Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 12. kapitola

12.04.2011 (08:15) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1211×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

12. kapitola

Esme vzlykala Carlisleovi na rameni. Kdyby Emmett nepodpíral Rose, asi by už byla na zemi, protože neměla sílu se dívat, jak její sestra dobrovolně odchází s nimi. Bella objímala Nessie, která jí plakala na rameni, protože si Carol za tu krátkou chvilku, co se znaly, celkem oblíbila.

„Však my něco vymyslíme!“ pronesl rozhodně Emmett. „A já už vím asi i co!“

„Myslíš, že s tím bude souhlasit?“ ptal se podezřívavě Edward. Jasně, že s tím bude souhlasit. Alice říkala, že to co udělal, vůbec nebylo tak, jak to vypadalo, poslal jsem Edwardovi v myšlenkách.

„No když myslíš,“ pronesl ledabyle.

„Vím,“ řekl jsem sebejistě.

„Emme? Co se to tady děje?“ ptala se mě zmateně Rose.

„Nic, lásko. Jen jsem dostal super nápad. Víte všichni, jak to bylo doopravdy mezi Erikem a Tracy?“

„Emmette? Nespadl jsi posledně z toho medvěda trochu víc na hlavu než obvykle?“ ptala se mě starostlivě Rose a začala mě obcházet.

„Rose, jsem v pohodě. Zeptej se Alice, jak to tenkrát skutečně bylo,“ pobídl jsem jí. Zmateně se na mě koukla a potom sklouzla pohledem na Alice a Edwarda.

„Je tu snad něco, co bych měla vědět, ale nevím to?“ ptala se a v očích byly vidět blesky, které byly připravené zasáhnout každého, kdo jí neřekl pravdu a věděl o ní.

„Vy jste jí to neřekli, co?“ zeptal jsem se a odpovědí mi bylo dvojí kroucení hlavou. No bezva! Pak že jsem tu já ten neopatrný a nezodpovědný!, nadával jsem.

„Ok!,“ otočil jsem se na svoji milovanou polovičku. „Ne všechno o Erikovi a Tracy byla pravda. Ve skutečnosti mezi nimi vůbec nic nebylo. Alice se to pokoušela říct Carol už dřív, ale po několikátém zamítnutí to vzdala. A když viděla, jak jsi jen s ní, bylo jí hned jasné, že bys jí asi moc nevnímala. Takže jsme se shodli, že to zatím necháme tak, jak to je.“

„Jste normální?! Vy jste se asi úplně zbláznili, že jo? Emmette, řekni, že je to jen hloupý vtip!“ rozčilovala se a já se začínal trochu bát, o co mě bude chtít ochudit tentokrát. Nedávno to byly želvy ninja, potom to byl můj Jeep, ale to, co jsem zažil jen jednou a nikdy bych to znovu zažít nechtěl, byl týden bez Rose. V klidu se sebrala a na týden odjela za Tanyou a já každou noc ležel v posteli sám a neměl koho obejmout. Bylo to fakt utrpení!

„No víš, Rose, on to není vtip. Ale na svojí obhajobu říkám, že ty jsi stála na straně Carol, která o Erikovi nechtěla nic slyšet.“ Chvíli přemýšlela a pak se na mě podívala.

„Tak fajn. Budu ti pro tentokrát věřit, protože na tom asi mám taky trochu podíl, ale stejně nechápu, proč jste se aspoň nepokusili mi to říct. A jak to teda bylo?“ řekla Rose a já zůstal strnule stát, protože tohle jsem od ní nečekal. Pomstu, naštvání, hysterii, všechno, ale tohle?! Tohle fakt ne.

„Možná by bylo vhodnější zvolit lepší místo pro tuhle konverzaci,“ vložil se do toho Carlisle.

***

Posadil jsem se na gauč a rozhlédl se po všech. Rose netrpělivě poklepávala prsty o opěradlo a já usoudil, že je nejvyšší čas začít.

„Celý to začalo tím, když Carol viděla Erika, jak líbá Tracy. Ve skutečnosti to bylo obráceně. Tracy líbala Erika. Proč, na to se ho musím zeptat. No a pak se to celý vezlo. Jak přesně byly další podrobnosti, nevím, ale Alice byla u toho, když Carol utekla kvůli nim z jídelny. Mohla bys?“ zeptal jsem se Alice a ta souhlasně přikývla.

„Tehdy to bylo jinak. Erik přišel do jídelny a za ním byla Tracy, která si ho, podle mě, tak trochu přivlastnila a chytla ho za ruku. Jakmile to Carol uviděla, tak raději odešla, ale my s Jazzem jsme viděli, jak se jí vytrhl a řekl jí, aby toho už nechala. A když jsem se snažila najít něco o jejich vztahu ve vizích, našla jsem je akorát spolu. Takže…“

„Takže musíme dostat Carol zase zpátky!“ vykřikla Rose.

„Rose, nemyslím si, že je nejlepší nápad jít pro ni hned teď. Nechal bych tomu chvíli čas. Navíc. Jednou mi Carol řekla, že ať se jí stane cokoliv, máme jí nechat udělat to, co udělá a zachránit se.“ Rose už se chystala ho seřvat, ale Edward byl pohotovější. „Ne počkej! Já neříkám, že s tím souhlasím. Jen si myslím, že bychom jí měli dát nějakou dobu čas. Tak i tak s námi bude neustále v kontaktu, takže v tom nevidím takový problém.“

„Jak tohle vůbec můžeš říct, Edwarde?!“ rozčilovala se Rose. „Tohle nemůžeš! Je to ještě malý dítě! Pochopil jsi to? Copak bys nechal Nessie, aby šla s Volturiovými? Ne! Nenechal! Jestli pro tebe nic neznamenala, tak to řekni rovnou a já si tu ušetřím čas!“ křičela a máchala rukama kolem sebe.

„Rose, miláčku, klid. Však my jí od nich dostaneme, ale teď se uklidni, prosím,“ chytil jsem jí a ona se ani nebránila. Opřela si hlavu o moje rameno a skoro neslyšně dýchala. Dva krátké nádechy a jeden dlouhý výdech.

„Rose, já nechci, abychom se zase pohádali. Jen bych rád podotknul, že Carol je skoro stejně stará jako my ostatní. Je pravda, že má dětštější povahu, ale věkový rozdíl není takový. A asi máš pravdu, nenechal bych odejít Ness, ani kdyby mě na kolenou prosila,“ řekl Edward a omluvně se koukl na Rose.

„Jo, nic se nestalo. Já… trochu mě to vzalo.“ Pustila mě a nervózně se usmála.

„Hurá! Jsme udobření a teď můžeme jít rozebírat můj nápad.“ Upoutalo to jejich pozornost a přesně tohle jsem chtěl.

„No, lásko, co jsi vymyslel,“ řekla mi Rose, sedla si mi na klín a chytla mi ruku.

„Zajdeme za Erikem. Tak trochu mu objasníme, co jsme a díky tomu bychom mohli přimět Carol, aby šla s námi. Šla s nimi přeci dobrovolně a Aro vypadal, že by jí tu nechal, kdyby nechtěla jít. Tedy aspoň si to myslím. Tak co? Jdete do toho se mnou?“

„Že váháš!“ odpověděli skoro všichni jednohlasně.

„A kdo za Erikem zajde? Myslím, že by to měl být jenom jeden z nás,“ vložila se do toho Esmé.

***

Seděl jsem v autě na školním parkovišti a čekal, až skončí vyučování. Proč zase já? Uznávám, že to byl můj nápad, ale to přeci neznamená, že já musím být ten, kdo to nakonec celé udělá, ne? Ano, moje smůla na tomhle má svůj podíl, ale… Zatracený tahání párátek!!!, přemítal jsem. Z přemýšlení mě vytrhl až pronikavý zvuk telefonu.

„Ano?“ zeptal jsem se.

„Ahoj Emme, jen jsem ti chtěla říct, že už nebudeš muset dlouho čekat. Erik by měl přijít na parkoviště za půl minuty.“

„Díky Alice. Držte mi palce,“ poručil jsem a vylezl z auta, o které jsem se opřel. Podíval jsem se na oblohu. Bylo krásně zataženo, takže ani jediný paprsek slunečního světla se skrz mraky nedostal.

Naposledy jsem se nadechl a rozhlédl se po příchozích žácích. Pak jsem ho uviděl. Šel, kupodivu, sám. Ani na chvilku jsem nezaváhal a vydal se k němu. Stoupl jsem si těsně před něj, až do mě málem narazil.

„Ahoj, jsem Emmett,“ představil jsem se, ale nijak na to nezareagoval. Rozhodl jsem se proto pokračovat. „Bratr Carol.“ Jakmile jsem to dořekl, krve by se v něm nedořezal a jeho výraz byl k nezaplacení.

„A… Ahoj,“ vykoktal ze sebe a pak na chvíli přemýšlel. Rozhodl jsem se mu neskákat do řeči a říct mu, zatím, jen to nejdůležitější.

„Je… Je Carol v pořádku? Neviděl jsem jí totiž dnes ve škole. A já… No trochu jsem se bál, jestli se jí něco nestalo nebo tak,“ mlel dál, až jsem to nevydržel a musel ho zastavit.

„Prosím tě, uklidni se, ano? Nikomu se nic nestalo. Teda aspoň se zatím nic nestalo.“ Pak jsem se na chvíli zamyslela, jestli mu to mám říct tady na parkovišti nebo ho spíš vzít k nám. Nakonec jsem se rozhodl.

„Potřeboval bych si s tebou o něčem velmi důležitém promluvit. Mohli bychom…“ Nechal jsem větu vyznít do prázdna a ukázal na moje auto.

„Jo jasně.“ Pohotově odpověděl. Rozešli jsme se k autu.

Jeli jsme mlčky. Přemýšlel jsem, jestli se ho mám zeptat na jeho oblíbenou hudební skupinu nebo na film, ale nakonec jsem to zavrhl, protože na něm byla znát velká nervozita, až jsem z něho začal být nervózní taky. A navíc mě tahle pomalá jízda děsně nudila. Je sice pravda, že by se mnou asi nejel, kdybych se prohnal skrz město dvoustovkou, ale to nic nemělnilo na skutečnosti.

S parkováním jsem se nijak neobtěžoval a prostě nechal auto stát uprostřed silnice. Stejně sem nikdo nejezdí.

„Tak a jsme tu,“ konstatoval jsem, spíše pro odlehčení atmosféry a vylezli jsme z auta.

„Nebude tu nikomu vadit?“ zeptal se Erik nesměle a ukázal na auto.

„Myslím, že ne. Moc lidí sem nejezdí,“ řekl jsem a ušklíbl se nad tím, jak to vyznělo.

„Někam se posaď,“ ukázal jsem na křesla v obýváku. „Chceš něco k pití?“ Sedl si na gauč naproti televizi.

„Možná vodu?“

„Dobře, počkej tu chvilku, prosím,“ řekla jsem a zmizel v kuchyni.

„Ahoj Eriku. Jak se vede?“ vítala se s ním Alice s Jasperem. Rozhodl jsem se zůstat v kuchyni ještě chvilku déle, abych věděl, o čem se baví.

„Ahoj. No bylo už i líp,“ řekl a sám se nad tím zasmál. Pak si začali povídat o škole a já usoudil, že je nejvyšší čas přinést mu tu vodu.

„Tys tu vodu snad vyráběl, co?“ dělal si ze mě Jasper legraci.

„No to víš. Ono pochytat takový molekuly vodíku a kyslíku. To dá celkem zabrat. Ale příště tě vezmu sebou, jestli budeš chtít,“ mrkl jsem na něj a položil před Erika vodu. Pak jsme se všichni začali smát.

Ještě chvíli jsme nezávazně konverzovali.

„Emme? A co jsi mi vlastně chtěl?“ zeptal se z ničeho nic a já se musel přestat smát.

„No… Jedná se o Carol,“ ošil jsem se a nevěděl jak pokračovat. Naštěstí tu byla Alice, která se toho hned ujala.

„Víš… Tohle je trochu choulostivé téma, takže bych se chtěla ujistit, že cokoliv tu dneska uslyšíš, si necháš pro sebe a ani o tom necekneš!“

„Přísahám, že budu mlčet,“ odpověděl a čekal, jak Alice zareaguje. Byl jsem si skoro stoprocentně jistý, že mu Alice řekne jen to nejpodstatnější. Ale ona začala úplně od začátku a to mě nejenom překvapilo, ale i vyvedlo z míry.

„Dobře. Nejprve než se dostanu k tomu hlavnímu tématu, proč s tebou potřebujeme mluvit, bych si ráda shrnula pár věcí. Tedy pokud ti to nebude vadit.“

„Ne určitě ne.“ Nepatrně jsem tušil, kam tahle konverzace směřuje, a můžu říct, že se mi to ani trochu nelíbilo.

„Tak fajn. Ty a Carol,“ chvíli mlčela.

„No… Ono je to trochu jinak, než to vypadá. S Tracy jsem chodil asi půl roku, když jsem byl v druháku. Ale potom jsem zjistil, jaká je, a rozešel jsem se s ní. A když jsem letos začal chodit s Carol, Tracy začala žárlit. A bylo to opravdu příšerný! Neodkázala pochopit, jak se mi může líbit a bylo to čím dál tím horší. A pak se to nějak zlomilo a byl chvilku klid. Jenomže pak se stala ta věc na chodbě, která se nikdy stát neměla a všechno se to… Všechno na čem mi záleželo, odešlo. Měl jsem chuť za to Tracy přerazit. Ona není zlá, tedy aspoň do té doby, dokud má vše, co chce. A to v tý době neměla, takže se mnou chtěla mluvit. A já jsem jí slíbil, že se s ní na tý chodbě sejdu. A hned jak zazvonila, tak mě začala líbat a… Carol odešla. A s sebou si vzala i kus mě. Víš Alice, já to nikdy takhle nechtěl. Carol byla totiž… jak to říct? Byla jiná než ostatní. Připadala mi… Chovala se tak, jaká ve skutečnosti je a bylo jí jedno, že si ostatní myslí, že se chová jako malá. Nebála se nebezpečí a zároveň měla smysl pro romantičnost. Stála si za svým. Tohle jsem na ní fakt zbožňoval. No a potom se to vlastně všechno vezlo. Tracy si myslela, že vyhrála a mě si tak získá. Ale to já prostě nemohl. Carol nebyla, podle mě, jen hloupej puberťáckej úlet. A Tracy… Pak v jídelně. Řekl jsem si, že to Carol musím vysvětlit, ale byla tam i Tracy a když jsem jí chtěl říct, aby za mnou pořád nechodila, chytla mě za ruku a Carol to viděla a vyložila si to špatně. A teď… a teď je pryč a…“ opřel si ruce o kolena a položil si na ně hlavu. „Doprčic! Celý jsem to pokazil!“ zašeptal, ale to by nesměl být v domě plném upírů, aby ho nikdo neslyšel.

„Víš Eriku, ona Carol tě má opravdu velmi ráda a odešla jen proto, aby se nikomu nic nestalo. A taky protože jste se rozešli, ale ona chtěla… No prostě si myslím, že kdyby měla možnost zjistit, jak to všechno bylo, určitě by se k tobě vrátila. A to je vlastně to, proč jsme s tebou potřebovali mluvit.“ Nechápavě se po všech podíval a vyvalil oči.

„Já? Jste si jistí, že já jsem ten správný člověk, který vám může pomoct?“ ptal se a nervózně pokukoval.

„Ano, jenom ty nám můžeš pomoct. Takže jsem se chtěla… jsme se chtěli zeptat, jestli bys nám nepomohl přivést Carol zpět, protože tam kde teď je a s kým tam teď je, není moc dobrá kombinace. Ale abych ti mohla říct podrobnosti, musím vědět, jestli jsi ochotný do toho jít, protože je zatím mnohem víc věcí než jen odjet do Itálie a zase zpět.“ Chvíli přemýšlel. Pak otevřel pusu a zase ji zaklapl.

„Tak fajn, jdu do toho s vámi,“ řekl sebejistě.

„Výborně. Ale bude to asi na delší dobu než jen na dva dny,“ upozornila ho Alice.

„To nevadí, jedná se přeci o Carol, ne? Jenom nechám rodičům vzkaz, že jedu do Evropy a zabalím si pár věcí,“ řekl a začal se zvedat.

„Odvezu tě,“ vypískla Alice a hned stála u něj. Společně pak vyšli z domu a nakonec byl slyšet už jen motor auta.

Chtěla hrozně moc omluvit, že mi to trvalo takhle strašně dlouho. Vlastně jsem si původně myslela, že ji vydám raz dva. Ale spletla jsem se, protože jsme toho začali mít ve škole skutečně hrozně moc a já nestíhala.  Fakt toho bylo najednou tolik, že jsem ani sem na stmívko moc často nezašla.

Doufám, že teď, po čtvrtletí, se všechno uklidní a já zase budu psát tak jako dřív.

Děkuji za pochopení Vaše Mattie

11. kapitola - 13. kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 12. kapitola: