Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 10. kapitola

13.02.2011 (19:30) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1184×

Koukala jsem na ně jako na zjevení. Cože to právě řekli? Že se mam přestat zabývat Erikem a oni mi najdou jiného kluka?

„Tak co?“ zeptal se Jasper.

Byla jsem stále ve velkém šoku. Jak někoho může napadnout něco takového?

„Tak jo! Beru to. Ale-“ nestihla jsem nic doříct, protože to, co ti dva udělali, bylo dech beroucí. Oba dva se rozkřičeli: „Jó!!! Jde do toho s námi!!! Bude to super!“ Skákali do vzduchu a smáli se jako malé děti.

„Kluci?!“ Koukli se na mě a plácli si. To už jsem nevydržela a začala se smát.

„Ok, já si skočím nahoru, připravím si věci na zítra do školy a uvidíme.“

„Jo a ještě maličkost. Nezapomeň, že večer jedeme do baru,“oznámil mi Emmett.

„No jasně!“ řekla jsem s ironií v hlase. Jen se na sebe podívali a nechali to být. Odešla jsem do pokoje. Sedla jsem si ke stolu, zapnula laptop a vytáhla z tašky sešity od předmětů, které zítra nemám.

Pohled mi utkvěl na šuplíku, ve kterém jsem měla dopis od Ara. Neustále mě to fascinuje. Na jednu stranu mě láká, přidat se k nim. Být pak z „královské“ rodiny. Mít od všech respekt a uznání.

Na druhou stranu nemít skoro žádné přátele a zabíjet prakticky jen pro radost a hlad se mi moc nelíbí. A opustit kvůli tomuhle Carlislea, který se o mě od začátku stará a bere mě už jako nepostradatelnou součást rodiny. Tohle bych jim nemohla udělat.

„Jaspere!“ volala jsem za běhu do obýváku.

„Co potřebuješ, Vicki?“

„No… Napadlo mě, že byste mi mohli vrátit auto!?“ řekla jsem s klidem.

„Jo jasně. Je v garáži pod tou modrou plachtou.“ No to si snad dělají legraci!

„Díky!“ řekla jsem naštvaně.

Opravdu tam bylo. Nechápavě jsem nad tím kroutila hlavou. Proč mě to jen nenapadlo.

...

Přestala jsem číst, protože na mě ze zdola volali kluci.

„Co potřebujete?“ zeptala jsem se.

„Vůbec nic nepotřebují, jen ti chtěli oznámit, že ti jdu vybrat oblečení a Rose tě jde namalovat,“ zavýskla Alice.

„Ahoj,“ řekla s omluvným výrazem na tváři Rose.

„Oh ne!“ zašeptala jsem.

„Tak my asi půjdem do koupelny. Přeci jen je tam velké zrcadlo a všechny ty šminky a tak,“ řekla Rose, chytla mě za ruku a šly jsme do koupelny.

„Fajn! Já tu mezitím vyberu nějaké šaty!“ zavolala na nás ještě Alice.

Posadila jsem se na stoličku před zrcadlem.

„Tak… Co s tebou uděláme?“ ptala se Rose spíš sama sebe.

„Nedělej nic extravagantního,“ poprosila jsem ji.

„Dobře. Mohly bychom ti natočit vlasy a letos frčí zelená barva, takže bychom mohly dát zelené stíny a pak to jen dozdobit. Co ty na to?“

„Jo. Myslím, že to bude fajn.“ Rose vytáhla z šuplíku kulmu a začala si hrát s mými vlasy. Když byly hotové, sepnula je sponou na zátylku a pak je nechala spadat na záda. Oči mi zvýraznila řasenkou a zelenými stíny.

„A je to. Vypadáš skvěle.“

„Děkuju moc, Rose.“

„Není za co. Kdybys ještě cokoliv potřebovala, stav se,“ řekla a odešla.

„Myslím, že tyhle ti sluší ze všech nejvíc,“ radovala se Alice. Měla jsem na sobě volné zelené šaty s vázáním za krkem a těsně pod zadek.

„To si nemyslím,“ konstatovala jsem suše.

„Ale já jo!“ dupla si. Musela jsem se usmát. Připomínala mi malé dítě, které něco chce, ale rodiče mu to odmítají koupit. „Nebo si na sebe můžeš klidně vzít tyhle!“ ukázala na, pokud se tomu tak dalo říkat, šaty, které visely na ramínku. Byly jako druhá kůže a zakrývaly jen to nejnutnější.

„Myslím, že beru tyhle!“ řekla jsem s hrůzou v očích.

„Já to věděla,“ usmála se, „My za vámi pak přijedeme. Do té doby si to užijte!“

„Hmm, díky.“

Pravděpodobně to byl jeden z dražších klubů, protože byl celkem luxusně zařízený a všichni lidé byli oblečení v drahém značkovém oblečení.

„Tamhle máme rezervovaný stůl,“ řekl Emmett a ukázal na stůl. Bylo to úplně vzadu v rohu. Ale i když byl nejzapadlejší, byl asi ze všech nejlepší.

Dosedla jsem na koženou sedačku a pozorně se porozhlédla okolo. Neříkám, že tady nebyli hezcí kluci, ale mně se žádný nelíbil tak jako Erik.

Emmett si sedl naproti mně a Jasper vedle.

„Dojdu si pro pití,“ vyhrkl z ničeho nic Emm.

„Vezmi mi taky něco,“ řekl Jasper, „A co budeš chtít ty, Vicki?“

„Hmm, já nevím. Co všechno tam mají?“

„Tak víš co?“ Zakroutila jsem hlavou. „Dojdi tam ty. Nám s Jazzem vezmi skotskou,“ řekl Emm a usmál se úsměvem říkající: To jsem to pěkně vymyslel.

„No… dobře no,“ řekla jsem pobaveným tónem. Zvedla jsem se a kráčela k baru. Snažila jsem se dělat co nejmenší krůčky, aby mi zpod těch šatů nebylo nic vidět.

Nejhorší bylo protáhnout se skrz dav tančících párů. Každý měl už něco vypito a zrychlený tep z tance mému ovládání moc nepomáhal. Raději jsem přestala dýchat a přidala jsem do kroku.

„S dovolením, prosím,“ poprosila jsem pár, který se mi připletl do cesty.

Konečně! pomyslela jsem si, protože bar se nacházel jen pár metrů přede mnou. Instinktivně jsem zrychlila.

Z ničeho nic jsem do někoho narazila. Ustoupila jsem o krok dozadu, zvedla hlavu a uviděla celkem hezkého kluka. Mohlo mu být tak devatenáct. Měl úsměv od ucha k uchu a v očích jiskřičky.

„Pardon,“ omluvila jsem se rychle.

„Nic se nestalo. Mohu Vás pozvat na drink…“ chvíli přemýšlel, nejspíš, jak mě oslovit.

„Carol,“ pomohla jsem mu.

„Luke, těší mě Carol,“ natáhl ke mně ruku.

„Potěšení je na mé straně, Lukeu.“ Jak se říká: Zdvořilost nade vše.

„Dáš si se mnou, Carol, ten drink?“ zeptal se znovu.

„Víš… já – “ začala jsem, ale přerušil mě Emmettův hlas a jeho ruka na mém rameni.

„Tak tady jsi! Hledali jsme tě snad všude. Nakonec jsme si to rozmysleli a dáme si něco jiného. Takže si pro to zajdeme sami. Užijte si to a omlouváme se, jestli jsme nějak vyrušili,“ mrkl na mě.

„No.. tak fajn,“ řekla jsem s nechápavým pohledem. Kluci se raději jen usmáli a kráčeli k baru, kde, jak jsem později zjistila, seděla Alice s Rose.

„Pak v tom případě můžu,“ odpověděla jsem Lukeovi na jeho předešlou otázku. Společně jsme vyrazili k baru.

„Ehm,“ zaváhal, „To byli…“ ukázal směrem ke klukům.

„Ne to ne. Jsou to jen sourozenci,“ vysvětlila jsem.

„Aha. Tak to jsem docela rád.“ Posadili jsme se na barové židličky a já přehodila pravou nohu přes levou.

„Tak co to bude?“ zeptal se nás barman.

„Dám si vodku,“ řekl s nadhledem Luke, jako by tu býval častěji.

„A pro vás?“ otočil se na mě.

„Martini, prosím,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Ani nevím, proč mne napadlo zrovna tohle. Jen co se barman otočil, začal na mě se zájmem koukat Luke. Usmála jsem se a snažila se nevšímat si toho, jak si mě prohlíží.

„Kam chodíš na školu?“ zeptal se Luke, nejspíš, aby konverzace nestála.

„Tady do centra.“ Nechtěla jsem být nezdvořilá, ale na druhou stranu jsem nechtěla, aby o mně cokoliv věděl.

„Aha. A bydlíš taky v centru?“

„Ne. Bydlíme na okraji města. A ty?“

„No… já jsem teďko na vysoké. Mam tady kamarády a občas, když mam volno, sem zajedu. Normálně ale bydlím v Tacomě.“ Barman před nás postavil skleničky s nápoji, co jsme si před chvílí objednali. Vzala jsem skleničku a velmi málo si lokla. Luke na tom byl oproti mně nejspíš líp, protože během doby, co já usrkávala tu trochu Martini, on do sebe kopnul celého panáka a objednal si dalšího.

„Nechceš si jít zatancovat?“ zeptal se asi po dalších pěti minutách ticha, kdy do sebe házel jednoho panáka za druhým. Ne že by mě to nějak trápilo, to ne, on mi byl úplně volný, ale bylo to zajímavé pozorovat.

„Dobře,“ řekla jsem a s úsměvem na rtech jsem sesedla ze židle. On mě chytil za ruku a vedl k parketu. Naneštěstí začali hrát nějaký ploužák. Jemu se to očividně líbilo, protože si mě natiskl na sebe, jak nejvíce to šlo, a ruce mi položil na zadeček. Ještě před tím, než jsem mu položila ruce na ramena, posunula jsem ty jeho na bedra. Pak jsme se začali pohupovat do rytmu hudby.

„Líbí se mi, jak tančíš,“ zašeptal mi do ucha. Pod jeho tónem hlasu jsem se neúmyslně oklepala. „Je ti zima?“ zeptal se, naoko, starostlivým tónem. Ale já nevěřila ani jemu ani tomu tónu.

„Ani ne,“ řekla jsem trochu chladněji.

„Vždyť jsi studená jak led,“ řekl a začal rukama jezdit po zádech. Nevěděla jsem, jak na tohle zareagovat, takže jsem ho raději nechala, nebo by to taky nemusel ve zdraví přežít.

Bylo mi na sto procent jasné, že na něj už začal alkohol působit a on je opilý. Naštěstí dohráli písničku a my si šli sednout k baru.

„Vodku a Martini,“ objednal Luke.

„Díky, ale už asi nebudu,“ snažila jsem se mu to říct slušně, protože říct mu, že se mi po chuti toho čehosi chce zvracet, by asi nebyl ten nejlepší tah.

„Tak aspoň ještě tuhle, prosím, přeci to nebudu pít sám, ne?“

„No myslím, že už je to stejně jedno,“ konstatovala jsem.

„Tak na zdraví, Carol,“ řekl a zvedl skleničku s vodkou. Váhavě jsem zvedla svoji skleničku a přiťukla si s ním.

„Spíš na to tvoje,“ řekla jsem s úšklebkem a skleničku jen přiložila k ústům. Už jsem se ani nesnažila o to, abych se napila. Všichni okolo mě jsou stejně opilí, takže je to jedno.

„Skočím si na záchod,“ oznámila jsem svému společníkovi a zvedla se.

„Doprovodím tě. Co ty na to?“ No, co jsem měla dělat. Jen jsem se usmála. Chytl mě za ruku a šel se mnou směrem k záchodům.

Zašli jsme za roh a on mě přistrčil ke zdi. Hlavně nedělej žádné prudké ani nečekané pohyby, opakovala jsem si v duchu to, co jsem si pamatovala ze školy na Floridě.

Začal se přibližovat. Nakonec spojil naše rty a rukama mi začal přejíždět po těle. Tohle jsem skutečně nečekala a pokud může upír upadnout do šoku, tak já v něm určitě byla.

Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale pak jsem ani nemrkla a strčila do něj. Asi jsem měla být opatrnější, protože odletěl na druhou stranu chodby a sklouzl po zdi dolů.

Ještě jsem se rozhlédla, jestli to nikdo neviděl a vyběhla jsem z chodby. Když jsem přebíhala taneční parket, potkala jsem Emmetta s Jasperem.

„Jsi v pořádku?“ ptal se Jasper, „Alice měla vizi…“

„Jo, jsem v pořádku,“ řekla jsem, „Jsem přeci upírka, ne?“ mrkla jsem na ně.

„To je taky pravda,“ přitakal Emmett.

„Ale raději bych už jela domů, jestli vám to nebude vadit,“ poprosila jsem je.

„Ne, nebude,“ řekl Jasper.

Rozešli jsme se k baru, kde na nás už čekala Alice s Rose. Potom jsme se co nejrychleji vydali k autu a domů.

9. kapitola - 11. kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 10. kapitola: