Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 5. kapitola 1/2

01.12.2010 (07:45) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 999×

Kapitola Pátá: Jak to mohl udělat – první část

Do Denali jsme jeli dvěma auty. Já jela svým a Ed s Bellou volvem. Proč jsme měli dvě auta? Aby mohl každý jet, kdy chtěl a kam chtěl a vzhledem k tomu, že Edward nikdy Bellu neopouštěl a naopak, stačilo jim jedno auto. Po cestě jsme dvakrát stavěli na noc v motelu, abychom nebyli moc nápadní.

Během cesty jsem si užívala samoty a volnosti. I když jsem zpočátku nebyla moc nadšená, že mají jet i Ed s Bellou, nakonec mi to vůbec nevadilo. V motelech si brali vlastní pokoj a během jízdy jsme se viděli jen přes okénka v autě.

Po dobu naší cesty jsem si mohla trochu pročistit hlavu. Úplně jsem potlačila špatný pocit ze setkání s tím klukem na večírku. Edward říkal, že se jmenuje, myslím, Erik nebo tak nějak.

Užívala jsem si naši velmi rychlou jízdu, během níž jsem poslouchala hudbu. Bylo to dokonale uvolňující.

„Edwarde? Fakt si myslíš, že Tanye nebude vadit, když tam budu?“ ptala jsem se po prvním dni naší cesty Eda v motelu.

„Proč by jim to mělo vadit? Kdysi jsem za nimi taky takhle jel. Myslím, že nás zase rádi uvidí. A Alice říkala, že chtějí oslavit tvoje přijetí k nám do klanu nebo co.“ Chvíli jsem na něj nechápavě koukala, ale nakonec mi to docvaklo. Na krku se mi houpe náhrdelník se znakem Cullenovic rodu. Mám podobný jako Rose, ale můj je decentnější.

Ani jsem na souhlas nic říkat nemusela, protože Ed jen kývnul hlavou a odešel za Bellou.

Přešla jsem ke kufru. Díky Alice jsem nemusela přemýšlet, co si vezmu na sebe, protože se rozhodla, že každému udělá speciální hromádku oblečení na každý den. Vyndala jsem tedy jednu hromádku. Byly to vybledlé džíny a šedivé triko s potiskem. Potom jsem vytáhla z tašky notebook a připojila se na zdejší internetovou síť. Chvíli jsem jen tak brousila a pročítala si zajímavé informace. Když mě to už nebavilo, vytáhla jsem si pár filmů a celou noci jsem na ně koukala.

Ráno jsme se sešli v recepci. Zaplatili jsme a mohli vyrazit. Cesta probíhala celkem v klidu, tedy až na jednu menší neshodu s policisty kvůli mé rychlosti. Naštěstí jsem z toho vyvázla jen s, podle mě, velkou pokutou. Edward se mi omluvil, že mi nedal vědět o policistech. Chvíli jsem hrála uraženou, ale nakonec jsem to nechala být. Popravdě to nebyla ani moc zábava, neustále jsem musela za přítomnosti Edwarda myslet na něco jiného, protože by mi to jinak mohl přečíst v myšlenkách. I když mu to ze začátku dělalo problém, teď to zvládal téměř jako s každým jiným upírem, člověkem nebo vlkodlakem.

Jeli jsme po příjezdové cestě k domu Tanyy a ostatních, už ze začátku jsem je viděla stát před domem. Nikdy jsem moc nepochopila, proč vždy udělají takovýto uvítací výbor, ale je to jejich věc a já se přizpůsobím.

Zastavili jsme před domem. Edward, jako pravý gentleman, pomohl Belle vystoupit. Celkem se mi to líbí, přijde mi to velmi pozorné. Bella to sice moc nemusí, ale proč by neudělala radost Edovi, že?  Já si, bohužel, musela vystačit sama.

„Vítám Vás. Jsem moc rád, že jste dorazili. Alice nám volala, takže jsme s vámi počítali,“ řekl Eleazar.

Edward si s ním jen podal ruku. Bellu objal a já se musela usmát. Edwardův žárlivý výraz stál za všechny prachy. Nechápu, proč žárlí na Eleazara, když ten má Carmen. Ale ten pohled nikdy nezapomenu. Být tu Emmett, tak se oba válíme po zemi smíchy. Edward mi musel číst myšlenky, protože se na mě otočil a hodil po mně vražedný pohled. Potom se mu ale na tváři objevil úsměv, který jakoby říkal: „Tohle si vypiješ. Však počkej, co tě teď čeká.“ Jakmile jsem odtrhla pohled od Eda, došlo mi to. Teď jsem byla na „objímací“ řadě já. A já to tak strašně nesnáším! Snažila jsem se mít neutrální pohled a myšlenky. Moc se mi to nedařilo a Edward se tím náramně bavil. Putovala jsem z náruče do náruče. Občas mi řekli, že mě rádi vidí, nebo že se těší, až půjdeme nakupovat. V myšlenkách jsem poslala Edwardovi, že se má na co těšit, protože tohle si vypije! Budu muset vymyslet nějakou dobrou pomstu. Ale co? No mám na to celý týden, takže bych na něco mohla přijít.

Mám to, jo, to bude skvělé. Hlavně na to teď nemyslet.

Týden ubíhal v klidu. Svojí pomstu jsem si naplánovala na předposlední den našeho pobytu. Ve středu mi volala Alice.

„Ahoj. Jsem moc ráda, že jste byly s holkami nakupovat. Bude se to hodit. Doufám, že jsi koupila i něco mě,“ chrlila na mě Alice.

„Ahoj Alice. Jo, koupila jsem něco všem. Doufám, že se to bude líbit. Ale myslím, že mi nevoláš jen tak, že?“ ptala jsem se. Bylo mi už na začátku jasné, že kdyby to bylo něco vážného, nevykecávala by se o oblečení.

„ No… je tam někde Edward?“ Proč potřebuje Edwarda? To mu rovnou mohla zavolat a nemusela se obtěžovat se mnou!

„Ne, není tady! Je na lovu s Bellou,“ odsekávala jsem každé slovo. Nebylo to ode mě moc hezké, ale mohla si za to sama.

„Carol, klid. Já nepotřebuju mluvit s Edem. On jen nesmí slyšet tenhle rozhovor, chápeš?“ Sama pro sebe jsem si kývla.

„Fajn, takže… jedná se o ten tvůj plán. Viděla jsem to a myslím, že pokud si s tím trochu pohraješ a doděláš detaily, tak to bude perfektní. Stoprocentně ho to naštve. Vždyť víš, že se od Belly skoro ani nehne. Jenom nevím, jestli ti to bude vadit nebo ne, ale Emm se rozhodl, že chce vidět naštvaného Edwarda. Takže za tebou pojede. Na druhou stranu by ti mohl trochu pomoct.“ V hlavě se mi začínal rodit perfektní plán. A Emm mi s tím pomůže.

„Jo, hmm… dobře, to nevadí, že tu bude i Emmett. Myslím, že mi s tím pomůže.“

„Stoprocentně ti s tím pomůže. A navíc ten večer, co to chceš udělat, má Ed naplánovaný překvapení pro Bellu. Jen menší detail. Emmett se rozhodl tam běžet, takže ho pak budeš muset vzít domů svým autem, protože s ním Edward nepojede ani za… nevím co.“ Myslím, že jsem právě teď ten nejšťastnější upír na světě. I když Edwarda s Bellou asi nepřekonám nebo..., jo, už jsem je překonala. Oh, já se tak těším.

„Jo a dám ti radu. Snaž se chovat v myšlenkách přirozeně, protože jakmile si budeš něco překládat a běžně to neděláš, pozná, že něco chystáš. Už se děsně těším, až nám to budete s Emmettem vyprávět. Jinak ve škole je nuda. Nic nového se nebere. Kdybys něco náhodou neuměla, stačí říct a umíš to hned osmi způsoby. No, možná vynechám Emmetta a Bellu. Oba dva školu moc nemusí.“

V pozadí byl slyšet Emmett, jak říká „No dovol. Já školu naprosto zbožňuju,“ jakmile to dořekl, vyprskli všichni smíchy a já se nemohla nesmát s nimi. Když jsme se trochu uklidnili, bylo z venku slyšet pištění Belly. Nejspíš ji Edward opět zahrabal do sněhu.

„Podle toho, jak Bella piští, už asi budeme muset končit. Abych nezapomněla, mám ti od Emma vyřídit, že očekává vyzvednutí ve městě. Prý musíte něco koupit, aby vše bylo dokonale připravené. Vezmi si auto, ať nejste moc nápadní.“

„Dobře. Takže mam Emma vyzvednout ve městě. Někdy dopoledne v sobotu?“

„No dopoledne jo, ale už v pátek.“

„Dobře. Počítám s tím. A vyřiď všem, že je moc pozdravuju.“

„Počkej. Jen tě ještě chvilku zdržím, nevadí?“

„Jasně, že nevadí. Co máš na srdci Alice?“

„No to bych se asi měla ptát já tebe, ale nevadí. Chtěla jsem se zeptat, jak ti je. Už je ti líp? Erikovi jsi nic neudělala, tak to můžeš nechat plavat.“

„Už jsem skoro v pohodě, Alice, ale děkuju za zeptání. A až ostatním budeš vyřizovat pozdrav, dej jim pusu. Děkuju.“

„Určitě dám. A nezapomeň na tamto, ano?“

„Nezapomenu, neboj. A kdybych se náhodou chystala to zapomenout, uvidíš to.“

„Dobře budu ti věřit. Tak zatím ahoj a pozdravuj ostatní. Měj se.“ Ani jsem nestihla říct něco víc, protože to Alice položila.

Sešla jsem do obýváku. Byli tam všichni a jediná Bella byla celá od sněhu. Musela jsem se usmát, protože vypadala jako sněhulák. Edward na mě zavrčel a já radši přestala myslet na Bellu jako kulatého sněhuláka s hrncem na hlavě a mrkví místo nosu.

Dny ubíhaly v poklidu. Byla jsem s Tanyou a Kate nakupovat, potom jsem si zašla na lov a pak jsme si jen tak povídaly. Nemohla jsem se dočkat pátku. Sice jsem si musela dávat před Edwardem neustále pozor na myšlenky, což nebylo zrovna lehké, protože vždy, když jsem ho viděla, jsem si vzpomněla na mojí pomstičku. Naštěstí se mi to podařilo vždycky nějak zakecat.

Konečně! Je pátek dopoledne. Jsem celkem zvědavá, co vymyslel Emmett. Ale přemýšlet nad tím budu moct, až po cestě v autě.

„Jedu do města. Asi mě ani nečekejte, protože nemám tušení, kdy se vrátím. Kdyby něco, tak mám mobil. Zatím se mějte!“ křikla jsem na ostatní v domě, během mojí cesty po schodech. U dveří mě zastavila Bella.

„Takhle ven nepůjdeš, že ne?“ podívala jsem se na sebe. Asi chápu, jak to myslí. Jít ven, kde je pod nulou jen v tílku asi není nejlepší nápad. Omluvně jsem se koukla na Bellu. Ta mi jako odpověď vrazila do ruky mikinu, čepici, šálu a rukavice. No to snad nemyslí vážně! Bude se muset i pro ni naplánovat pomsta, protože já nejsem Nessie!

Normálně bych se s Bellou klidně hádala, ale dneska to nejde. Už musím pro Emmetta.

„Já už musím, nebo mi zavřou všechny obchody. Vezmu si to na sebe až v autě. Tak zatím pa,“ řekla jsem a pádila ke svému autíčku.

Ještě než jsem stihla vyjet na hlavní silnici, oblékla jsem se do mikiny a kabátu. Zbytek jsem nechala až na ven, pokud si to někdy vezmu. Nejspíš mi nic jiného nezbude, protože by to potom Edward řekl Belle a bylo by zle. Zajímalo by mě, jestli bude Emm vypadat taky takhle vtipně. Je pravda, že to přijde vtipné asi jen nám upírům, ale co.

Zastavila jsem, ani nevím kde, protože to tu moc neznám, ale ulice byla plná značkových obchodů, takže jsem to dál neřešila. Už jsem chtěla zavolat Emmettovi, kde je, když mi začal zvonit mobil. My o vlku a vlk nám volá. Myslím, že kdyby zjistil, že jsem ho nazvala vlkem, asi by mě na místě zabil. Ale já nemůžu za to, že to přísloví je zrovna s vlkem.

„Ahoj Emme!“

„Ahoj Carolyn. Jsem rád, že jsi tady.“ Že jsem tady? On mě vidí? Jak o mně může vědět?

„Ty mě vidíš?“

„Když by ses otočila…“ Udělala jsem tak, jak řekl. Když jsem se otočila, uviděla jsem Emmetta v obchodě s pánským oblečením. Zamávala jsem mu a šla za ním.

„Ahoj. Jsem rád, že tě zase vidím,“ řekl a objal mě. Objetí jsem mu oplatila. Nedalo mi to a musela jsem zkontrolovat, co má na sobě. Pomalu jsem nevěřila svým očím, byl se mnou sladěn do barvy. No tak to je gól. Ale slušelo mu to. Než jsem se nadála, stáli jsme u auta.

„Tak pojedeme?“ zeptal se Emmett.

„A kam jako? Já myslela, že jsi chtěl něco koupit.“

„No chtěl, ale ne tady. Teď musíme koupit něco nám oběma a až potom zajedeme koupit věci pro Éďu s Bellou.“

„Fajn, sice to moc nechápu, ale když myslíš,“ pokrčila jsem rameny a otevřela auto.

„Nemyslím, ale vím.“ Potom mě odstrčil od dveří řidiče. „Prosím, prosím nech mě řídit.“ Cože? Nehráblo mu? Půjčit mu moje auto? Nikdy!

„Prosím. Slibuju, že ti s ním nic neudělám,“ udělal ty jeho psí oči a já, ač jsem si říkala, že Emmettovi nikdy svoje auto nepůjčím, mu podala klíčky a sedla si na místo spolujezdce. Vyjeli jsme, mně stále neznámo kam.

„Hele nechtěl bys mi konečně říct, kam to jedeme?“

„Fajn, fajn. Takže nejprve jedeme do nějakého slušného moderního obchodu. Tam koupíme něco na sebe, protože jdeme večer do nějakého dobrého klubu. Ráno koupíme Edovi ty svíčky a cosi kdosi. No a nakonec pojedeme domů. No domů. K Tanye. A tam připravíme naší pomstičku.“ Jak naší? Já myslela, že je jenom moje! No co se dá dělat.

„Tak fajn. Jenom jak to vyřešíme s Edwardem, aby nevěděl, že jsi tady taky?“

„Jsou tu dvě možnosti. Ta první je, že mě schováš k tobě pod štít. Ta se mi možná líbí víc. No a ta druhá je, že to Edovi normálně řekneme.“

„Myslím, že zkusíme tu první možnost. Říct to Edwardovi by byla hotová sebevražda.“ Při slově sebevražda jsme se oba začali smát.

Dojeli jsme k nějakému obchodu. Když jsme do něj vešli, málem mě omyli. Všude byly jen minisukýnky, tílka co spíše odkrývaly, než zakrývaly a další věci v podobném stylu. Já osobně jsem nebyla na ten extra odvážný styl. Odvážný mi nevadí, ale tohle bylo moc i na mě. A to nebylo všechno. Byli jste někdy nakupovat s Emmettem? Jestli ne, tak to ani nikdy nezkoušejte. Pokud si teda zrovna nepřejete vyjít z obchodu a mít na sobě jen dva kusy látky, které zakrývají jen to nejdůležitější. Někdy ani to ne.

Když mi Emm rval už asi třicátou minisukni s tílkem, nevydržela jsem to a musela zakročit.

„To už snad nemyslíš vážně! Proti nákupům nic nemám, ale tohle je moc. Navíc jdeme jen do jednoho klubu a na jeden večer!“

„Promiň, když já chtěl, abys vypadala dokonale. Teda ne, že bys tak nevypadala normálně, ale víš, jak to myslím, ne?“

„Jo, jo, chápu. Myslím, že vezmeme tamtu. Ta se mi asi nejvíc líbila.“

Když jsme vyšli z obchodu, bylo už odpoledne. Zašli jsme do parku a povídali si o všem, co nás jen napadlo. Okolo půl osmé jsme se vydali do toho Emmettova proslulého klubu. Nepatřil mezi ty nejlepší, ale také nebyl jeden z nejhorších. Tančit za přítomnosti Emmetta nebo dokonce s ním, byla neskutečná legrace. Z klubu jsme odcházeli jako poslední. Nejprve jsme zvažovali cestu k Tanye, ale nakonec jsme se rozhodli pro krátký lov. Ani jeden z nás to nijak nutně nepotřeboval, takže nám to krásně vyšlo do otevření obchodů. Edwardovi jsme koupili nějaké vonné svíčky a růže. Myslím, že jsem konečně přišla na to, co se chystá udělat jako překvapení pro Bellu. A to znamená, že provedeme pomstu a raději s Emmettem vypadneme. Po cestě domů nám volala Alice, že už Edwardovi řekla o Emmettovi. Další kus skládanky je položen a teď stačí jen přesvědčit Bellu, protože kdybych ji nutila, asi by to nedopadlo nejlíp. Emmett se opět rozhodl řídit. Výjimečně jsem mu to dovolila, znovu, já se snad nikdy nepoučím!

Jakmile jsme zastavili před domem, vyběhla jsem a běžela zkontrolovat, jestli je Edward doma.

„Edwarde? Jsi tady?“ Nikdo se neozýval, takže tu asi není.

„Edward tu není, říkal, že jede do města. Prý potřebuje kromě toho, co jste mu koupili, ještě něco.“ No, neříkala jsem to? Dobře, říkala to Alice, ale to nevadí.

„Ehm, díky Eleazare. Jenom ještě maličkost.“

„Povídej. Co potřebuješ?“

„No já nic. Já jen, že máš špatně zapnuté knoflíčky u košile.“ Raději jsem odběhla do pokoje za Bellou. Přeci jen nebudu riskovat. Naštěstí jsem Bellu našla brzo. Seděla na posteli a měla šátek přes oči? Jo, měla šátek přes oči a všude po pokoji byly rozestavěné svíčky. Asi to překvapení myslí Ed smrtelně vážně. Ale když má svíčky, proč chtěl další?

„Ahol Bells,“ pozdravila jsem ji. Natočila hlavu mým směrem, ale šátek nechala na očích.

„Ahoj Carol. Co potřebuješ? Nemám sice moc času, ale ráda ti pomůžu. Ed má něco přichystaného nebo co.“ Tak tohle bude vtipný.

„No já bych potřebovala tvojí pomoc. Tak trochu… no možná víc,“ vymačkávala jsem ze sebe kloudnou odpověď, ale jak je vidět, tak se mi to moc nepovedlo.

„No tak už to řekni.“

„Dobře. Potřebovala bych tě schovat ke mně pod štít a to i s Emmettem a mnou. Má to být taková menší pomsta Edwardovi. Za co, to se ani neptej. Prosím, pojď do toho. Bude legrace a ten Edův výraz bude stát za to. Prosím.“ Nakonec mi nezbývalo nic jiného než použít psí oči. Bella naklonila hlavu na stranu a já věděla, že už mám vyhráno.

„No tak fajn. Ale na mě to nebude.“

„Díky, díky moc. Emmette můžeš!“ Jakmile jsem to řekla, tak se do pokoje jako velká voda přiřítil Emm. Chvíli jsme si ještě povídali. Když se začalo stmívat, zaštítila jsem nás a čekali jsme než přijede Ed..

Slyšeli jsme přijíždět auto.

„Bello, lásko. Kde jsi?“ Tak ten je teda pořádně natěšen. Ale jenom kvůli tomu si nenechám zkazit zábavu. Když přišel do pokoje, nejprve se zmateně rozhlížel a nejspíš hledal Bellu. Po nějaké chvíli začal Bellu hledat ve skříních a kufrech. To už jsme nikdo nevydržel a začali jsme se smát.

„Bello?“ zeptal se s náznakem strachu v hlase Ed. Z ničeho nic se zastavil. O-ou teď je zle, určitě si všiml mojí a Emmovi vůně.

„Carol a Emmette!“ zařval na celý dům.

„Okamžitě mi vraťte Bellu! Nikdo jiný to být nemohl. A věřím, že díky Carol jste i někde tady!“ Stále nepřestával křičet. Měli jste ho vidět. Pobíhal po pokoji, ústa měl stažené v rovné lince. Oči měl úplně černé a propaloval jimi každý kout pokoje. Myslím, že by teď mohl překonat i Rose, když se zlobí. Edward teď vypadal mnohem hrozivěji než Rosaliina bohyně pomsty. Věděla jsem, že by nám nikdy nic neudělal, ale i tak vypadal děsivě.

„Nestačilo by to? Myslím, že jste ho pozlobili dost. Taky bych chtěla z toho večera něco mít,“ ozvala se Bella. Měla pravdu.

„Tak fajn. Na tři stáhnu štít. A Emme, až řeknu tři, tak budeme prchat co nejdál od Eda. Asi bych brala les.“

„Souhlasím,“ přitakal Emm.

„Raz, dva tři…“ stáhla jsem štít. Já a Emmett jsme vystřelili z okna jako dvě mířené střely. Jak to nakonec vyřešila Bella s Edem, to netuším, protože jsem se smíchem běžela do lesa s Emmettem v patách.

Pro jistotu jsme se vrátili až k ránu. Edward s Bellou chtějí vyjet až zítra ráno, ale po tom, jak vypadal Ed, jsme se shodli, že odjedeme už dnes. Vešli jsme co nejtišeji do domu. Rozloučili jsme se s Eleazarem a ostatními. Vyjeli jsme naštěstí dřív, než si nás Edward stihl všimnout.

***

Když jsme se vrátili zpět do Seattlu, museli jsme všem vyprávět, co se stalo. Po zbytek víkendu se se mnou a Emmettem Ed nebavil. Alice říkala, že čeká, až se mu omluvíme my. Upřímně, v plánu jsem to neměla, ale i tak jsem se mu omluvila.

V pondělí ráno mi po cestě do školy Alice sdělila, že se jí Erik ptal, kde jsem. No to potěš! Stačí mi myšlenka na něj a mám co dělat. Naštěstí nebylo nic tak horkého, jak se zdálo. Sice bylo na Erikovi vidět, že čas od času po mně pokukuje, ale jinak se neprojevoval. Nevím, jak se mu to povedlo, ale začínala jsem ho mít i ráda.

Edward přišel s teorií, že by to mohlo být podobné jako s ním a Bellou. Na jednu stranu jsem si to přála, ale na druhou to bylo nepřípustné. Co kdybych mu ublížila? V něčem měl Ed pravdu. Opravdu jsem ho začínala mít ráda víc, než bych měla.

Ve čtvrtek jsem s ním měla hodinu zeměpisu. To byla jediná hodina, kterou se mnou neměl ani Jazz ani Alice. K mojí smůle, nebo štěstí, se mnou sedí Erik v lavici. Po celovečerní psychické přípravě se to nějak zvládlo. Začali jsme se spolu bavit. Já se mu omluvila, protože se mi to zdálo potřeba. Odpoledne jsme se byli projít v lese a skoro pořád jsme si povídali.

Když jsem přišla domů, chtěli všichni všechno vědět. Povídali jsme si skoro celou noc. Moc se mi nechtělo vykládat jim, co k němu cítím, ale to by s námi nesměl být Jazz. A asi ho nenapadlo nic lepšího než myslet na to, že s největší pravděpodobností Erika miluji. Takže se to nakonec dozvěděli všichni. Většina z nich byla ráda, krom Emmetta. Nakonec se mi podařilo z něj vypáčit, že pokud jsem se zamilovala do Erika, tak s ním budu trávit všechen čas a my pak nebudeme moct blbnout. Slíbila jsem mu, že to na věci nic nemění a že my budeme blbnout pořád.

K ránu jsem si byla zalovit. Cestou jsem se stavila k Erikovu domu. Jen jsem tam tak stála a poslouchala, co se děje uvnitř. Všichni spali. Nakonec mě přeci jen přemohla žízeň a rozeběhla se do lesa.

4.kapitola - 5. kapitola 2/2

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 5. kapitola 1/2: