Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 21 - První soud

05.11.2010 (11:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2134×

21. První soud

Byla jsem přikrčená ve dřepu a rozhlížela se po nočních ulicích Říma. Bavilo mě čekat na tu správnou chvíli. Stoupla jsem si a přenesla váhu na špičky.

Přistála jsem neslyšně na silnici.

Dnes Řím přišel o další dvě pochybné existence. Ačkoliv se mi to pořád příčilo, mohla jsem si to omlouvat. Dělala jsem to pro dobro ostatních nevinnějších lidí.

Ale i přesto jsem na sebe byla pyšná. Dnes stačily jen dvě oběti. Jejich počet se snižoval. První lov byl výjimka. Jen tři. Ale hned ten druhý jsem jich našla pět…

Moje rozpolcená osobnost mi dávala jasně najevo, kdo jsem. Ta lidská část se bouřila – viděla ve mně vraha a nesouhlasila ani s tím, že jsem se snažila si pečlivě vybírat…

Ta upíří mě tiše podporovala. Líbilo se jí, když jsem mohla smočit rty v té lákavé, horké tekutině, uhasit svoji žízeň a nabrat nové síly.

Najednou se zvedl vítr a přivál mi přesladkou vůni, které jsem si dříve nevšimla. Okamžitě jsem se otočila a naproti mně, ve světle lampy, stála vysoká postava muže.

„Pěkný seskok,“ pochválil mě hebký hlas.

„Díky,“ pousmála jsem se.

„Slyšel jsem, že se v Římě zlepšují poměry,“ udělal krok ke mně.

Já udělala krok zpátky. „Nevím, co jsi slyšel,“ opáčila jsem.

„Někdo tady vyhlazuje spodinu obyvatelstva,“ pokračoval, „a prý je opravdu dobrý.“

„Nevím,“ zopakovala jsem, „o čem to mluvíš.“

„Jsem si jistý, že jsi to ty,“ usmál se. Jeho červené oči se nebezpečně zaleskly a já pochopila, že tahle diskuse se nebude ubírat zrovna přátelským směrem.

Byl to vůbec první upír, kterého jsem potkala, a nebyl jedním z nás. Osazenstvo hradu jsem znala poměrně dobře, orientovala jsem se, ale tohle nebyl Volturi.

„To nemůžeš vědět,“ pokrčila jsem rameny.

„Nikdo jiný tu není,“ blýskl po mně úsměvem, „prohledával jsem celé město několik dní. Jsi první. A viděl jsem tvůj poslední lov.“

Úplně mi přejel mráz po zádech. Bylo to sice jen deset minut, co jsem zabila posledního člověka, ale už těch deset minut mě sleduje někdo cizí? Udělalo se mi špatně. To bylo tak nebezpečné…

Došlo mi, že můj výcvik zdaleka není u konce. Že všechen dril, všechno trénování nestačí. Ještě se musím moc učit.

„A z toho soudíš, že jsem to já? Co když jsem tu první večer?“

Zakroutil hlavou. „To byla profesionální práce, provedená jen s letitou zkušeností a vyznáš se tady.“

Trochu jsem se uklidnila. Myslí si, že nejsem novorozená. Což se mi hodí a dá se toho využít…

„Přejdi k věci,“ vyzvala jsem ho.

„Vsadím se, že Volturiovým vadí, že se v jejich blízkosti tak hodně loví…“ znovu se usmál.

„Tak proč ještě nikoho neposlali?“ zeptala jsem se.

„Čekají, že to někdo udělá za ně a pak mě nemine odměna.“ Moc dobře jsem si všimla, že dal důraz na svou osobu.

„Možná máš štěstí, že je tahle ulice tak prázdná,“ zašeptala jsem.

„Vážně?“ zašklebil se a nečekal na moji odpověď, vrhl se proti mně.

Uskočila jsem.

„Jsi rychlá,“ zasmál se, „alespoň bude větší zábava.“

„Jsem ráda, že se dobře bavíš,“ podotkla jsem. A trochu zalitovala, že jsem plášť nechala dnes v hradu. Nebylo třeba si ho brát, vyráželi jsme za tmy a byli jsme mnohem víc nenápadní v normálním oblečení.

Tohle měla být klidná noc…

„Co předvedeš dalšího?“ pokývala jsem hlavou a čekala.

Byl to jeden z ukázkových pohybů. Krok doprava, skok a otočka. Jeho ruku jsem zachytila ještě dřív, než se napřáhla. Prudce jsem do něj druhou rukou strčila a on klopýtl o dva kroky do zadu. Odrazila jsem se a skočila na střechu domu. Stačilo jen pár metrů a já znovu přistála neslyšně za ním.

Upír se odrazil a dlouhým skokem se chtěl dostat za má záda. V letu ho ovšem srazila další postava, a když dopadli na silnici, ozval se hrozitánský zvuk, jako když kameny padají ze skály.

„Ale, ale, starý příteli,“ ozval se Demetriho hlas.

„Demetri? Aro tě poslal zničit tu dívku?“ zajímal se upír a nepříjemně se ošil. Demetri ho pořád svíral pod krkem, obličej měl přitisknutý k asfaltu a stačil opravdu jediný pohyb a mohl zemřít.

„Spíš bych se měl ptát já tebe, Alastaire,“ odsekl Demetri.

„Promiň,“ zamumlal poražený upír.

„Co tu děláš?“

„Doslechl jsem se o té profesionálce z Říma,“ zakňoural netrpělivě, „naše kruhy jsou toho plné. Dlouho se nic neututlá. Chtěl jsem ji dostat, a tak zachovat pravidla. Aro by to jistě rád uvítal.“

Demetri se krátce zasmál. „Myslím, že bys skončil mrtvý, Alastaire. Buď teď anebo v případě, že by se ti ji podařilo opravdu porazit, o čemž já pochybuji, by to byla ruka moje nebo Felixova. Aro by nebyl milosrdný. A pokud ne Aro, tak Marcus by jistě rád viděl, jak tvoje tělo hoří na hranici.“

„Proč?“ zeptal se tiše Alastair.

„Možná by ses měl seznámit s další členkou gardy,“ ušklíbl se Demetri a pustil Alastaira. Ten se překvapivě neohrabaně vydrápal na nohy.

„Moc se vám omlouvám, slečno,“ krátce se uklonil.

Krátce jsem kývla. „Měl bys být příště opatrnější.“

„Nevěděl jsem, že jdete po té upírce,“ pokračoval.

„Jiná tu není,“ přerušil ho Demetri.

„Jiná?“ přeměřil si nás zmateným pohledem.

„Sleduješ Valentinu celou dobu, dospěl jsi k dobrému názoru, že je to ona…“ pokračoval, „… ale jsme tu pracovně. A ty se tím nemusíš zabývat. Vlastně by Aro určitě rád věděl, jaké kroky podnikáš, aby sis naklonil jeho přízeň. A hlavně proč.“

Alastairova linie se zaleskla. Najednou upoutala moji pozornost a otevřela se mi jako rozevřená kniha.

„Ta vyvražděná rodina,“ upřela jsem na něj svoje oči.

Jeho výraz zkameněl a přestal dýchat.

Udělala jsem krok k němu: „Co se ti hlavou honilo, když jsi je všechny poslal na onen svět, Alastaire?“

Upír mlčel. Cítila jsem na zádech Demetriho pohled, a tak jsem se otočila, jen kývl a vyzval mě, abych pokračovala.

„Nejenom, že ses neobtěžoval nějak víc zahladit své stopy,“ pokračovala jsem klidně dál, ačkoliv ve mně to vřelo. Byla jsem zvyklá na mrtvé dospělé ve své náruči, na jejich pohledy, bezkrevná těla… ale vidět to samé u dětí mě trhalo na kusy. Nenávist mnou cloumala a já nechtěla nic jiného, než tomu upírovi zlomit vaz a hodit ho do plamenů.

„První prohřešek,“ dodal temný hlas za mnou a Alastair se otřásl.

„Ale zabil jsi celou rodinu. U nich v domě. Nechal je tam všechny ležet a utekl, když ses dostatečně napil. Znáš pravidla, Alastaire, jako my všichni,“ zasyčela jsem na něj a on sebou trhnul, „odpověz. Na co jsi myslel?“

„Nevím,“ zaskuhral, „měl jsem hroznou žízeň.“

„To tě neomlouvá,“ semkla jsem rty do úzké čárky, „nekontrolovatelně zabíjet je hrdelní zločin.“

„Nepřemýšlel jsem,“ řekl, „stopoval jsem jednoho vlkodlaka. Byl jsem mimo smyslové vnímání, slečno.“

„Anglie by se za tebe měla stydět,“ zavrčela jsem.

„Nebyl jsem v Anglii,“ namítl a chtěl pokračovat.

Ale já ho přerušila: „To já ale vím. Byl jsi v Kanadě. Ale obvykle se zdržuješ v Británii, nemám pravdu?“

„To máte, to máte, slečno,“ vykal mi dál a přikyvoval.

„Všimni si,“ ozval se Demetriho hlas, „že když je kdokoliv v maléru, snaží se ti vlichotit.“

„Já vím,“ usmála jsem se, ale hned mi úsměv zmizel z tváře, když jsem se znovu podívala na Alastaira, „teď zbývá jediné. Co s tebou? Já osobně bych ti dokázala odpustit to, že jsi nezahladil stopy.“

Alastair se vděčně uklonil a vytrvale šeptal slova díků.

„Ale,“ řekla jsem pevným hlasem, dala si záležet, aby moje další slova byla chladná a nesmlouvavá, „ale vraždu těch dětí ti odpustit nehodlám. A ani nechci.“

„Takže?“ zašeptal Demetri.

„Takže…“ odmlčela jsem se.

„Slečno, prosím vás,“ zamumlal, „Demetri…“

„Všechno je na tobě,“ ujistil mě Demetri.

Chtělo se mi ho zabít. Opravdu chtělo. Ty dvě dětské nevinné tváře mě mučily. Přestože jsem byla jen součástí toho kolotoče a cítila jsem vinu i za Alastaira. Ale… na druhou stranu, věděla jsem, jaká je žízeň po krvi. I já byla vrah a zavraždila jsem svoji vlastní sestru. Tohle byl taky zločin. Možná i víc trestuhodný než Alastairův.

Jeho linie mi nabízela dvě možnosti. Jedna končila velkým uzlem a dál nepokračovala. Její červená barva se vytrácela, šedivěla a lehký černý odstín mi dával jasně najevo, jak tahle možnost skončí. A ta druhá pokračovala bez dalších uzlíků donekonečna. Teď jsem měla já rozhodnout, jak se jeho život i osud budou nadále vyvíjet.

„Měl bys vědět, že i veškeré tvoje dobré skutky, které jsi udělal, a které v budoucnosti ještě uděláš, nikdy nesmažou vraždu těch dětí,“ řekla jsem, „dobře poslouchej, Alastaire, odteď si budeš všechny svoje oběti vybírat. Věř, že na to přijdu, stejně jako jsem na to přišla teď. Až se jednoho dne znovu potkáme, uvidím všechny hříchy, kterých ses dopustil. Víš, že my velkorysí moc často nejsme a ber tohle jako svoji poslední šanci. Kdybys dnes večer místo mě potkal kohokoliv jiného, teď bys hořel.“

„Budu vám vždycky moc vděčný, slečno,“ hluboce se uklonil.

„Příště nebudu tak vstřícná,“ odpověděla jsem chladně, „být tebou opustím co nejrychleji Itálii a budu doufat, že se to od nás Aro nedozví.“

Alastair se ještě jednou uklonil a pak zmizel obrovskou rychlostí. Věděla jsem, že se na hranice nezastaví. A byla trošku klidnější. Jeho linie mi v budoucnu neprozrazovala žádné chyby a porušení. Pokud se nestane něco, co Osud vyvede z kolejí, Alastair už nikdy neudělá nic nepatřičného.

„Jsem na tebe pyšný,“ přitáhl si mě Demetri do náruče a krátce políbil na rty.

„Nechápu proč,“ zamračila jsem se.

Vzal mě za ruku a propletl si se mnou prsty. Vydali jsme se lidským krokem ulicí dál. „Dokázala ses rozhodnout, to je správné,“ usmál se, „a ten začátek boje. Přímo ukázkový.“

„Jsi dobrý učitel,“ opětovala jsem mu úsměv, „ale…“

„Ale co?“ zajímal se.

„Sledoval mě dlouho, deset minut jsem o něm nevěděla,“ zabručela jsem naštvaně.

„Není to tak hrozné,“ utěšoval mě, „samozřejmě, máš se ještě dost co učit, ale mohlo to být horší.“

„Horší?“ vyjekla jsem. „Mohl mě klidně zabít ze zálohy. Vůbec jsem si neuvědomila, že by mě někdo mohl sledovat!“

„Jsi jen trochu neopatrná,“ zvedl si naše spojené ruce ke rtům a vtiskl mi na hřbet dlaně polibek, „ale jinak jsi dokonalá.“

„Nemůžu uvěřit, kolik chyb jsem udělala,“ namítla jsem.

„Bylo to poprvé a já jsem na tebe opravdu hrdý,“ zopakoval s naprosto vážným hlasem.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Šli jsme dál, tiše, ponořeni každý do svých vlastních myšlenek. Necítila jsem se vůbec dobře. Spíš provinile. Trochu zklamání, že jsem udělala tolik chyb a nedávala pozor. Věděla jsem, že se mě Demetri snaží uklidnit, a že svá slova myslí vážně.

Ale svého pocitu jsem se vzdát nemohla.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 21 - První soud: