Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová výprava - 2. kapitola

23.07.2012 (10:30) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1889×

Osudová výprava – 2. kapitola

Eleazar

Běžel jsem tak, jak jsem byl zvyklý u královské rodiny – rychle, nepostřehnutelně. Nosem jsem trhavě vtáhl teplý vzduch a identifikoval pachy v okolí. Obklopovaly mě stromy, lesy, zeleň, ale mezi běžnými vůněmi lesa a živočichů jsem cítil něco, co mě usměrňovalo a hnalo dopředu. Další upíry. Talent. Něco, co jsem byl po staletí zvyklý hledat. Moje poslání…

Letěl jsem a ty dvě přede mnou zpomalovaly – asi si uvědomily, že oproti mně nemají žádnou šanci. Jako kdyby někdo někdy měl.

Přibližoval jsem se k nim, tudíž jsem pomalu zastavoval. Temný plášť vál kolem mě a vytvářel tak atmosféru démonického upíra přicházejícího na scénu… Líbily se mi tyhle dramatické scény, kdy se přede mnou krčili upíři ze strachu, jaké poselství nesu. Nepřinášel jsem většinou dobré zprávy, jako všichni Volturiovi.

Byl jsem skoro u nich, už jsem viděl trochu světla na nedaleké mýtině, kde ty dvě upírky stály. Stály přesně uprostřed té louky, kterou ze stran obklopovaly borovicové lesy. Ony stály jako tvrdé sloupy ve středu a čekaly na mě – jaká statečnost.

Byl jsem na místě, měl jsem na svou kořist dokonalý výhled a ony na mě samozřejmě také. Lehký vánek vál kolem mě, což tomu dodávalo neskonale tajemnou atmosféru, byl jsem rád za takový autoritativní příchod, jelikož ty dvě, i když se snažily tvářit statečně, měla vepsány v očích strach. A strach byl nejlepší pro mé vyjednávání.

Přišel jsem k nim blíž, i když by mě slyšely i na okraji té louky… Ale chtěl jsem být k nim blíž, cítit ten respekt, který ze mě mají.

„Dámy, jsem Eleazar Volturi,“ představil jsem se, jak bývalo opět zvykem, a čekal jsem na nějakou odezvu.

„Já jsem Eleanor a tohle je má sestra Rosemarie. Co od nás chcete?“ Ta jedna se ujala iniciativy a vůbec mě to nepřekvapilo, i podle jejího daru bylo patrné, že bude důraznější a tvrdohlavější než ta druhá za ní. Obě byly blondýnky, vypadaly skoro podobně, ale drobné rozdíly se najít daly. Měly rudě červené oči, které silně kontrastovaly s mrtvolně bledou pokožkou. Na sobě měly kalhoty a tričko, byly mladé, tudíž přeměněny ve velmi mladém věku, optimální pro manipulaci…

„Já se zajímám o talenty, které někteří upíři obdrželi do vínku. Aro, náš král a vládce, mě vysílá na výpravy, abych hledal přesně takové, jako jsi ty. Máš mocný talent, který by byl hodně užitečný v našem udržování a dodržování zákonů v upířím světě.“ Dívka se na mě podívala s vykulenýma očima, a kdyby byla člověkem, srdce by jí jistě bilo o sto šest. Aha, nejspíš další, která svůj talent ještě neobjevila…

„Ano, je to tak, máš talent. Tvým darem je ovládání času, nevím, na jakou úroveň se tvůj dar rozvine, nejspíš je ještě v takovém tom raném stádiu, ale ve Volteře bys svůj dar mohla rozvíjet a mohla by ses stát důležitou částí království upířího světa. Nabízím ti místo v naší gardě,“ oficiálně jsem jí nabídl to, kvůli čemu jsem přišel. Aro mi nařídil brát s sebou jakékoliv talenty, lehce bychom se jich zbavili, takže jenom plním jeho povinnost. Už několik týdnů jezdím po celé Americe, můj úkol zněl – od Aljašky až po ten nejjižnější cíp amerického kontinentu hledat nadějné upíry. Denaliovi nebo Cullenovi automaticky ze seznamu vypadli, prý už několikrát odmítli naši nabídku a nikdy by se nepřidali k nám… Jejich rodiny jsou obdivuhodné, párkrát jsem se s nimi potkal, ale už několik stovek let jsem je neviděl – ne že bychom se nějak vyhledávali.

Dívka, Eleanor, se tvářila zmateně a já jsem se jí ani nedivil. Najednou přijde chlap z nejobávanějšího rodu v zemi upírů, o tom snad byly poučeny, jak jsem viděl z jejich výrazů, a chce ji získat pro Volterru.

„A co má sestra? Neodejdu bez ní,“ zakroutila odmítavě hlavou a chytla sestru, která doteď stála v pozadí a hypnotizovala zem, za ruku a bojovně se před ni postavila.

„Tvá sestra má taktéž nějaké předpoklady k daru, také velmi velkému a mocnému. Nenazval bych do předvídání budoucnosti, spíše schopnost vidět osudy či rozhodování osob. Teda měla by, dar se taky ještě nerozvinul do formy, kdy byste mohly cítit jeho přítomnost. Její dar je sice vyvinutější a měla by chvílemi cítit nějaké představy až halucinace, ale to byste mohly zjistit až v našem centru upírství. Ať se o vás rozhodne ve Volteře… Přijímáte tedy nabídku stát se součástí volterské gardy?“ zeptal jsem se jich, ale samozřejmě jsem jim neoznámil, že kdyby odmítli, zabili bychom je. Nesměl jsem porušovat jejich osobní rozhodnutí…

Sestry se na sebe podívaly a pro mě nepostřehnutelným způsobem si dávaly vědět o svém rozhodnutí. Nikdy jsem nechápal tu ohromnou empatii, kterou byli obdařeni sourozenci nebo dvojčata…

„Dobře, bereme to, stejně nás tady nic nedrží…“ Skvělé, našel jsem další dvě naděje, Aro bude nadšený!

„Rozhodly jste se dobře. Na okraji lesa asi padesát kilometrů západně odtud vás budou čekat další upíři z gardy, představí se jako Demetri a Felix. Ti vás naloží do aut a dopravíte se společně s nimi až do Volterry. Tam vás přijmou vládci a bude o vás náležitě postaráno,“ vysvětlil jsem jim náplň jejich dne a obě dívky přikývly.

„Děkujeme za nabídku, tak… My teda asi vyrazíme,“ koktala zmateně Eleanor, která se mnou komunikovala, její sestra se do hovoru nezapojovala.

„Dobře, šťastnou cestu a uvidíme se ve Volteře, naše nové sestry,“ popřál jsem jim šťastnou cestu a možná se s nimi někdy ještě potkám – jestli Aro uzná za vhodné je držet na hradě… Ale dary jsou to zajímavé, hlavně schopnost vidět rozhodnutí lidí. Rosemarie je velice nadaná…

„Nezapomeňte do Volterry přivést taky vaši černovlásku…“ Uslyšel jsem najednou za sebou jednu ze sester – Rosemarie -, jak na mě se skelným pohledem volá, zatímco její sestra byla už několik stovek metrů před ní. Nechápal jsem, koho myslí… Celou dobu jenom kamenně stála a dívala se do země a najednou mi řekne něco, čemu zaprvé vůbec nerozumím a zadruhé jsem ani nečekal, že se někdy na nějaké slovo odhodlá.

Než jsem se vzpamatoval, místo, kde drobná blondýnka stála, již zelo prázdnotou. Zatřepal jsem nad tím hlavou a z kapsy vytáhnul mobil – samozřejmě jeden z nejmodernějších.

Vytočil jsem bleskově číslo Demetriho – volterského stopaře – a po jednom zazvonění jsem uslyšel jeho hlas.

„Ano?“ ozval se z telefonu silný balkánský přízvuk Demetriho.

„Ty dvě utíkají k vám, čekejte je. Talenty jsou neprojevené, ale silné. Aro bude mít radost. Odvezte je do Itálie a já jdu hledat dál sám, zavolám, až budete potřeba a oznámím vám svou polohu,“ vychrlil jsem ze sebe všechno, co jsem mu chtěl sdělit, věděl jsem, že on to velmi rychle akceptuje.

„Rozumím,“ zaklapl Demetri na druhé straně telefon a tím pro mě tahle akce skončila. Našel jsem dvě talentované dívky, které by mohly být se svými neuvěřitelnými dary velkým přínosem pro Volturiovy.

Konec.

Nyní jsem měl v plánu se z Mexika přesunout do Karibiku a bleskově se poohlédnout po ostrovech, jestli náhodou nenarazím na talent.

Bylo léto, proto jsem musel být extra opatrný na slunce a na odlesky mé pokožky. Nosil jsem dlouhé rukávy, kalhoty, na hlavě klobouky a kolem celého těla černý plášť. Upíři se ale většinou ukrývali v lesích nebo na pokraji měst, tudíž tam frekvence lidí nebyla až tak velká.

Zatím jsem svou misi úspěšně zvládal, dva nové talenty na Aljašce, pak dlouho nic až na jihu Spojených států a teď ještě dvě nadané dívky. Mexiko je opravdu plodné…

Běžel jsem, abych se nejrychleji dostal na jakékoliv letiště. Díky bohu za moderní techniku a vyhledávače nejrůznějších míst a poloh… Svět jsem znal ze svých cest docela dobře a podrobně, ale za těch stovek či desítek let se toho hodně změnilo, lidstvo jde dopředu a města a příroda rychle mění svou podobu.

Za několik minut jsem se ocitl ve větším městě, kde se nacházelo i letiště. Necestoval jsem s mnoha věcmi, pouze s telefonem a kreditní kartou nabitou hodně velkou sumou. Proto pro mě nebyl žádný problém si zarezervovat let do Dominikánské republiky, odkud jsem mohl pořádat výpady na různé ostrovy a prošmejdit je kousek po kousku. Ještě před tím, než jsem se vydal do centra města a do letištní haly, jsem si usmyslil, že by nebylo úplně od věci ochutnat zdejší krev. Sto lidí – sto chutí… A předpokládal jsem, že obzvlášť Mexičanky by mohly být extrémně chutné…

***

Nemýlil jsem se… Po extázi, kterou mi tahle lahodná krev způsobila, jsem důkladně zahrabal tělo na kraji města – v okolí hřbitova, tudíž by to nemělo být moc podezřelé, pokud by se to někdo dozvěděl…

Mexiko nejspíš bude mé oblíbené místo. Talenty, lahodná krev… Říká se, že Mexičanky mají vášeň v krvi a musím tomuto pořekadlu dát stoprocentně za pravdu, jinak to ani nešlo…

Slastně jsem si slíznul ty poslední kapky krve, které mi ulpěly na rtech a zahalen v černém oblečení, slunečních brýlích – i když už bylo k večeru, klobouku a uzavřených botách jsem se vydal na letiště. Před svou „večeří“ jsem si ještě stihl zarezervovat jeden z večerních letů, abych v Karibiku byl brzy ráno a mohl začít prohledávat jednotlivé ostrovy.

Byl jsem ve městě Mérida na jihu Mexika, do Dominikánské republiky to byly asi čtyři hodiny letu. Pln lidské krve jsem byl, proto mi nedělalo žádný problém v klidu počkat v letištní hale na ten správný let do správné destinace. Bylo zajímavé pozorovat, jak různé typy lidí se vystřídají na tak frekventovaném místě, jako je letiště. Byznysmeni, matky s dětmi, osamělé mladé dívky, rodiny… Letiště je opravdu místo všech kultur…

Těch několik hodin uběhlo jako voda, bavil jsem se lidmi, jejich zběsilými telefonními hovory, jejich problémy… Bohužel jsem z žádného lidského tvora talent nevycítil, nikdo neměl nějaké schopnosti či dovednosti tak rozvinuté, abych to mohl nazvat darem… Holt lidé nejsou tak mocní, jako my. Jako upíři.

„Prosím cestující letu 336-A z Méridy do Dominikánské republiky, pravidelný odlet 2:45, aby se odbavili u brány číslo 17,“ ozývalo se z reproduktoru špatnou angličtinou – nejspíš všichni v Mexiku mají tak otřesný přízvuk – a já se konečně zvedl z plastové stoličky, na které jsem s přestávkami proseděl několik hodin.

Dostavil jsem se – s mým orientačním smyslem docela dobře – k bráně číslo 17, kde prohlédli mě, zavazadlo i doklady a poté mě vpustili do prostoru, kde jsem čekal na vstup do letadla. V hale už bylo dost lidí, kteří si mezitím četli nebo si zajistili jinou zábavu… Všem tepala v cévách lahodná krev, která mě lákala, ale byl jsem schopen touhu rozervat jim hrdla zadržet. Sebeovládání bylo důležité, zvláště u královské rodiny, která se za každých okolností musela chovat chladně, ledově, jako by je nic nedokázalo rozhodit a jako by měli všechno dopředu naplánované… A já se ovládal, i když někdy to bylo hodně těžké…

Dveře na letištní plochu se konečně otevřely a já po poslední prohlídce dokladů vyšel na ranvej, která byla zahalena tmou, to ale nic neměnilo na tom, že výheň byla obrovská. Cesta k letadlu byla ale oslňována světly, takže se všichni pasažéři, čekající na tento let, bezpečně dostali k letadlu, které už na nás čekalo.

„Dobrý den, vítejte na palubě, přeji příjemný let,“ popřála mi letuška s úsměvem, která tyto dámy nikdy nesměly ztrácet, a já v klidu našel svoje sedadlo. Sedl si ke mně nějaký mladý pár, ale já okolí nevnímal. Slyšel jsem křik dětí, které byly donuceny absolvovat tento let…

Být rodič, nikdy bych tak neubližoval svému dítěti… Ale já nikdy rodič nebudu. Ztráta jakékoliv známky lidskosti mě ze začátku ubíjela, ale zvykl jsem si na to, že už zkrátka celou věčnost – pro někoho nepředstavitelný pojem – budu sám, budu hledat další a další upíry, a to bude mým jediným posláním…

„Eleazare, kde ses toulal?“ zakřičel na mě otec, když jsem opět domů přišel celý ušpiněný a nové šatstvo bylo automaticky zničeno…

„Nikde, otče…“ omluvně jsem sklopil hlavu, zatímco jsem čekal, že dostanu pár facek. Nic ale nepřicházelo, vyjeveně jsem se podíval na otce, který jenom kroutil hlavou a obratem ruky mě poslal ven…

„Eleazare, vrať se ale na večeři domů!“ zavolala za mnou naše služka a já už utíkal k jezeru, kde jsem trávil veškerý můj čas. Pozoroval jsem oblohu, motýly, lovil jsem rybky, které byly v tomto jezeru, hrával si se psem nebo se různě potloukal po zahradě. Pomáhal jsem děvečkám na našich statcích, byl jsem neustále v pohybu…

Vzpomínky z dětství mi někdy tak prořízly mysl, že mi z toho bylo až špatně. Byly ostré, jelikož mi neustále připomínaly, že jsem žil. Užíval jsem si života, běhu, toho, že jsem v sobě měl plnou haldu citů, které jsem mohl rozdávat. Ty city zmizely, rozpadly se stejně, jako já…

Zatřepal jsem zběsile hlavou, abych z hlavy vypudil myšlenky tohoto typu… Musím se zaměřit na misi! Položil jsem hlavu na okénko a čekal. Hlavu jsem měl prázdnou, odproštěnou od jakýkoliv myšlenek či vzpomínek. Výhoda upírství, můžu vypnout…

***

„Vážení cestující, děkujeme vám za využití našich aerolinií a přejeme příjemný pobyt v Dominikánské republice. Místní čas je 8:23 a teplota je příjemných 26 stupňů.“ Konečně jsem byl na místě, ti lidé tady byli otřesnější než obvykle. Rychle jsem se dral s mým příručním zavazadlem k východu, zahalen od hlavy až k patě, chtěl jsem už z tohoto stroje pryč!

Vystoupil jsem a horko bylo otřesné, byl jsem opravdu rád, že se nepotím, jinak by ze mě stříkaly vodopády potu. Nějak jsem proběhl přes letiště a ocitl jsem se v centru města Santo Domingo. Lidí tu už ráno pořádali trhy, seděli, povídali si, pár turistů se vyvalovalo na pláži a vládla tu všeobecná pohoda – jako všude v Karibiku.

„Vemte si to, prosím, nechci to,“ řekl jsem plynně španělsky a podal mou cestovní tašku – abych do toho letadla nechodil úplně bez ničeho – jedné stařence, která seděla v jedné ulici na stoličce a hrála na nějaký nástroj. V tašce bylo nějaké jídlo, pití a zkrátka věci, které jsem tam měl jenom proto, abych nějak nevyčníval. Mobil a kreditky jsem měl v kapse…

Procházel jsem skrze město a hledal… Byl to jako pomyslný radar, který, když narazil na „signál“, mi dal okamžitě vědět. Město jsem měl prohlédnuté za chvilku, i když to bylo několika milionové město. Rozpoznání, nebo byť jen vycítění talentu je velmi citlivé, tudíž bych měl i v tak velikých městech rychle rozpoznat talentované lidi nebo upíry. Upírů tu moc nebylo – kdo by se taky zdržoval v Karibiku, že.

Když jsem se dostal na okraj města, kde už byly jenom ruiny domů nebo bungalovy, rozběhl jsem se přirozenou rychlostí. Nechal jsem mysl prázdnou jako ten nejodlehlejší kout vesmíru a soustředil se jenom na talenty. Na pomyslné nitky, které by se mohly namotat… Ale nic. Nic, pusto jako na poušti. Běžel jsem dál a hledal a vnímal nejjemnější zvuky či náznaky toho, že by tu „něco“ mohlo být.

Dostal jsem se až na samý okraj ostrova. Dominikánskou republiku jsem teda přešel rychle, jen co byla pravda. Vybíral jsem si spíše vylidněná místa, jenom občas jsem „nakoukl do města“, jestli je to tady opravdu bez výjimečného talentu.

Bylo.

Rozloučil jsem se posledním nádechem typického vzduchu pro tuto zemi a skočil do moře. Šaty se mi ihned napustily vodou, mobil dozajista zkolaboval a peníze se promočily, ale měl jsem v záloze karty a snad tam budou mít alespoň nějaký bazar s nějakými telefony. Když ne… Určitě se najde někdo, kdo by velice ochotně upírovi půjčil ten svůj.

Voda – ani ta slaná – mi nijak nevadila. Mohl jsem v ní existovat roky, nepotřeboval jsem vzduch, světlo, nic. Jenom trochu té krve, kterou bych si i tady jistě opatřil. Mít vodu v plicích sice nebylo moc příjemné, ale vydržel jsem to.

Plaval jsem a za mnou zůstávaly jenom bublinky. Živočichové, kteří do té doby klidně plavali, hbitě uhýbali na stranu, báli se mě.

Nyní jsem měl v plánu proplout kolem malých ostrůvků, které ani nestály za nějaké bližší probádání, protože byly rozlohou tak malé, že bych sebemenší talent vycítil i z vody.

Ani jsem si pořádně nezvykl na slanou vodu a na mořské prostředí kolem mě a už se přede mnou rýsovalo Puerto Rico v celé své kráse. Na pláži se vypínaly palmy, písek se leskl v poledním žáru slunce a pár chudých střech se vypínalo v dáli.

Hlavu jsem vystrčil mírně na hladinu a okamžitě jsem na zátylku ucítil sluneční paprsky. Krk jsem si zakryl – i když mokrým – pláštěm a oslňující jiskření přestalo. Díval jsem se na tento další karibský ostrov a soustředil se. Hledal jsem spojení s něčím, co by mě upoutalo. S talentem. Talentovaný člověk jakoby vyzařuje energii, kterou já dokážu vycítit. A na tomto ostrově toho bylo opravdu hodně, ale jenom ne talenty. Myslím, že Karibik budu mít rychle za sebou. Pak mě čeká celá Jižní Amerika, ta už by mohla být úspěšnější.

Po neúspěchu zde jsem se opět potopil a „uháněl“ skrze hektolitry vody k dalším ostrovům. Plavání mě nebavilo, cítil jsem se takový stísněný… Ale nebylo důležité, jak jsem se cítil. Tohle je práce.

Po pár hodinách v oceánu a po neúspěších na všech ostrovech jsem ucítil něco zvláštního. Bylo to u ostrova Santa Lucia a já se vynořil tak ostře, až jsem kolem sebe rozbouřil vlny. Byla to vůně tak intenzivní, přitom to nebyl talent. Něco, co mě lákalo a vábilo vstoupit na půdu tohoto ostrova, i když jsem odtud necítil žádný náznak talentu. Bylo tam to kouzelné něco, co mě tam táhlo.

Vystoupal jsem na písčitou pláž, několikrát se bleskově zatočil kolem vlastní osy, abych se alespoň trochu vysušil a vydechl jsem. Něco tady bylo. Něco, co jsem doposud nepoznal. Rozběhl jsem se za tou vůní, pachem, touhou, sám jsem nevěděl, jak bych to měl nazvat. Neohlížel jsem se na nic, ani na to, jestli mě někdo viděl nebo ne. Zkrátka jsem už musel být u toho, co mě donutilo přerušit mou práci.

Utíkal jsem pár minut džunglí tohoto ostrova, popoháněn silnou touhou spatřit to záhadné něco. A pak jsem se konečně dočkal…

Bleskově jsem se schoval za strom, přestal vydávat jakékoliv zvuky a jenom se na ni nenápadně díval, snažil jsem se, aby mě nezpozorovala.

U vily – která se tady, uprostřed ničeho, z čista jasna objevila – na lehátku ležela ona… Dlouhé černé zvlněné vlasy jí ladně ležely na ramenou a zádech, rozprostíraly se kolem ní jako ochranný závoj. Její křišťálově bílá pokožka se i přes stín leskla a vypadala jako ten nejskvostnější diamant na planetě. Její malý nos, souměrné rysy a plné rty, které měla mírně pootevřené nejspíše z napětí, které cítila z knihy, kterou držela v rukou a kterou četla, mě uchvátily. A její oči… Zlatavé karamelky, které četly řádek po řádku, mě bortily.

Byla nádherná. Každý kousek těla i tváře mě naplňoval, cítil jsem se jako znovuzrozený. Byla pro mě jako pro křesťany Bůh – vzor, životní naplnění… Ona mi jediným okamžikem přítomnosti vypálila díru do hrudi, byl to jako náraz na skálu – silný a smrtící.

Něco se změnilo, určitě. Mé srdce jakoby ze sebe shodilo tu kamennou obranu a znovu se plně rozbušilo. A to kvůli ní…

Najednou zvedla pohled od knihy a upřela ho na mě. A to se mi teprve zatočila hlava jejím čarem a kouzlem, kterým mě pohltila. Ale jenom do té doby, než se jí v očích objevil strach.

Strach ze mě… 

Děkuju vám moc za komentáře u první kapitoly, ano, čekala jsem víc, ale jsem ráda i za takový počet, nebojte. :) Dejte mi vědět, co se vám líbilo, co ne, vaše názory atd., moc si toho cením, díky. :) 

Má oblíbená anketa. :D Anketa

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová výprava - 2. kapitola: