Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 6. kapitola

13.12.2010 (21:15) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 861×

Kapitola šestá: Pomoc

Doma jsme byli až extrémně rychle. Pomalu jsem se nestihla ani vzpamatovat z našeho příjezdu, když z lesa vybíhala naštvaná Alice. No to je teda bezva! Jako bych měla málo problémů. Jasper se asi rozhodl mi nejdříve pomoct a pak si teprve udobřovat Alice, protože vyšel z auta, obešel ho a otevřel mi dveře. Pokusila jsem se na něj usmát, ale místo úsměvu jsem se spíše zašklebila. Zůstala jsem i nadále sedět. Nikam se mi nechtělo. Chtělo se mi tady zůstat sedět a zemřít. Jazz chvíli čekal, jestli se uráčím zvednout své upírské pozadí, ale mně se fakt vůbec nechtělo. Nakonec mu asi došla trpělivost, takže mě chytl za ruku a vytáhl mě z auta. Je pravda, že kdybych chtěla, asi bych se mu vyškubla, ale mně se nechtělo, nechtělo se mi nic.

Zavřel dveře auta a táhl mě domů. Najednou mi bylo lépe, ale věděla jsem, že za to může Jazz. Vždycky, když se mě dotýkal, tak mu šlo lépe na mě využít jeho schopnost. Celkem mě překvapilo, že jsme šli velmi pomalou lidskou chůzí. Myslela jsem si, že mě Jasper co nejrychleji dovede do pokoje a vypadne co nejdál ode mě. Chudák, teď je mi ho i líto. Nejen, že musí snášet moje emoce, ale bude si muset vyslechnout i kázání od Alice. Měli jsme na ni počkat.

Teď bych si přála být člověk, chvíli bych truchlila, pak bych se odstěhovala a nakonec na něj zapomněla. Ale kdybych si měla vybrat mezi mým bývalým lidským já a mým současným upírským já, bylo by to moje upírské já, vždycky by to bylo ono, i když jsou některé věci, co mi vadí. Ale o těch nikdo netuší, a tak to taky zůstane. Nechci jim zbytečně přidělávat potíže.

Vešli jsme ke mně do pokoje. Posadil mě na postel a sám si vzal židli od stolu. Pohodlně jsem se opřela a čekala, co z něj vyleze.

„Vicki…“ začal, ale asi nevěděl, co říct, nebo mě nechtěl poučovat, ale nic jiného než to ho nenapadlo. Co já vím? Nadechl se, otevřel ústa a pak je zase zavřel, znovu se nadechl a znovu. Hmm, jak zajímavé. Když on neví, co by mi řekl, tak jak já mám vědět, co bych teď měla dělat.

„To je dobrý, Jazzi. Klidně jdi. Vím, jak ti vadí tyto emoce a pocity,“ prolomila jsem to hrobové ticho. Jazz se na mě zmateně podíval a nakonec záporně zakroutil hlavou.

„Když myslíš,“ pokrčila jsem rameny, „ale nenutím tě tady zůstávat. A navíc Alice.“

„Ne!“ řekl důrazně. „Alice počká a navíc nás taky mohla informovat.“

„Jazzi… já… já nechci, abyste se kvůli mně s Alice pohádali.“ Ve skutečnosti jsem si přála, aby tu se mnou zůstal, ale říct jsem mu to nemohla, měl přeci důležitější věci na práci než tu se mnou sedět.

„To je v pořádku,“ vzdychl. „Ona to Alice pochopí a na udobřenou ji vytáhnu na nákupy a vše bude jako dřív.“ Tak tomu se říká oběť. Pochybuji, že by s ní šel za normálních okolností dobrovolně. Už jsem se nadechovala, abych něco řekla, ale zarazil mě.

„To bude dobrý, ono se to nějak vyřeší,“ mrkl na mě. Jen jsem se na něj nechápavě podívala. Nakonec se zvedl, přešel k posteli a sedl si vedle mě. Opravdu mi teď připadal jako starostlivý a milující bratr. Chytil mě okolo ramen, opřela jsem si o něj hlavu.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale celkem mě to uklidňovalo. Z našeho tichého sezení náš vyrušil až řev Emmetta.

„Jsem doma, rodino!“ řval jako smyslů zbavený. „A jsem tu dneska první!“

„No, to nám tady ještě scházelo!“ řekl Jasper. Oba jsme se zvedli a šli přivítat i ostatní. Jazz šel přede mnou a já se ploužila za ním. Než jsem sešla ze schodů dolů, byli už všichni v obýváku. Alice hned přišla k Jasperovi, chytla ho za rukáv a táhla ho ven. Sešla jsem dva poslední schody a uvelebila se na pohovce.

„Carol, uhni, nebo si na tebe sednu,“ vyhrožoval mi Emmett.

„Ani mě nehne,“ oplatila jsem mu stejným tónem.

„Tak fajn,“ řekl a odešel. Moc se mi nezdálo, že by to vzdal tak rychle, ale než jsem se stihla otočit a podívat se co chystá, skočil na mě.

„Emmette!!! Ty blbečku!“ obořila jsem se na něj se smíchem.

„Já říkal, že mě tam máš pustit,“ řekl a tím, jak se snažil zadržet smích, tak mu cukaly koutky.

„Tak fajn. Slez ze mě a já odejdu.“  Kupodivu vstal. Raději jsem ho víc neprovokovala a vstala.

„Kde je Ed s Bellou?“ zeptala jsem se Rose, která si pročítala časopis.

„Netuším, ale Edward říkal, že chtějí navštívit Renesme.“

„Aha, děkuju,“ zašeptala jsem a vydala se do pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a sedla si na postel. Až příště pojedu s Alice a Rose nakupovat, budu si muset pořídit křeslo.

Neměla jsem nic na práci, takže jsem tam jen tak seděla a poslouchala, co se děje dole. Po chvíli na mě zase padl ten pocit úzkosti, zrady a samoty. Začala jsem potichu vzlykat. Cítila jsem se ublížená a zároveň jsem v sobě dusila neskutečnou zlobu a touhu po pomstě. Proč mi to udělal? Asi neví, o co přišel!

Slyšela jsem, jak někdo šel po schodech nahoru. Zaklepal na moje dveře a čekal. Kdo to může být? Edward s Bellou tady nejsou, Carlisle a Esme jsou na romantické „večeři“, Jasper si někde udobřuje Alice, Emmett se dole dívá na televizi a Rose si prohlíží časopis.

„Dále,“ zavolala jsem. Do dveří strčila hlavu Rosalie.

„Můžu?“ zeptala se a pootevřela dveře ještě víc.

„No jasně,“ řekla jsem, možná až moc vesele. Posunula jsem se blíže ke kraji a ukázala na místo vedle mě, aby si tam mohla sednout. Vešla, zavřela za sebou dveře a přisedla si ke mně.

„No… víš, já nerada chodím okolo horké kaše,“ při představě obcházení horké kaše, jsem se ušklíbla. Nevypadalo to, že by chtěla pokračovat.

„O co jde, Rose?“

„Tak dobře,“ řekla a nadechla se. Jestli to bude stejné jako s Jasperem, tak to potěš. „Co se děje? Všimla jsem si, že se dneska chováš jinak než obvykle. A o Jazzovi a Alice radši ani nemluvím,“ propalovala mě pohledem, který jasně říkal, že pokud jí nepovím pravdu, tak si ji stejně zjistí. Takže nemělo cenu lhát. Pořádně jsem se nadechla a přemýšlela, co jí řeknu.

„Rozešla jsem se s Erikem,“ zadrmolila jsem přiškrceným hlasem. Najednou vytřeštila oči a kdyby nebyla upír, bála bych se, že si může ublížit.

„C - c – cože?“ nasadila nevěřícný výraz a její hlas sám o sobě vypovídal zděšení a překvapení.

„Rozešla jsem se s Erikem,“ zašeptala jsem znovu.

„Já ti rozuměla. Ale jak je to možný? Já myslela, že jste se měli rádi a i ty jsi vypadala šťastně.“

„Já vím, Rose. Taky bych si přála, aby to nebyla pravda.“ Nejprve se na mě jen tak dívala a pak nasadila prosebný pohled. Chvilku jsem nechápala, co potřebuje, ale pak mi došlo, že chce, abych nás zaštítila.

„Co jsi potřebovala, že jsem nás měla zaštítit?“ zeptala jsem se jí a Rose se hned rozzářily oči.

„Je mi to tak líto,“ řekla smutným tónem. „Pojď sem,“ zašeptala a objala mě. Byla jsem trochu vykolejená jejím chováním. Nikdy nebyla zlá, to ne, ale také se nikdy nechovala takhle. Už chápu, proč chtěla, aby o nás nikdo nevěděl.

„Co přesně se stalo, že jste se…“ Větu nechala vyznít do prázdna, ale i tak byl jasný její význam.

„Byli jsme domluvení, že se po hodině sejdeme před mojí učebnou, protože mu odpadla hodina, tak na mě měl počkat. Jenomže když jsem vyšla, uviděla jsem ho líbat se s Tracy. Nebo spíš jsem viděla jen záda. Její záda a jeho obličej, ale i tak… To se už u mě objevil Jazz. Křičela jsem na Erika, jak to mohl udělat a proč mi teda rovnou neřekl, že se mnou nechce být. Nakonec mi Jazz pomohl dostat se domů. Alice za námi přiběhla, ale Jasper pomáhal mně, takže se Alice naštvala. Zůstal tady se mnou. Jen jsme tady seděli. Hezky v tichu a klidu.“ Při té představě jsem se ušklíbla, protože tady to spíš vypadalo, jako by někdo umřel, „No a pak jste přijeli vy a my se šli za vámi podívat. A potom to už znáš, ne?“ Na souhlas jen kývla. Přesedla si do tureckého sedu tak, aby byla naproti mně.

„Jaké máš teď pocity?“ ptala se a já absolutně nechápala, kam tím míří, ale byla jsem ráda, že se se mnou alespoň někdo baví.

„Ublížené, naštvané, rozdrcené a zároveň cítím neskutečnou touhu po pomstě,“ řekla jsem jí pravdu.

„Můj příběh znáš, že jo?“ Dneska jí opravdu nerozumím.

„Jo?“

„Tak fajn. Cítila jsem se stejně, možná ještě hůř. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se z toho dostala. Trvalo mi to pár týdnů, ale pomohla mi k tomu právě ta pomsta, kterou, typuji, ty nechceš udělat. Ale to jsem odbočila. Úplně první den po proměně jsem se cítila zrazeně a ublíženě. Pak jsem se cítila naštvaně, rozdrceně a nakonec jsem cítila nezkrotnou touhu po pomstě.“ Koukla po mně a já jen kývla, aby pokračovala. Ale i přes to, že znám její příběh, mě zaráží, že máme stejné pocity a emoce.

„A tak mě napadlo, že když máš podobné pocity jako já. Tak bychom mohly urychlit průběh tomuhle truchlícímu období.“

„To je hodně zajímavá teorie, Rose, ale já nechci Erika zabít.“

„S tím jsem počítala, takže mě napadlo, že bychom mohly rozbít pár kusů nábytku.“

„Tak fajn. Jaký je tvůj plán?“ zeptala jsem se a čekala, na co naše Rose přišla.

„Takže, ublíženou část máme za sebou. Teď je na řadě naštvaná část. To znamená, že ho budeme neskutečně pomlouvat.“ Nikdy by mě nenapadalo, že tohle napadne Rose.

„Tak fajn.“

„Dobře, ale já začínám,“ vypískla, na souhlas jsem kývla.

„Takže, je to neskutečný blbec!“

„Ve škole je jenom průměrný.“

„Používá špatný šampón, takže jeho vlas ztrácí lesk.“ Tak tohle jsem moc nepobrala.

„Je neupřímný!“

„Zahazuje něco, co mu pak bude chybět, ale až si uvědomí chybu, už bude pozdě!“ Trochu mi už došly nápady, ale Rose si toho všimla, a tak pokračovala místo mě.

„A nakonec. Nenosí značkový oblečení,“ řekla pyšně, že přišla ještě na něco. Opět mi unikala souvislost, ale nevadí, hlavní je, že to splnilo účel. Asi po půl minutě ticha jsme se obě začaly smát.

„Dobře, takže už za sebou máme ublíženou a naštvanou část. Teď je na řadě rozdrcená?“ Větu vytáhla do otázky a čekal, jak budu reagovat.

„Jo, platí, ale tahle část bude trvat jenom chvilku, ano?“ opatrně jsem se zeptala.

„Jasně, jenom chvilku. Takže teď musíš být úplně zticha, nasadit zdrcený obličej a čekat než vyprší čas na tuhle část.“ Seděly jsme naproti sobě a udělaly vše podle pokynů. Vydržely jsme tak asi dvě minuty, protože to bylo neskutečně vtipné. Hodně dlouho jsme se smály, protože přestat bylo složité.

„Tak fajn a teď je na řadě ta nejlepší část.“

„A to je?“ netrpělivě jsem se zeptala.

„A to je, že musíme splnit bod číslo čtyři. A bod číslo čtyři je, že musíme udělat pomstu. No a naše pomsta bude taková netradiční. Vůbec se to totiž pomstě podobat nebude. Rozbijeme nábytek u někoho v pokoji. To by mohlo pomoct,“ řekla a šťastně se na mě podívala.

„Tak jo, ale můj pokoj to nebude!“ vykřikla jsem ještě dřív, než stihla cokoliv říct.

„Fajn, ale můj taky ne a tím pádem to nebude ani Emmův.“

„Jazzův to taky nebude, ten mi pomáhal, než jste přijeli. To znamená, že to není ani Alicin pokoj.“

„Myslím, že by to neměl být ani Carlisleův a Esmein. Nemuseli by to pochopit.“ Zamyslela se a pak radostně vypískla:„Takže je to Edwardův a Bellin pokoj.“

„A nebudou se zlobit?“

„Edward to zvládne. A když ne, tak se to svede na… Carlislea a Esme.“ Proč zrovna oni? Radši to nebudu řešit.

„Fajn, beru. A kdo se tam dostane první, tak může rozbít postel!“ zakřičela jsem na ni a už běžela do jejich pokoje.

Měly jsme velké štěstí, že doma byl jenom Emm. Protože toho zajímal jen zápas.

Po našem rozbíjení zbyly v pokoji jenom třísky z nábytku, roztrhané povlečení a peří, které se snášelo k zemi.

Moc se omlouvám, že jsem kapitolu dodala až teď, ale opravdu jsem neměla dřív čas. Vím, že se to nedá moc omlouvat, ale doufám, že mě kvůli tomu neodsoudíte a budete i nadále číst tuhle povídku.

Chtěla bych moc poděkovat čtenářkám Makinka, LenuleCullen a Michangela, které mi zde pravidelně nechávají komentáře. Vaše komentáře mě vždy velmi potěší. Také bych chtělo poděkovat i ostatním čtenářům, že tuhle povídku čtou. Bez Vás všech by tahle povídka asi nikdy nebyla.

PS.: Během týdne nemám nikdy moc času. Takže většinu kapitol napíši o víkendu a to je důvod, proč je zde vždy jen jedna kapitola týdně. Samotnou mě to mrzí, ale opravdu bych nestíhala.

Vaše Mattie

5. kapitola 2/2 - 7. kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 6. kapitola: