Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 14. kapitola

16.11.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1026×

Druhý den ráno jsem připravila snídani a uvařila oběd, tak abych mohla po zbytek dne zůstat u Cullenových nebo s Alice, kdekoli jen bude chtít. Kluci si jídlo ohřejí a stejně budou většinu dne pobíhat po lese a střídavě se měnit ve vlky a zpět.

Nemělo cenu to prodlužovat a tak jsem lítala po kuchyni a chystala, co se dalo, aby má malá smečka měla co jíst i pít. I tak bych ale měla Jakea poslat pro nové zásoby. Čím víc se smečka rozrůstá, tím víc jídla snědí a štěňata snad ještě víc než dospělí vlci.

„Dobré ráno,“ pozdravil Jacob s mocným zívnutím. „To chystáš na celý den?“

„Dobré,“ zamumlala jsem. „Ano, přece nebudete lítat po lese hladoví. Na stole máte snídani a tady v hrncích oběd, vrátím se až k večeři a udělám ji čerstvou.“

„Jsi nejlepší,“ usmál se Jacob a šel mě políbit. Bylo hezké vidět, že mě má stále rád a je rád, že jsem s ním tady a starám se o něj. A s ním i o celou smečku, fakt že nemusím spát, mi to celé ulehčil. Mohla jsem jídlo chystat po většinu noci a tak nebyl problém mít nachystáno na celý den až do večeře.

„Za chvíli vyrážím ke Cullenovým a s návratem nebudu spěchat. Nejdřív k večeři,“ kývla jsem, aby věděl, že má volný les i celé La Push pro cokoli, co chtěl se smečkou dělat.

„Buď hodně opatrná,“ přikývl a vydal se do koupelny. Protočila jsem oči, ale raději nic neříkal. Určitě bychom se zase pohádali o tom, jestli je nebo není jeho starost potřeba a to já rozhodně nechtěla.

Dodělávala jsem poslední přípravy, když se začali trousit všichni ze smečky. Mezi prvními Cameron s Lukem a Aronem. Všechny jsem vpustila do domu a usadila je k jídelnímu stolu. Když viděli, jak se prohýbá jídlem, zajiskřily jim oči a dál už měli jen pusu plnou jídla.

„Vyrážím,“ zamávala jsem Jacobovi i klukům a vyběhla z domu. Nemělo sebemenší smysl to prodlužovat. Proběhla jsem lesem a na jeho konci u zahrady Cullenových zpomalila. Dům vypadal prázdně a mě napadlo, že se možná něco stalo.

Popadla mě šílená nervozita a strach. Došla jsem až k domu a zjistila jsem, že se uvnitř zřejmě nikdo nenachází. Pak mi došlo, že jsem s nimi nebyla domluvená a je tedy možné, že se prostě jen baví tak, jako když mě neznali. Trochu mě překvapilo, že Alice neviděla mé rozhodnutí, ale co se mě týče, mívala výpadky.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si nahlas a usadila se na jeden schod vedoucí do jejich domu. Jacobovi jsem slíbila, že se doma objevím zase až večer a Cullenovi nejsou doma. Tohle je opravdu pech. Rozhlédla jsem se a rozhodla se. Počkám, dokud se někdo z nich nevrátí. Nemůže to snad trvat tak dlouho.

Rozhlížela jsem se po okolí a přemýšlela, kolik práce musela stát tak krásná zahrada a nádherný dům s prosklenými stěnami a výhledem na les. Věděla jsem, že Carlisle je doktor, ale to papírování muselo být šílené. Já sama vypadla ze systému a mimo vesnici jsem vlastně neexistovala. Nechtěla jsem si ani představovat, kolik potíží musí způsobovat život, ve kterém se snažíte žít mezi lidmi.

„Ahoj, jsi v pořádku?“ uslyšela jsem Edwardům vystrašený hlas. Rychle jsem se otočila a pokroutila hlavou.

„Ahoj, ne nic mi není. Jen jsem dnes chtěla strávit den s Alice,“ usmívala jsem se na něj. Bylo vidět, jak se mu ulevilo. „Bohužel mě nenapadlo, že nikdo nebude doma.“

„Omlouváme se,“ usmál se na mě zpět. „Ale během týdne se snažíme působit jako vzorní středoškoláci a taky myslím, že Alice tvé rozhodnutí neviděla.“

„Napadlo mě to,“ odpověděla jsem, „tedy, že mě neviděla. Ale jak jsi to myslel s tím, že chodíte do školy?“

„Pojď dál,“ pokynul do domu. „Všechno ti povím, než přijdou ostatní.“ Spolu s Edwardem jsem se vydala do domu a znovu obdivovala jeho krásu, tentokrát zevnitř.

„Carlisle chodí do práce, dělá doktora. Esmé se živí jako architektka a většinou pracuje z domova, dnes měla jen několik schůzek v Port Angels a Seattlu. Já, Alice, Jasper, Rosalie a Emmett předstíráme, že jsme jejich adoptivní děti, kteří jsou ve věku středoškoláků. A tak jako všichni chodíme velmi vzorně do školy,“ odvyprávěl v rychlosti, když jsme se usadili v obýváku.

„A jak to, že už jsi doma?“ podivila jsem se, když jsem zaznamenala, že není zas tolik hodin.

„No, obvykle se vyhýbáme hodinám, ve kterých teče krev, nebo víme, že se nevyhneme sluníčku,“ pokroutil očima, jako by to bylo nad slunce jasnější. Když si všiml, že mi to nějak nedochází, pokračoval: „Poslední dvě hodiny měla být biologie a učitel chtěl určovat krevní skupiny. I kdybych mohl krvácet a tedy něco určovat, nebylo by rozumné, abych byl v zavřené třídě u tolika lidí, kteří se píchají do prstu jen proto, aby krváceli. A před tím měl být tělocvik, při kterém mělo vysvitnout na pár minut sluníčko. Nebylo by dobré dělat spolužákům diskokouli.“

„Ach,“ vydechla jsem v pochopení a nervózně se uculila.

Edward:

Byla tak rozkošná, když byla v rozpacích. Na malou chvíli jsem si ji představil jako člověka. V té době určitě zrudla a srdce jí začalo bušit. Přišla mi rozkošná a tak křehká. Tuhle ženu bych klidně doprovodil na konec světa a zpátky, jen proto, abych mohl být s ní.

Dost! Okřikl jsem sám sebe, když jsem na ni zasněně hleděl a došlo mi, že tahle žena už má muže, který s ní je už přes padesát let a rozhodně pro ni obětoval víc a udělal toho víc. Na tuhle ženu nemám nárok, i kdybych se rozhodl ji milovat sebevíc.

„Jak ses stal upírem?“ zeptala se z ničeho nic a zářivě se na mě usmívala. Bylo vidět, jak je zvědavá a já neměl důvod jí cokoliv tajit.

„Umíral jsem,“ začal jsem a vnímal jen její vyděšený výraz, když jsem to vyslovil. „Carlisle mě našel v jedné nemocnici, kde pracoval. Umíral jsem na španělskou chřipku a má matka ho prosila, žádala, ať udělá cokoli, jen ať její syn přežije. Ona i můj otec tenkrát zemřeli a Carlisle byl osamělý. Nevěděl, jestli to vyjde, nevěděl, jestli s ním zůstanu, ale zkusil to. A já zůstal. Ne že bych byl každý den nadšený z toho, co jsem, ale díky Carlisleovi můžu žít poměrně normální život a mít rodinu a přátele.“

„Takže tě vlastně zachránil?“ zeptala se zvědavě a v očích jí jiskřilo tisíce jiskřiček.

„I tak se to dá říct,“ přikývl jsem. „Ne vždy bych to tak pojmenoval, ale v poslední době jsem opravdu rád, že to udělal.“

„Proč?“ zeptala se a pohlédla mi přímo do očí, do duše.

„Nepoznal bych tě,“ zamumlal jsem téměř neslyšně a hned jak jsem to vyslovil, jsem zalitoval, že jsem nemlčel.

„O nic bys nepřišel,“ zamumlala zpátky a pak dodala. „Netrápila by tě ztráta matky a otce.“

„To si stejně moc nepamatuji,“ začal jsem dál s vyprávěním. „Byli mrtví, než mě Carlisle přeměnil a já sám moc nevnímal jejich smrt. V té době umíraly spousty lidí a jen málokdo nebyl sirotkem nebo polosirotkem. Byl jsem smířen se smrtí, ještě než mě uložili na pokoj pro nevyléčitelné případy. Carlisle mi dal šanci na další život.“

„Nechybí ti rodiče?“ zeptala se.

„Ale jistě,“ usmál jsem se. „Jenže lidské vzpomínky se vytrácejí a ty nové, upíří, jsou jen na Carlislea a Esme jako mé rodiče.“

„Možná mám nevýhodu,“ posmutněla. „Mí rodiče zemřeli, až když jsem byla upír. Sice jsem se s nimi nestýkala, ale mohla jsem je pozorovat. Viděla jsem jak truchlí, když o mě přišli a já pak truchlila, když jsem stála nad jejich hrobem.“

„To je mi líto,“ zamumlal jsem a pohladil ji po paži. Nechtěl jsem, aby byla smutná. „Říkala jsi, že chceš strávit den s Alice?“

„Ano,“ vzhlédla a v očích se jí zase zajiskřily ty hvězdičky, které jsem si zamiloval.

„Zavolám jí, že jsi tady,“ nabídl jsem. „Určitě se ráda ulije ze školy.“ Nechtěl jsem sice, aby Alice přišla tak brzy, trávit čas jen s Bellou se mi líbilo, ale jediné co jsem dokázal, bylo, že byla smutná a zcela bez života. Asi nejsem ten nejlepší společník na světě.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „S tebou je mi taky dobře. Omlouvám se, neměla bych vzpomínat na smutné věci, když chci být veselá.“

„To já se omlouvám,“ odporoval jsem jí. „Neměl jsem to vůbec načínat. Neměl jsem se začít bavit o umírání.“

„To já chtěla vědět, jak si se stal upírem,“ zasmála se a z jejího hlasu byla zase slyšet ta původní radost.

„Tak jo, fifty-fifty?“ zeptal jsem se, když to vypadalo, že se bude chtít přít.

„S tím můžu souhlasit,“ přikývla a zářivě se usmála. Kdybych stál, šel bych do kolen. Byla tak krásná, když se usmívala. „Jak jsi vlastně starý?“

„Heh, myslel jsem, že už nebudeš chtít vzpomínat?“ zeptal jsem se tak napůl. „Ale dobře, odpovím ti. Je mi něco málo přes sto let. Teda nějakých 132 abych byl přesný.“

„Dědku,“ vyprskla smíchy a i já se zasmál.

„Máš co říkat, není ti o tolik míň než mě,“ ukázal jsem na ni prstem a na malou chvíli jsem si připadal jako malé dítě dohadující se s vrstevníkem.

„Uznávám, taky jsem pořádná babka, když se to vezme takto,“ pokroutila hlavou a vypadala tak uvolněně a klidně.

„Dám ti dobrou radu,“ usmál jsem se na ni, protože už jsem slyšel, jak se blíží Alice s Jasperem. „Nechoď s Alice na nákupy.“

„Neboj,“ mávla rukou. „Do města se s ní nechystám.“

„To říkáš teď!“ ozvala se Alice ve dveřích a běžela ji obejmout.

Bella:

„Tohle vím,“ zaprotestovala jsem a objala ji. „Chci s tebou strávit zbytek dnešního dne, ale nemyslím, že je vhodné jít mezi lidi.“

„Proč?“ divila se Alice a s pozdviženým obočím hypnotizovala nejprve mě a pak Edwarda. Ten jen pokrčil rameny a také se na mě zadíval.

„Třeba proto, že jsem z vesnice nebo lesa nevytáhla paty dlouhých padesát let?“ vrátila jsem jim. „Nevím kolik se toho změnilo, jaké jsou obchody nebo jak vypadá svět za hranicí La Push. Jacob mě nikdy nepustil nikam mimo rezervaci nebo přilehlé lesy. Nebyla jsem ve Forks ani jinde.“

„Co?“ vykřikli všichni tři jako na povel. „Nikdy tě nelákalo se tam podívat?“ ptala se Alice.

„Ale ano,“ skoro jsem až vykřikla. „Jenže ze začátku to bylo hodně nebezpečné. Navíc, vlci mě strašně hlídali a pak už jsem prostě měla strach. Bylo pro mě těžké se jen přiblížit k Forks, když jsem věděla, že tam žije má rodina. Co kdyby mě zahlédli, nebo já je? A vzdálenější města? Nevím, ty mě tolik nelákaly, navíc jsem se bála slunce. Vlci mě v tomto ohledu docela vyděsili.“

„Tomu rozumím,“ přitakal mi Edward. „Kdyby mě od začátku jen děsili, co mi udělají a jaká jsem stvůra, asi bych ani nevylezl z domu, natož z La Push.“

„Mohla od nich odejít,“ namítla Alice a po očku se dívala na Jaspera, jako by hledala souhlas.

„Jsou má rodina,“ vystřelila jsem na ni. „A vůbec se mi nelíbí, že o nich stále uvažujete, jako o někom, kdo mě tam snad celých padesát let týral!“ Byla jsem neskutečně naštvaná. Chtěla jsem je mít ráda, ale oni byli neustále proti mé rodině. Nebo jsem to takhle hloupě vnímala jen já?

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 14. kapitola: