Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 7. kapitola

07.01.2011 (07:45) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 972×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Kapitola sedmá: Děkuju

Stály jsme s Rose uprostřed pokoje a sledovaly tu spoušť, co jsme zde před chvílí udělaly. Tohle byl špatný nápad. Velmi špatný nápad!! křičelo na mě moje svědomí, jako bych to už dávno nevěděla. Na druhou stranu jsem si teď připadala uvolněná, žádný strach, bolest nebo cokoliv podobného. Prostě nic. Ta pohodová a uvolněná část mě měla stoprocentní převahu nad kteroukoliv jinou.

Cítila jsem, jak se mi na tváři rozlévá úsměv a celým mým tělem se šířilo teplo spokojenosti.

Když za mnou Rosalie přišla, myslela jsem si, že bude potřebovat s něčím poradit. Hrozně moc mě překvapil pravý důvod její návštěvy. Mile překvapil. Nikdy mě nenapadlo, jak to Rose měla těžké, vlastně jsem o tom ani nikdy neuvažovala. Věděla jsem, co se jí stalo, ale nikdy jsem se tím nezaobírala. Až teprve dnes mi došlo, jak těžké to musela mít. Neměla nikoho, kdo by jí pomohl, jako pomohla ona teď mně. Povedlo se mi pochopit i důvod jejího chování. Chovala bych se stejně. Vlastně… už teď se tak chovám.

„Je ti líp?“ zeptala se opatrně.

„Už je to mnohem lepší. Vlastně cítím jen spokojenost a volnost,“ opověděla jsem po pravdě. Nemělo cenu jí lhát.

„Tak to je fajn. Už jsem se bála, že ti to nepomohlo,“ řekla a zářivě se usmála.

„Víš, nikdy bych nevěřila, že to může pomoct, ale je to tak.“

„To jsem ráda. Jenom… Proč jsi nám to neřekla? Myslím, že bychom ti mohli poradit. Nebo já asi nechápu, proč jsi nám to říct nechtěla. Přeci by se to dalo vyřešit a myslím, že i u ostatních bys získala podporu - “

„Ne!“ řekla jsem možná až moc stroze.

„Asi máš pravdu. Když jsem byla na tvém místě, tak jsem si taky přála, aby o tom nikdo nevěděl. Promiň.“

„Rose, to je v pohodě,“ otočila jsem se na ni a objala jí. Objetí mi vrátila a pak se na mě podívala neidentifikovatelným pohledem.

„Udělala jsem něco špatně?“

„Ne, ne vše je v pořádku. Jenom… asi bychom měli zavolat úklidovou četu.“ Při té představě jsem se musela usmát. „ Protože jestli tohle Edward nebo Bella zjistí, máme rozsudek smrti podepsán ještě dřív, než začne soud.“ Rukama naznačila uvozovky u slova soud. Bylo mi jasné, že kdyby se tohle Ed dozvěděl, soud by ani nebyl a rovnou by přešel k bodu smrt.

„Jo, to máš asi pravdu, ale kde teď seženeme někoho, kdo by to tu uklidil?“

„Neboj. To není problém. Pojď za mnou,“ řekla, otočila se a kráčela si to k sobě do pokoje. Poslušně jsem se za ní vydala. V pokoji začala řádit jako tajfun. Prohledala snad všechny šuplíky, co se tam nacházely.

„Kde to sakra je?!“ mluvila si sama pro sebe. Pohled na ní byl… zajímavý. Nakonec se přesunula k nočnímu stolku. Sedla si na postel a otevřela ho. Opatrně v něm začala hledat.

„Mám to! Konečně!“ vykřikla a v rukou držela malý papírek.

„No a jak nám tohle pomůže?“

„Ach jo. A to si říkáš dítě moderní doby,“ kroutila hlavou, „Tohle je vizitka. A je to vizitka firmy, co ti uklidí.“

„Super. Takže jim zavoláme a oni přijedou, uklidí to, ale co pak?“

„Pak zavoláme Alice, jestli by jim koupila ten samý nábytek, co měli doteď.“

„To nebude potřeba,“ vypískla Alice, které koukala ze dveří jen hlava. Kde se tu k čertu vzala?

Nakonec se nacpala do pokoje celá a za ní se sem nasoukal ještě Jasper.

„Měla jsem o Vás dvou vizi. Takže jsme jeli s Jasperem nakoupit ten nábytek.“

„To je perfektní Alice, děkuju,“ řekla jsem a pokoj přeběhla, abych jí mohla obejmout. Skočila jsem Alice okolo krku. Ještěže věděla, co mám v plánu, jinak bychom asi skončily na zemi.

„Ty jsi naše trdlo, viď? Někdy si říkám, jestli ti je opravdu šestnáct.“

„Promiň,“ řekla jsem omluvně.

„Tak fajn. Konec dělání blbinek,“ řekla velitelským hlasem Rose. „Kdy mají přijet ty lidi s tím nábytkem, Jaspere?“

„Myslím, že by tu do hodiny mohli být,“ odpověděl jí poslušně.

***

Zavolali jsme úklidovou četu a ta to tu do 45 minut uklidila. Sice po nás blbě koukali, jako jak se nám tohle povedlo, ale nakonec toho nechali. Asi patnáct minut, co úklid odešel, přijeli s nábytkem. Alice je navigovala, aby dali nábytek do správného pokoje. Potom začala úkolovat nás a my se přestali smát. Dostat nábytek do pokoje nebyl problém, ale naskládat pak oblečení do skříní bylo horší. Dokonce jsme dostali speciální návody, jak správně složit trička, kalhoty a jak pověsit košile a šaty.

„Já z toho jednou zešedivím!“ stěžoval si Jasper, který zrovna skládal Belle kalhoty.

„Jazzi?! Ty nemůžeš zešedivět,“ řekla jsem mu polohlasem a začala se smát.

„To se jen tak říká! A ty se moc nesměj, protože tu košili věšíš na to ramínko už aspoň půl hodiny,“ řekl a pro změnu se teď smál on.

„No dovol! Je to jen 27 minut a já nemůžu za to, že je ta košile tak blbá, že se nedokáže na tom ramínku udržet! Ale jestli jsi tak chytrý, tak jí klidně můžeš pověsit ty!“ mrkla jsem na něj a jemu po tváři přejelo zhrození.

„No… snad radši ne,“ nevinně se usmál a dál se pokoušel složit kalhoty.

Asi po další půl hodině se mi povedlo pověsit tu košili, ale Jazz se stále patlal s kalhotami. Rosaliino stanoviště bylo na druhé straně než moje a Jasperovo, takže jsme si s ní nemohli povídat. Ale když jsem se na ní chtěla podívat, nebyla tam.

„Hej Jazzi! Kde je Rose?!“

„Co já vím. Ale… něco asi přeci jen vím,“ řekl a dál se neobtěžoval pokračovat. No tohle?! Začne a nedokončí?? Je pravda, že to někdy dělám taky, ale… ale to je jiné!

„Co víš Jazzi?“ zkusila jsem to po dobrém.

„Nic, asi to není nic podstatného,“ snažil se z toho vymotat. Tak fajn po dobrém to nejde, tak to pude po zlém. Přestala jsem skládat Edwardovo tričko a skočila po něm. Okamžitě se svalil k zemi. Ještě štěstí, že mám stále trochu výhod novorozeného, jinak bych ho na lopatky asi nedostala.

„Grrrrrrrr,“ zavrčel na mě při nárazu o zem. Zasmála jsem se nad tím, ale stále ho držela.

„Povíš mi konečně, proč tu Rose není?“ řekla jsem mu naléhavým tónem, který nedovoloval žádné výmluvy. To jsem si alespoň myslela.

„A když ti nic neřeknu? Co mi uděláš? Hmm?!“ Hmm… myslím, že mám problém. Tuhle část jsem jaksi nedomyslela. Ale to on přeci nemusí vědět!

„Co?? No… nooo… jááá… no.“ Myslím, že jsem v háji a to ve velkém a zeleném.

„Noo?“ vytáhl do otázky.

„No to ještě nevím, ale neboj se, já na něco přijdu a bude to to nejhorší, co jsi kdy zažil.“ Asi jsem mu toho neměla tolik slibovat, protože asi těžko překonám Emmetta. No nevadí, už jsem to řekla.

„Tak fajn. Já se budu těšit, na co přijdeš. A teď jestli mě omluvíš, musím doskládat tu hromadu oblečení,“ řekl úplně klidně a to mě ještě víc rozčílilo.

„No to si děláš legraci, ne? Já se tady snažím z tebe něco dostat, ale ty jsi jak balvan! To není fér. Jsem tu nejkratší dobu, takže toho vím nejmíň,“ řekla jsem smutným hlasem a začala naoko brečet.

„Ach jo! Holka, holka. Z tebe aby se jeden zbláznil. Dobře řeknu ti to,“ promluvil a čekal. Věděla jsem, že kdybych teď přestala vzlykat a zavýskla, řekl by, že jsem to jen hrála a nepoví mi to. Takže jsem se rozhodla pokračovat ve své hře.

„Já tě znám. Takhle lehce by ses nevzdal,“ řekla jsem a stále vzlykala.

„Tak fajn. Rose už to má hotové a je to proto, protože to nebylo poprvé, kdy něco rozmlátila.“ Aha, jo to dává smysl.

„No tak! Pospěšte si! Do půlhodiny je tu Ed s Bellou a do dvou hodin Esme s Carlislem. Jo, a abych nezapomněla. Až tu budou všichni tak bude rodinná porada. Ale víc Vám toho neřeknu. Jen ať máte taky nějaké překvapení, že?“ oznámila nám Alice, která se na nás přišla podívat.

***

Za patnáct minut jsem skládala poslední tričko. Jasper už byl dávno hotov a šel za Alice. Zavřela jsem dveře skříně, stoupla si doprostřed pokoje a pořádně si ho prohlédla. Došla jsem k názoru, že je to zde skoro stejné, jako předtím. Jenom povlečení mělo, od bývalého zelenkavého, trochu fialkový nádech. Ale toho si pravděpodobně ani nevšimnou.

Otočila jsem se, vyšla z jejich pokoje, zavřela dveře a vydala se chodbou k sobě. Lehla jsem si na postel a přemýšlela o tom, jak bude vše dál. Jak to bude probíhat ve škole na hodinách, které mám s Erikem? Bude se mi to snažit vysvětlit? A jestli ano, budu ho vůbec chtít poslouchat? Tolik otázek a žádné odpovědi. Je to tak ubíjející.

Z přemýšlení mě vytrhl až příchod Edwarda s Bellou. Seběhla jsem po schodech a šla jim říct ahoj. Edward mě celou dobu propaloval zvědavým pohledem. Nejspíš se z něčí mysli dozvěděl, co se stalo. Už se nadechoval, aby něco řekl, ale já jen zakroutila hlavou a prosebně se na něj podívala. Kývl na souhlas a šel za Bellou, která běžela do pokoje, aby se podívala na nové povlečení, které jí Alice koupila. Je pravda, že ne vše, co Alice Belle o tom povlečení řekla, byla pravda, ale to se nikdy dozvědět nemusí.

Kolem mě se prohnal Jasper a cestou sebral i Alice. Během jejich běhu po schodech nahoru, na nich bylo vidět, jak se těší, až budou zase spolu sami.

Rozhlédla jsem se po obýváku a usoudila, že nejlepší činnost, kterou mohu teď udělat, je buďto koukání na fotbal s Emmettem anebo si jít číst. Čtení jsem zavrhla prakticky okamžitě, protože jsem na něj neměla náladu. Došla jsem svoji přirozenou rychlostí k Emmovi a sedla si na křeslo vedle něj, protože byl opět natažený přes celou sedačku. Zápas byl tak neskutečně nudný, že jsem nechápala, co na tom Emma baví. Ale furt lepší než jen tak stát a pozorovat vše okolo. Nebo poslouchat dva šťastné páry nad námi. Ano, mohla jsem si jít povídat s Rose, ale nechtělo se mi jí rušit, protože říkala, že si chce nalakovat nehty a já nevím co ještě.

„Góóóól,“ zařval zničehonic Emmett a já málem dostala infarkt. Když si všiml mého vyděšeného obličeje, začal se smát.

„Nech toho, ano? To vůbec nebylo vtipné!“

„Ale no tak! Přeci by ses nerozčilovala,“ popichoval mě dál.

„Ha ha ha, takovou radost bych ti neudělala,“ ušklíbla jsem se a on udělal dotčený obličej.

„Tak fajn, necháme toho! Jsme přeci velcí, ne?“ řekl rodičovským hlasem a od něj to znělo tak vtipně, že jsem se začala smát. Nechápavě nade mnou zakroutil hlavou a dál se věnoval zápasu. Fotbal sám o sobě mě nebavil, tak jsem alespoň hodnotila vzhledy hráčů. Líbala se mi šestka. Byl to krátce střižený blonďák se zelenýma očima, plnými rty, jemnými rysy a vypracovanou postavou. Na druhou stranu se mi líbil i kluk s číslem dvanáct. Měl kaštanově hnědé vlasy, čokoládové oči, ostře řezané rysy a vypracované tělo snad zmiňovat nemusím, protože to měli všichni.

Pak jsem dostala perfektní nápad. Mohla bych přeci holkám nějak poděkovat. Sice jsem jim to již řekla, ale… Jo, mohla bych je vzít na nákupy. Samotné se mi nechce a navíc potřebuji poradit s výběrem toho křesla do pokoje. A Rose s Alice se mi zdají, jako jedny z nejlepších poradkyň co bych si mohla přát. Nesmím zapomenout na Esme, ale ta tady teď není.

„Rose, Alice?“ zavolala jsem na holky do domu. Ani ne za minutu stály obě přede mnou. Rose měla nádherně nalakované nehty na světle růžovou a Alice měla špatně pozapínané knoflíčky na halence.

„Co jsi potřebovala?“ zeptaly se unisono.

„Pojedeme na nákupy. Co vy na to?“ zeptala jsem se jich a doufala v kladnou odpověď.

„No já nevím. On Jazz… No… Měli jsme prostě něco rozdělaného a…“ snažila se z toho vykroutit Alice.

„Se mnou můžeš počítat. Jen si nahoru skočím pro něco lepšího na sebe,“ odpověděla bleskově Rosalie a vydala se nahoru.

„No tak Alice. Neříkej, že by sis nechala ujít nákupy. A navíc budu potřebovat poradit s vybráním křesla pro mě. A Jasper klidně počká, ne?“ Pokoušela jsem se jí přemluvit.

„Ale…“

„Alice prosím.“ Udělal jsem psí oči, a jakmile se jí v očích objevily jiskřičky, věděla jsem, že mám vyhráno.

„Tak fajn, ale musíš chvíli počkat, protože v tomhle jet nemůžu,“ řekla a já měla co dělat, abych neskákala dva metry vysoko.

„To je skvělý! Už se moc těším! Sejdeme se za deset minut v garáži,“ oznámila jsem jí a běžela do pokoje. Otázkou je, co si vezmu na sebe. Je konec listopadu, takže kdybych šla v šatech, asi by to bylo divné. Na druhou stranu je dneska venku výjimečně hezky. Sluníčko svítí už od rána a lehký vánek si pohrával s různě zabarvenými listy v korunách stromů.

Nakonec to vyhrály světlé džíny, šedivé tričko, pruhovaný svetr šedých odstínů s občasným černým pruhem, černé uzavřené lodičky, kabelka a nakonec šátek, který měl světlé podzimní odstíny a celý můj outfit oživoval. V koupelně jsem si stáhla vlasy do vysoko posazeného culíku. Rty zvýraznila narůžovělým leskem, řasy obtáhla řasenkou a pro lidštější vzhled jsem si vzala světlounce růžová zdravíčka.  Před velkým zrcadlem na skříni jsem se prohlédla a usoudila, že vypadám docela dobře. Do kabelky jsem naházela mobil, peněženku, lesk, zrcátko a byla připravená vyrazit.

Když jsem vyšla z pokoje, zrovna vycházela ze dveří Alice. Moc jí to slušelo. Chvíli jsem počkala, abych jí nešla hned za patami, ale než jsem se mohla rozejít, vyšla ze svého pokoje Rose. Jako vždy ani její vzhled nevypadal jinak než nádherně. Počkala jsem tedy ještě chvíli, doku i ona nebyla kousek dál. Potom jsem se vydala za nimi. Kdyby nás někdo pozoroval, připadal by si, podle mě, jako na módní přehlídce. Tři upírky, které si to štrádují v pravidelných rozestupech po točitých schodech dolů a všude po okolí hází sedmimílové úsměvy.

„Můžeme jet,“ zavýskla Alice, když jsme byly v garáži. Už jsem se chtěla zeptat, kterým autem to pojedeme, ale Alice už vytahovala klíčky od jejího Porsche, takže jsem to nechala být. Chtěla jsem si sednout na místo spolujezdce, ale Rose byla rychlejší. Trochu jsem se na ní zamračila a ona po mě hodila omluvným úsměvem. Poslušně jsem si tedy sedla na zadní sedadlo. Alice řídila jako blázen. Ještě štěstí, že nás nechytila policie. Asi bychom jim těžko vysvětlovaly, že má Alice výborný postřeh a proto se může stoosmdesátkou řítit skrz město.

Zastavily jsme před obchodním střediskem, přesně ve chvíli kdy otevírali obchody. První, kam nás Alice táhla, bylo samozřejmě oblečení.

„No tak! Pospěšte si přeci! Chanel má mít novou podzimní kolekci a tu já prostě musím mít a myslím, že i pro Vás se tam něco najde. A pak je tu ještě…“ vykládala Alice po cestě.

„Alice, ale teprve teď se ty obchody otevřely, takže ti tu novou kolekci asi nikdo nevezme, ne?“ ptala jsem se, ale i tak se bála, že mi dá zase výklad o tom, že je lepší udělat vše dřív, dokud je čas a nenechávat to na pozdější dobu.

„Ale Carol! Já myslela, že jsem ti to s tím dříve nebo později již vysvětlovala. Ale jestli jsi zapomněla, klidně ti to vysvětlím znovu.“ Tak a je to tady. Jako bych to neříkala!

„Ne to je dobrý! Já si pamatuju až moc dobře,“ řekla jsem poněkud zděšeným hlasem a Rose za mnou se zasmála.

Během dopoledne jsme měly prošlé všechny obchody s oblečením a každá z nás byla v obležení minimálně sedmi vrchovatě naplněnými taškami s oblečením. Rosalie si prosadila, že musíme navštívit i kosmetiku. Takže jen co jsme tašky daly do kufru auta, vrátily jsme se a prohledávaly nové kosmetické výrobky, které se u nás ještě nenacházely. Napadlo mě, že bychom si mohly koupit barvu na vlasy a každá se obarvit. Měla jsem to skvěle promyšlené. Rosalie by byla černovláska, Alice by byla blondýnka a na mě zbyla zrzka, protože bruneta jsem od narození. Ale holky to ale ihned zavrhly.

Nakonec měla každá další čtyři taštičky s kosmetikou a já si konečně prosadila zajít do obchodu s nábytkem. Díky tomu že jsem věděla, co potřebuji najít, stačily mi jen dvě hodiny, než jsem se rozhodla, které křeslo si to nakonec koupím. Ale bylo to složité rozhodování! Můj pokoj je sladěn do bílé barvy s tmavě hnědou plovoucí podlahou. Takže jsem potřebovala i křeslo, co by mělo bílou barvu. Dlouho jsem přemýšlela, jestli si vezmu houpací, normální, a nebo zavěšené. Hrozně moc se mi líbila představa, koupit si houpací křeslo. Ale pak jsem usoudila, že když je zavěšovací, tak se přeci může taky houpat.

Došly jsme k pokladně a já pokladní nadiktovala číslo, pod kterým bylo křeslo označeno. Na lísteček jsem jí napsala adresu našeho domu a my mohly konečně vyrazit domů celé spokojené, protože si dnes každá koupila to, co nejvíce chtěla.

Cesta domů probíhala v poklidu. Občas jsme si zazpívaly s rádiem písničku, kterou jsme všechny znaly a jinak jsme byly potichu. Já byla nadmíru spokojená s tím křeslem a už teď vím, kam si ho pověsím.

Domů jsme dorazily až kolem osmé večer. Upřímně jsem se už těšila, až si napustím vanu s pěnou, která voněla jako med a sníh dohromady a odpočinu si. I když jsem upír a nic by mě nemělo unavit, byla jsem unavená.

Každá si vyndala svoje tašky z kufru a vydaly jsme se po schodech nahoru. Jen co jsme však vešly do obýváku, čekalo nás, alespoň pro mě, nemilé překvapení.

Konečně jsem zpátky a vše by mělo být zase v pořádku. Další kapitolky by měly přibývat jako normálně a už by se nic podobného stát nemělo.

Doufám, že se Vám kapitolka líbila a zanecháte mi tu nějaký ten komentář.

Děkuji moc Vaše Mattie

6. kapitola - 8. kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 7. kapitola: