Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 4. kapitola

22.11.2010 (13:15) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 997×

Čtvrtá kapitola: Překvapení

Začal mi zvonit budík. Neochotně jsem se převalila na posteli a pokoušela se ho rukou strefit. Když se mi to dlouhou chvíli nedařilo, rozhodla jsem se otevřít oči a začít konečně vnímat přítomnost. Konečně se mi povedlo budík vypnout. Podívala jsem se na hodiny a zděsila se. Měla jsem jen hodinu na přípravu do školy!

Co nejrychleji jsem se vyhrabala z postele. U dveří jsem z věšáku sebrala saténový župan a běžela po schodech dolů. Chtěla jsem se s Alicí domluvit na oblečení.

Vběhla jsem do obýváku a všichni se začali smát. Dokonce se smáli i Esme a Carlisle, celkem mě to překvapilo. Normálně jsou takoví vážní a dnes tohle? Ne, že by to bylo na škodu, líbí se mi, když se usmívají, ale je to zvláštní.  Nechápavě jsem se po všech podívala a nakonec jsem zkontrolovala i sebe, jestli mi náhodou nekouká noční košilka. Na sobě jsem nic nenašla.

„Může mi konečně někdo říct, co je tady tak děsně vtipného?“ zeptala jsem se poněkud podrážděněji, protože se nepřestávali smát. Nakonec jediný, kdo se ozval, byl Emmett. Do toho bych to skutečně nikdy neřekla. Běžně míval záchvaty smíchu tak na půl dne a dneska se mu podařilo na mě i promluvit? Raději jsem přestala řešit, co je dneska se všemi a poslouchala vysvětlení jejich záchvatu.

„No…víš, jedná se o to, že svítí slunce. A to znamená, že nejdeme do školy. Ale to bys už přece měla vědět, ne? A navíc to včera říkala Alice.“ Jen co to dořekl, začal se opět smát.

Koukla jsem se z okna a až teď zjistila, že je opravdu pěkně. Na nebi nebyl ani mráček. Jak jsem mohla být tak nevšímavá, že jsem si ani neuvědomila sluneční paprsky, zářící skrz prosklenou stěnu u mě v pokoji? No co, každému se přece někdy stane, že se nad něčím zamyslí a potom moc nevnímá.

Naoko uraženě jsem se otočila a chtěla odejít nahoru. Z ničeho nic si však přede mě stoupl Edward a vypadal docela, jak to nazvat, zajímavě naštvaně. Jo, asi tak bych to nazvala. Nejprve jsem ho chtěla obejít, ale jakmile jsem se pohnula, udělal Ed stejný krok jako já. Opravdu se mi po tom trapném ranním vystoupení, nechtělo hrát nějakou hru. Věřím, že by se u toho všichni bavili a nejspíš i já, ale zrovna teď jsem se chtěla dostat co nejrychleji do pokoje. Těšila jsem se, až si otevřu deníček a zapíšu do něj tohle „povedené“ ráno. Až budu upravená a vyrazíme na lov, až budeme moct s kluky zase pořádat závody na čtyřkolkách, nebo třeba vyrazit s holkami na nákupy. Bylo toho tolik, co jsem chtěla dělat. A přesto se mi zdálo, že mám na vše jen málo času. Myslím, že budu první upír nespokojený s nedostatkem času. Jak zábavně tahle představa zní.

Po chvíli uvažování, co bych mohla udělat, mě napadla spásná myšlenka. Proč nezkusit můj štít v praxi? Nic záporného mě nenapadlo, a tak jsem se rozhodla uskutečnit svůj plán. Byla jsem ráda, že jediný, kdo ví o mých nočních výpravách, je Emmett. Nebo doufám, že to ví jen Emm.

Usmála jsem se a mrkla na Edwarda. Ten na chvíli zpozorněl, asi čekal, co udělám dál. Byla jsem ráda, že moje snažení nepřišlo na zmar. Štít jsem okolo sebe roztáhla docela rychle, takže nikdo nebyl schopen skoro nic zaregistrovat. Rozešla jsem se, až když jsem si byla stoprocentně jistá, že se mi to povede.

Šla jsem směrem k Edwardovi, a čím víc jsem se přibližovala, tím víc se mi na tváři objevoval vítězný úsměv. Nakonec jsem jím prošla, jako by tam vůbec nebyl. Na schodech jsem se ještě otočila a začala stahovat štít. Se stálým úsměvem jsem se na všechny podívala.

„Když mě omluvíte, šla bych se převléct,“ mrkla jsem na ně a nakonec se ještě otočila na Edwarda, který na mě koukal, jako by mě viděl poprvé. „Promiň, nerada jsem ti zkazila zábavu, ale jsem stále v pyžamu.“ Otočila jsem se a běžela do pokoje.

Jen co jsem za sebou zavřela dveře, skočila jsem do postele a začala se smát. Byla jsem hrozně šťastná, že se mi to povedlo. Ano, je mi jich trochu líto. Ale neměli si ze mě udělat legraci. Asi se jim za to stejně budu muset nejspíš omluvit. Už pro moje svědomí.

Jen co jsem se trochu uklidnila, odběhla jsem do koupelny a osprchovala se. Když jsem vyšla, už na mě v pokoji čekala Alice.

„Tak už se nezlob. Já to tak nemyslela. A hlavně vtipnost tomu všemu jsi dodala ty.“

„Já? A jak asi?“ nechápavě jsem se na ni podívala.

„Víš, těsně před tím, než jsi začala sbíhat po schodech, jsem jim dořekla vizi, která byla právě o tomhle ránu.“ Konečně mi to došlo. Strašně mi to připomnělo odpoledne před třemi dny, kdy mi Alice vyprávěla, co budou kluci dělat. Její vize byla o tom, že se pohádají a skončí to „bojem“. Jen co mi to dořekla, byl nahoře slyšet křik. S Alicí jsme se uculovaly, a jakmile se kluci během praní začali kutálet ze schodů, vyprskly jsme smíchy.

Jakmile mi to došlo, začala jsem se smát. Nebyl důvod na ně být naštvaná.

„Odpuštěno. Už chápu. Asi mě to mělo napadnout.“

„Dobře,“ kývla Alice.  „Ale teď ti musíme vybrat něco na sebe. A potom jsou naplánované nákupy. Odpoledne půjdeme hrát baseball a večer na lov. Zítra by nemělo být pěkně, takže se půjde normálně do školy. A po škole se to tu bude muset připravit na naši první školní párty!“ Alicino nadšení se přeneslo i na mě. Program byl skvěle naplánován a já nemohla nic než souhlasit.

V šatníku jsme strávily asi hodinu. Alice se snažila mi něco vybrat, ale mně se na tom většinou něco nezdálo. Jednou to byla barva trika, potom to byly džíny, někdy boty a jindy zase sukně. Nevím, co mě to napadlo, vzdorovat Alice, taková osudová chyba. I když osudová jak pro koho. Mně nakupování s Alice nevadí. Nakonec se na mě Alice naštvala, hodila po mně černé punčocháče a k nim černo-bíle proužkované šaty do poloviny stehen. Boty mi vybrala černé lodičky, kupodivu, na nízkém podpatku.

„Tak a konečně můžeme jet nakupovat. Podle toho, jak jsi nebyla schopna si dneska na sebe cokoliv vybrat, je to i potřeba. Možná bychom mohly zajet na nákupy do…“ na chvíli se zamyslela a nakonec svůj návrh zavrhla. „Ne, to není moc dobrý nápad, pojedeme jenom tady do obchodu.“ Ani jsem nečekala na to, až řekne, že můžeme jít a vyběhla jsem z pokoje. Seběhla jsem schody a cestou málem srazila Carlislea, který nesl další kupu nových knih do pracovny. Omluvně jsem se na něj pod schody podívala, naštěstí se jen usmál a pokračoval dál. Jako řízená střela jsem proběhla obývákem. Jen s krátkým „ahoj, jedu s Alice na nákup,“ jsem se rozloučila s kluky, co se dívali na nějaký baseballový zápas. V kuchyni jsem dala Esme pusu na tvář, popadla klíčky od auta a seběhla dolů do garáže. Sedla jsem si do svého autíčka a čekala na holky, až se sem dostanou. Alice pravděpodobně počítala s tím, že pojedeme mým autem, a tak nade mnou jen zakroutila hlavou. Už si chtěla sednout vedle mě, ale Rose byla rychlejší. Začaly jsme se smát, protože jsme obě věděly, jak Alice nesnáší jezdit vzadu.

Když jsme dojely do podzemních garáží, vystoupily jsme a už nás Alice táhla do prvního patra obchodního domu.

„No tak, hněte se. Nejprve mě málem zabijete, jak běžíte do auta a teď jdete normálně, jako by se nechumelilo,“ rozčilovala se Alice nad předstíráním lidské chůze. Myslím, že kdyby s námi byl Emmett, určitě by řekl něco jako „ale vždyť se nechumelí, na to je času dost“. A při této představě jsem se začala smát. Holky nechápavě koukaly, ale v momentě kdy se mi jim to podařilo vysvětlit, začaly se smát se mnou.

V obchodě jsem si koupila nějaká trička, kalhoty, šaty a kvůli Alice i sukně, samozřejmě vše bylo z nejnovější kolekce. Potom jsem holkám pomáhala vybírat jejich věci.

„Co myslíš, Carol?“ zeptala se mě Rose. Měla na sobě minišaty červené barvy na ramínka. Vypadala nádherně, i když kdy Rose nebo kdokoliv od Cullenů nevypadal nádherně, že?

„Vypadáš dokonale. Už jen stačí vybrat boty. Ne, že by se k tomu tyhle černé lodičky nehodily, ale chtělo by to něco lepšího,“ řekla jsem a Rose se jen usmála, vrátila do kabinky a nakonec z ní vyšla s šaty v ruce. Podala je prodavačce, ale než stihla cokoli dalšího říct, volala na nás Alice.

„No tak, holky, kde jste? Potřebuju nutně poradit. Vůbec netuším, co je lepší! A je to strašně deprimující, protože se mi to moc často nestává!“ Když jsme došly ke kabince, před kterou stála Alice s jedněmi šaty na sobě a druhými v ruce, vypadala jako by se nás chystala zabít.

„No to byla doba! Málem jsem tady zestárla!“ zlobila se na nás. Potom zvedla šaty a držela v ruce, dala je do vzduchu, abychom je viděly tak, jako by je měla na sobě. Chvíli jsem je pozorovala, ale oboje šaty mi přišly naprosto identické. Jediné, v čem se lišily, byla barva. Ty, co měla na sobě, byly tmavě modré a ty, co držela v ruce, byly bílé. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„Alice, s čím chceš poradit, když jsou ty šaty naprosto stejné? Teda až na barvu.“ Rose se na mě podívala, jako bych řekla něco, za co by se měla vraždit, ale nic říct nestihla. Alice mě probodávala pohledem a začala mi dávat kázání.

„Jak vůbec můžeš něco takového říct? Nejsou stejné, copak nevidíš ten rozdíl? Oboje jsou moc hezké, ale jak mám vědět, které jsou lepší, když ty mi řekneš tohle? Já mám ráda obě barvy, ale prostě teď nevím. Jasper má radši bílou, ale mně se možná trochu víc líbí ty modré. No řekni sama, která barva mi víc sluší?“ potom hodila stejně vražedný pohled na Rose, co se celou dobu Alicina kázání neskutečně bavila. „A ty! Ty se tady nesměj. Jsi tu stejně jako Carol. A místo toho, abys mi poradila, se tady bavíš!“

„No Alice, a když se nemůžeš rozhodnout, tak proč nevezmeš oboje? Myslím, že jsou oboje šaty hrozně pěkné a moc ti sluší.“ Opět se na mě upřela pozornost a já si začínala říkat, že byla hloupost jim tohle sdělit. Rose po mě hodila děkovný pohled a Alice přemýšlela.

„Hmm, myslím, že to by šlo. Jo to je dobrý nápad. Tak beru oboje.“ Zase zalezla do kabinky. Hodila nám šaty a my se rozešly k pokladně. Ještě než jsme tam stihly položit šaty, Alice už netrpělivě stála s námi. Podaly jsme pokladní, doufám, poslední dva kusy oblečení, co jsme dnes v tomhle obchodě koupily. Na pokladní bylo vidět, že jestli odsud brzo neodejdeme, tak se z nás zblázní. Jakmile řekla cenu, bez váhání jsem jí pohotově podala kreditku a zaplatila. Každá z nás měla asi osm tašek, a proto jsme se rozhodly dát je do auta a potom se vrátit pro zbylé věci.

„Tak a teď musíme jít koupit světýlka, stužky, svíčky, lampiony, kelímky a plastové talířky. A to by mělo být vše. Možná ještě květiny, i když ty koupíme raději až zítra těsně před začátkem večírku, co vy na to?“ Celkem mě překvapilo, že se teď nákupů ujala Rose, ale proč ne? Jen jsme kývly a už stály před obchodem s dekoracemi.

„Tak fajn, já si beru na starosti svíčky a lampiony,“ volala jsem na holky už za běhu do obchodu. Strašně ráda vybírám různé doplňky a zrovna od těchto věcí je vždy na výběr spoustu.

Jak se holky vzpamatovávaly z počátečního šoku, nevím, ale já si to užívala. Sešly jsme se nakonec až dole u auta. Naskládaly jsme věci do kufru a vyjely. Doma jsme všechny věci vyložily a šly se převléci na odpolední baseball.

Tentokrát jsme jen běželi, nemělo moc cenu sebou brát Emmettův Jeep. Když jsme doběhli na mýtinu, kde běžně hrajeme, označili jsme hrací pole. Rozdělili jsme se na dvě družstva, Jasper a Emmett byli kapitáni. S Jasperem byla Rose, protože mu Alice ukradl Emm, Edward a Carlisle. Ostatní, tedy i já, jsme byli s Emmettem. Esme řekla, že bude rozhodčí a tak jsme nemuseli řešit, kdo bude na střídačce. Jakmile jsme se rozdělili, začala bouřka a my mohli začít hrát. Naše družstvo prohrálo. Podle mě je to tím, že si Emmett chytře vybral tým sestavený jen z holek. Ale co se dá dělat. Příště jim to oplatíme!

Vrátili jsme se domů, uklidili věci na baseball. Doběhla jsem se převléknout do starých džínů a trička, aby mi toho nebylo líto, když to náhodou na lovu zničím. Je pravda, že jsem si tím vysloužila pár nenávistných pohledů od Alice, ale myslím, že je to lepší teď než potom. Neměla jsem moc velký hlad, a tak mi stačily jen dvě srnky. Nechtělo se mi na ostatní čekat na jednom místě a tak jsem se rozhodla, že se půjdu proběhnout. Když jsem se vrátila na místo srazu, ostatní tam už čekali. Doběhli jsme domů až k ránu, takže jsem byla ráda, že jsem se vůbec stihla připravit. I když jsem upír, přípravy do školy, úpravy a výběr oblečení mně vždy zabraly hrozně moc času.

Vzala jsem si na sebe černé džíny a bílé triko s potiskem. V koupelně jsem si stáhla vlasy do culíku a trochu upravila obličej. Do tašky jsem naházela učebnice a sešity, jako vždy jsem vyběhla z pokoje jako řízená, nebo by bylo výstižnější říct neřízená, střela. Po cestě do garáže jsem se rozloučila s Carlislem a Esme. Nasedla jsem k Alice do auta a mohli jsme vyjet.

„Dneska po škole ti dám pozvánky na večírek a ty ji dáš každému, kdo okolo tebe projde, ano?“ ptala se mě Alice. Moc se mi do toho nechtělo, ale když jí to udělá radost, tak proč ne.

„Dobře. A budou tam jen lidi od nás nebo mají stejný úkol i ostatní?“ musela jsem se zeptat. Přeci jenom udělat večírek se středoškoláky a vysokoškoláky mi nepřijde zrovna jako nejlepší nápad.

„Ne, ještě to tak. Víš, jak by to dopadlo? Ani se neptej, dopadlo by to katastrofálně. Myslím, že by byl úspěch, kdyby po tom náš dům vůbec stál. Takže ne, budou tam jen lidi od nás.“ Bylo vidět, jak Alice zavzpomínala. Že by už někdy uspořádala večírek, který by takhle dopadl? Budu se jí na to muset někdy zeptat. Nebyla sama, kdo se začal smát. Jasper to nevydržel a smál se celou cestu.

Ve škole vše probíhalo v pohodě. Jako vždy jsme si převážně všímali jen sebe. Byla jsem šťastná, když zazvonilo na konec hodiny, strašně jsem se těšila domů. Byla to tu vážně nuda. K mé smůle mě před školou odchytla Alice a vrazila mi do rukou pozvánky. Stála jsem s Jasperem u vchodu a rozdávala pozvánky. Na některých spolužácích bylo vidět nadšení, jiní se tvářili, jako bychom se zbláznili. Asi po půl hodině už z budovy nikdo nevycházel a my mohli v klidu jet domů. Už jsem se těšila, jak večer proběhne v klidu, ale trochu jsem se mýlila. Dobře, byla jsem trochu hodně vedle. Hned jak jsme dojeli domů, začala nás všechny Alice úkolovat.

„Tak fajn, můžeme začít. Všichni okamžitě do obýváku!“ zavolala na celý dům Alice. Všichni jsme se tam hned sešli, protože nikdo nechtěl přijít s Alice do sporu.

„No, takhle by to mělo vypadat vždycky, když vyhlásím nákupy.“ Sice to řekla velmi potichu, ale já a Jazz jsme ji stejně slyšeli.

„Dobře, tak konec otálení a začneme. Emmette, ty a Edward si vezmete na starosti rozvěšení světýlek po stromech na příjezdové cestě. Esme a Bella se postarají o jídlo. Carlisle s Japerem připraví na terase stoly a potom víte jak dál, vždyť to děláte každý rok, ne?“ Oba jen sborově kývli hlavou a zmizeli udělat svojí práci stejně jako ostatní.

„Rose, ty rozvěsíš venku lampiony a postaráš se o stužky, ano?“ Rose jen kývla a byla pryč.

„A teď jsme tu zbyly jen my dvě. Carol, ty se postaráš o svíčky, dej je po celém domě venku, na terasu a možná i na schody před domem. Až to budeš mít hotové, tak je prosím zapal. A nakonec mi můžeš jít pomoct s květinami. Budu pro ně muset teď zajet, ale až se vrátím, myslím, že už budeš mít vše hotové.“

„Jasný, na mě se můžeš spolehnout.“ Alice se rozzářila a jen s krátkým „ahoj“ vyletěla z domu.

„Fajn, takže svíčky. Ještě, že jsem jich vzala trochu víc. Bude se to hodit.“ Zhluboka jsem se nadechla a vydala se pro tři taška plné vonných svíček. Nejprve jsem je poskládala na stěnu s poličkami vedle schodů, potom na stolky v obýváku, pak kuchyň, chodba, vchod, terasa a… a myslím, že toho víc Alice nechtěla. Jo, ještě je chtěla zapálit. Vyběhla jsem do pokoje a začala hledat zapalovač. Nikde nebyl, a tak jsem seběhla do obýváku a v šuplíku konečně jeden našla. Začala jsem svíčkami na terase, potom před vchodem, obývák, kuchyň a nakonec schodiště. Byla jsem na sebe pyšná, opravdu se mi to povedlo udělat dost dobře. To už jsem slyšela na příjezdové cestě auto. Vyběhla jsem ven a pomáhala Alice s květinami. Nakoupila jich opravdu hrozně moc, ale dokonale se jí je povedlo sladit s vůní svíček. Koupila růže, ve kterých byly zapleteny kousky pomerančové kůry.

Venku se začínalo stmívat a já se nemohla dočkat. Vyběhla jsem s Alice za zády do pokoje. Oblékla jsem si šaty, co jsme koupily před začátkem školy a Alice mě namalovala. Potom jsme šly k ní do pokoje, kde už netrpělivě čekala Esme s Rose. Alice nejprve oblékla šaty Esme, potom ji šla jemně namalovat. Jen co s Esme skončila, začala se věnovat Rose. Také ji oblékla do šatů, co si tehdy vybrala. Rose se nebála namalovat vyzývavěji a navíc k ní to sedělo. Nakonec si i Alice vzala šaty a my mohly sejít dolů. Dole stála ještě neoblečená Bella a povídala si s Edwardem. Myslím, že z toho bude mít průšvih. Alice nerada někoho obléká na poslední chvíli a to vím i já a žiju tady kratší dobu než ona.

Edward zavrčel a já se otočila za příčinou jeho nálady. Kdo jiný než Alice to mohl být. Táhla Bellu nahoru, aby ji také oblékla.

„Carol, můžeš na chvilku?“ zavolal na mě z kuchyně Carlisle. Ihned jsem za ním přišla, ukázal, abych se posadila. Trochu jsem nechápala proč, ale když to chce. Jen co jsem si sedla, udělal totéž, ale na druhou stranu stolu.

„Víš, myslím, že teď už se asi nerozhodneš nás opustit a vydat se svojí vlastní cestou, a tak bych tě chtěl oficiálně, po Cullenovsku, přivítat do rodiny.“ Cože? Oni si vážně mysleli, že bych chtěla odejít? Neva, aspoň si to už nemyslí a já jsem oficiálně v jejich rodu. Z ničeho nic Carlisle vstal. Bylo mi blbé zůstat sedět, tak jsem si taky stoupla. Přišel ke mně a podal mi podlouhlou krabičku. Váhavě jsem ji otevřela a nemohla uvěřit svým očím. Já dostala taky odznak Cullenovic rodu na řetízku! Nebyl sice tak velký a nápadný jako ten Rosaliin, ale i tak byl dokonalý.

„Ukaž, zapnu ti ho,“ řekl Carlisel a opatrně mi ho připnul na krk.

„Děkuju moc.“ Byla jsem štěstím bez sebe a tak jsem ho objala.

„Nemáš vůbec za co, jsem moc rád, že se ti líbí.“

Když jsme došli do obýváku, byly slyšet přijíždějící auta. Na Edwardovi bylo vidět, že je dost nervózní, když vedle sebe nemá Bellu. Nakonec se i ta dostavila. Jakmile ji Edward uviděl v šatech, co si posledně vybrala, spadla mu brada. Bella se nejistě na všechny usmála a šla se přidat k našemu uvítacímu výboru. Ještě než stihl kdokoliv ze spolužáků zaklepat, přiběhla jim otevřít Alice.

„Ahoj, jsem moc ráda, že jste dorazili.“ Přes veškeré nadšení je skoro dotáhla do obýváku k nám. Byli to tři kluci a dvě holky. Nejistě se okolo sebe rozhlíželi.

„Tak tohle je Emmett, Rosalie, Bella, Edward, Esme a Carlisle. Carolyn a Jasper znáte ze školy,“ během vyjmenovávání ukazovala Alice postupně na každého.

„Dobrý večer,“ řekli všichni spolužáci sborově.

„No a tohle je Cody, Kristian, Maddison, Pearl a Rita.“

Postupem času se sem dostávali další a další hosté. Alice vzdala představování asi po páté skupince a bavila se s ostatními. Hudba se rozléhala po celém domě a venku také. Snažila jsem se bavit se spolužáky, nebylo to zas tak složité. Dokonce se se mnou i bavili. Opravdu jsem si to moc užívala. S holkami jsme probíraly kluky, nákupy, nejnovější trendy, hudbu a vůbec všechno, co se dá. Čas od času jsem si s nějakým tím klukem zatancovala, aby se neřeklo. Musela jsem uznat, že většina spolužáků byla opravdu super.

Nakonec jsem se rozhodla jít pro jistotu ven na terasu, začínalo být v domě trochu moc lidí. Když jsem vyšla ven, jemně pofukoval vítr. Šla jsem směrem k lesu, když se za mnou ozvalo: „Ahoj, nešla by sis zatančit?“ otočila jsem se, ale to jsem neměla dělat. Za mnou stál snad ten nejhezčí kluk, kterého jsem kdy viděla. Bylo zvláštní, že jsem si ho ze školy nepamatovala. Ani jsem si nevšimla, že se vítr otočil a fouká mi teď jeho vůni přímo ke mně. Nadechla jsem se s tím, že mu odpovím, ale jeho vůně mě praštila do nosu, byla neuvěřitelná. Voněl tak nádherně. Věděla jsem, že mu nesmím ublížit, ale bylo to tak složité. Jedna polovina, ta co zůstala po mém lidském já, na mě křičela: ne, nech ho být. Nesmíš mu ublížit! Je tady moc lidí. A navíc je pěkný, uznej, že se ti líbí. A copak chceš zkazit vše, co jsi do teď budovala? Ale druhá polovina, a to sice ta upíří, na mě křičela ještě víc než ta lidská. Jen si dej. Jenom ochutnáš a necháš ho být. Kdy dostaneš takovouhle příležitost?

Už jsem cítila, jak upíří polovina vyhrává a udělala jsem k němu nepatrný krok. Vtom mě chytly dvě paže. Natočila jsem hlavu a uviděla Edwarda. Byla jsem neskutečně šťastná, že mě zastavil. Najednou se na mojí druhé straně objevil Emmett a také mě chytl. Oba mě podpírali.

„Omluv, prosím Carolyn. Není jí dobře. Odvedeme ji domů,“ promluvil k tomu klukovi Edward. Potom se ke mně nahnul Emmett.

„Teď nedýchej, ano? A udělej aspoň něco, co by bylo podobné tomu, že ti není dobře.“ Měl pravdu. Přestala jsem dýchat a zavěsila se mezi paže kluků. Snažila jsem se předstírat, že mi není moc dobře. Odvedli mě do pokoje. Posadila jsem se na postel, přitáhla si kolena k obličeji a začala vzlykat. Bylo mi strašně. Jak jsem se mohla přestat ovládat? Jak je vůbec možné, že voněl mnohem lépe než ostatní lidé? Jak jsem mohla být tak slabá a neodolat?

Otázky z mého svědomí se na mě hrnuly ze všech stran. Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla, ale okolí jsem začala vnímat teprve, když se začala bavit Alice s Edwardem. Koukla jsem na ně. V pokoji byli všichni. Že jsem začala vnímat okolí, si jako první všiml Carlisle. Přišel ke mně, sedl si na postel a objal mě. Položila jsem mu hlavu na rameno a snažila se začít trochu racionálně uvažovat.

„Já… já… strašně se omlouvám.“ Vůbec jsem nevěděla, co říct. Určitě mě teď nesnáší a ztratila jsem u něj důvěru. Jak jsem to vůbec mohla dopustit?

„Není, za co se omlouvat.“ Tak a je to tady. Teď mě vyhodí.

„Nikdo tě vyhazovat nebude,“ řekl s klidem v hlase Edward. Carlisle se na něj otočil.

„Nic, jen si myslela, že ji za to vyhodíme.“

„Ale to bych přeci nikdy neudělal. Navíc ty jsi nikoho nezabila.“

„Ale mohla jsem, kdyby mě Edward nezastavil…“ nechala jsem větu vyznít do prázdna.

S celou rodinou jsme se nakonec shodli, že bych možná mohla zajet na týden na návštěvu do Denali. Pro jistotu se mnou jel Edward a ten by nejel bez Belly. Takže jsme nakonec jeli všichni tři. Upřímně bylo fajn, na chvíli si odpočinout a zapomenout na to, co se stalo. Edward měl teorii, že je to se mnou stejné, jako kdysi s ním, ale mě se to moc nezdálo. Nebo spíš jsem si to nechtěla připustit.

3. kapitola - 5. kapitola 1/2

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 4. kapitola: