Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our Academy 2 - 4. kapitola

10.04.2012 (18:30) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1763×

Rosalie

Konečně to bylo tady. Po měsíci školy jsme konečně byli na každoročním dvoutýdenním setkání škol. Byl to jen krycí název pro jednu velkou párty, která celé ty dva týdny trvala. Byla to jedna z věcí, na kterou jsem se každý rok opravdu těšila. A upřímně? I přesto, že to byl jen měsíc, co byly prázdniny, všichni jsme potřebovali trochu vydechnout. Já možná teď byla šťastná, ale o všech se to říct nedalo.

„Alice, vypni ten mobil,“ řekla jsem rázně, ale hned nato se rozesmála. Alice se zakoukala do barmana, no to mě podrž. Samozřejmě, že jsem jí to přála, cokoliv, jen aby se dostala přes Jaspera. Zdálo se, že tenhle Jared jí v tom opravdu pomáhá, to ale neznamená, že na nás ostatní bude kašlat. Trochu prostoru jim jenom prospěje.

„Neboj, jen se s ním rozloučím,“ řekla a usmála se. Přiložila si mobil k uchu a šla dál od nás, aby to vyřídila v soukromí.

„Tak já jdu pro klíče,“ řekla Rachel.

„Půjdu s tebou,“ řekla horlivě Bella a šla za ní. Nemohla jsem jí to mít za zlé. Asi není úplně nejlepší trávit čas okolo mě a Emmetta, když má někdo zlomené srdce.

„Myslíš, že budou v pohodě?“ zeptal se mě.

Otočila jsem se k němu a dala mu ruce kolem krku. Automaticky mi dal ruce kolem pasu.

„Doufám, to je přece jeden z důvodů, proč jsme všichni tady. A pokud ne, tak se jim pokusím nějak zlepšit náladu sama,“ řekla jsem mu.

„Myslím, že to asi nakonec zvládnou samy,“ řekl Emmett a já se podívala jeho směrem, kde už Bella s Rachel vesele flirtovaly s nějakými kluky. Po zlomených srdcích se slehla zem. Jo, ty to asi zvládnou.

Hledala jsem mezi všemi Jaspera. Spatřila jsem ho, jak se baví se svým kamarádem, ale Amber jsem poblíž neviděla. Byl to trochu nezvyk, ti dva spolu byli od začátku roku a ani se od sebe nehnuli. Líbánky jim už asi skončily a na řadu přišla realita. Upřímně jsem doufala, že to se mně a Emmettovi nestane, už nikdy.

Náš vztah teď vážně vzkvétal. Žádné hádky, občas sice nějaká malá výměna názorů, ale to k tomu prostě patří. Opravdu jsem věřila tomu, že to bude jiné, než posledně. Nic nám nestálo v cestě. Maturita byla ještě daleko a do té doby jsme měli spoustu času vymyslet, co bude dál. Nijak jsme nespěchali do cíle, užívali jsme si tu cestu.

„Jdu se ubytovat, uvidíme se potom,“ řekla jsem Emmettovi a měla v plánu odejít pryč.

Emmett nesouhlasně zamručel a přitáhl si mě k sobě zpátky. Pořádně mě políbil. Setrvali jsme tak ještě chvíli. Poté mi Alice zazvonila klíči u ucha a já s těžkým srdcem naposledy políbila Emmetta a šla jsem se ubytovat.

(…)

„Asi bych měla jít zkoušet,“ řekla jsem, když jsem vybalila poslední kus oblečení a vše měla naskládáno v úhledných hromádkách v poličkách.

„Budeš skvělá i tak, každý ví, že na naší škole zpíváš nejlíp,“ řekla Alice a povzbudivě se usmála.

„Díky,“ řekla jsem, ale ani Alice mi nepomohla odbourat stres. Ano, zpívám docela dobře, ale představa, že budu vystupovat před tak velkým publikem, mě trochu děsila. Každá škola vždy první večer něco předvede na obrovském pódiu. Letos jsem byla vybrána já. I pro mě to bylo docela překvapení a měla jsem z toho radost, ale tu nervozitu jsem potlačit nemohla. Napadaly mě ty nejhorší scénáře. Třeba se zaseknu uprostřed sloky, protože si nebudu pamatovat slova, nebo něco zazpívám hrozně falešně. Možné bylo cokoliv.  

„Můžeme,“ řekla jsem klavíristovi a začala zpívat.

Zavřela jsem oči, aby se mi lépe vybavovala slova a abych se mohla pořádně soustředit. Když jsem skončila, oddechla jsem si. Nic jsem nezapomněla, teď už to jen zvládnout naostro naprosto přede všemi. Ujišťovala jsem se, že to zvládnu.

Kvůli vystoupení jsem si koupila nové šaty. Byly celé zlaté a neuvěřitelně se třpytily. Když už bych se ztrapnila, tak ať přitom alespoň dobře vypadám. Byly až na zem, bez ramínek a upoutaly mě už na první pohled. Složitě jsem si k tomu dozadu sepnula vlasy.

„Ahoj,“ ozvala se za mnou známý hlas, který jsem tolik milovala a který mě dokázal uklidnit jako nic jiného na světě.

„Ahoj,“ řekla jsem vesele Emmettovi a opatrně ho políbila.

„Vypadáš úžasně,“ řekl mi a podal mi kytici rudých růží. Ty jsem zbožňovala.

„Díky, ale víš, že kytice se většinu dává až po vystoupení? A to v případě, že se ti povede,“ řekla jsem a bylo poznat, jak moc jsem nervózní.

„Tím pádem je dobře, že tobě se povede. Budeš úžasná, a kdo ví, třeba jednou budeš slavná zpěvačka,“ řekl Emmett a já ho vděčně objala.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a pustila ho.

„Uvidíme se potom,“ řekl Emmett a dal mi opatrnou pusu na tvář.

„Rosalie,“ pokynul mi muž, který celý program řídil.

Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle. Všechno sedělo. Líčidla jsem neměla rozmazaná, účes pořád držel a já teď byla díky Emmettovi naprosto zklidněná.

„Za Akademii Marka Smitha Rosalie Haleová,“ představil mě moderátor a já vyšla na pódium. Nezapomněla jsem se zářivě usmívat. Došla jsem až k mikrofonu a nenápadně pokynula klavíristovi, aby začal hrát.

Úplně jsem se ponořila do hudby a přestala vnímat svět okolo. Mé oči byly sice otevřené a pozorovaly všechny, kteří seděli naproti pódiu, ale duchem jsem byla někde jinde. Tohle byla jedna z věcí, kterou jsem na zpívání milovala. Bylo jedno, čím jsem si zrovna procházela, při zpěvu jsem pokaždé všechny starosti hodila za hlavu a našla klid.

To, že je písnička u konce, mi došlo až ve chvíli, kdy se sálem rozlehl bouřlivý potlesk. Vrátila jsem se opět do reality a zářivě se usmála. Zahlédla jsem Emmetta, který ústy jasně naznačoval miluju tě. Věnovala jsem mu krátký pohled, při kterém jsem mu v duchu řekla úplně všechno, věděla jsem, že on to pochopí. Šťastná z úspěchu jsem se uklonila a odešla z pódia, jakmile jsem byla mimo dosah všech, zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Dokázala jsem to, já to vážně dokázala, oni mi tleskali.

„To bylo úžasný,“ uslyšela jsem nadšený hlas Rachel a ve druhé chvíli jsem byla v jejím těsném objetí.

„Díky,“ řekla jsem.

„Za chvíli bude velká párty u jednoho z těch barů, uvidíme se tam,“ řekly holky a nechaly mě samotnou v šatně.

Vyšla jsem ven s plánem jít se převléct do svého pokoje, cestu mi ale zastoupil muž celkem mladého věku. Byl rozhodně o pár let starší než já a vyzařovala z něj určitá autorita, ale víc než třicet bych mu netipla.

„Rosalie Haleová, že?“ zeptal se mě.

Přikývla jsem.

„Jmenuji se Denis Hunt a jsem jedním z profesorů na akademii, která je soustředěná na hudbu. Hledáme studenty, jako jste vy. Asi jste o nás ještě neslyšela,“ řekl.

„Ne a tam, kde jsem, jsem docela spokojená,“ řekla jsem mu slušně.

„To určitě jste, ale alespoň nad tím popřemýšlejte, to je vše, co žádám,“ řekl a do ruky mi dal vizitku s jeho číslem a s odkazem na webovou stránku školy.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě Emmett, který ke mně hned nato došel.

„Nikdo, jenom se mě ptal na moji matku,“ zalhala jsem.

„Aha, tak jdeme na tu párty?“ zeptal se mě Emmett.

„Jasně, jenom se převleču.“

Bella

Nic. Vůbec nic. Zajímalo mě, jak dlouho mi bude trvat, než zase něco ucítím. Edward mě vážně úplně podělal. Prvně jsem trpěla neuvěřitelnými depresemi, teď necítím vůbec nic, protože jsem se to tak dlouho snažila vypnout, až se mi to podařilo. Žádná bolest, žádná radost. Pouze nekončící prázdnota. Zdá se to nemožné nic necítit, ale mně se to už pár týdnů dařilo. Každý den jsem hrála přesvědčivé divadlo. Dokonce i před vlastními přáteli. Snažila jsem se zase něco cítit, ale nic mi nepomáhalo. Nebyla jsem schopna ani brečet.

Pozorovala jsem lidi okolo sebe. Seděla jsem v jednom z mnoha barů, které byly po celém areálu, ve kterém jsme teď měli být na dva týdny. Musím říct, že to vážně stálo za to. Pozorovat všechna ta děcka, jak odhodí veškeré zábrany a chlastají a berou drogy. Jedna z věcí, které máte jak poloupír jisté, je ta, že z ničeho nebudete mít trvalé následky. Opijete se do němoty, ale žádné onemocnění jater vás nečeká. Život je fajn. Zvlášť, když vaši profesoři jsou bůhví kde a pravděpodobně dělají to samé, co teď vy.

Jeden kluk upoutal moji pozornost, chodil mezi ostatními a vyměňoval si s nimi balíčky. Nevypadal jako dealer a asi ani nebyl, jenom kluk, který se chtěl pobavit, asi.

Vytáhla jsem si jednu cigaretu a vložila jsem si ji mezi rty. Hned se přede mnou zjevila ruka se zapalovačem, ohlédla jsem se na vlastníka a zjistila, že je to ten rádoby dealer. Cigareta chytla ohněm a já pomalu vdechla kouř.

„Víš, že kouření neprospívá zdraví,“ řekl pobaveným tónem.

„Jako kdyby mi to mohlo ublížit,“ řekla jsem sarkasticky a vydechla kouř. Rozhodně nekouřím pořád, jenom jednou za čas a dneska byl právě den, kdy se mi to hodilo.

„Je zvláštní, že tady sedíš sama,“ řekl.

„Mně spíš připadá zvláštní, že někdo jako ty dělá dealera. Peníze máš, jinak bys tady nebyl, tak co z toho máš?“

„Zábavu, a abych byl upřímný, je fajn mít něco vlastního, když tě rodiče občas za trest odříznou od účtu,“ řekl.

Než jsem stačila něco odpovědět, ozval se za mnou veselý hlas.

„Bello, vidím, že už ses seznámila s mým bratrancem,“ řekla Alice a přišla ke stolu, kde jsem seděla.

„Bello, tohle je Nathan. Nathane, Bella,“ řekla Alice nadšeně a pak šla tancovat. Zakroutila jsem nad ní hlavou a opět věnovala svou pozornost Nathanovi. Musela jsem přiznat, že nevypadal vůbec špatně. Krátké hnědé vlasy, které mu trčely do výšky, ostře řezané rysy, vypracované svaly na rukou a celkový sexy vzhled.

„Tak už víš, jak se jmenuju. Chceš se jít pobavit?“ zeptal se mě Nathan a před obličejem mi zamával malým pytlíkem s nějakými prášky. Proč ne? pomyslela jsem si a vydala se za ním.

Jasper

Amber už se mi nějaký čas vyhýbala a já neměl tušení proč. Všechno bylo v pohodě a najednou ne. Když jsem se jí ptal, co se děje, vždy převedla konverzaci na něco jiného. Proto mě překvapilo, když teď stála přede dveřmi mého pokoje a na tváři měla podivně smutný výraz.

„Musíme si promluvit,“ řekla a já v tu chvíli věděl, že všechno je zřejmě v háji.

„Bylo jednoduché myslet si, že všechno bude skvělé, když jsme spolu byli sami v sídle tvých rodičů, daleko od všech. Jenomže hned první den školy mi to došlo. Ten moment, když ses podíval na Alici. Od té chvíle mi bylo jasné, že ona mezi námi vždycky bude. A já jen čekala, kdy mi řekneš, že se vracíte k sobě. Už to nemůžu dělat. Je mi to líto, Jaspere.“

Nechal jsem ji mluvit celou dobu a ani jednou ji nepřerušil. Ať už bych řekl cokoliv, ona by si stála za svým.

„Mně taky,“ řekl jsem nakonec.

Amber se smutně usmála, pohladila mě po tváři a odešla z mého pokoje.

„To bylo drsný. Sorry, kámo,“ řekl Emmett svým typickým kamarádským hlasem.

„Jo, jasně, díky,“ řekl jsem sarkasticky.

Bylo mi jasné, že nás slyšel.

„Rosalie a já jdeme na tu párty, chceš jít taky?“ zeptal se mě.

„Jo, proč ne,“ řekl jsem a začal se zabývat myšlenkou, jestli něco z toho, co řekla Amber, může být pravda.

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Our Academy 2 - 4. kapitola: