Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 5. kapitola 2/2

05.12.2010 (09:15) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 922×

Kapitola pátá : Jak to mohl udělat – Druhá část

Ráno si mě vzala na starost Alice s Rosalie. Rozhodly se, že musím vypadat dokonale. Takže mi daly krémové silonky, tmavě modrou sukni a k tomu bílou saténovou blůzu. Samozřejmě nechyběly ani boty na podpatku. Rosalie si usmyslela, že musím mít natočené vlasy. Takže mi je asi hodinu kulmovala. Když se holky dohodly, že jsem konečně připravená vyrazit do školy, podívala jsem se do zrcadla. Místo mě tam stála velmi bledá dívka, oblečená do krásně sladěného oblečení s lehounkým líčením. Jediné, co kazilo její vzhled a co potvrzovalo, že jsem to já, byly rudé oči. Už se těším, až zezlátnou. Sice jsou teď míň rudé, než byly po proměně, ale i tak je to zatím hodně poznat. Carlisle říkal, že by mi měly oči zezlátnout zhruba za rok od proměny. To znamená, že si budu muset ještě chvíli počkat. Jak ráda bych se konečně zbavila toho nošení čoček.

Zašla jsem do pokoje. Sedla jsem si na postel a dívala se z prosklené zdi. Bylo zataženo a připadalo mi, jako by každou chvilku mělo začít pršet. Foukal studený vítr a pod jeho silou se kymácely stromy. Připadala jsem si jako ve snu. Všechno bylo přesně tak, jak bych to chtěla. Našla jsem novou rodinu, která se o mě stará, jako bych byla jejich vlastní. Mohu mít vše, nač si jen vzpomenu a do toho jsem teď potkala Erika. Naneštěstí žádný sen není nikdy skutečný. Teď mi, nejspíš nezbývá nic jiného, než čekat, co se zvrtne. Stop! Na tohle nesmím myslet. Takhle si kazit den už po ránu. To se může povést skutečně jen mně.

Raději jsem vstala, přešla ke stolu a vzala si tašku s věcmi do školy. Ve dveřích jsem se zastavila. Potřebuji novou knížku na čtení, včera jsem ji celou dočetla. Opět jsem se vrátila, přešla ke knihovně. Snažila jsem se najít něco, co jsem ještě nečetla, ale marně. Asi po pěti minutách jsem to vzdala. Jediné, co bych mohla zkusit, je Carlisleova pracovna. Ten má přeci knížek hodně. Přešla jsem na druhou stranu chodby, kde má Carlisle pracovnu. Zaklepala jsem a z pracovny se ozvalo jen tiché: „pojď dál“.

„Dobré ráno Carlisle,“ špitla jsem.

„Ahoj Carolyn. Copak potřebuješ?“

„No… já… chtěla jsem se zeptat, jestli nemáš nějakou knížku na půjčení, protože jsem už všechny přečetla.“

„Jasně, že ti nějakou knížku půjčím. Jen si vyber,“ řekl a ukázal k velké knihovně, která zabírala celou jednu stěnu pracovny. Přešla jsem tu krátkou vzdálenost a dívala se po knize pro mě. Bylo jich tu takové množství, že vybrat si byl nelehký úkol. Jediné, co mě popohánělo, byl čas. Potřebovala jsem se včas dostat do školy. Carlisle se raději vrátil ke svojí práci, protože mě pozorovat by unudilo každého. Jen tak jsem stála a očima přejížděla jména knih. Nakonec jsem se rozhodla pro knihu Na větrné hůrce.

„Děkuju moc,“ zamávala jsem Carlisleovi před očima knížkou. Jenom vzhlédl a mávnul, že bere na vědomí. Vzala jsem tašku, uložila do ní knížku a přehodila si ji přes rameno.

„Zatím ahoj,“ zavolala jsem na Carlislea, když jsem vycházela z pracovny. Sešla jsem schody a zjistila, že mám ještě čas. Sedla jsem si proto k Emmettovi, který se opět díval na nějaký zápas amerického fotbalu.

„Ahoj Emme,“ řekla jsem a sourozenecky ho šťouchla do ramene. Bylo slyšet jen tiché zavrčení. Usmála jsem se nad tím a chtěla pokračovat ve zkoušení Emmettovy trpělivosti.

„Raději to nezkoušej,“ zavolal na mě Edward.

„No jo pořád,“ zašeptala jsem si smutným tónem, spíše pro sebe, ale to bych nesměla bydlet v rodině upírů. Zvedla jsem se a šla si sednout za piano. Ani jsem moc nevnímala, kdo všechno mě pozoruje. Očima jsem prolétla noty a pokoušela se hrát. Je pravda, že mi to moc nešlo, ale na druhou stranu jsem se, za dobu co zde bydlím, toho naučila celkem hodně. Nikdo mi v tom nepomáhal, takže skoro nic neznělo tak dobře, jako když hraje Ed nebo Rose. Vlastně jsem ani nechtěla, aby někdo věděl, že se pokouším hrát. Po nějaké chvíli mého marného pokusu zahrát skladbu si ke mně přisedl Edward. Nic neřekl a položil ruce na ty moje. Lehce mi pomáhal pokládat prsty na správné klávesy a melodie začala znít mnohem lépe. Když jsme dohráli skladbu, Emmett zakřičel gól a já málem vyletěla z kůže. Edward se začal potichu smát, ale když jsem po něm hodila vražedný pohled, raději toho nechal.

„Vicki, jedeme do školy,“ zavolal na mě Jasper. Sebrala jsem ze země tašku a na Edwarda vyplázla jazyk.

„Jasně! Už běžím,“ zavolala jsem na něj zpět. V chodbě jsem si vzala kabátek a šla za Alice a Jazzem. Výjimečně jsme jeli všichni spolu. Během úpravy mojí vizáže, povídala Alice něco o tom, že by mi auto stejně dnes k ničemu nebylo. Bylo mi jasné, že se něco děje, ale nebyla jsem schopná říct co. Místo Alice řídil Jazz, neměla jsem jet svým autem, ráno mě Alice s Rose upravily a všichni se chovali podezřele. Tak nějak nadšeně a plni očekávání. I když jsem se snažila na sobě nedát nic zdát, Jasper si toho všiml. No jo, před ním je holt nemožné ukrýt své emoce.

Do školy jsme dojeli ještě o chvilku dřív. Alice s Jazzem si šli ještě něco zařídit a já zůstala sama. Sedla jsem si na lavičku a z tašky vytáhla sešit na biologii. Snažila jsem se něco přečíst, ale moc mi to nešlo. Moje myšlenky se rozhodly jít na procházku fantazií. Přemýšlela jsem snad o všem, o čem se dalo. Byla jsem natolik ponořená do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla přicházejících lidí. Několik se jich okolo mě mihlo. Najednou si však někdo ke mně přisedl. Celkem mě to překvapilo, protože se nás běžně lidé bojí. Tedy až na pár výjimek. Otočila jsem se a uviděla Erika. Nadšeně jsem se usmála.

„Ahoj Carol,“ řekl a s nejistotou v očích se na mě díval.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a čekala, co z něj dál vyleze.

„No… víš… já ehm, no chtěl bych se tě na něco zeptat,“ řekl a propaloval mě zvědavým pohledem. Hlavou jsem ho vybídla, aby pokračoval. Už se nadechoval, ale zazvonilo na hodinu. Jak já tu školu nesnáším!!

„Řeknu ti to potom, ano?“ zeptal se a já na souhlas přikývla. „A teď už pojď nebo přijdeme pozdě a profesor bude nadávat.“ Měl pravdu, u profesora Marse se nevyplácelo chodit pozdě. I když mně to může být jedno, protože si všechno pamatuji a nic mi nedělá problém se doučit, ale Erikovi by problém dělat mohlo.

Vstal a stoupl si přede mě, natáhl ruku. Chvilku jsem váhala, jestli to myslí vážně, nebo jestli to není hloupé, ale nakonec jsem ji s díky přijala. Kráčeli jsme do třídy ruku v ruce a po cestě mlčeli. Ti lidé, co ještě nebyli ve škole, se po nás podezřívavě koukali. Snažila jsem se to ignorovat.

Když jsme vešli do třídy, všichni po nás otočili. Některé holky mě propalovaly pohledem, protože chtěly být na mém místě. To už se tak dobře ignorovat nedalo. Posadili jsme se do naší lavice a hned nato přišel profesor. Dnešní hodina byla obzvlášť nudná a myslím, že kdyby tam nebyl Erik, asi bych se unudila k smrti. Další hodinu jsem měla anglickou literaturu. Poslední hodina, kterou mám za dnešek s Erikem dohromady. Jen je škoda, že sedím vedle Jaspera.

Konečně zazvonilo. Uklidila jsem věci do tašky a s Erikem vedle sebe jsme se vydali na další hodinu. Jasper už seděl na našem obvyklém místě. Jen co jsme vešli, se po nás otočil. Mlčky jsem se od něj odpojila a šla si přisednout k Jazzovi.

„Ahoj, tak co? Je všechno v pořádku? A co jeho vůně?“ zahlcoval mě otázkami.

„Ahoj Jazzi. Prosím tě v klidu, ano? Myslím, že je všechno v pořádku a v jeho přítomnosti se snažím nadechovat jen v nejnutnějších případech. Je pravda, že mě jeho krev neustále láká, ale je to trochu lepší než posledně,“ zašeptala jsem odpověď.

„Tak to je fajn. Už jsem se bál. Ale povím ti, že vy dva jste možná ještě horší než Ed s Bellou a ti byli do sebe pořádně zamilovaní.“

„Hej! Nech si toho, ano? Vždyť ani nevím, jak to bere on.“

„Ty možná ne, ale já to cítím.“ Při představě, že by to Erik mohl cítit tak jako já, mi poposkočilo moje mrtvé srdce.

„Děkuju.“

„Není za co. Já Alice říkal, že to není dobrý nápad, nechat tě v nevědomí,“ kroutil hlavou ze strany na stranu a přemýšlivě se díval kolem sebe.
Během hodiny jsem nevnímala vůbec nic. Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl Jasper a jestli je to vůbec možné. V podobném duchu proběhlo celé dopoledne. Jediná hodina, kdy jsem nemohla přemýšlet, byla matika s Alice. Celou dobu se ze mě snažila dostat nějaké informace. Připadala mi až moc nadšená, určitě měla zase nějakou velmi zábavnou vizi. Ale taky se se mnou mohla podělit o její obsah. Celkem ráda bych se zasmála, protože některé vize jsou samy o sobě vtipné, a když to pak vidíte, smějete se ještě víc. Někdy si taky přeji vidět budoucnost. Vědět, co se stane, být připravená na vše.  I když na druhou stranu nemít žádné překvapení, to by mě nebavilo.

Po obědě mě ještě čekala jedna hodina a pak hurá domů. Opak byl pravdou. Hodina utekla velmi rychle, dělali jsme skupinkové práce a užili jsme si spousty legrace. Vyšla jsem ven před školu s tím, že nasednu k Alice do auta a pojedeme domů. Jenže auto nikde nebylo. No bezva, teď abych šla pěšky! Ti si to teda umí načasovat. Jasně, že by je zabilo chvilku počkat! Mají se na co těšit, protože až napadne sníh tak…

„Carolyn,“ zavolal na mě Erik a přitom přebíhal parkoviště směrem ke mně. Úplně jsem zapomněla, že jsem chtěla vymyslet, co udělám Alice.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj.

„Nepotřebuješ vzít domů?“

„No… jasně. To by bylo skvělé.“

„Tak fajn,“ řekl, čapl mě za ruku a táhl k jeho autu. Celkem mě překvapuje, že mu nevadí moje studená kůže, ale jak jsem řekla, existují i výjimky a Erik je jednou z nich. Jakmile jsem si ale uvědomila, že s ním budu v jednom autě, málem jsem přimrzla k silnici. Tohle neskončí vůbec dobře. Ale říct mu, že s ním jet nemůžu, protože neodolatelně voní a já bych ho mohla vysát, by znělo fakt hloupě. Než jsem nastoupila do auta, jsem se naposledy pořádně nadechla. Sedla jsem si a my vyjeli ze školního parkoviště. Tak a teď mi držte palce, protože se ho nutně potřebuji zeptat na to, co mi chtěl říct ráno.

„Na co ses mě to chtěl ráno zeptat?“

„No… já se chtěl zeptat… jestli bys se mnou nechtěla někam zajít.“ Wow, tak tohle jsem nečekala. O tomhle měla tedy Alice vizi. No tak teď už to konečně chápu.

„Já… půjdu strašně ráda,“ řekla jsem a jemu začaly pobíhat jiskřičky v očích. Vypadal tak dokonale a roztomile.

„Tak fajn, vyzvednu tě v osm?“

„Dobře, budu se těšit.“

„Já taky,“ zašeptal si sám pro sebe. Je teď trochu v nevýhodě, když ho slyším, ale nedá se nic dělat. Po zbytek cesty jsme si povídali o všem možném. Dozvěděla jsem se, že má o dva roky mladší sestru, takže jí je patnáct. Rád hraje baseball a basket. Již devátým rokem hraje na klavír a mezi jeho nejoblíbenější filmy patří komedie. Já mu zase řekla již nacvičenou historku se smrtí mých rodičů. A jako jediný ví, že hraji na housle. Je pravda, že od doby co jsem u Cullenů, jsem je neviděla, ale myslím, že bych stále dokázala hrát docela dobře. Ani jsem se nenadála a už jsme byli u nás před domem. Otočila jsem se tak, abychom si viděli do obličeje.

„Děkuju za odvoz.“

„Není za co,“ řekl a usmál se. Tohohle úsměvu nebudu mít nikdy dost. „Vyzvednu tě v osm a pak bychom mohli zajet do kina. Co myslíš?“

„Jo, to bude fajn, tak zatím.“

„Ahoj.“ Vyšla jsem z auta a zamířila ke vchodu. Pro jistotu jsem se ještě otočila a zamávala. Vešla jsem dovnitř a na věšák pověsila kabát.

„Emmette! Okamžitě tam vrať tu módní přehlídku!!“ ječela na Emmetta Alice.

„Ani mě nehne. Teď dávají mistrák a ten musím vidět!“ odporoval jí. Nedalo mi to a začala jsem se smát. Proč si prostě jeden z nich nejde pustit televizi do ložnice?

Vyšla jsem po schodech do pokoje. Tašku jsem položila na stůl a skočila na postel. Ale místo abych dopadla do nadýchaných polštářů, jsem skočila na něco tvrdého.

„Buď tak laskava a slez ze mě,“ zasyčel pode mnou Edward. Rychle jsem seskočila.

„Promiň, to jsem nechtěla,“ omlouvala jsem se mu.

„V pohodě, zas tak moc se nestalo. Jen jsem ti chtěl oznámit pár podrobností, se kterými bys měla počítat.“ Nejprve mi to nedocházelo, ale potom mě napadlo, že s to bude týkat dnešního večera. Edward na souhlas kývl.

„Aha, tak to jo. O jaké podmínky jde, bráško?“ Musela jsem mu tak říct, protože jeho vážný obličej a hustá atmosféra v pokoji potřebovala odlehčit. K mojí smůle to fungovalo přesně opačně.

„Carol,“ promluvil velmi vážným hlasem, „je to důležité a já ti to musím vysvětlit, když tu ještě není Carlisle!“ No to je teda bezva, já se tady snažím navodit fajn atmosféru a on místo toho ještě přilije olej do ohně! Nasadila jsem uražený výraz a udělala postoj ignoranta.

„Co teda potřebuješ tak vážného, že se při tom nesmíme ani zasmát?“

„Jedná se o tvoje rande s Erikem.“ No to už vážně trochu přehání! „Hlavně klid, já ti to nechtěl říkat. On to nechtěl nikdo z rodiny, a tak jsme tahali slámky a já prohrál.“

„Tak fajn, jestli je to takhle,“ přistoupila jsem k němu blíž, tázavě na mě koukal.

„Ale jestli máme řešit něco osobnějšího, tak to nemusí slyšet celý dům,“ zašeptala jsem.

„Dobře, tak už nás schovej. Pro mě to taky není nejpříjemnější téma.“ Zahalila jsem nás oba pod můj štít a čekala, s čím Ed přijde.

„No víš, jedná se o to, že jsi ještě novorozená a Erikova krev tě dráždí mnohem víc než ostatní, takže když jsem byl na tvém místě, udělal Carlisle pár pravidel,“ odmlčel se. Tak to jsem zvědavá. Hlavou jsem pokynula, aby mluvil dál.

„Takže… za prvé, líbat se s ním smíš, až si budeš jistá, že to zvládneš. Za druhé, bys s ním neměla v nejbližší době spát, protože se nejprve musíš naučit ovládat svojí sílu. Za třetí, musíme zůstat stále v utajení, to znamená, že mu za žádnou cenu nesmíš říct, co jsi a za čtvrté, když bude potřeba, budeš muset něco sníst,“ vychrlil to ze sebe tak rychle, že kdybych nebyl upír, asi bych vůbec nic nepochytila.

„Tak fajn, myslím, že většina pravidel nebude problém splnit. Ale jíst lidské jídlo bude problém.“

„No to si Alice, Rose i Bella taky myslely, a tak ti připravily všechny jídla, co dnes budeš muset sníst.“ No to je teda bezva! Myslela jsem si, že největší problém bude odolávat lidské krvi, ale největší problém bude překonat nechuť k lidskému jídlu.
Sešli jsme už bez štítu dolů. Tam nás každý propaloval pohledem, že nic neslyšel. Emmett utrousil vtipnou poznámku a pak se dál díval na televizi. Alice, Rose a Bella si mě pak vzaly na starosti. Byla jsem donucena sníst trochu popcornu, hamburger a vypít colu. Když jsem se zakousla, do mého kdysi milovaného hamburgeru, málem jsem se pozvracela. Byl to opravdu hnus. Jediné, co mě napadlo, bylo sousto vyplivnout. Bella po mně hodila vražedný pohled a uraženě odešla. Nakonec byla na řadě cola. Fuj, ještě teď mi je z toho blbě. Ani jsem se nenapila a už byli všichni kolem stojící poprskaní. Emmett dostával záchvaty smíchu, ale když jsem ho nutila sníst to, taky odmítl. Tomu se říká statečnost! Když přišla domů Esme, byla jediná, kdo se mě zastal. Byla jsem jí neskutečně vděčná.

Příležitosti se chopila Alice. Zatáhla mě do šatny, kde mi půl hodiny vybírala něco na sebe. Nakonec mi vybrala černo-bíle pruhované triko s dlouhým rukávem, černé džíny a boty jak jinak než na podpatku. Bella se vždy bouří, tak je strká mně. Je pravda, že mi to nevadí, ale občas mi nad tím zůstává rozum stát. Vzala jsem si mobil a peněženku, víc toho asi ani nepotřebuji.

Na příjezdové cestě bylo slyšet Erikovo auto. Seběhla jsem ze schodů, rozloučila se, vzala si bílou bundu a mohla jsem vyrazit. Otevřela jsem dveře přesně ve chvíli, kdy na ně chtěl Erik zaklepat.

„Ahoj,“ řekla jsem ztišeným hlasem.

„Ahoj, můžeme?“ Že se ptá, já jsem připravená už od doby, co mě pozval.

„Jasně,“ otočila jsem se zpět do domu, sáhla pro klíče a zavolala na ostatní: „Tak zatím ahoj.“ Z domu se ozvalo jedno velké ahoj. Zabouchla jsem dveře. Erik mi podal ruku a já do ní vložila tu svou. Stále se nepřestávám divit, že mu nevadí moje studené ruce.

Přešli jsme k autu. Otevřel mi dveře. Nasedla jsem a on je za mnou zase zavřel. Zajímalo by mě, jak na to přišel, protože od Edwarda to určitě nemá. Po celou cestu jsme byli potichu. Ani mně nepřišlo zvláštní, že zde hraje Debussy. Byla jsem zvyklá od Edwarda. Došlo mi to, až když jsme byli před kinem. Rozhodla jsem se nechat to být. Debussy mi nevadí, ba dokonce ho mám ráda. Jen co jsem vystoupila, chytil mě za ruku a šli jsme k pokladně. Erik vybral nějakou komedii, aspoň se zasmějeme.

Usadili jsem se v sedadlech, ještě chvíli jsme si jen tak povídali, protože běžely reklamy. Když začal film, chytil mě za ruku. Nijak mi to nevadilo, pomalu bych řekla, že mi to bylo i příjemné. Z filmu jsem moc neměla, jediné co jsem pochytila, byly chvíle, kdy jsem se měla s ostatními v sále smát, protože si Erik hrál s mými prsty a mě to neskutečně rozptylovalo. Byla jsem ráda, že jsme si nestihli koupit popcorn, protože nevím, jak bych to zvládla.

Po filmu jsme se šli projít do parku. Ale ani tak jsem se nevyhnula jídlu. V parku jsme zašli ke stánku a každý si koupil párek v rohlíku. Připadala jsem si jako v romantickém filmu. Procházíte se v noci po parku ruku v ruce a zamilovaně po sobě pokukujete. Když jsme uznali, že je dostatečně pozdě na to, abychom se vrátili, ani jednomu se vůbec nechtělo. Pomalu jsme se vraceli k autu. Plně jsem si vychutnávala atmosféru.

Jeli jsme pomalu a každou chvilku po sobě koukali. Normálně bych to považovala za trapnou chvilku ticha, ale dnes ne. Nakonec Erik stejně promluvil.

„Carol a nestýská se ti po rodičích?“ Tak tohle mě opravdu zaskočilo. Nikdo se mě na to doma neptal. Je pravda, že mi rodiče nahradili dokonale, ale možná mi stále trochu scházely mamčiny pohledy a taťkovo nadávání, když jsem měla nepořádek v pokoji.

„Asi trochu jo. Ale Carlisle s Esme jsou perfektní, takže jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela.“

„Aha,“ řekl a potom se začal plně věnovat řízení.

Dovezl mě domů, kde jsme se rozloučili krátkým objetím. Potom odjel a všichni se ke mně nahrnuli a začal celovečerní výslech. Všichni měli ohromnou radost, že se vše tak dobře vydařilo. I já na sebe byla pyšná, že jsem vydržela to strašné pokušení ochutnat jeho krev.

Ve škole jsme si povídali, kdy se dalo, a na obědě s námi seděl u stolu. Každým dnem se náš vztah o něco víc upevnil. Myslím, že by se na škole nenašel nikdo, kdo by o nás nevěděl. Většině lidem to bylo jedno, výjimkou byla naše školní barbie Tracy a její kamarádky. Po čase se trochu uklidnily, ale i tak mi bylo jasné, že to nenechaly být.

Byla jsem v tu chvíli nejšťastnější upír. Měla jsem skutečně všechno.

Byl pátek poslední hodina před obědem. Po hodině jsem se měla s Erikem sejít na chodbě a společně bychom šli na oběd. Strašně moc jsem se těšila na konec hodiny.

„Můžeš toho, prosím, nechat?“ zeptal se Jazz.

„Promiň,“ omluvně jsem se na něj koukla.

Konečně zazvonilo a já mohla jít ven na chodbu za ním. Co nejrychleji jsem sbalila věci do tašky a pospíchala ven ze třídy. Erik končil o hodinu dřív než já, takže jsme se domluvili, že na mě počká před třídou. Jen co jsem vyšla ven, rozhlédla jsem se po něm. Můj zrak se zastavil až u Tracy, se kterou se líbal Erik! V tu chvíli jako by mi srdce přestalo znovu bít. Rozpůlilo se a já ztratila část sama sebe. Jak to mohl udělat? Já myslela, že mě má rád a on tohle? Tak dlouho jsme budovali vztah, který jsme měli doteď, ale během vteřiny to všechno zmizelo. Nebylo nic, zůstala mi jen prázdná díra v hrudníku. Skoro jsem se nemohla ani nadechnout.

Ve zlomku vteřiny se u mě objevil Jasper, chytil mě za ruku a snažil se mě podepřít, abych se nesesunula na podlahu. Ale takovou radost bych Tracy neudělala. O pár vteřin později se Erik od Tracy odtrhl. Když mě uviděl, udělal bolestnou grimasu.

„Carol není to tak, jak to vypadá. Já…“ Není to, tak jak to vypadá?? Jestli to tak není, tak já jsem čaroděj ze země Ozz.

„Není to tak, jak to vypadá? Vždyť se na sebe podívej!“ křičela jsem. „ Ani ti to nevadilo. Já myslela, že to, co mezi námi bylo, bylo aspoň trochu pravdivý. Ale asi jsem se neskutečně spletla!“ Nevěděla jsem, co mu mám víc říct.

„Carol, prosím, nech si to vysvětlit…“

„Ne!! Je konec! Jestli jsi to nemyslel vážně už na začátku, tak jsi mi to měl říct. Pochopila bych to,“ na konci se mi hlas zlomil.

„Carol…“ zašeptal Erik a sesunul se po zdi na podlahu. Byla jsem tak naštvaná, že jsem nebyla schopna normálně uvažovat.

„Jazzi, mohl bys mě hodit domů?“ Jen kývnul a pomohl mi dojít k autu. Posadil mě na sedadlo. Už jsem neměla sílu dál skrývat svoje emoce a tak jsem se naplno rozvzlykala.

5. kapitola 1/2 - 6. kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 5. kapitola 2/2: