Bylo to pro ni v tu chvíli konečné rozhodnutí. Jak tak utíkala po straně silnice, aniž by přesně věděla kam, zastavilo před ní auto. K jejímu obrovskému údivu z něj nevystoupil nikdo jiný než její kolega Edward.
„Bello? Bello, jsi to ty? Co se stalo? Mrzí mě ta hádka z rána, neměl jsem to říkat, ale... Panebože, ty ale vypadáš! Viděla ses v zrcadle?“ Jeho uvolněný ledabylý úsměv působil na její zděšené tělo jako kouzelný elixír. Napnuté svaly okamžitě povolovaly a uvolňovaly se, dech se zpomaloval a ve výsledné chvíli ze sebe byla schopná vydrat i úšklebek.
„To je zrovna věc, která mě v tuhle chvíli zajímá až na posledním místě, Cullene!“ vyštěkla na něj. Jejímu podráždění se zasmál a ona se k němu přidala. Už zase mezi nimi vládla zvláštní přátelská atmosféra. Bellu napadlo, že ho nikdy neznala. Až teď, na téhle akci. Nezdál se být až tak hrozný... Chvilkami se s ním dalo vycházet. Pousmála se vlastním úvahám a po očku zašilhala na jeho profil, když se autem vraceli zpět do toho příšerného bytu.
„Tak jak jsi pořídila?“ zeptal se jí Edward, držíc jí dveře, aby mohla vystoupit. Bella protočila panenky v sloup a výmluvně se zašklebila.
„Nevyzvídej, Cullene. A vrať se do role, Edward Queen by mi nikdy dveře nepodržel. Dík za tvůj záchvat rytířskosti, nicméně... vrať se ke starému dobrému hulvátovi, ano?“ Mrkla na něj uličnicky. Zamrkal nazpět a v tu chvíli mu tvář zbrunátněla.
„Jak si to jako představuješ?! Odejdeš a ani mi nedáš vědět?! A já zůstal bez oběda! Ty jedna malá bezcenná mrcho! Marš domů a ať už tě nevidím!“ rozeřval se tak, aby ho slyšela celá ulice. Bella sklopila cudně oči k zemi, zčervenala jako rajče a cupitala před ním do bytu.
„Jak chceš, miláčku. Je mi to hrozně líto. Opravdu mě to mrzí,“ šveholila lehce uklidňujícím tónem.
„Sklapni, ženská!“ zavrčel za ní a hnal ji budovou. Tahle jejich scénka skončila sotva se za nimi zaklaply bytové dveře. V tu chvíli se Bella sundala bundu, Edward ztěžka dosedl na židli, opřel se, až zavrzala, a odfoukl si.
„Tyhle hádky mi brzo zničej hlasivky,“ konstatoval.
„Ále nepovídej, snad jsi nechtěl být zpěvák?“ smála se mu Bella ode dveří.
„To ne, ale rád bych alespoň do padesátky ještě mluvil.“ Ušklíbl se. Bella se znovu rozesmála. Její nálada byla překvapivě dobrá a uvolněná na to, co zažila a že byla v jeho přítomnosti.
„Víš ty co, Swanová? Co kdybys místo toho zírání radši zalezla do tý hrozný kuchyně a připravila nám něco k jídlu? Plnej žaludek by bodnul a zdá se, že ty vaříš líp než já.“ Mrknul na ni a znaveně stáhl tvář. Bella pocítila náhlý záchvat soucitu. Povzdechla si.
„Tak fajn. Ale večeři děláš ty!“ vyhrkla směrem k němu a ztratila se v kuchyni.
„Z té aby se člověk zbláznil. Ještě ji snad začnu mít rád,“ zamručel si Edward pod vousy.
„Já to slyšela!“
Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Our life is a secret! - 16. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!