Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 14 - Nenávist

09.10.2010 (11:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2244×

14. Nenávist

Cítila jsem Demetriho rty na svých zádech. Ležela jsem na břiše, do půli pasu jsem byla přikrytá přikrývkou a podpírala si hlavu.

Demetri vzal pramínek mých vlasů a nahradil jím své rty.

Už svítalo.

„Budeme muset za Arem,“ zašeptal.

„Proč?“ zamračila jsem se. Vadilo mi to. Až doteď to byla bezchybná noc. Samozřejmě pro moje upíří já. Lidské se schovalo kdesi hluboko a nechávalo mě prožívat své pocity naplno. Líbilo se mi, že si můžu vybrat kým vlastně jsem. A kým víc chci být.

Jako kdyby to ještě někdy mělo být důležité. To určitě! pomyslela jsem si ironicky.

„Patříš k nám,“ vysvětloval pomalu.

„Což znamená?“

„Že ať chceš nebo ne, jsou tu pravidla,“ přestal si na chvíli hrát s mými vlasy. Čekal na moji negativní reakci.

Ale moje lidské já mě ochránilo. Dokázalo nedat najevo vztek, který mnou prostupoval. Schovalo všechny moje přemrštěné – i když oprávněné – reakce.

„Nechci poslouchat je,“ označila jsem v tom krátkém slůvku Ara s tím druhým. Caius – ten, který dal rozkaz Jane, aby mi ublížila, když jsem odmítla poslušnost. A jistou slepotu. Slepotu, kterou trpěli všichni okolo mě a slepě je následovali kamkoliv.

„Aro ví, že s tebou bude muset uzavřít jinou dohodu,“ vysvětloval dál.

„Moc dobře ví, že nakonec poslechnu,“ pootočila jsem hlavou, abych na něj viděla.

„Proč bys měla? Myslel jsem, že to právě nejvíc nechceš,“ nechápal.

„Jsem jedna z vás,“ poukázala jsem na jeho slova, „to je dostatečný důvod. A jak jsi říkal, jsou tu pravidla, která musím dodržovat i já. A to, že si ze své dobrovolné vůle vyberu život tady, je opravdu jen má volba.“

Demetri se pousmál. „Proč tu chceš vlastně zůstat?“

„Proč?“ ušklíbla jsem se.

„Ano,“ přikývl.

„Kam bych šla?“ zeptala jsem se tiše, protože tady končily všechny žerty.

Nepřerušoval mě, nechal mě pokračovat.

„Nemůžu se vrátit zpátky, bez Lindy a jako upírka. Musela bych chodit po světě, schovávat se před ostatními a nemít žádnou příležitost udělat něco se svým životem… svojí existencí,“ opravila jsem se vzápětí, s nepatrným úsměvem na rtech.

„Myslíš, že tady bude příležitost s tím něco udělat?“

„Nemyslím, já to vím,“ usmála jsem se, „jsem tady. A dnes dopoledne uvidíš proč. Aro nebude otálet s prohlášeními. A jsem si jistá, že bude chtít uspíšit i můj výcvik. A nebude spokojený s tím, že za první noc jsme neudělali nic.“

„Jak nic?“ zasmál se krátce.

„Pro nás víc než dost,“ přimhouřila jsem oči, „ale tohle Ara asi nezajímá.“

„Chvíli jsem si sobecky myslel, že bys chtěla zůstat třeba kvůli mně…“ snažil se odlehčit situaci.

„Demetri…“ oslovila jsem ho se smíchem.

Zvážněl. „Myslím to vážně. Proč jsi tady ještě zůstala?“

„Já… já… nevím,“ zašeptala jsem.

Ale věděla jsem to až moc dobře. Pořád jsem doufala, že se mi podaří udělat něco převratného. Něco, co by mi ulevilo od výčitek svědomí. Nechtěla jsem Lindě ublížit!

Nechtěla!

Dolehlo to na mě, schoulila jsem se blíž k němu a vlna zoufalství mnou projela jako nůž. Cítila jsem jeho konejšivou ruku na zádech.

„K čemu to je?“ zanaříkala jsem.

„Za nic nemůžeš,“ šeptal.

„Mohla jsem ji zachránit. Takhle to být nemělo. Neměla zemřít,“ mumlala jsem vytrvale.

Mlčel. Prolomila jsem to tíživé ticho.

„Proč jsem neodolala?!“ zvedla jsem k němu oči a čekala na odpověď.

„Jsi novorozená. Nikdo z nás by nebyl schopný odolat tekoucí krvi…“

By nebyl?! To mě neomlouvá. Absolutně ne!

„Ale já měla,“ procedila jsem naštvaně mezi zuby. „Jsem vrah.“

„Nejsi,“ zakroutil hlavou. Snažil se mě utěšit.

Ale střídání pocitů zoufalství a nenávisti bylo příliš rychlé. Příliš intenzivní.

„Jsem,“ zašeptala jsem do ticha jeho ložnice.

***

„Jaku?“ ozval se Billyho hlas za dveřmi.

„Co je, tati?“ zamumlal Jacob.

„Mohl bys mi otevřít?“

Jacob si povzdechl, zvedl se z postele a otevřel dveře. Billy vjel dovnitř.

„Co se děje?“ zeptal se Jacob unaveně. Měl po hlídce a nechtěl, aby ho někdo rušil. Chtěl si odpočinout – jako kdyby mu to mohlo pomoci zapomenout a uvědomit si, že všechno hledání selhalo.

„Chlapče, měl bys na ni zapomenout,“ začal pomalu Billy.

„Já se snažím!“ dal Jake důraz na poslední slovo.

„Viděl jsi ji jen jednou – přece to nemůže být tak těžké,“ pokrčil Billy rameny.

„Jsem si jistý, že by to bylo horší, kdybych měl možnost se s ní poznat – ale, tati, je to jako kdybych tady ani nebyl. Všechno odešlo s ní,“ Jacob se nepatrně usmíval. Ač ho ta vzpomínka bolela, jeho srdce dvakrát šťastně a spokojeně udeřilo – byla to jediná chvíle, kdy mohl být blízko dívky, kterou neznal.

***

„Měla by ses obléct,“ doporučil mi Demetri.

„Hned to udělám,“ odbyla jsem ho.

Na mé tváři se objevil úsměv. Jen tak. Najednou. A moje mrtvé srdce znovu reagovalo. Ale ne bolestí, jako dnes v noci. Měla jsem pocit, že od místa, kde se normálně nacházelo, prostupuje mým tělem síla. Síla, která hřála.

Připomínalo mi to jednu lidskou vzpomínku. Byl to jeden z mála dní v Londýně, kdy sluníčko pražilo a já vystavovala paprskům tvář. Spěchala jsem na další přednášku a přitom se snažila ukrást něco z té krátké chvíle. Ukrást trochu toho nádherného tepla.

„Proč se usmíváš?“ zeptal se Demetri.

„Jen tak,“ pokrčila jsem rameny.

„Renata si všimla, že nemáš moc věcí, byla v hotelu a přinesla ti něco z tvého kufru,“ informoval mě.

„Proč ne všechno? Mám si tam pak dojít sama?“

„Protože to ostatní skončí v moři,“ zašklebil se.

„Cože?“ nechápala jsem.

„Necháme spadnout letadlo,“ pokrčil rameny.

„A kvůli mně zabiješ dalších sto cestujících?“ vyskočila jsem z postele a mračila se.

„Všichni už jsou dávno mrtví,“ uklidňoval mě, „pamatuješ na tu prohlídku, ze které jsi odešla?“

Krátce jsem přikývla.

„Ti všichni budou v letadle.“

„Aha,“ posmutněla moje tvář, „máma se zblázní. Mrtvé tělo mé sestry a moje nikde. Demetri, slib mi, že za nimi na chvíli půjdeme? Jen se podívat? Prosím.“

„Nemůžeš s nimi mluvit,“ zakroutil hlavou.

„Nechci s nimi mluvit,“ odporovala jsem, „chci vidět Jimmyho. A mámu s tátou.“

„A svého otce ne?“

Tahle otázka způsobila uvnitř mě výbuch hněvu. Nezuřila jen moje lidská část, zuřila i ta upíří.

Na jednu stranu jsem si uvědomila, že se mi konečně podařilo propojit obě části svého já. Druhý problém byl – že jsem k tomu nejspíš potřebovala vztek.

Zavrčela jsem, když jsem si vybavila ten večer, kdy se k nám můj otec dobýval. „Ne, toho zabiju.“

„Neříkala jsi…“

Přerušila jsem ho: „Můj otec není nevinný. Má toho na vině víc než dost. A pokud uvidím, že se bude chtít jakkoliv přiblížit k mámě nebo Jimmovi…“

„Opravdu?“

„Ano,“ souhlasila jsem bez váhání. Nenávist, která mnou prostupovala, byla příliš silná.

Ovládala mě.

„Pomůžu ti ho najít,“ slíbil mi.

Usmála jsem se. „Děkuju.“

„Nemáš zač,“ opětoval mi úsměv.

Natáhla jsem se po svém oblečení a rychle se oblékla. Najednou jsem ucítila jeho prsty na šíji a v zápětí mi přehodil tmavě šedý plášť přes ramena.

„Teď jsi dokonalá,“ zašeptal.

Otočila jsem se k němu a krátce ho políbila na rty. „Přestaň s tím,“ změřila jsem si ho pohledem.

„S čím?“ zeptal se se smíchem.

„Nemám ráda, když mi někdo lichotí,“ zavrčela jsem.

„A proč?“ nechápal.

„Cítím se nesvá,“ zamračila jsem se.

„To bys měla změnit,“ doporučil mi, „umíš toho víc než dost. Jsi krásná, chytrá a měníš osud.“

Překvapeně jsem zalapala po dechu. „Tak to si vymýšlíš!“

„Já?“ nevěřícně se zeptal.

„Samozřejmě! Neměním osud. Je to hloupost.“

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny.

„Zase lžeš,“ zamumlala jsem.

„Vidím, jak tě to štve,“ ušklíbl se, „baví mě si s tebou hrát.“

„No teda!“ přimhouřila jsem oči.

„No teda,“ zopakoval s úsměvem a škádlivě mě políbil. „Měli bychom jít,“ řekl, když se naše rty odpojily. Propletl si se mnou prsty a vyšli jsme z ložnice.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 14 - Nenávist: