26.01.2011 (12:15) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 844×

Kapitlola devátá: Sázka

„Já si tohle na sebe nevezmu, Alice,“ rozčilovala jsem se na Alice, která mi vybírala oblečení do školy. Rozhodla se mi totiž dát na sebe neskutečně vyzývavé tílko, které mělo strašně velký výstřih. Krajkový lem a ramínka mu dodávaly ještě víc odvážnosti. A aby toho nebylo málo, vybrala mini sukýnku a krajkové punčocháče.

„Ale no tak! Bude to super! Uvidíš, věř mi. Budeš vypadat sexy!“

„Já nepotřebuju vypadat sexy!“

„To nevadí! Stejně si to na sebe vezmeš! A jestli ne, tak nechtěj vědět, co mě napadlo!“ Riskovat se mi to nechtělo. Raději jsem se na ní jen zamračila a oblékla si to na sebe.

„Na, tady máš bundu,“ hodila mi černou koženou bundu, která je do půlky zad. Myslím, že kdybych byla člověk, asi by mi nastydla záda a pak už bych si nikdy nic tak praštěného na sebe vzít nemusela. Bohužel, nastydnout nemůžu!

Oblékla jsem si ji také, do tašky hodila potřebné sešity a učebnice. Vyšla jsem z pokoje a  jako každé ráno jsem chtěla seběhnout schody. Opět nestíhám! Jak jsem běžela, vůbec jsem nevnímala věci okolo sebe. Jen jsem se soustředila na to, jak asi proběhne dnešní den ve škole. Tedy pokud ji vůbec stihnu.

První schod, druhý schod - něco zarachotilo v kuchyni a já se tam automaticky ohlédla – náraz, pád. Kutálela jsem se po schodech a se mnou ještě někdo. Dopadli jsme na zem pod schody. Nebo spíš já dopadla a dotyčný spadl na mě. Koukali jsme na sebe a já se snažila vzpamatovat. Zatřepala jsem hlavou ze strany na stranu a konečně byla schopná se soustředit.

Dotyčný, díky němuž jsem sletěla takhle nádherně ze schodů, byl Carlisle. Nahodila jsem takový ten úsměv: Sorry, ale neměl jsi mi stát v cestě.

„Promiň, já nechtěla. Trochu jsem nekoukala a… No dál už to znáš.“

„Myslím, že je vše v pohodě. Nám se přeci nic stát nemůže,“ usmál se a mrkl na mě. Za chvíli už stál a pomáhal mi na nohy.

„Díky moc.“

„Není za co. Ale teď už upaluj do školy, nebo přijdeš pozdě a omluvenku ve stylu: Zakopla jsem a svalila s sebou otce ze schodů, by asi nebylo to nejlepší.“

„Asi ne no. Tak já jdu a ještě jednou promiň,“ zavolala jsem na něj na cestě do garáže. Jaký byl šok, když jsem zjistila, že tam nestojí můj miláček. Myslela jsem, že propuknu v neskutečně hysterický řev. Naštěstí se mi ho podařilo udržet jen v sobě.

Urychleně jsem se otočila a vyběhla opět do domu.

„Kde mám auto?!“ zaječela jsem na celý dům.

„Emmett říkal, že se s tebou včera domlouval, že si ho půjčí. Ono to tak… Aha, žádná domluva neproběhla, že ne?“ zavolal na mě Carlisle, který už spěchal ze schodů.

„Ne,“ záporně jsem zakroutila hlavou.

„Dobře. Uděláme to takhle. Já ti půjčím můj mercedes a vše bude zase tak, jako by to bylo tvoje vlastní auto, ano?“ Kývnutí. „Výborně! A já ti zase slíbím, že jestli ti s tvým autem Emmett něco udělá, bude ti muset koupit nové, ano?“ Další kývnutí.

„Tady jsou klíčky od auta a upaluj už do školy,“ hodil mi klíčky a šel pryč. Pak se najednou otočil. „Jo a pokus se mi ho nezničit!“

„Pokusím se, ale nic nezaručuju,“ usmála jsem se. Nikdy jsem si moc neprohlížela ostatní auta v garáži. Občas se s nimi někam jelo, ale to jsem si je neprohlížela až tak detailně.

Když jsem ale uviděla Carlisleovo auto, musela jsem se na chvíli zastavit. Bylo celé černé s kouřovými skly. Sedačky byly potažené černou kůží a lesklá palubní deska to vše podtrhovala. Nasedla jsem a první, co mi prolétlo hlavou, bylo, že musím vypadat jako mafián. Potřebovala jsem si trochu zvednout náladu, takže jsem se velmi ochotně vžila do role a nasadila si sluneční brýle.

Do školy jsem dojela za rekordních pět minut. Ještě štěstí, že jsem po cestě nepotkala žádného policistu, protože bych z toho nevyvázla asi jen tak. Přeci jenom jet městem dvě stě kilometrů v hodině není zrovna podle předpisů.

Na parkovišti nikdo nebyl a já toho využila. Rozeběhla jsem se a za chvilku jsem už stála na chodbě. Minula jsem dvoje dveře a do třetích jsem vešla. Jakmile jsem si dosedla na židli vedle Alice, přišel do třídy profesor. Začal vykládat něco o chemických vazbách v krystalech. Využila jsem toho a otočila se na svoji setru.

„Alice? Nevíš, proč si Emmett půjčil moje auto?“ Chvíli na mě koukala, pak zatřepala hlavou a usmála se.

„Emmett? Co by s tvým autem dělal Emmett? Co já vím, tak si ho půjčil Jasper, a jel s ním do města. Prý potřebuješ nové pneumatiky.“ Co to zase ti dva plánují?

„A čistě teoreticky, neviděla jsi něco ve svých vizích?“ Záporně zakroutila hlavou. Asi mi nezbude nic jiného, než si počkat na to jejich překvápko.

Usilovně jsem se snažila vnímat výklad, ale moc mi to nešlo. Moje mysl se stále zabývala autem, Erikem, budoucností.

„Slečno Cullenová?“ Zvedla jsem hlavu. „Vnímáte?“ zeptal se mě profesor.

„Ovšem,“ snažila jsem se o co nejsebevědomější tón.

„Výborně! To se mi hodí. Pojďte mi na tabuli napsat sumární vzorec hydrogensulfidu hořečnatého.“ Oou… No tak vzpomeň si. Křičela jsem na sebe po cestě k tabuli. Vzala jsem křídu a zabodla ji do tabule. Otočila jsem hlavu a prosebně se podívala na Alice. Ta mi ústy naznačila, jak je ten vzorec.

„Takže… Jak bude ten vzorec?“ V momentě, kdy to dořekl, zazvonilo. Omluvně jsem se na něj usmála, odložila křídu a vydala se poloprázdnou třídou ke svému místu.

„Zajdeme si s Jasperem do auta pro nějaké věci. Sejdeme se za deset minut na obědě,“ oznámila mi Alice. Pak jsme se rozdělily. Ona šla ven a já si to mířila do jídelny. Vchod byl na dohled a já začala být nervózní. Hlavu vzhůru Carol! Vždyť o nic nejde! Povzbuzovala jsem se.

Vzala jsem tác a vzala si kousek pizzy, colu a jablko. Zaplatila a šla si sednout na moje oblíbené místo. Měla jsem krásný výhled na vchod. Abych nevypadala při čekání nápadně, otevřela jsem colu, dala do ní brčko a usrkla. Byla pěkně nechutná, ale podařilo se mi to překonat. Ve chvíli kdy jsem odložila láhev na tác, vešel do jídelny Erik. Vypadal unaveně a zničeně. Nemysli na to! Okřikla jsem svojí „dobrou“ polovinu.

Lítost mi dokonale vymizela hned, jak se za ním vynořila Tracy s jejími kamarádkami. Jakmile si mě všimla, stoupla si vedle Erika, chytila ho za ruku a propletla si s ním prsty. Škodolibý úsměv samozřejmě nechyběl.

Okamžitě jsem se zvedla. Nemám zapotřebí se na to jejich cukrování koukat. Vyhodila jsem netknuté jídlo, tác položila na pult a u vchodu se srazila s Jasperem a Alice.

Proběhla jsem školou a zamířila si to do auta. Sedla jsem si a rukou praštila do volantu.

„Tohle ti moc nepomůže,“ zašeptala jsem. Položila ruce na volant a na ně položila hlavu. Vzlyky se mi draly ven. Neměla jsem sílu je zastavit. Neměla jsem sílu na nic. Copak nevidí, že mi ubližuje, když ho s ní vidím? Je mu to snad úplně jedno?

Seděla jsme tam takhle dobrou půlhodinu. Zbývalo mi ještě patnáct minut do začátku odpolední výuky. Vyndala jsem rozvrh a koukla na dnešní den. Jako odpoledku jsem měla biologii. A hádejte s kým? S Erikem. A kde podle zasedacího pořádku sedím? Vedle Erika.

Patnáct minut. Tahle dvě slova se mi odrážela v hlavě. Popadla jsem tašku a vyběhla ven do deště. Moje cesta byla jasná. Kabinet biologie.

Zaklepala jsem a pomalu otevřela dřív, než mi profesor stihl odpovědět. Vešla jsem.

„Dobrý den, pane profesore.“

„Dobrý, dobrý, Carolyn. Copak potřebujete? Posaďte se,“ ukázal na židli před jeho stolem.

„No… já… Chtěla jsem se zeptat, jestli bych nemohla sedět s někým jiným.“

„Pročpak? Erik vám jako soused nevyhovuje?“

„No, tak trochu,“ přiznala jsem.

„Aha… A máte někoho, kdo by byl ochotný se s vámi vyměnit?“ Tuhle otázku jsem nečekala.

„Ne, bohužel ne.“

„V tom případě se obávám, že to nebude možné.“

„Prosím! Já to tam nevydržím!“

„Je mi líto Carolyn. A teď, když dovolíš, rád bych si ještě něco zařídil,“ řekl a odešel. Zůstala jsem tam sedět. Fajn! To zvládeme!

Vešla jsem do třídy s hlavou vzhůru. Můj obličej zdobila chladná a nepřátelská maska. Erik už tam byl. Podíval se na mě takovým zvláštním, pro mě neidentifikovatelným, pohledem. Snažila jsem si toho moc nevšímat. Sedla jsem si a připravila věci. Zvenčí jsme ho úplně ignorovala. Uvnitř jsem to však cítila jinak.

Hodina proběhla v pohodě. Asi po deseti minutách pokukování toho nechal a věnoval se výkladu. Celkem mě překvapilo, když jsem zjistila, že tu není ani Alice ani Jasper.

Zazvonilo. Poskládala jsem věci a vyběhla ze třídy jako raketa. Nasedla jsem do auta a nastartovala. Vůbec mě nezajímalo, jestli mě uvidí učitelé, jak jedu rychle. Prostě jsem vyrazila a nedbala na nic. Čekala mě patnácti minutová jízda domů, protože je dopravní špička. Nechtělo se mi čekat na další zelenou, a tak jsem projela přes křižovatku na červenou. Asi tři auta na mě zatroubila, jeden postarší chodec mi pohrozil zatnutou pěstí.

Zastavila jsem a vydala se domů.

„Ahoj,“ zavolala jsem ze vchodu.

„Ahoj,“ zavolal na mě Emmett s Jasperem. Vešla jsem do obýváku. Ti dva seděli na gauči a sledovali americký fotbal. Rozhlédla jsem se okolo, ale nikde nebyly známky ničeho, co by nasvědčovalo, že jsou tu i ostatní.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se.

„Šli na lov.“

„Aha…“ Moment! To jsou tu jenom tihle dva borci, co mi někam schovali auto?

„Nechtěli byste mi už vrátit auto?“ zeptala jsem se jakoby nic. Okamžitě se po mně otočili.

„No víš…“ začal Jasper.

„No… Vrátíme ti ho, když…“ Emmett. Kdo jiný by mohl vymyslet podmínku pro vrácení vlastního auta?

„Když co??? Je to snad moje auto, ne? To mi tu budete dávat podmínky?“ rozčílila jsem se. Jasper ihned vyslal vlnu klidu a já se tomu prostě nedokázala vzepřít. Jediné, co jsem udělala, byl zlověstný pohled na Jazze.

„Tak fajn. Co musím udělat, abych získala zpátky svoje auto?“ zeptala jsem se rezignovaně. Ti dva na sebe spiklenecky mrkli a otočili se na mě.

„Máme takový návrh.“

„Ano, Emmette, poslouchám.“

„Co uzavřít sázku? Když ji s námi uzavřeš, svoje auto dostaneš zpátky.“ Sázku? Asi jsem spadla z Marsu. Ne, ten je moc blízko. Pluto, jo z Pluta.

„Dobře. O jakou sázku jde?“

„Nejprve –“ začal Jasper, ale poté, co jsem ho zpražila pohledem, přestal.

„Fajn. Vůbec si nebudeš všímat Erika. Budeš ho dokonale ignorovat. Jakoby vůbec neexistoval. A my,“ ukázal Emm na oba, „ti najdeme někoho lepšího.“ Koukala jsem na ně jako na zjevení. Cože to právě řekli? Že se mam přestat zabývat Erikem a oni mi najdou jiného kluka?

„Tak co?“ zeptal se Jasper.

8. kapitola - 10. kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 9. kapitola: