Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our Academy 2 - 2. kapitola

23.03.2012 (09:30) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1780×

Alice

Jsem ve svém pokoji na akademii. Žiju, i když s těžkými bolestmi hlavy a chce se mi zvracet. Už nikdy nebudu pít. No dobře, asi budu. Další, co jsem si uvědomila, bylo, že se nade mnou sklání Rosalie a tváří se starostlivě. Pravděpodobně bude zase naštvaná, protože jsem jí už dost dala zabrat o prázdninách. Občas mi vážně připadala jako moje. A tím nemyslím svou pravou matku, kterou jsem naposledy viděla na Vánoce. Myslím tím takovou tu matku, které na vás opravdu záleží, dává na vás pozor a má o vás starost. Byla to docela vtipná představa vzhledem k tomu, že jsem byla dokonce o tři měsíce starší a většinou jsem já byla ta zodpovědná.

Všichni se bohužel mění a na mě to platilo obzvlášť. Tak nějak jsem nepoznávala tu Alice, kterou jsem byla před tím vším fiaskem. Před Jasperem. Tou Alicí, jejíž největší problém byl zamilovanost do bratra její nejlepší kamarádky, už asi nikdy nebudu. Ne potom, co jsem udělala, několikrát. Bylo mi ještě hůř než předtím.

„Ahoj,“ řekla Rose a usmála se. Celý pokoj se tak trochu nakláněl a ona s ním. A jak se zdálo, tak má asi dvojče anebo já vidím dvojitě. Včera jsem se asi vážně zřídila. Stálo to ale za to. Na chvíli jsem zapomněla na ten neuvěřitelný pocit viny a strachu. Teď se to ale všechno vrátilo a mě bylo jasné, že dneska tu proceduru budu muset zopakovat znovu. Jsem zbabělec, to otevřeně přiznávám. Místo toho, abych svým problémům a strachům čelila, utápím se v alkoholu.

„Co je za den?“ zeptala jsem se rozespale a opatrně se posadila na kraj postele. Rosalie byla hodná a závěsy nechala zatažené.

„Máš štěstí, je neděle. Žádná škola, takže se, prosím tě, dostaň z té kocoviny,“ řekla a natáhla ruce, aby mi pomohla vstát. Ve chvíli, kdy jsem se postavila, udělalo se mi špatně. Hodně. Aniž bych přemýšlela nad tím, jestli se udržím na nohách, vyrazila jsem úprkem ke koupelně. Klekla jsem si před záchodovou mísu a vyvrátila ze sebe obsah včerejší večeře. Nechutné, pomyslela jsem si a povzdechla si. Nesnášela jsem ten pach a Rosalie očividně taky, i přesto mi ale držela vlasy. Možná jsem si je přece jen měla nechat krátké, mají svoje výhody.

Další, co jsem ucítila, byl osvěžovač vzduchu. Bezva, pomyslela jsem si a v umyvadle si pořádně vypláchla pusu. Sáhla jsem po ústní vodě a pořádně si vykloktala.

„Měly bychom jít na snídani,“ řekla Rose.

Při slově snídaně se mi opět udělalo špatně, ale udržela jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a poslala Rose pryč z koupelny, potřebovala jsem pořádnou sprchu.

Když už jsem byla celá čistá, oblečená a učesaná, teprve mě začaly napadat pořádné otázky.

„Jak jsem se sem dostala?“ zeptala jsem se Rose.

Jediné, co jsem si pamatovala já, byly ty dvě silné paže, které mi pomáhaly na nohou. Nic víc. Mohl to být prakticky kdokoliv. Až teď mi došlo, jak lehké by bylo hodit si mě k sobě do auta, někam mě odvést, tak mě znásilnit a poté následně zabít. Ignorovala jsem ten malý hlas, který mi našeptával, že by pak možná bylo všechno lepší a já bych se necítila tak hrozně.

„Asi ve čtyři ráno mi zazvonil telefon. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký vtípek, ale když jsem si všimla, že tvoje postel je pořád prázdná a že jsi to ty, kdo mi volá, došlo mi, že jsi asi v nějakém maléru. Musím říct, že jsem byla docela překvapená, když se tam ozval nějaký kluk, co řekl, že je barman a že ses pořádně opila. Řekla jsem mu adresu a za patnáct minut sem přijel taxík s tebou vevnitř. Čekala jsem tady venku a pak tě s pomocí taxikáře donesla do postele. Máš vážně štěstí, že vrátný je člověk a pořád spí, jinak by nás asi obě čekaly dost velké potíže a to ani nemluvím o rodičích.“

Barman. Ten hezký barman, na kterého jsem byla hnusná, mi pomohl. Přinutilo mě to k malému pousmání. Zdá se, že slušní kluci ještě úplně nevymřeli. Byla jsem rozhodnutá jít dneska za ním a poděkovat mu, pravděpodobně s šekem na pár set dolarů v kapse.

Na snídani to bylo divné. Prostě divné. Seděli jsme všichni u jednoho stolu. Rosalie s Emmettem zamilovaní jako ještě nikdy. Jasper s Amber, jeho novou holkou. Ano, žárlila jsem a ano, bolelo mě to. Rachel, která se rýpala v jídle, a pak já. Opět se slunečními brýlemi na očích, aby nikdo nespatřil ty kruhy pod očima a můj celkový výraz, který mívám jen při kocovině. Všem u stolu to stejně bylo jasné, ale aspoň to nemuseli vidět.

„Tak jak se máte?“ zeptala se až příliš hlasitě Amber a já bolestivě sykla.

„Ne tak nahlas,“ řekla jsem jí nepříjemně a promnula si spánky.

Amber se nepříjemně zadychtila, ale dál mlela svou. Musím jí ale přičíst k dobru, že se opravdu ztišila. To jsem bohužel nemohla říct o ostatních spolužácích kolem, a tak jsem brzo dopila svou sklenici vody a vyběhla jsem z jídelny. Až později mi došlo, že všem muselo připadat, že je to kvůli Jasperovi, který celou dobu hladil svou novou holku po ruce.

Rosalie si myslela, že jsem se opila kvůli Jasperovi. Všichni si to mysleli. Tak moc bych si přála, aby to byl opravdu ten důvod. Kdyby ovšem věděli, jaké stíny minulosti se snažím zahnat, asi by byli dost vyjukaní a pravděpodobně znechucení, nebo by mi to možná vůbec nevěřili. Těžko říct, já jim to říkat nebudu.

(…)

Byly čtyři hodiny odpoledne, když jsem vcházela do baru uprostřed města. Překvapilo mě, když jsem tam dokonce viděla pár lidí, jak popíjejí whisky nebo vodku. Promluvila jsem s majitelem, který se tam náhodou ukázal a ten mi řekl, že Jared, tak se ten hezký barman jmenoval, přijde až za tři hodiny. Přišlo mi hloupé tam čekat nebo tam nechat jen ten šek, a tak jsem se rozhodla, že se zatím podívám po obchodech.

Bohužel ani nákupová teorie mi nepomáhala v tom zapomenout na všechno to svinstvo. Toho se už nikdy nezbavím. Zažralo se mi to do samotného nitra mé duše, odtam to nevyndám. Alespoň přes den jsem se snažila v rámci možností nějak fungovat. Moc mi k tomu nepomáhal fakt, že se s tím nikomu nemůžu svěřit. Bylo to až příliš děsivé, příliš zvrácené a zvlášť pro mé nejlepší přátele, kteří, přiznejme si to, za nejhorší problém považovali ošklivou pomluvu o jejich osobě nebo zlomené srdce. Ne, ti na to prostě neměli žaludek. Nikdo na tohle neměl žaludek. Nikdo kromě nich, ale s nimi se už v životě neuvidím, ne dobrovolně. Ano, nějakým způsobem mi částečně pomohly překonat bolest kvůli Japerovi, ale zároveň mi způsobily novou a ještě horší. Vinu, nenávist sama k sobě a tu neskutečnou temnotu, kterou jsem v sobě pořád cítila a která nade mnou pomalu přebírala moc.

„Vážně si myslíš, že mi to bude slušet?“ ozval se známý otravný hlas a já měla chuť se někam propadnout. Amber a Jasper spolu byli na nákupech. Boží.

„Alice,“ zvolala Amber nadšeně, když si všimla, jak se snažím nenápadně zmizet. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a povzdechla jsem si. Hlavně klid, Alice, nařídila jsem si a na tváři vykouzlila ten nejlepší úsměv, jaký jsem v tu chvíli byla schopna zvládnout. Otočila jsem se k nim, ale to už Amber táhla Jaspera ke mně. Moc jsem nechápala tu její přátelskost. Jsem přece ex jejího kluka. Má mě přinejmenším nemít ráda nebo mě ignorovat.

Slušně jsem odpověděla na pár otázek ohledně rána a poptala se, jak se mají oni. Jasper se mi celou dobu omlouval pohledem a já mu oplácela jenom úsměv. Nemělo cenu to řešit, asi k sobě nepatříme, je dobře, že si někoho našel a posunul se dál. Mám pocit, že i kdyby si nikoho nenašel, asi bych ho moc neřešila. Ne, že bych ho pořád neměla ráda, to by nešlo. Na první lásku se nezapomíná. Prostě jsem teď měla mnohem větší starosti a on jednou z nich rozhodně nebyl. Přála jsem mu všechno dobré a věděla jsem, že bude v pohodě - ať už s nějakou holkou, či bez ní.

Konečně se mi podařilo vymluvit se ze společného rozhovoru a utíkala jsem pryč. Ani už jsem se nezastavila v jiném obchodě, neměla jsem chuť je potkat znovu.

Hezkého barmana Jareda jsem si všimla hned, jak jsem vešla do baru. Moc lidí tady nebylo, a tak jsem se rozešla rovnou k němu.

„Jsi Jared a včera v noci jsi mi pomohl, že?“ zeptala jsem se ho, když jsem k němu došla a upoutala jeho pozornost.

„To budu já. Jsem překvapený, že si to pamatuješ,“ řekl s pobaveným výrazem na tváři.

Byl pobavený. Samozřejmě, že byl pobavený. Včera jsem se musela asi chovat hodně blbě. Bohužel jsem si skoro nic nepamatovala a myslím, že ani pamatovat nechtěla.

„Kamarádka mi osvěžila paměť,“ řekla jsem nakonec.

Barman jen přikývl a dál se věnoval své práci. To byl snad první kluk, který na mě nevisel očima. Trochu mě to urazilo. Jenom trošičku. Nebudu přece řešit nějakého lidského kluka.

„Každopádně, jsem tady, abych ti poděkovala,“ řekla jsem mu a podala mu šek.

Nechápavě se na něj zadíval a pak jen pobaveně zakroutil hlavou. Přemýšlela jsem nad tím, jestli se mu to zdálo málo nebo jestli naopak moc.

„Nechci tvoje peníze, normální poděkování by stačilo,“ řekl a podal mi šek zpátky.

Teď jsem se pro změnu nechápavě zadívala já na něj. Kdo odmítne peníze, které si vydělal prakticky zadarmo? Pochopila bych to u upíra, ale u člověka? Není náhodou lidská rasa nejvíce lačná peněz? Vsadím se, že kdybych tím šekem zamávala politikovi před nosem, hned by po něm hrábl. Tohle ale nebyl politik, tohle byl barman. Jeho priority byly asi jiné.

„Musí být něco, co chceš,“ řekla jsem mu.

„Chtěl bych hodně věcí, ale tamto byla samozřejmost, nebudu za to brát peníze,“ řekl rozhodně a podal nějakému muži skleničku. Pozorovala jsem, jak se mu při natažení ruky zatínaly svaly. Na člověka byl neuvěřitelně hezký a přitažlivý.

„Jak myslíš,“ řekla jsem mu nakonec a slezla z barové židle.

Za chvíli na mě zavolá. Nikdo nenechá takovou možnost jen tak odejít. Po pár krocích na mě zavolal.

„Počkej,“ řekl a já se s úsměvem otočila.

„Je tady jedna věc,“ řekl a já šla zpátky k němu.

„Poslouchám,“ řekla jsem mu.

„Ty, já, rande, zítra večer,“ řekl a já se rozesmála. To jako vážně? Rande. Neříkám, že by to bylo špatné, ale už jenom představa mě, jak teď s někým chodím, mi připadala dost vtipná. Randění byla poslední věc, na kterou jsem teď byla schopna myslet.

„To asi ne,“ řekla jsem mu nakonec.

„Ty jsi chtěla vědět, co bych chtěl. Škoda, nevíš, o co přicházíš,“ řekl a mrkl na mě.

Nevím, co přesně mě přimělo, abych řekla to, co jsem potom řekla. Možná to bylo tím, že to bylo poprvé za dlouhou dobu, co jsem měla opravdu dobrou náladu a způsobil to on svým chováním, kterým dával jasně najevo, že je mu úplně jedno, jak to jde se všema do háje, on byl optimista a rozesmál mě. Možná to bylo tím, že jsem chtěla přijít na jiné myšlenky. Anebo za to prostě mohl fakt, že jsem zítra stejně neměla co na práci a přemýšlením nad jinými věci bych se pravděpodobně zbláznila.  

„Tak fajn, zítra máme rande. Sejdeme se tady v osm,“ řekla jsem mu a s úsměvem ho tam nechala dál pracovat.

„Nebudeš litovat,“ zavolal za mnou ještě.

„To doufám,“ řekla jsem si tiše. To vážně doufám.

Nevím, co si mám o téhle kapitole sama myslet. Chtěla jsem se soustředit na Alici, protože u ní se toho děje asi nejvíc a vzniklo z toho tohle. Snad jste byli s kapitolou spokojeni. Chtěla bych taky poděkovat za komentáře u té minulé, udělaly mi radost. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Our Academy 2 - 2. kapitola: