Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otče, zhřešila jsem! - 9. kapitola

14.06.2010 (21:45) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4133×

9. Kapitola – Co ta náhlá změna?

Falešná tvář musí skrýt, co falešné srdce v sobě skrývá.

William Shakespeare

„Tak jak se máme?“ zeptal se přeslazeným hlasem.

Rozzuřeně jsem se na něj podívala a s chutí bych mu jednu střelila, až by se posadil na ten svůj sexy zadek… Sakra na co to zase myslím?! Vynadala jsme si v duchu a sklopila jsem oči k zemi, ale stud hned zase vystřídala zlost. To kvůli němu jsem se ztratila a skoro umřela! I když by to možná nebylo tak špatné, pomyslela jsme si a založila si ruce na prsou.

„Já se mám d-o-k-o-n-a-l-e! A ty?“ zeptal a jsem se ho hlasem, ze kterého přímo sršel sarkasmus a opovržení.

„Už bylo líp, ale jinak v pohodě,“ řekl rádoby svůdným hlasem.

„No, hele, ale ty fakt nevypadáš dobře,“ řekla jsme mu naoko zaujatým hlasem.

„No ale já tak vypadám normálně,“ řekl nechápavě. Přešla jsem jeho odpověď a podívala jsem se na ruku, na které jsem měla vidět imaginární hodinky.

„Oh, podívejme se, jak ten čas běží! Víš, ráda bych si tady s tebou povídala o tobě a... tobě a tobě, ale mám ještě spoooustu práce, víš? Někteří nevlastní zlatý důl," poslední větu jsem si řekla spíše pro sebe, „takže zatím!" houkla jsem na něj a otočila se k odchodu, když na mě zavolal.

„Počkej, vždyť na rukou žádný hodinky nemáš!“ křičel zmateně a já se pousmála.

„Páni, ani jsem si nevšimla… každopádně, tím mi práce nijak neubylo... Jo, a nezapomeň za mě poděkovat Emmettovi!" zařvala jsem otočená k němu zády.

„Za co?!“

„Že mě vytáhnul z toho lesa!“ Ještě něco za mnou křičel, ale už jsem ho nevnímala. Nastoupila jsem do krásného výtahu s vypolstrovanými stěnami a jen, co se zavřel se jím rozezněla melodie nějaké známé písničky. Začala jsem si pobrukovat tu samou melodii a očima jsem začala těkat po výtahu, prohlížela jsem si každou stěnu zvlášť, až mé oči padly na digitální hodiny, jež byly hned vedle ukazatele pater. Sedm čtyřicet pět!

„A do prdele!“ ujelo mi nervózně. Modlila jsem se, abych stihla schůzi zaměstnanců ve velkém sále, která začínala již za pět minut. Nepřítomně jsem začala podupávat černou podrážkou svých bot o podlahu ve výtahu.

„Dělej, dělej…“ šeptala jsem, jako by to snad mělo pomoct a vražedně jsem při tom sledovala hodiny. Byla to jen minuta cesty, ale mně to přišlo, jako celá hodina!

Výtah se ale nakonec naštěstí otevřel a já z něj bleskově vyběhla. Proběhla jsem skleněnými dveřmi hlásajícími „Jen pro zaměstnance“ a na konci dlouhé chodby už se rýsovaly obrovitánské dveře z tmavého dřeva vedoucí do velkého sálu…

Co nejnenápadněji jsem se zařadila mezi pokojské a doposlouchala jsem konec Esmeina proslovu. Hned na to se všichni otočili ke dveřím a odcházeli pryč, majíc v rukou nějaké papíry. Já jediná jsem se drala ke stolku, na kterém bylo ještě několik takových divoce rozhozených na dřevěné ploše a několik jich leželo i na zemi pokryté červeným kobercem.

Došla jsem až ke stolku a taky jsem si vzala jeden papír. Zběžně jsme ho již po cestě ještě projela očima a zjistila, že pro mě se pořád nic nemění. Jenom Claire, snad jediná pokojská, jejíž jméno jsem poznávala na dlouhém seznamu, dostala zase jeden pokoj navíc. Ten vedle mého. Pokoj číslo 22.

Zvesela jsme si tedy vykročila do skladu. Zase opačným směrem než šli všichni ostatní. Ve skladu už nikdo nebyl.  Ani Fred. Postarší pán, který nám vydával vozíky, ale pro mě tam byl jeden nachystaný a na samém vrchu, nad kapesníky, mýdélky a ručníky, ležely i vyztužené rukavice. Takže na mě nezapomněl, usmála jsem se pro sebe a vzala jsem kovovou tyč mezi dlaně. Odtlačila jsem vozík k výtahu a přivolala ho.

S cinknutím se otevřely dveře a já vozík vtáhla dovnitř. Stiskla jsem knoflík ke čtvrtému patru a posadila jsem se na polstrované sedadlo, než jsem dojela do potřebného poschodí.

S naprosto stejným cinknutí, jako vždy, se výtah zastavil a otevřel. Vystrčila jsem vozík na rudý koberec a bez sebemenších potíží jsem dojela až k pokoji, na jehož dveřích železná cedulka hlásala „č.21“. Boty, které chtěli nájemci apartmánu vyčistit nejpozději do večera, byly přede dveřmi. Dvoje páry naprosto špinavých tenisek. Jak jsem věděla od Claire, chodili na túry a dělali různé outdoorové sporty, takže jsem se ani nedivila.

Clařin vozík, jak jsem si všimla, byl už dávno u protějších dveří pokoje s číslem 22. Pousmála jsem se a sklonila jsem se pro tenisky, které jsem chtěla vložit do vozíku. Zastavila jsem se ovšem v půli pohybu, něco jsem zaslechla. Zaposlouchala jsem se a z pokoje se ozval smích. Nejspíš nechali zapnutou televizi, napadlo mě a kartou jsem otevřela dveře, ve kterých jsem naprosto zamrzla.

Na rozestlané posteli. Uprostřed bílých přikrývek ležela Claire. Zadek jí trčel přímo na mě a po někom se sápala. Sama pro sebe jsem se usmála a chtěla jsem jí nechat soukromí. Možná si konečně našla někoho normálního, napadlo mě. Ale ihned mě to přešlo, když se onen dotyčný přetočil nad Claire. Moje oči se vyvalily z důlků a moje srdce se zastavilo. Nad Claire se shýbal Jake, můj Jake! A neměl tričko. Přejížděl jí dlaní po tváři stejně tak, jak hladíval mě a díval se na ni jako na svou životní lásku.

Moje srdce se sice zase rozběhlo, ale naplnilo se nepopsatelnou bolestí. Nohy mi zdřevěněly a mozek přestal fungovat. Jediné na co jsme se mohla soustředit, byla ta ohavnost, která se nacházela přede mnou. Cítila jsem, jak se mi do očí vlévají slzy a rozmazávají mi tak ten obraz plný zrady před mýma očima. Ze rtů mi unikl vzlyk plný bolesti a vzteku. Slzy se mi vylily z očí a já je roztřeseně setřela.

„Co to má sakra znamenat?!“ zakřičela jsem nepříčetně a razantně jsem setřela další slzy.

„B-Bello, to... není to, jak to vypadá! Fakt! To... já… spletla jsem si pokoj! Víš, jak sou ty čísla stejný, 21, 22, to se ztratí,“ snažila se to zamluvit Claire a celá nervózní si neustále dávala za ucho neposedný pramen havraních vlasů.

„A ty se vymluvíš na co?!“ zařvala jsem na Jacoba, celá rozzuřená.

„Já... já... “ Oh, Bože! Zaskučela jsem v duchu a můj obličej se zbarvil do ruda.

„Ty co?! Sakra co ty, co on?!" postupně jsem mezi nimi těkala pohledem. Oba dva se provinile koukali do země a na Clařině tváři se něco zalesklo. Slza? Že by brečela?

„Ty si odejdeš a ani nezavoláš, nepřijdeš zpátky, nenapíšeš!“ vyčítala jsem Jakeovi.

„A ty... ty jedna...“ syčela jsem na Claire, ale nenacházela jsem dost špatnou nadávku, co by na ní seděla.

„Jak se vůbec opovažuješ?! Hraješ si na kamarádku, utěšuješ, a pak tě s ním najdu tady?! To si říkáš kamarádka?!?“ ječela jsem hystericky, smutek se mi odrážel v hlase. Ovšem nebyl z něj tak cítit, jako ten obrovský vztek. Nemohla jsem si hrát na ledovou královnu, který by tohle všechno bylo jedno. Ne, já ne, na to jsem si byla až moc vědoma svých slz, které se mi za každou cenu chtěly dostat z očí.

„Bell,“ zvedla Claire ubrečenou tvář a natáhla ke mně ruku.

„Víš co?! Nech si ten soucit, vy oba!“ vykřikla jsem a slané kapičky mi začaly znovu brázdit tváře. Otočila jsem se a doufajíc, že snad slzy neviděli, jsem se rozběhla pryč. Neohlížela jsem se za sebe a nereagovala jsem na Jacobovo a Claiřino volání. Jenom jsem zběsile utíkala a snažila jsem se dýchat.

Seběhla jsem schody všech pater, až jsem vběhla na chodbu, která vedla do mého pokoje. Zabrzdila jsem před mými dveřmi a začala jsem hledat elektronickou kartu. Snad desetkrát jsem zkoušela otevřít dveře, ale až na ten jedenáctý pokus se mi to podařilo. Vběhla jsem do pokoje a přibouchla jsem za sebou dveře, po kterých jsem se svezla k zemi.

Pokrčila jsem nohy v kolenou a posunula jsem si je pod bradu a objala pažemi. Čelo jsem si opřela o kolena a zavřela jsem oči. Zpod zavřených víček mi vytékaly slzy a z pootevřených rtů se zběsile řinuly vzlyky. Nemohla a ani jsem je nechtěla zastavit. Přinášely mi kýženou úlevu. Jakoby s každou tou slanou kapičkou odešel kousek mé veliké bolesti. Všechno mi přišlo tak jednoduché a celé mé bytí se upnulo k tomu, abych se mohla vyplakat z toho odporného pocitu zrady a opuštění.
A pak se mi srdce sevřelo ještě víc. Jsem sama, došlo mi. Úplně sama.

Vzlyky se staly intenzivnějšími a hlasitějšími. Celé mé tělo se otřásalo pod náporem nehezkého zjištění. Sesula jsem se podél zdi k zemi a schoulila jsem se do klubíčka. Zavřela jsme oči a vzlyky ustaly. Hlasitě jsem dýchala a snažila jsme se uklidnit. Ale nešlo to. Nemohla jsme si pomoct. Mé nitro sžírala temnota. Chladná temnota, která vycházela přímo z mého nitra. Otevřela jsem oči a znovu jsem se posadila. Postavila jsem se a opřela jsme zády o bílé dveře. Prohrábla jsem si rukou vlasy. Chytla jsem kulatou kliku do dlaně a vyšla jsem na chodbu.

Neustále utírajíc slzy, které mi putovaly po tvářích, jsem se vrátila do chodby u onoho osudného pokoje. Maximální rychlostí jsem doběhla až k vozíku, který byl ještě pořád vedle toho Clařina, čapla jsem ho, a co nejtišeji jsem se s ním snažila dostat do výtahu, ten po chvilce zacinkal, mně už tak známým tónem, a otevřel se.

Vytáhla jsem vozík na chodbu a zatlačila jsme ho až k posledním dveřím v řadě. Zaklepala jsem a s mnohokrát nacvičenou větou ,Pokojová služba!´, jsem použila univerzální elektronickou kartu. Vešla jsem dovnitř a do nosu mě udeřila podivná nasládlá vůně. Nebylo divu. Pokoj byl plný svíček a vosku z nich. Všechno jsem odloupala z nábytku a modlila se, ať nezanechá fleky.

O půl hodiny později už jsem zavírala apartmá a zběžně ho přejela očima, jestli jsem na něco nezapomněla. K mé velké úlevě mi odškrabávání vosku nijak nepřipomnělo Jakea a tu mrchu Claire. Jen při pomyšlení na ty dva se mi do srdce zabodl ostrý osten zrady a provrtával se stále hlouběji a jakoby jím ještě někdo otáčel, aby mé srdce naprosto zdecimoval.

Další půl hodiny potom mi trvalo uklidit pokoj, který teď patřil novomanželskému páru, jenž zde trávil líbánky. Nikde nebylo ani smítko, ale ty záchvaty hysterického pláče při pohledu na kytici rudých růží, která vypadala úplně stejně jako ta, kterou mi dal Jacob na měsíční výročí, mi taky moc nepomáhaly. A to ještě víc rozdmýchalo oheň zrady a smutku a už jsem je nemohla dostat z hlavy.
I když jsem se snažila, vzpomínka na to, jak Jake leží na posteli spolu s Clare a líbají se, mě pronásledovala pořád dokola.

Stačilo nevěnovat se uklízení, nebo čemukoli jinému a mé myšlenky se rozutekly vlastním směrem, přesněji k tomu obrazu, jež jsem ráno spatřila. Mučilo mě to, zoufalá jsem dokonce i počítala patra, kterými jsem ve výtahu projela, až výtah, za tento den už po několikáté, zacinkal a bez jakéhokoli jiného zvuku se otevřel.

Octla jsem se v posledním patře hotelu, kde byl jeden jediný pokoji, pokoj číslo 301. Chodba byla na můj vkus až moc tichá, moc dlouhá a moc světlá, všeho bylo tak moc, až mě to opět nutilo přemýšlet, což mě popohnalo a já se s veškerou vehemencí řítila i s vozíkem k pokoji.

Psychicky jsem se připravovala na další šok, v podobě dalšího vychytrale zaneřáděného místa. Co mě asi čeká tentokrát? Pomyslela jsem si sarkasticky a i přes mou špatnou náladu mi uniklo zachichotání. Stále jsem stála za dveřmi, s rukou na klice a velice soustředěna na své rozhodnutí – otevřít, neotevřít?! Opakovala jsem si v duchu a připravovala jsem si ty nejhorší scénáře.

Možná, že až otevřu dveře, vyběhne na mě hejno hladových potkanů a co já potom?! Pak tu taky zůstávala možnost jeho oblíbených použitých kondomů, či tentokrát opět latexové prádélko v podobě uniformy pokojské? Zvažovala jsem možnosti a nakonec, ač nerada a velice zastrašená, jsem dveře velice opatrně otevřela a vstoupila jsem dovnitř.

Ale opět mě čekalo velké překvapení, jako předevčírem, když jsem tam tak vtrhla. Ta obrovská „hala“, kterou zde nazývali „chodbičkou“, byla naprosto čistá, vše srovnané a na svém místě, takže v tom musel být nějaký chyták! Postupně jsem pootevírala dveře do všech pokojů a zákoutí apartmánu, ale za Boha jsem nenašla vůbec nic!

Koberce v ložnicích, kterých měl tento apartmán několik, byly bez jediného smítka, určitě vyluxované. Z dlaždiček v obou koupelnách a kuchyni by se dalo jíst a o plovoucí podlaze a parketách v ostatních pokojích ani nemluvě! Okna a skleněný nábytek se musely blýskat až k nám do Forks, ve vzduchu byla příjemná vůně šeříku a absolutně vše bylo, na svém místě, vypadající naprosto nové a nedotknuté. Prostě obrázek jako vystřihnutý z časopisu „Skvěla Domácnost“!
Prohledávala jsem očima obývák, snažila se najít… cokoli. Skrytou kameru, bandu kluků, co sem vtrhnou a rozbijou všechen nábytek, rozzuřeného býka, nebo třeba klauna, který by se se škodolibým úsměvem a nožem blížil ke mně, ale ničeho takového jsem se nedočkala.

Pohoda byla protkaná s povalečským klidem a byla v naprosto každé částečce toho místa. Že by Edward konečně dospěl k názoru, že se chová naprosto dětinsky? Napadlo mě a pousmála jsem se nad tou představou milého Edwarda.

Všechno bylo až moc dokonalé aby to byla pravda. A to mi zase připomnělo můj vztah s Jackem. Na první pohled jsme byli šťastný párek, ale pod povrchem jsme byli rozpolcení a rozdělení do dvou táborů. A já se ty dva tábory snažila najít i tady. Nic nebylo dokonale, ale tenhle pokoj k tomu neměl daleko… Zato můj vztah s Jackem měl k dokonalosti ano…

Oběma rukama jsem se opřela o dřevěnou komodu a zhluboka jsem se nadechla, abych ustála nápor emocí valících se mi ze srdce. Bolest, zmatek, zármutek, zklamání a v neposlední řadě nenávist. Nenávist k Jackobovi a Claire. Po tváři mi stekla první slza plná hořkosti. Přímo z mého krvácejícího srdce. A za ní ve stejné cestičce putovala další a další. Nic je nezastavilo. Ani já ne. Mé sebeovládání bylo zborcené. Vystačilo mi jen na dvě hodiny a teď už jsme zase byla ten malý uzlíček nervů jako před tím.

Podívala jsme se nad sebe a všimla jsem si několika fotografii. Vzala jsem do ruky první a musela jsem se smát. Byl na ní Jasper, vlasy měl kudrnatější, než kdy jindy a vlály mu kolem obličeje v napodobenině dívčího účesu, sem tam jsem dokonce objevila uzoučké pramínky přebarvené do různých odstínů duhy. Byl zmalovaný jak stará děvka, na víčkách špatně přilepené falešné řasy.
Vedle něj stál Edward, usmíval se od ucha k uchu, v rozcuchaných vlasech měl sem tam nějaký listí, obličej pomalovanej v různých odstínech zelený a šedý. Na ramenech, která ještě byly na fotce vidět, měl nějakou vojenskou uniformu a přes jedno rameno byla opřena hlaveň falešné pistole.
Upřímně jsem se tomu výjevu zasmála a pohlédla na další fotku.

Jenže to jsem asi neměla dělat…

Na další fotce byla Jacob s Edwardem. Oba byli jenom v plavkách, v rukou drželi vodní pistole a na očích měli potápěčské brýle. Byli šťastní a vesele mávali do foťáku…
Zhluboka jsem se trhaně nadechla a objala jsem si hrudník rukama, abych se udržela pohromadě. Mé nitro se rozpadalo. Zevnitř mě požírala jedna velká černá díra. Brala sebou všechno a já se ji ani nesnažila zastavit. Neměla jsme sílu se sama o sebe postarat. Neměla jsme sílu být ta zodpovědná a velká holka, za kterou mě všichni měli. Chtěla jsem tady někoho mít jenom pro sebe, aby mně objal a utěšil. Právě teď.

Jako by někdo shora vyslyšel mé modlitby, objaly mě něčí studené svalnaté paže. Napadla mě jediná osoba, která má přístup do tohoto apartmánu, Edward. A tak jsem se začala bránit. Razantně jsme se ho snažila odstrčit, ale on své pevné, ale přesto jemně konejšivé sevření nepovoloval. Po pár minutách boje jsem se vzdala a svěsila jsem ruce, kterými jsem se dosud snažila odštípat jeho prsty. Přitulila jsem se k jeho hrudi a nanovo jsem se zplna hrdla rozplakala.

On si se mnou v náručí pomalu sedl na jemný koberec, který pokrýval sem a schoulil si mě do náruče. Kolébal se mnou ze strany na stranu a dlaněmi mi přejížděl přes vlasy a tváře. Stíral mi slzy a šeptal slova útěchy, i když nevěděl, proč pláču. Nekonečnou dobu jsme tam tak seděli – leželi na zemi. I Slunce už zapadlo, dokud jsme se neuklidnila.

„Co se stalo?“ zeptal se mně už po několikáté tiše, zatím jsme mu nedala odpověď, ale tentokrát ano.

„Jake a Claire… Oni…“ nedokázala jsme to. Nemohla jsem to pustit přes rty. Těch pár slov vystihujících tu velkou zradu plnou bolesti a znovu jsem se pustila do pláče.

„Je mi to líto,“ zašeptal mi do vlasů a políbil mě na temeno hlavy, jakoby přesně věděl, co mi ti dva udělali. „Všechno jednou přebolí, uvidíš. Zrada také… “ zašeptal nakonec. Jeho ruka pak zlehka přešla na mou tvář a velice opatrně, jako by byla z porcelánu, ji pohladila konečky prstů.

„A usměj se trochu,“ povzdechl si, „tak ti to přece sluší nejvíc.“ Málem mi vypadly oči z důlků. On se chová mile? Je na mě hodný? No… wow! Zasmál se, když viděl můj výraz. On mi zalichotil? Bože! Kdo to je?! Co provedl s Edwardem?! Jak je to vůbec možný, že je milý?! Hodný?!

„Nad čím přemýšlíš?“

„No...“ chvilku mi trvalo, než jsem našla ta správná slova, „přemýšlím, kde se to v tobě vzalo... že.. jsi milej a to.. to všechno,“ rozhodila jsem kolem sebe rukama, „to jsi uklízel ty?"

„No, vlastně jo... Esme tu byla a nehorázně vybuchla, když to tu viděla, tak jsem musel všechno uklidit,“ přiznal hanlivě.

„A to tě nenapadlo zas tu udělat bordel, abys mě naštval, jako jindy?“ rýpla jsem si do něj. Trošku zvážněl, ztišil hlas a naklonil se ke mně.

„Zjistil jsem, že je to vážně otravný a dětinský. Myslím to moje chování... nebylo to zrovna hezký, promiň,“ omlouval se a já skoro nebyla schopna slova.

„Ale teď by ses měla vzchopit a něco podniknout. Není nic lepšího než si na zlomené srdce najít novou záplatu. A kde jinde než v klubu?“ zeptal se mě a postavil se i se mnou v náručí na nohy a setřel mi poslední pozůstatky těch potoků slz z tváře.

„Tak jo,“ vysoukala jsem ze sebe skrz poslední vzlyky a utřela jsem si bradu. Vyrazila jsem směr vozík a prošla jsem otevřenýma dveřma, které mi podržel Edward.

„Za hodinu buď připravená!“ zavolal na mě a zavřel dveře. Já nasedla do výtahu a sjela jsem do přízemí. Dotlačila jsem vozík do skladu a nechala ho tam, aby ho někdo uklidil. V šatně jsem svlékla uniformu a oblékla jsem si normální teplákovou soupravu, ve které jsem ráno sešla dolu. Zamířila jsem si to k výtahu, když se proti mně vyřítila Alice.

„Oh, Bello, co ty tady děláš?“ Usmála se Al, ale nevypadala moc překvapeně.

„Jdu od Edwarda, musím se připravit do klubu, kam mě pozval... Jen tak trochu nevím, co na sebe, kluby tu nijak moc neznám…“ přiznala jsem tiše a ona se zasmála.

„Jestli chceš, pomůžu ti,“ nabídla se nadšeně.

„Jazzovi to nebude vadit?“

„Ne, co tě nemá, on tam jde taky, takže se připravuje. Divím se, že tě Edward pozval, budeš mi muset všechno říct! A vybereme to nejlepší oblečení, fakt!“ Rozzářila se jí očka a dál mlela o tom, co všechno uděláme, přičemž mě táhla k výtahu...

Po chvíli mě už táhla za ruku k mému pokoji, celá natěšená a celkově prostě hyperaktivní jak veverka na kofeinu. Bez sebemenšího náznaku studu mi jednoduše vytrhla kartu od pokoje z rukou a ani jsem se nenadála a už vyhazovala ze skříně všechno mé oblečení a hledala ten nejlepší kousek. Vítězně vytáhla nad hlavu několik kousků oblečení a posadila se i se šitíčkem ke mně na postel a pustila se do práce.

Z dříve velice střídmých šatů vystřihovala velké kusy látky, aby vznikly výstřihy podle jejího gusta. Ani ne za půl hodiny byly nové šaty na světě. Byly odvážně… Na mě až moc. Alice mi přikázala, abych šla do koupelny a oblékla si je. Podprsenka byla naprosto nadbytečný kus oděvu pod tyhle šaty. 
Stála jsem před zrcadlem a hodnotila jsme svůj zevnějšek. Dle mého názoru byla sukně až moc vysoko a výstřih až moc nízko, ale Alice tvrdila, že je to tak správně… A Alice se nemá odporovat.

Proto jsem držela, když ustřihla další deset centimetrů široký pruh látky od spodního lemu. Pak si mě posadila a začala mě malovat. Během deseti minut, kdy mi po tváři jezdila všemožnými štětečky a střídavě jsem od ní dostávala příkazy typu zavřít a otevřít oči, jsem byla připravena. Ještě jsme si obula boty na vysokém podpatku a mohla jsem vyrazit.

Přesně na čas někdo zaklepal na dveře mého pokoje a dovnitř nakoukla Edwardova rozčepýřená hlava a část jeho vypracovaného ramene v bílé košili. Jemu jen vylezly oči z důlků a Alice se na tváři objevil spokojený úsměv, neboť v zrcadle přede mnou byla opravdová krasavice.

8. Kapitola ≤≥ 10. Kapitola

NatynQa Janulik

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otče, zhřešila jsem! - 9. kapitola: