Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our Academy 2 - 1. kapitola

19.03.2012 (15:15) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1794×

Rosalie

Nevím, co přesně jsem čekala, že uvidím, když naše auto dojíždělo před školu. Abych byla upřímná, velká část mě si vážně přála, aby tam byl Emmett a usmíval se.

„Nemůžu uvěřit tomu, že se sem vracíme,“ odfrkla si Rachel a vylezla ven z auta.

S Bellou jsme si vyměnily chápavý pohled. Stará Rachel byla zpátky, jenom poněkud mrzutá. Nebylo to tak celé léto, ale poslední dva týdny to s ní bylo k nevydržení. Nemohla jsem jí to mít za zlé, věděla jsem, že ve chvíli kdy vkročí na práh školy, vzpomene si na něj. Na Damona, a těch vzpomínek se jen tak nezbaví, ani kdyby moc chtěla. Což ona chtěla.

„Takže, co ty a Emmett?“ zeptala se mě Bella, zatímco jsme vylézaly z auta.

Ach, Emmett. Musela jsem se usmát a Bella si toho moc dobře všimla.

„Psali jste si celý léto, nepřekvapilo by mě, kdyby už čekal před školou,“ řekla a se smíchem za sebou zabouchla dveře. Udělal jsem to stejné a jen s kabelkou v ruce jsem se vydala dovnitř školy.

Hned u dveří jsem se cítila o hodně líp. Byla jsem doma. I přestože prázdniny byly fajn, škola mi chyběla. Všichni moji přátelé mě vítali. Došlo na objetí a poplácání po zádech. Já ale hledala jedinou osobu. A nebyl to Emmett. Ne, že bych se na něj netěšila, protože já se těšila, ale v tuto chvíli jsem spíš měla starosti o Alici.

Dva týdny po začátku prázdnin se vypařila. Zanechala pouze vzkaz s tím, že odjíždí. Nic víc. Zkoušely jsme jí volat, ale nebrala to. Chápala jsem, že asi potřebuje nějaký čas o samotě. Ten rozchod s Jasperem byl pro ni totiž dost bolestivý. To mi ale nezabránilo mít o ni neuvěřitelný strach. Kdyby alespoň zvedla ten zpropadený mobil, abych věděla, že je naživu.

„Alice ještě nedorazila,“ oznámila mi Bella, když ke mně přišla.

Hledala jsem v tom obrovském davu nově příchozích Emmetta nebo Jaspera. Možná se ozvala jim. Nebo minimálně Jasperovi. Přece by všechny úplně neodstřihla, nebo ano?

„Jaspere,“ vyjekla jsem, když jsem ho spatřila. V zápětí se mi ale naskytl pohled na Amber, jednu z roztleskávaček, která ho dlouze políbila. Chvíli mi trvalo, než jsem to vstřebala. Bella vedle mě vypadala, jako kdyby právě spadla z vesmíru. On už má holku, neuvěřitelné. Vydala jsem se k němu.

„Ahoj, bratříčku,“ řekla jsem mu přesládle a on okamžitě opustil rty své nové holky.

„Sestřičko,“ řekl sarkastickým tónem.

„Ty zmiz,“ poradila Bella Amber a ta poslušně odešla.

Jasper se na nás nechápavě zadíval, a pak akorát zakroutil hlavou.

„Je tady?“ zeptal se mě.

Zakroutila jsem hlavou a povzdechla si.

„Tobě se neozvala?“ zeptala jsem se ho.

„Ne. Ona není s vámi?“ zeptal se mě už trochu starostlivým tónem.

„Odjela dva týdny po začátku prázdnin, od té doby se neozvala,“ odpověděla za mě Bella.

Jasperův výraz se změnil na starostlivý. Možná, že se spolu rozešli, ale pořád mu na Alici záleželo. Nám všem na ní záleželo. Musím uznat, že část mě na ni byla pěkně naštvaná.

„Dřív nebo později se objeví, začátek školního roku by nepropásla,“ řekla znuděným tónem Rachel, která zrovna procházela okolo.

„Co se stalo s ní?“ zeptal se Jasper.

„Hádej,“ řekla jsem a šla pryč. Můj bratr evidentně nic nevěděl. Neměla jsem si s ním co říct.

„Rose,“ ozval se za mnou ten nejúžasnější kluk na světě. S úsměvem jsem se na něj otočila a vydala se k němu.

„Jaké bylo léto?“ zeptal se mě.

„Příliš dlouhé,“ řekla jsem mu. Řekla bych toho ještě hodně, kdyby někdo ve školním rozhlase neoznámil, že se máme odebrat do sálu číslo dvě, kde pokaždé probíhalo zahájení školního roku.

Omluvně jsem se usmála na Emmetta a společně s ostatními jsme se vydala směrem k sálu. Alice pořád nikde. Jestli jsme předtím měla velké starosti, tak teď už byly úplně obrovské. Alice nikdy nechodila pozdě. Nikdy.

Posadila jsem se mezi Rachel a Bellu. Kluci měli pro sebe jednu polovinu sálu a holky druhou. Po očku jsem pozorovala Emmetta, který se na mě usmíval. Na pódium už došel ředitel a začal se svým obvyklým proslovem. Zrovna byl u přednášky o tom, jak máme být dochvilní, co se týče vyučovacích hodin, když jsem najednou uslyšela otevírání těch obrovských dveří, kterými se do sálu vcházelo. Jak se zdálo, neslyšela jsem to jen já, a tak se zrak celého sálu upínal na dívku, která zrovna vstoupila dovnitř.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekla. Ten hlas bych poznala kdekoliv. Alice. Byla tady, živá a zdravá. Až na to, že už vůbec nevypadala, jako ta Alice před dvěma měsíci. Jistě, její obličej byl stejný, ale místo krátkých střapatých vlasů, teď měla dlouhé hnědé, které jí sahaly až po pas. Nám poloupírům rostou vlasy šíleným tempem, nikdy by mě ale nenapadlo, že je tohle možné za dva měsíce. Ovšem, konec konců, jsme poloupíři, myslím, že u nás realita tak trochu nehraje roli.

Ředitel se rozhodl ignorovat nově příchozí a dál si mlel svou. Absolutně jsem na něj kašlala a akorát jsem pozorovala Alici, která si sedla na druhý konec řady sedadel. Usmála se na nás a zamávala. Oplatily jsme jí to všechny tři. Po očku jsem se podívala na Jaspera, který vypadal úplně vyjukaně. Jako kdyby nemohl uvěřit, že je to vážně Alice. I mně to dělalo trochu problém. Zvlášť, když měla na obličeji ty sluneční brýle, které si nasadila, sotva si sedla.

Zbytek ředitelovy řeči jsem vnímala tak napůl ucha. Rachel a Bella taky něco říkaly, ale ani ty jsem neposlouchala. Přemýšlela jsem nad tím, jestli Alicina změna nezůstala jen u vlasů. Co když se změnila i psychicky?

Hned, jak nám ředitel oznámil, že můžeme jít, všichni se zvedli ze židlí a hrnuli se ven. Rozeběhla jsem se za Alicí, která už mezitím vyšla ven. Než mi stačila cokoliv říct, prudce jsem ji objala.

„Kde jsi byla? Měli jsme o tebe starost,“ zeptala jsem jí, když začala prosit o vzduch.

„Potřebovala jsem nějaký čas o samotě,“ řekla. Bylo trochu zvláštní nedívat se jí přímo do očí, když na sobě měla ty sluneční brýle.

„Mohla jsi alespoň zavolat a říct, že žiješ,“ řekla jsem jí.

„Promiň, prostě jsem nějak úplně vypla,“ řekla a usmála se.

„Alice,“ zaječely nadšeně Bella s Rachel a už ji obě objímaly.

„Co jsi vůbec celý léto dělala?“ zeptala se jí Rachel.

Alici přes obličej přeběhl stín strachu. Alespoň se mi to tak zdálo. Něco se stalo, něco, o čem zřejmě ještě nebyla připravená mluvit, protože začala vyprávět o opalování se na pláži někde na Havaji.

„Mimochodem, líbí se mi tvoje vlasy,“ řekla Bella.

„Díky,“ řekla Alice a usmála se. Nebyl to úplně upřímný úsměv, něco se určitě stalo a já byla rozhodnutá, že zjistím, co. Zachytila jsem její pohled, když spatřila Jaspera. Ten debil se zase líbal s Amber. Měla jsem chuť ho uškrtit.

„Jsi v pohodě, Al?“ zeptala se jí Bella, když jí taky došlo, kam se Alice dívá.

„Jo, jsem. Byly to dva měsíce, asi jsem to tak trochu čekala,“ řekla, a pak zakroutila hlavou, jako kdyby chtěla vyhnat nějaké myšlenky.

Emmetta jsem nikde neviděla, a tak jsem se společně s holkama vydala k našim pokojům. Měly jsme stejné jako minulý rok. Tentokrát ale já budu s Alicí a Bella s Rachel. Zapadly jsme do pokojů a začaly vybalovat.

„Takže, co ty a Emmett?“ zeptala se mě Alice, sotva jsem otevřela první kufr.

„Ještě jsme neměli možnost si promluvit,“ řekla jsem a začala vytahovat oblečení.

„No, je jasný, jak to dopadne,“ řekla významně Alice.

„Snad. Vážně chci, abychom se k sobě vrátili,“ řekla jsem.

Bella

Šla jsem tam sama. Vím, že holky by mi to určitě neschválily, ale já musela. Chtěla jsem ho vidět, i když mi bylo jasné, že si tím jenom drásám ještě stále nezahojené rány. Neviděla jsem ho na zahájení, ale asi přijel později. Ani jsem nevěděla, co mu řeknu, až ho uvidím. Nějak ten poslední rok, ale budu muset přežít. Napadlo mě, jestli s ním tady bude i Diana, anebo jestli je už u nich doma a nestará se o jejich dítě, které už si pravděpodobně stihli adoptovat.

Při slově dítě jsem sebou nepatrně cukla. Ještě to není tak dávno, co jsem si myslela, že jedno nosím v sobě. Jak se nakonec ukázalo, prostě to byl špatný těhotenský test. I přesto, že jsem to nenáviděla, občas mě napadaly špatné myšlenky. Kolikrát jsem si představovala, jaké by to asi bylo, kdybych vážně byla těhotná a Edward si vybral mě. Občas mě to pronásledovalo i ve snech, ale nemohla jsem s tím nic dělat, jen tiše trpět a doufat, že časem budu v pohodě.

Vešla jsem do jeho třídy a rozhlédla se kolem. Nic se tady nezměnilo. Všechno bylo na svém místě. Přesně, jak jsem si to pamatovala.

„Potřebujete něco?“ ozvalo se za mnou.

To nebyl Edward. Prudce jsme se otočila a spatřila ženu ve středních letech, která si mě podezřívavě měřila.

„Hledám pana profesora Masena,“ řekla jsem slušně.

„Pan Masen už tady nepracuje, nastoupila jsem na jeho místo. Jsem profesorka Harrisová,“ řekla.

Pocítila jsem v sobě několik emocí zaráz. Ztrátu, smutek, lítost, úlevu. Byl pryč. Odjel, protože už mě nechtěl vidět. Určitě by se cítil vinně, a to nechtěl, raději zbaběle utekl.

Anebo to taky vůbec neudělal kvůli tobě, řekl mi malý hlásek v mé hlavě. Třeba už si opravdu se svou manželkou adoptoval dítě. Ucítil jsem bodnutí u srdce. Ať už jsem chtěla nebo ne, mrzelo mě to. Byla to sice jistá úleva. Nebudu ho muset pořád potkávat. Na druhou stranu jsem se ale cítila podivně prázdně. Jako kdyby poslední kousek mého předešlého já odešel společně s ním.

„Těší mě, jsme Isabella Swanová,“ řekla jsem nakonec a podala profesorce ruku. Udržovala jsem si neutrální výraz, nesměla poznat, jak moc mě její zpráva vzala.

„Swanová? Pro vás tady profesor Masen zanechal vzkaz,“ řekla profesorka a vzala z učitelského stolu bílou obálku. Už podle rukopisu mi došlo, že to není pan Masen, nýbrž paní Masenová, která je asi ještě větší mrcha, než se zprvu zdálo. Co mi asi může psát? Že vyhrála? Že ona dostala Edwarda?

Ať už to bylo jakkoliv, s poděkováním jsem si od profesorky dopis vzala a otevřela ho. Slyšela jsem jenom vzdálené kroky, jak profesorka Harrisová odcházela pryč. Napadlo mě, kolik jí toho si došlo.

Rozevřela jsem úhledně poskládaný papír a dala se do čtení.

Bello,

pokud tohle čteš, znamená to, že už jsi zpátky ve škole a víš už o tom, že Edward na vaší akademii přestal pracovat. Věř, nebo ne, říkala jsem mu, že by končit neměl. Nevím, jestli se víc bál té viny, nebo toho, že ve chvíli, kdy by tě spatřil, nedokázal by ti odporovat.

Vím, že si myslíš, že jsem zlá, a jak vy mladí říkáte, neuvěřitelná mrcha, ale věř mi, že jsem ti nikdy nechtěla ublížit. Chtěla jsem jen zpátky svého manžela, nic víc. Doufám, že jednoho dne mně i Edwardovi odpustíš.

Diana

Nevím, kdy přesně mi začaly kanout slzy, a já začala cupovat dopis na kousíčky. Chtěla jsem ji nenávidět, tak moc jsem ji chtěla nenávidět, ale nemohla jsem. Byla to jenom žena, která chtěla zpátky svého manžela. Edward byl tady ten špatný, ten, co všechno neuvěřitelně podělal ve chvíli, kdy mě poprvé políbil.

Překvapilo mě, když byla Diana ochotná napsat, že si myslí, že by mě Edward chtěl zpátky. Představa, že i přesto s ním naprosto v klidu žije, mi připadala zvláštní. Asi ho milovala tak moc, že ho nechtěla ztratit, ani za cenu toho, že Edward bude myslet, kromě ní, i na jinou.

Zatřepala jsem hlavou a pokusila se vyhnat soucit a myšlenky na Dianu. Už jsem na to neměla sílu. Ta prázdnota sílila a čím dál víc pohlcovala mé tělo.

Za chvíli budu prázdná úplně, pomyslela jsem si a sedla si do lavice, ve které jsem trávila minulý rok všechny hodiny historie. Položila jsem si hlavu do dlaní a dala slzám už plný průchod. Nemělo cenu se dál ovládat. Celé léto jsem strávila tím, že jsem předstírala, že už je mi líp. Možná občas, když jsem se trochu víc napila a zatancovala si s hezkým klukem, který se náhodou mihnul kolem. Když jsem ale byla sama, propadala jsem nepříjemným depresím, kterým jsem nemohla nijak zabránit.

Teď, zhruba po dvou měsících, jsem se cítila ještě hůř než předtím.

Rosalie

Seděla jsem na našem obvyklém místě a čekala, jestli přijde nebo ne. Kolem akademie byly všude zahrady, no, a taky menší jezero, které jsme s Emmettem jednou objevili, a od té doby jsme si sem chodívali sednout na obrovský spadený strom, který působil jako lavička. Byla jsem opřená o kmen druhého stromu a nohy jsem měla natažené na tom spadeném. Napadlo mě, jestli vůbec přijde, ale kde jinde bychom si mohli v klidu promluvit, aniž bychom nemuseli řešit nějakou krizi ostatních?

„Ahoj,“ uslyšela jsem a málem spadla do vody. Ještě, že mám ty poloupíří reflexy.

„Ahoj,“ řekla jsem Emmettovi a pokročila nohy, abych mu udělala místo.

„Celý den jsme si nějak nestíhali promluvit,“ řekl.

„Promiň, to Alice. Celý prázdniny jsem o ní neslyšela, a pak to vybalovaní a všechno,“ řekla jsem.

„To je v pohodě, já to chápu. A jeden z důvodů, proč tě miluju je ten, že se vždycky tak staráš o všechny, na kterých ti záleží,“ řekl Emmett a přinutil mě k úsměvu. Opět mi řekl, že mě miluje.

„Přemýšlel jsem, celé léto, a jediné, co mě pořád dokola napadalo, bylo, že nevidím důvod, proč bychom neměli být spolu,“ řekl.

„Souhlasím a vážně chci, bychom se k sobě vrátili,“ řekla jsem mu.

Emmettův výraz se rozjasnil.

„Už mě můžeš políbit,“ řekla jsem mu se smíchem a on se ke mně natáhl. Jak moc mi ty polibky chyběly. Jak moc mi chyběl on. Ani nevím, jak jsem to celé prázdniny vydržela.

Rachel

Nevím, proč jsem právě dělala, co jsem dělala, ale zkoušela jsem nad tím moc nepřemýšlet. Sedla jsem si na postel a odhodlaně vytočila Damonovo číslo. Celé prázdniny jsem to všechno popírala a dusila v sobě, už jsem nemohla dál. Potřebovala jsem alespoň slyšet jeho hlas. Tak moc mi chyběl, a tak neuvěřitelně mě to bolelo. Bylo to pro mě něco dosud naprosto nepoznaného. Nikdy jsem nikoho nepotřebovala. Vždy jsem byla samostatná. A pak si jednoho krásného večera nakráčí do naší školy snad nejhezčí chlap, jakého jsem kdy viděla, a já ztratím sama sebe.

„Haló?“ ozval se ženský hlas. Hrklo ve mně. Za celou dobu, co telefon vyzváněl, jsem nepomyslela na tuhle alternativu. On už se posunul dál. Je přece naprosto jasné, že je u něj nějaká holka. Je to přece Damon.

Ukončila jsem hovor. Chvíli jsem jen tak seděla a zhluboka se nadechovala. Pak jsem vši silou hodila mobilem o zeď a pozorovala, jak se rozpadá na milion kousků.

Přesně jako moje srdce, pomyslela jsem si, a pak se rozbrečela.

Alice

Ani po třech panácích jsem nepřestávala vidět ty obličeje. Pořád tam byly, všechny.

„Další,“ nařídila jsem celkem pohlednému barmanovi.

„Neměla bys tolik pít,“ poradil mi.

Nevím proč, ale najednou jsem pocítila neuvěřitelný vztek.

„Je jenom moje věc, kolik toho vypiju. Hleď si svýho a nalívej,“ řekla jsem mu.

„Jak myslíš,“ řekl a dolil mi skleničku.

Kopla jsem do sebe dalšího panáka, ale stále to nepomáhalo. Viděla jsem je všude. Pořád jsem si dokonale dokázala vzpomenout na to, jak se mi jejich krev vlévala do úst, zatímco z jejich očí vyprchával život. Napila jsem se znovu.
Proč na to, sakra, nemůžu zapomenout? Ta krev mě změnila. Pomalu mě pohlcovala temnota a já věděla, že dřív nebo později mě pohltí úplně. Věděla jsem, že to, co jsem dělala, nebylo správné, ale udělala bych cokoliv, jen abych vymazala tu neuvěřitelnou bolest, kterou mi způsobil on.

Jak snadné bylo propadnout čerstvé lidské krvi a nechat ji, aby všechny mé problémy posunula do pozadí. Ony říkaly, že to pomůže. Už mi ale neřekly, jak se s tím mám následně vyrovnat. Mrchy.

Konečně se mi podařilo zatemnit si pomocí alkoholu mysl. Na jejich tváře už jsem si nebyla schopna vzpomenout a mé smysly nestály za nic. Poslední, co si pamatuji, byly dvě silné paže, které mi pomáhaly v držení rovnováhy. 

Tak co tomu říkáte? Co si myslíte o Alici? Jaký je váš názor na Emmetta s Rose? Dejte mi vědět, co můžu zlepšit. Díky. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Our Academy 2 - 1. kapitola: