Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otče, zhřešila jsem! - 8. Kapitola

27.02.2010 (17:15) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3144×

8. Kapitola – Snění a realit… jen malý rozdíl a přeci je všechno jinak…

Lidské sny jsou to, co dělá lidem problémy. Když nebudete mít sny, nebudete mít problémy, protože budete brát prostě jen to, co je. Ale pak budete postrádat lásku, protože láska je nalézání svého snu v lidech, kteří jej nemají.

Stáli jsme naproti sobě. Jeho dlaň spočívala na mém pase a on si mě přitáhl ještě blíž k sobě. Ani jediná mezera nezbyla mezi našimi těly. Pomalu jsme se točili po parketu do rytmu walsu a jeho ruka z mého pasu klouzala níž k mému zadečku. Moji dlaň, kterou držel ve své, si dal za hlavu a zpomalil tempo tance tak abychom se jen mírně pohupovali do rytmu. Najednou se zaklonil a políbil mě na rty. V mém tělo to vyburcovalo nevídanou reakci. Přitáhla jsem si ho za límeček bílé košile a táhla jsem ho dál k temné skulině mezi bílými stany.

Edward mě přitlačil na jeden sloupek a začal mi zvedat sukni. Skoro až k pasu a pak najednou mi zajel rukou mezi stehna a…

Seděla jsme na posteli v Clařině pokoji a po čele mi stékal pramínek potu.

„No fuj! Takovéhle věci! Kde mně to mohlo napadnout?! To je horší než Haloween a to byl teda krvák! Ale tohle? To je proti tomu jenom čajíček! Slabý odvar pro děti!“ mumlala jsem si a spadla jsem zpátky do peřin. Dlouhou dobu jsem se ještě povalovala než, jsem byla schopna usnout… Zřejmě trvalé následky…

Jackob ležel v trávě a já ležela vedle něj. Měli jsem spojené ruce a propletené prsty. Jeho palec mě zlehka hladil krouživými pohyby po ruce a jeho rty u mého ucha šeptaly sladká slova lásky. Zlehka mě líbal na pootevřené rty a postupovala ještě dál ve sladkém mučení…

Probudila jsem se z líbezného spaní a protáhla jsem se jako kočka po ránu. K mé velké úlevě byla sobota a směna mi začínala až po poledni.

Pomalu jsem vstala z postele a podívala se po Clare, jenže nikde nebyla. Jen malý lísteček na druhé straně postele, kde už byla úhledně položená peřina a na ní polštář. Že by jí začínala směna tak brzo? Podivila jsem se a čapla po světle modrém, úhledně popsaném papírku, na kterém bylo napsáno svítivě růžovou propiskou mé jméno. Otevřela jsem ho a začala číst...

Bell,
spala jsi a podle tvého mluvení jsem uznala, že se ti spí dobře... Heh xD... Ale zpátky k tomu, co jsem chtěla napsat, všimla jsem si, že ti jdou směny na přeskáčku s mými, já mám v sobotu od osmi a ty zas v neděli, takže jsem se rozhodla, že tě ještě nechám trošku zchrupnout ;)! Takže jestli tohle už čteš, tak dobré ránko, spáči! U Nikka v kuchyni jsem ti domluvila snídani, ať si s tím nemusíš dělat starost... Nezapomeň ustlat! xD

Pac a pusu, Clare!

Pousmála jsem se a dala papír na stůl. Na to, jak byla ztřeštěná byla vážně moc starostlivá... Podle jejích instrukcí jsem si tedy ustlala a šla si dát sprchu. Rychle jsem vyklouzla z lehkého pyžamka a hned jsem vplula pod horkou sprchu. Zavřela jsem oči a nechala kapičky vody, aby mi smývaly tvář. Bylo to tak příjemné. Ztuhlé svaly na celém těle se po chvilce uvolnily a já začala přidávat na teplotě vody. Nedbala jsem na to, že jsem si včera hlavu myla, když už jsem si je před tím nemohla vyčesat nahoru, nemohla jsem je jen tak nechat mokré... Po chvilce jsem si už vmasírovávala šampon do vlasů. Jeho jahodová vůně ulpěla na mých vlasech, i když jsem z nich šampón vymyla.

Ž vymydlená a voňavá jsem vylezla ze sprchy do koupelny zamořené vodní parou. Zabalila jsem se do osušky a začala jsem hledat fén. Po zdařilém pátém pokusu z pěti šuplíků jsem ho našla. Zapojila jsem ho do zásuvky a vysušila jsem si dlouhé vlasy. Po tom jsem si i půjčila šminky a vrátila jsem se do pokoje proto, abych se oblékla. Vzala jsem si něco z hromady na zemi, která byla dřív mé pečlivě poskládané oblečení a zbytek jsem naházela do pytle na oblečení. Přehodila jsem si ho přes rameno a vyrazila jsem do svého pokoje.

Kartou jsem si otevřela dveře a pytel jsem hned odhodila někam v dál. Neměla jsem náladu na to, abych všechno vyndávala a překládávala. Svalila jsem se na postel a natáhla jsem se po rozečtené knize na stolku. Zabrala jsem se do děje a nechala jsem se unášet pocity hlavní postavy. Moje počáteční euforie vyprchala ihned, jak zabili moji oblíbenou postavu. Odhodila jsem knihu na druhou stranu pokoje a stoupla jsem si na nohy.

Pročísla jsem si vlasy prsty pravé ruky a vyšla jsem před dveře mého pokoje a tam jsem narazila do skály, o teplotě čtyřiceti stupní celsia. Nade mnou se tyčil Jake a díval se na mě znechuceným pohledem plným opovržení. Já na něj vřeštila oči a začala jsem souvat před jeho zlobou, která z něj přímo sršela. V tu chvíli k nám přiběhla i Claire.

„Bello! Hledala jsem tě! Nechala sis u mě polštář a…“ její slova se vytrácela postupem času, jak se zahleděla na Jakea a on na ni. Jeho oči vzplanuly ohněm, který jsem u něj ještě neviděla. Jeho dech se zrychlil a ramena se mu zvedala, jak se trhavě nadechoval a zase vydechoval. Celou tu krátkou dobu, kdy se choval nejdivněji za celou tu dobu, co ho znám, se díval jen a jen na Claire. Jako kdybych ni neexistovala.

Díval se na ni tak jak se na mě nikdy ani nepodívala. V očích mu jiskřilo a na rtech se mu usídlil spokojený úsměv. Vypadali tak… zamilovaně! Uvědomila jsem si náhle. Oni se do sebe zamilovali!

„Ne…“ zašeptala jsem a unikl mi jeden vzlyk, který následovaly desítka dalších, ke kterým se připojily i slzy.

Slané kapky mi smáčely tváře a tekly mi až k výstřihu, kde se vstřebaly do lemu mého trička. Unikala mi jedna za druhou a já se ani neobtěžovala je setřít nebo zastavit. Už jsem dál nevydržela ten zamilovaný pohled, kterým obšťastňoval moji nejlepší kamarádku, a rozutíkala jsem se pryč. Odběhla jsem jenom za roh a tam jsem se opřela o stěnu. Svezla jsem se po ní až k zemi a paže jsem si obmotala kolem pokrčených kolem. Oči jsem si natlačila na kolena a zuby jsem zatínala, co jsem mohla, abych utišila vzlyky.

Až po chvilce pláče jsem se zvedla a rozutekla se pryč - co kdyby někdo přišel a viděl mě tak? Napadlo mě a znovu jsem si promnula uslzené oči. Prodrala jsem se mezi čtyřčlennou partou zhruba stejně starých lidí, bylo na nich vidět, že jsou bohatí. Ty dvě holky na mě ještě něco zakřičely, ale nevnímala jsem je. Vyběhla jsem hlavními točícími dveřmi a zatočila k bazénu. V tu chvíli jsem ale do něčeho narazila.

S heknutím jsem dopadla přímo na zadek a zvedla jsem uslzené oči k onomu betonovému pilíři. Nade mnou stál Edward a měřili si mě zaujatým pohledem. Jeho oči neprozrazovaly jedinou emoci. Bez jediného slova mě uchopil za pravé zápěstí a vytáhl mě na vratké nohy.

„Co si sakra myslíš?!" vyjela jsem na něj a odstrčila jsem ho ruce z mé ruky. Vykolejeně se po mně podíval, ale nic neříkal, což mě naštvalo ještě více, jen na mě tak přiblble koukal.

„Co tak čumíš?!" vyjela jsem na něj a sama se divila. Po ubrečeném tónu ani stopy, teď jsem zněla rozzuřeně, rozezleně.

„Já že čumím?! Já ti pomůžu zvednout se ze země a ty na mě ještě řveš?! Co jsem ti sakra provedl?!" sykl. Pod tónem jeho hlasu jsem se bezmyšlenkovitě přikrčila, ale jakmile jsem si všimla, že jeho pohled stále spočívá na mně, narovnala jsem se a zhluboka se nadechla. Všechno ve mně vřelo.

„Ty se ještě ptáš?!" Zaúpěla jsem. Cítila jsem, jak se mi do tváří vlévá horkost, byla jsem tak naštvaná!

„Od samýho začátku se mě snažíš od Jakea oddělit, pak ty tvoje naschvály s pokojem, jak jsi nás vždycky naschvál vyrušil, a pak, najednou se začneš chovat takhle... Normálně?! Omlouváš se?! Myslíš, že nevím o tom, že přesně to je tvůj způsob, jak jsi všechny ty pokojský dostal do postele?! Co?!" Zařvala jsem a v jeho obličeji vystřídala zlost nechápavost.

„Cože?!" Dostal ze sebe a třeštil na mě oči.

„No ano, slyšel jsi dobře, Clare mi to řekla!" přitakala jsem a z očí mi znova vytryskly slzy. „No a teď, bůh ví, co jsi nakecal Jakeovi! Za všechno můžeš ty! Rozumíš?! Za všechno!" on tam jen stál a opět, jako už tolikrát, nic neříkal... Využila jsem toho tedy a rozběhla jsem se od něj, co nejdál to šlo. Co nejdál od všech a ode všeho, pomyslela jsem si a pokračovala svou cestou po zeleném trávníku.

Za mnou se ozýval Edwardův křik a rychlé kroky po travnatém porostu. Ještě jsem zrychlila a snažila jsem se utéct k lesu. Tam by mě nenašel. Myslela jsem si a rozutíkala jsem se ještě rychleji. Myslela jsem, že už nemůžu zrychlit, ale Edwardův rozzuřený hlas mě přiměl k dvakrát tak většímu výkonu. Rozběhla jsem se tedy a modlila jsem se, ať konečně dorazím k lesu, který ke mně napřahoval svou milosrdnou náruč v podobě mohutných větví a vržených stínů které slibovaly úkryt před všemi starostmi světa.

Edwarda jsem za sebou neslyšela už dávno, ale utíkala jsem pořád dál a dál. Hlouběji do lesa kde už skoro nebylo vidět slunce skrz husté větve a všude tak vládlo přítmí dodávající lesu mystický nádech. Zaraženě jsem se zastavila a rozhlížela jsem kolem sebe. Najednou mi vlastně došlo, že nemám nejmenší tušení, kde jsem. Ustrašeně jsem se rozhlížela okolo a hledala jsem jedinou povědomou věc, ale k mému zděšení, jsem nenašla ani jediný detail, který bych mohla znát…

Rozběhla jsem se směrem, který jsem pokládala za správný a nevědomě jsem se dostávala hlouběji do lesa. Zastavila jsem se, až když začínala být nepřirozená tma na to, že by mělo být poledne. Roztřeseně jsem si sevřela hlavu mezi dlaněmi a svezla jsem se na kolena. Pak na zadek a nakonec jsem se schoulila na suchém kousku země. Vytřeštěnýma očima jsem sledovala temný les a hlídala jsem každý pohyb větve či malých lístečků. Všechno mně děsilo. Ale přesto na mě padla malátná únava a moje víčka se zalepila…

Obklopovala mě stále temnota a pocit beznaděje. Nemohla jsem se nijak přemoct a pocítit alespoň nějakou naději na lepší zítřky… na jakékoli zítřky… Najednou mě něco vytrhlo z otupělosti a zavedl mě do své náruče. Cítila jsem lehké chladivé dotyky na mém už tak promrzlém obličeji. Mírně jsem otevřela oči, abych alespoň identifikovala bytost, která mě zachránila. Ale neviděla jsem nic jiného než sladké karamelové očí plné strachu a obětavosti, která měla být určena asi mě.

Znaveně jsem zavřela oči a těžkou hlavu jsem si opřela o jeho rameno. Neměla jsem nejmenší tušení kdo to je, ale v jeho přítomnosti mě naplňoval pocit bezpečí a v jeho náručí mi bylo poskytnuto útočiště. Přitulila jsem se k tomu něčemu a nechala jsem svou mysl zase upadnout do mlžného oparu nevědomí. Zaznamenala jsem, až když mě ten někdo položil do něčeho měkkého a dopřál mi teplo.

Rozrušeně jsem otevřela oči a zamžourala jsem víčky do tmy mého pokoje. Všude byla spadená posvátná tma a zakrývala tak celý ten bordel v mém pokoji a mě k smrti děsila. Nikdy jsem se sice nebála tmy, ale teď… Mé srdce se snažilo utéct z hrudi a před očima se mi tvořily duhové kruhy, jak jsem začínala panikařit. Nakonec jsem se ale vzchopila a rozsvítila jsem lampičku na nočním stolku.

Pokoj se náhle zalil ostrým světlem, až jsem musela přimhouřit oči. Pochvíli kdy si navykaly, jsem si uvědomila, že na sobě mám pořád to samé oblečení co i ráno a jeho vlhká tíha mě nepříjemné tlačí do postele a lepí se na mě i peřina kterou jsem byla přikrytá. Odhodila jsem ze sebe nasáklý kus látky a posadila jsem se na posteli. Jak náhle jsem to udělala, zatočila se mi hlava a já spadla zpátky do polštářů. S očima upřenýma na strop jsem to rozdýchávala a pomalu jsem se posadila a zírala do prázdna pokoje. Až po chvilce mi došlo, že jsem vlastně stále v tom špinavém oblečení. Opět jsem se - tentokrát již pomaleji - postavila.

Můj klopýtavý krok a pletoucí se nohy měly jasný cíl - koupelna. Pohledu do velkého, zlatě orámovaného zrcadla vedle umyvadla jsem se radši velkým obloukem vyhnula a zamířila jsem rovnou k velké vaně v rohu místnosti. Natáhla jsem se přes ni až ke kohoutku a zvedla jsem ho směrem nahoru. Pěkně kousek po kousku jsem jím točila, dokud voda neměla správnou teplotu, vyhovující mé osůbce. Nalila jsem do vany hodně levandulové pěny a nechala jsem vodu napouštět se, zatímco jsem se svlékala ze špinavého oblečení, které okamžitě letělo do prádelního koše. Po chvilce jsem už byla vysvlečená. Na zkoušku jsem dala do vany nohu, voda byla horká, přesně, jak to mám ráda. Pořádně jsem se tedy do vany uvelebila a nechala připouštět ještě více vroucí vody...

Mohla za to snad únava, či horká voda a pára s vůní levandule ve vzduchu, ale usínala jsem. Víčka těžkla, jako bych celé dny nespala a hlava klesla ke straně, jak jsem okrajově vnímala. Ale bylo mi to jedno, už jsem cítila, jak mě přemáhá spánek a v mém snu se okolo mého pasu znovu obmotaly ty bezpečné studené ruce...

S vlhkým záchvatem kašle jsem se doklopýtala k umyvadlu a pořádně jsem se opřela o jeho kraj. Vlasy byly zplihlé a naprosto nacucané vodou, která z nich po pramíncích stékala na mé tělo. Voda byla studená, musela jsem tam ležet vážně dlouho, prolétlo mi hlavou, když jsem zvedla hlavu k svému odrazu v zrcadle. Vypadala jsem naprosto hrozně! Mokré, rozcuchané vlasy se mi nepříjemně lapily na krk a záda, pod očima jsem měla kruhy, jako bych týden nespala a celá jsem byla stále mokrá. Jak jsem po chvilce zjistila, mé ztuhlé svaly tomu, jak "skvěle" jsem se cítila, vážně nepřidaly. Snažila jsem se - teď už pomalejšími a méně bolestivými - kroky, dostat se k vaně. Po chvilce skučení a nadávání se mi to povedlo. Natáhla jsem se - co nejšetrněji - pod kohoutek a zatočila jsem menším železným kolečkem. Špunt vany se nadzvedl a voda se začala vypouštět.

Moje kůže byla nepříjemně lepkavá a tak nějak slizká. Nevěděla jsem proč tomu tak je, ale bylo to pro mě nesnesitelné. Potřebovala jsem se toho odporného pocitu zbavit a do vany jsem nechtěla ani za nic. Určitě bych zase usnula. Zapnula jsem tedy sprchu a nastavila jsem vodu tak aby nebyla horká ani studená. Vlezla jsem pod křišťálový proud čiré vody a začala jsem si uvědomovat jak se moje ztuhlé stavy a namožený krk uvolňuje a ten podivný pocit na mém těle zmizel. Moje kůže už nebyla lepkavá ani podivně naschlá. Byla růžová a voněla čistotou a medovým sprchovým gelem. Ještě jsem si umyla ten spletenec vlasů ve kterém byly ještě zbytky pěny z vany a potom jsem už jenom stála a nechala jsem proud zchlazující se vody stékat mi po ramenou.

Vypnula jsem vodu a natáhla jsme se po osušce, která vysela na věšáku vedle zástěny a pořádně jsem se do něj zabalila. Otevřela jsem bledě modrá dvířka skříně a začala se přehrabovat v tý malý hromádce rozházenejch věcí, co tam byla ještě od rána. Našla jsem tam jedno z mých nejoblíbenějších pyžamek. Bylo saténové, černé s krvavě rudými srdíčky, jen kraťásky a tílko, ale mně to stačilo, zvlášť v létě. Rychle jsem do toho vklouzla, satén mi příjemně klouzal po kůži. Ručník, ve kterém jsem přišla, jsem hodila uschnout na radiátor a zaplula jsem do nadýchaných dek, voněly. Přičichla jsem si k nim a mírně se pousmála, vanilka, mělo mě to napadnout… V posteli bylo tak příjemně, zvlášť po té koupeli! Ještě víc jsem se do dek zavrtala a s mírným úsměvem jsem znovu pomyslela na tu studenou náruč mého zachránce. V tu chvíli, jakoby má víčka ztěžkla a já je už nemohla otevřít, propadala jsem se do říše snů…

* * *

Hřejivý pocit ze světla slunce na mých víčkách zmizel, jakmile jsem je otevřela. Věděla jsem, že tam nejsem sama. Obezřetně jsem se kolem rozhlédla a m oči upoutala snědá postava v pozadí mezi stromy, která se, přikrytá stínem lesa přibližovala. Dotyčný popoběhl ještě kousek a pak vystoupil ze stínu lesa na prosvětlenou louku. I na tu dálku jsem známý obličej rozeznala a po tváří se mi rozlil úsměv. Zuřivě jsem na Jacoba začala mávat a ten si mě po chvilce rozkoukávání všiml. Jeho ústa se roztáhla do krásného úsměvu a rozběhl se mým směrem. Byla jsem tak šťastná z jeho reakce, že jsem se k němu rozběhla také.

Květiny na louce, jakoby nám samy uhýbaly z cesty a čím déle jsem běžela, tím blíže byl. Popadla mě strašná touha doběhnout co nejdřív k němu a políbit ho, snad ještě víc jsem přidala a běžela jsem tou největší rychlostí, na kterou jsem se zmohla. Zastavila jsem se těsně před ním a jeho rozevřenou náručí, sama jsem si roztáhla a zavřela oči. Čekala jsem, vteřinu, dvě, tři… Jacob se stále neobjevoval a já objímala pouze vzduch. Má vička se odlepila od sebe a já se začala otáčet kolem své osy. Mé oči padly na líbající se dvojici několik metrů ode mě. Zkoumavě jsem se na ně zahleděla a zůstala jsem opařeně stát. Byl to Jacob s Clare! Všechno ve mně začalo vřít, a když jsem se snažila udržet, nešlo to, mé rty se od sebe roztáhly a já rozzuřeně vykřikla, jenže můj křik byl stále hlasitější a hlasitější a čím víc hlasitější byl, tím hůř zněl. Zakryla jsem si uši rukama a víčka tiskla pevně k sobě, jenže má sta nešla zavřít a pisklavý vysoký zvuk byl stále hlasitější a hlasitější…

Zalapala jsem po dechu a zděšeně jsem se posadila na postel. Byl to jen sen, byl to jen sen, jen sen… Opakovala jsem si v duchu, ale jaksi to nepomáhalo. Po krku mi stékaly kapičky potu a srdce mi bušilo fanatickou rychlostí, celá jsem se klepala a snažila jsem se dýchat nahlas a zhluboka, jenže nijak extra nepomáhalo ani to… Vzdala jsem to a posadila jsem se svěšenýma nohama z postele. Zaplula jsem jimi do chlupatých bílých bačkor a zamířila jsem do koupelny s tím, že se osprchuju a provedu ranní hygienu.

O půl osmé jsem již celá omytá, voňavá, učesaná a odpočatá byla v dívčí šatně a ladila jsem poslední detaily na uniformně. Poté jsem vzala všechny věci z lavičky vedle mě, ze kterých jsem se před chvilkou vysvlékla a složila jsem je do úhledných hromádek, dvířka skřínky se znovu cvaknutím otevřely. Položila jsem oblečení na poličku a boty na podložku, když jsem si všimla malého odškrtávacího kalendáříčku vedle plánku směn. Vždycky jsem na něm za každý odpracovaný den odškrtla políčko, ale něco mi na tom nesedělo…

„Sakra!“ ujelo mi a já si přitiskla ruku na pusu. Včerejší políčko chybělo! Roztřeseně jsem si upravila zástěru a podívala jsem se na hodiny. Za patnáct minut měla začínat informační ranní schůzka. Vyběhla jsem tedy z šatny, a co nejrychleji jsem spěchala k dubovým dveřím, za kterými se nacházela kancelář ředitele hotelu. Probíhala jsme chodbama a míjela jsem jednoho hosta za druhým a kličkovala jsem mezi nima, jako kdyby mi tvořili jakési bludiště.

Celá uřícená a zadýchaná jsem smykem zastavila před dveřmi a uhladila jsem si vlasy. Neposlušné prameny jsem zastrčila za uši a s hlubokým nádechem jsem zaklepala. Z útrob mně neznámého pokoje se ozvalo tiché: „Dále.“ A já chytila kulatou kliku do dlaně.

„Dobré ráno.“ Zamumlala jsem tichým hlasem a hlavu jsem měla sklopenou k zemi.

„Dobré, jak ti můžu pomoci Bello?“ zeptala se mně Esme a zvedla hlavu od papírů, co jí ležely na stole.

„Víte… já bych se vám chtěla omluvit, že jsem včera nepřišla do práce. Mě je to vážně líto! Já… mně bylo špatně a měla jsem i osobní problémy. Já vím, že jsem měla zavolat, ale nějak jsem na to neměla čas a -“ chtěla jsem pokračovat, i když jsem neměla jasnou představu toho, co jsem včera všechno ještě pokazila, ale Esme mě zarazila gestem ruky a bez možnosti protestu začala mluvit zase ona.

„Bells, smím ti tak říkat? Dobře. Já vím, že jsi včera nebyla v práci a nevadí mi to. Já vím, že jsi se včera ztratila v lese, protože tě našel můj syn a pak tě omluvil z práce, říkal, že jsi byla nějaká promrzlá a celkově vyčerpaná… Takže budeme to včera brát jako ne zrovna povedenou dovolenou ano?“ řekla mi a svůj monolog převedla plynule do otázky.

„Jistě.“ Řekla jsem a hned se mi všechny mozkové závity rozjely. Kdo mě mohl zachránit? Říkala jsem si v duchu. Že by Emmett? Napadlo mě, když jsem odcházela z Esmeiny pracovny. Ano určitě to byl on! Kdo jiný? Říkala jsem si v duchu a hlavu jsme klonila k zemi. Pořád jsem byla někde mimo své tělo, ale tohle mě rychle přešlo, protože jsem narazila do zdi.

Chytla jsem se za bolavé čelo a rozzuřeně jsem se podávala tam, kde jsem čekala zeď, ale místo ní tam stál jako pohanský bůh vystaven na odiv Edward a shlížel na mě shůry. Na tváři mu hrál samolibý úsměv.

„Tak jak se máme?“ zeptala se mě přeslazeným hlasem.

Janulik ≤≥ NatynQa

7. Kapitola 9. Kapitola

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otče, zhřešila jsem! - 8. Kapitola: