Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 8. kapitola

17.01.2011 (21:30) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 933×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Kapitola osmá: Příběh

Domů jsme dorazily až kolem osmé večer. Upřímně jsem se už těšila, až si napustím vanu s pěnou, která voněla jako med a sníh dohromady a odpočinu si. I když jsem upír a nic by mě nemělo unavit, byla jsem unavená.

Každá si vyndala svoje tašky z kufru a vydaly jsme se po schodech nahoru. Jen co jsme však vešly do obýváku, čekalo nás, alespoň pro mě, nemilé překvapení.

Všichni seděli v obýváku a o něčem žhavě diskutovali. Jakmile jsme vešly my, všechna konverzace utichla a pozornost směřovala k nám. Spíše ke mně, ale to jsem si moc nepřipouštěla, protože problémů mám už tak hodně a teď ještě tohle! No tak! Nebuď srab!

Mráz mi běhal po zádech sem a tam. Jejich nic neříkající, ale děsivé pohledy nás všechny pozorovaly. Nebyly to zlé ani nenávistné pohledy. Byly plné utrpení a…  strachu? Nevěděla jsem, na koho ty pohledy jsou směřované, protože jsme stály vedle sebe. Ale můj instinkt mi říkal, že je to jen a jen na mě. Podvědomě jsem i tušila, že v tom má prsty včerejšek, kdy jsem se rozešla s Erikem a neřekla jim to.

Doteď nechápu, čeho jsem se tolik bála! Byly to jen pohledy a navíc byly plné pochopení, utrpení a zklamání. Tak proč?
Měla jsem plán. Prostě jim uteču, zavřu se u sebe v pokoji a nikdo mě nebude rušit. Ale opět jsem zapomněla, že Edward dokáže číst myšlenky a dveře by pro nikoho v této rodině nebyl problém.

Koukali jsme na sebe asi dvě minuty, ale i tak mi to připadalo jako neskutečně dlouhá doba, která nechce skončit a zuby nehty se drží času, který neúprosně běží dál.

„Pojďte se s námi posadit,“ vyzval nás Carlisle a tím prolomil ledy mlčenlivosti. Alice s Rose do mě zezadu strčily a já udělala nechtěný krok blíž k ostatním. Otočila se na ně a zamračila. Obě se na mě povzbudivě usmály a dál mě strkaly dopředu. Dotlačily mě až k pohovce, na které bylo poslední místo mezi Carlislem a Edwardem. Tam se mi fakt sedět nechtělo. Rychle jsem se holkám vyvlékla, mojí přirozenou rychlostí přeběhla pokoj a sedla si do křesla. Edward protočil oči a Carlisle na mě jen nechápavě koukal. Holky si sedly ke svým drahým polovičkám a vše se zdálo být opět normální.

„Tak fajn! Začneme, ať to máme rychle za sebou,“ řekl Carlisle a ukázal na obálku na stole.

„Co je to,“ zeptala jsem se.

„To je dopis,“ Odpověděl na mojí inteligentní otázku Emmett.

„Věř nebo ne, ale to jsem taky poznala!“ Carlisle po nás hodil umlčující pohled a pokračoval v předešlé konverzaci.

„Ano, je to dopis. Ale to není to hlavní. Důvod, proč jsem svolal rodinnou poradu, je pisatel toho dopisu a potom i jeho obsah. Ten dopis je z Volterry od mého dlouholetého přítele Ara. O Volturiových víš, ne?“ zeptal se.

„No… Jediné co vím, tak je, že jsou královská rodina a jsou nebezpeční a že určili pravidla našemu světu,“ odpověděla jsem mu.

„Fůůůů,“ vyfoukl všechen vzduch z plic s povzdechem, „Tak to bude na trochu déle, než jsem původně chtěl, ale nevadí. Dozvědět se to musíš. Sice to bude jen ve zkratce, ale stačit ti to bude muset. Na podrobnosti se můžeš zaměřit později.“ Hltala jsem každé jeho slovo. Byla jsem tak nadšená, že se konečně něco dozvím z jejich minulosti, že jsem si připadala jako prvňáček, co se neskutečně těší na první den školy. Hlavou jsem ho pobídla, aby pokračoval.

„Ano, Volturriovi jsou královská rodina. Alespoň si tak říkají. Jsou něco jako vládci našeho světa. Určují pravidla a jejich neplnění trestají.“ Doslova jsem mu visela na rtech. Každý jejich pohyb znamenal nové slovo a pro mě novou informaci.

„Jsou to tři vládci. Aro má vždy poslední slovo. Pak je tu Marcus a Caus, to jsou jeho bratři. Ti pak dohromady vládnou našemu světu. Nejsou na to však sami. Aro totiž rád sbírá nadané upíry, takže mají gardu s velkými dary. Aro je můj dlouholetý přítel. Jeden čas jsem s nimi dokonce ve Volteře i přebýval. Ale zpět k tématu. Takže jsou velmi mocní. A naše první rozpory s nimi začínají, když se Edward potkal s Bellou. Vadilo jim, že Bella je člověk a ví o naší existenci. Lidé o nás totiž nesmí vědět, pokud se tedy ihned nestanou jedním z nás nebo pokud je nezabijeme. No a Bella to zjistila.“ Belle se na tváři usadil spokojený úsměv a ještě víc se zavrtala do Edwardova obětí. Emmett zadržoval dech, aby se nezačal smát a Rose s Edwardem nad ním jen nechápavě kroutili hlavou.

„No a problém byl na světě. Edward chtěl Bellu ochránit a tak odešel. Ta část mezi tím není až tak podstatná. Nicméně, Bella se pokusila zabít a Edward se o tom dozvěděl a odjel do Itálie za nimi, aby ho také zabili. Trochu se to zvrtlo a Bella ho musela jet zachránit. Tím se setkala s Arem a museli slíbit, že ji promění. Edward to však nechtěl. Naštěstí to zachránila Alicina vize.
Pak se vrátili zpátky a byl chvíli klid. V Seattleu začali náhlá zmizení několika lidí a čím víc čas plynul, tím víc se to zhoršovalo. Takže jsme se rozhodli jim v tom zabránit, protože bylo jasné, že jsou to novorození. Než jsme však stihli zasáhnout, vydali se oni sem a do toho měli přijít Volturiovi. To byl problém, protože Bella byla stále člověk. Bella s Edwardem se měli vyhnout bitvě s novorozenými a tak stanovali v horách, kde měli chvíli i Jacoba, který v té době miloval Bellu také. No a to taky není tak podstatné. Pak po bitvě přišli Volturiovi a zjistili, že z Belly ještě není upír. Naštěstí se to obešlo bez dalších potíží.
No a potom si Edward vzal Bellu. Na líbánkách Bella otěhotněla a při porodu musela být přeměněna. Jenže pak nastal další problém a tím byla Renesmeé. Ona je poloupír a na světě jich není zas tolik, takže nejsou tak známí. Irina, zemřelá sestra Kate a Tanyi, si myslela, že je to proměněné malé dítě. Ty jsou velmi nebezpeční, protože když mají hlad, jsou schopné vyvraždit celou vesnici. Tak to řekla Arovi a ten se sem rozhodl přijet s celou gardou. Dokonce sebou vzal i ostatní, takže ve Volteře nebyl skoro nikdo…“ vyprávěl stále dál a dál a já si začínala myslet, že jejich minulost snad nikdy neskončí. Bylo to velmi zajímavé, to jo. Ale strávit celý večer posloucháním jejich historie se mi moc nechtělo.

„No a celkový problém toho, proč jsem udělal rodinou poradu, je ten, že o tobě a tvém daru se neměl Aro dozvědět. Bohužel se tomu tak nestalo a on o tobě ví. Zatím naštěstí neví, co máš za dar. Ale jestli to zjistí, mohl by to být problém. A to, že o tobě ví, je napsáno právě v tom dopisu. Klidně si ho půjč a v klidu si ho přečti. Jo, a abych nezapomněl, je v něm taková menší pozornost pro tebe.“ Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou. Menší pozornost a pro mě? No to je fakt hodně divný.

„Pozornost? Pro mě? To… to je blbost! Nebo není?“ Byla jsem totálně zmatená. Cizí upír mi posílá pozornost. A ještě k tomu je to s největší pravděpodobností náš nepřítel?! No to potěš!

„Jo, pozornost pro tebe. A blbost to není, protože si tě chce určitě získat. Nejspíš doufá, že máš nějaký dar, který ještě nikdo v gardě nemá a ty se k němu za to připojíš,“ řekl trochu povýšeně Emmett.

„Aha… no to je teda bezva,“ řekla jsem polohlasem, že i pro ostatní v místnosti musel být problém to zaslechnout, „Můžu si teda půjčit ten dopis a přečíst si ho? Celkem by mě to zajímalo,“ mluvila jsem již normálně.

„Určitě, jinak bych ti to přeci nenabízel,“ odpověděl Carlisle a podal mi obálku. Byla jsem ráda, že jsem se na poradě neřešila já. Ale stejně mám takové tušení, že už to všichni ví.

Edward na to jen nepatrně kývl hlavou a tím mě v tom ujistil. Bezva!!!

Vzala jsem si obálku a vyběhla k sobě. Najednou jsem si vzpomněla na křeslo, které jsem si koupila a nebyla schopná myslet na nic jiného, než na to kdy mi ho přivezou. Čekala jsem deset nekonečně dlouhých minut, ale nakonec jsem se dočkala.

Seběhla jsem schody, otevřela dveře a s úsměvem na tváři jsem pozdravila toho muže, co mi dovezl křeslo: „Dobrý večer.“

„Vám také,“ odpověděl a vytahoval z desek nějaké papíry.

„Jste Carolyn Cullenová?“

„Ano, to jsem.“

„Mám tady pro Vás to křeslo. Podepište mi to tady prosím,“ ukázal na řádek a já se podepsala.

„Děkuji. Tady to je,“ ukázal na krabici za sebou. „Přeji pěkný zbytek večera,“ řekl a pomalu šel k autu.

„Vám také,“ zavolala jsem ještě na něj, před tím než moje zvědavost naplnila celý můj mozek. Ještě jsem počkala, až odjede z dohledu a pak si vzala krabici. Proběhla jsem obývákem a pak po schodech rovnou do pokoje. Překvapením bylo zjištění, že u mě byli všichni kluci. Položila jsem krabici a prohlížela si je.

„No víš,“ začal Edward, „Alice nás poslala, abychom ti pomohli.“

„To je milé, děkuji. Jen si nejsem jistá, jestli budu potřebovat pomoct od všech. Je to jen jedno křeslo.“

„Takže ti nebude vadit, když zajdu za Bellou?“ zeptal se s nadějí Edward. Jeho oči byly plné lásky, když vyslovoval Bellino jméno. Nemohla jsem mu říct ne. Jen jsem kývla a během chvíle už tam nebyl.

„No když by ti to nevadilo, mám pár nevyřízených věcí s Alice, takže – “

„Jo, jasně. Jen jdi Jazzi. A užijte si to,“ zavolala jsem na již odcházejícího Jaspera.

„Tak jsme si tu zbyli sami,“ otočila jsem se na Emma.

„Aspoň bude větší legrace. Dneska to s nimi nebylo k vydržení. Ani jeden neměl náladu na vtipy.“ To jsem si mohla myslet. Jinak by asi využil příležitosti a šel rovnou za Rose.

„No nevím. Já hlavně potřebuju přidělat to křeslo,“ ukázala jsem na krabici, „A pak bych si možná šla číst.“

„Ale... to bys neudělala. Čtení nech na potom. Bude zábava, prosím,“ udělal psí oči a tomu se nedalo říct ne.

„No dobře, ale jen chvíli.“

„Díky moc,“ objal mě.

„Fajn, fajn to stačí,“ poplácala jsem ho po rameni. Rozbalili jsme krabici, vyndali křeslo a všechny potřebné šroubky, hmoždinky atd…

„Asi budeme potřebovat vrtačku“ zamyslela se Emm.

„Hmm… Asi máš pravdu. Ale kde jí seženeme?“ Hloupá otázka.

„No, to je dobrá otázka,“ V tu chvíli jsem vyprskla smíchy. V životě by mě nenapadlo, že to bude považovat za dobrou otázku. „Nevím, co je tu k smíchu. Ale Carlisle by mohl nějakou mít. Zeptáme se,“ čapl mě za ruku a táhl dolů za Carlislem.

„Hej tati?“ Výborně Emme!!! Víc pozornosti jsi přitáhnout nemohl, že? „Nemáš někde vrtačku? Potřebujeme udělat díru do stropu. Ale kdybych jí prorazil rukou, byla by moc velká.“ Carlisleovi cukaly koutky. Už vidím, jak se Emmett rozpřáhne, praští do stropu a zbude tam půl metrová díra.

„Ano, mám vrtačku. Pojďte se mnou a já vám jí dám.“ Ještě že bere Emmetta s rezervou.

Zavedl nás na půdu a tam se začal přehrabovat ve všech těch krabicích. Asi u páté krabice se zastavil, opatrně přejel rukou přes víko a pak hledal dál. Moje zvědavost se opět prokázala a já měla jasno. Budu sem muset někdy zajít a podívat se, co je v té krabici.

„Tady to je,“ zavolal a donesl k nám menší kufřík. „Mělo by tam být vše, co potřebujete,“ předal nám ho a vypařil se. Opět jsme se vrátili do pokoje.

„Tak kam bys ho chtěla přidělat?“ zeptal se Emm.

„No asi sem,“ stoupla jsem si dva metry od zdi, kde mám knihovnu.

„Tak fajn. Jinak dobrý výběr místa,“ pochválil mě. Za chvíli už bylo vyvrtáno a křeslo viselo ve vzduchu. Hned jsem si do něj sedla a snažila se rozhoupat. Bezúspěšně.

„Já ti pomůžu,“ řekl Emm a už stál přede mnou a houpal mě. Užili jsme si hrozně moc legrace. Konečně jsem se od rozchodu s Erikem od srdce zasmála. A byl to pravý smích. Emmett vyprávěl nejprve pár vtipů, potom historky ze školy a nakonec jeho zkušenosti ve škole a jak používal tahák, aby zapadl mezi lidi a učitelka ho chytla a měl z testu pětku. Myslím, že tolik historek nenasbírám za celý život. Povídali jsme si opravdu hodně dlouho. Náš debatní kroužek ve dvou jsme rozpustili až brzo ráno.

„Děkuju Emme.“

„Není za co. Rád jsem pomohl a je fajn, že ses zase smála,“ mrknul na mě a odešel. Teprve teď jsem si uvědomila, že upírství má i svou trochu větší nevýhodu. A tou je, že nikdy nebudeme starší, budeme stále zamrzlí ve věku teenagera. Budeme se sice chovat dospěle, protože se to po těch letech naučíme, ale stále budeme jen pubertální děti. Ano, na druhou stranu je výhoda být navěky mladý, nestárnout a užívat si stále svobody. Ale být třeba sto let puberťákem? Brrr, děsivá představa. Hold má všechno svoje výhody a nevýhody.

Využila jsem volné chvilky, před tím než mi do pokoje vlítne Alice a donutí mě si vzít něco na sebe do školy, vzala tu obálku, sedla si a pomalu jí otevřela. Vyndala jsem z ní těžký pomněnkově zbarvený křídový papír. V obálce se pak nacházela ještě jedna a v té bylo něco většího, protože ta byla vypouklá. Nechala jsem si ji na později a začetla se do dopisu.

Můj drahý příteli,

doufám, že se Tobě i Tvé rodině vede dobře. Nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale doneslo se ke mně, že máte nový přírůstek. Doufám, že Vám nedělá problémy, když je novorozená. Jsem zvědav, jestli nemá také nějaký zajímavý dar. Bylo by to skvělé, kdyby ho měla. Další velmi nadaný přírůstek do rodiny.

Rozhodl jsem se Vás i se svými bratry navštívit. Snad Vám to nevadí a naše shledání proběhne v pořádku. Nerad bych přidělával problémy. Ale i ta možnost zde je. A myslím, že ty, příteli, víš, co by to mohlo být.

Zatím se mějte pěkně a užívejte si poklidných dnů života.

S pozdravem Aro Volturri

V hlavě mi to šrotovalo o sto šest. Chová se mile, vystupuje mile, ale i tak to může být podrazák, co já vím?

Odložila jsem dopis a sáhla pro tu druhou obálku. Bylo na ní napsáno: Pro nováčka. No bezva! Jsem celkem ráda, že zatím neví, co mám za dar. Třeba se mi povede ho prostě přelstít nebo tak něco. To jsem tehdy ještě nevěděla, co mě čeká.

Z obálky jsem vytáhla stříbrný přívěšek ve tvaru velkého V. Tak tedy přece zná moje jméno? Nechápala jsem to. Možná že je to jen tak, prostě si tipnul.

Raději jsem to přestala řešit a pověsila si ho na krk, protože se mi celkem líbil. Byl decentní, ale přesto se nedal přehlédnout.

Vyndala jsem dopis určený jenom pro mě. Byl to opět takový drahý těžký zlatavý papír.

Moje drahá,

doufám, že Vás tato menší pozornost potěšila. Nevím, jaký máte vkus, ale řekl jsem si, že toto je zrovna takový neutrální kousek. Snad se líbil.

Již se nemůžu dočkat, až se osobně setkáme.

Aro Volturri

Taky se už nemůžu dočkat!!!
Pravdou je, že se toho trochu bojím. Přece jen vládce upírů je vládce upírů. Na druhou stranu mám svůj dar a ostatní z rodiny, kteří by mě nenechali v ničem samotnou.

Měla jsem trochu těžší týden a bylo toho hodně. Takže doufám, že se nic z toho, co se stalo nepodepsalo na kapitole. Jestli jo, klidně mi to napište a já si na to budu dávat větší pozor.

Děkuji za pochopení Mattie

7. kapitola - 9. kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 8. kapitola: