Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová naděje - 1. kapitola

07.05.2012 (15:15) • MarryTyger • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1029×

1. KAPITOLA

Hleděla jsem před sebe na sedačku auta a čekala, až konečně dorazíme domů. Jela jsem s rodinou společně do kina, potom na pizzu. Byla jsem plná a už se těšila na svou postel. Jenže byla bouřka a mně se chtělo na záchod. Projeli jsme zatáčkou a táta zapnul ještě více světla. Rozjel se rychle a potom měl následovat most. Věděla jsem, že je něco špatně. Svrběla mě ruka a můj žaludek byl přímo ve svěráku. Vše mi říkalo, že je to nebezpečné. Napadlo mě jediné… Odpoutala jsem sebe a Hope. Hope po mně hodila tázavý pohled, ale potom se to stalo. Auto dostalo prudký smyk a začalo se nekontrolovatelně točit. Najednou se ozvala skřípání dřeva, začali jsme padat do rokle, přes který most vedl.

Cítila jsem bolest hlavy, ale vzchopila jsem se. Než auto spadlo, vyskočila jsem ven. Podívala jsem se po Hope. Ta byla pár metrů ode mě a nehýbala se. Potom velká rána, po kterém následoval výbuch. Plameny vyšlehly vysoko a most chytl. Rychle jsem se zvedla a přeběhla most. Hope! Musím se vrátit pro Hope. Most už chytl a Hope nikde. Najednou jsem za sebou uslyšela vzlyky. Hope ležela na zemi a brečela. Sedla jsem si vedle ní a pohladila ji po vlasech.

Když přijela policie, potom, co jsem jí volala, vzala nás na stanici. Během necelého týdnu, který jsme strávily u paní McCellenové, jsme zjistily tajemství, které jsme neměly znát. První byl fakt, že naši rodiče nejsou naši rodiče. Další je, že se budeme muset přestěhovat k našemu pravému otci, který je policejní šerif. A poslední korunuje mezi všemu, rodiče se nás prachsprostě zbavili!

O měsíc později…

„Tati!“ zahulákala Hope od vchodu a já si odfrkla. „Tati! Je tu Harry!“

Charlie se na mě podíval a já zase stočila pohled jinam. Isabella udělala totéž, když se na ni podíval. Obě jsme sledovaly Zaca Efrona, jak líbá Vanessu Hudgens. Isabelle se zase v očích zableskly slzy.

„Tak tu buďte hodní a nezlobte,“ řekl přísně a odešel. Hope se vrátila zpět do kuchyně psát úkoly. Přisunula jsem se k Isabelle blíž a objala ji. Nějaký Edward Cullen ji opustil a ona se z toho úplně zhroutila. Je mi jí líto, chuděrky. Rozvzlykala se mi do ramena a já ji objala.

„Ššš, to bude dobré,“ zašeptala jsem a pohladila ji po zádech. Nevěřila mi, jako já nevěřila, že se mi vrátí můj optimismus a odvaha. „Pokus se zapomenout.“

Jako já musím zapomenout na Emily a Edda Blancherovi, mé adoptivní rodiče, kteří mě vychovali, dodala jsem si v duchu a cítila, jak mi po tvářích stékat kapičky slz.

Cítila jsem, jak si za zády spojila svoje ruce a přitáhla si mě blíž.

„Mám tě ráda, Destiny,“ zašeptala a já se sama pro sebe usmála.

„Já tebe víc,“ špitla jsem.

„Mám hlad!“ zařvala Hope přes celý barák a já se od Isabelly bleskově odtrhla.

„Má pravdu, co budeme mít k večeři, Isabello?“ zeptala jsem se jí zvědavě a ona si utřela slzy do velké šedé mikiny, co měla na sobě.

„Říkej mi Bello, obě mi říkejte Bello,“ usmála se a podívala se za mě. Otočila jsem se a Hope se smutně usmála. „Co takhle jet něco nakoupit, máme čas a v Portlandu mají obchoďák.“

„Jo,“ zaradovala se Hope a já jen přikývla.

„Tak se dojděte obě převléct a já se také převleču,“ řekla Bella a každá odešla do svého pokoje. Charlie to tu musel upravit, ale Jacob Black a Embry Call mu pomohli. Udělali jeden pokoj nahoře na půdě a druhý vytvořili ze staré úložny prádla, která je teď zpodobena do jedné velké skříně v koupelně. Mně patří ten na půdě.

Vylezla jsem po schůdkách a porozhlédla se po pokoji. Byl ze všech pokojů v domě největší, za to nejstrašidelnější a při dešti, který je tu neustále (co si budeme povídat), i nejnepraktičtější. Obsahuje postel, psací stůl a starou pohovku. Zdi jsou namalované na světle fialovou. Můj pokoj má dvě kulatá okna, z jednoho máte výhled před dům a z druhého vidíte na zahradu. Přešla jsem k velké, šatní skříni a začala z milionů kousků oblečení vybírat ten nejhezčí. Nakonec jsem si vybrala džíny, modrou kostkovanou košili a pod to bílé triko. Ještě jsem si z židle vzala o číslo větší modrou mikinu.

Sešla jsem dolů a pod schody na mě čekala Bella v džínech a fialové kostkované košili s fialovou mikinou. Z pokoje, který byl hned naproti schůdkám na půdu, vylezla Hope v džínech a zelené kostkované košili se zelenou mikinou. Všechny tři jsme se rozesmály. Když jsme se uklidnily, Bella dala příkaz k učesání. V koupelně jsme každá sáhla po černé gumičce a vlasy si sepnuly.

Bella si vzala klíčky, peníze a na lednici napsala vzkaz, kdyby se Charlie vrátil dřív, a mohlo se vyrazit.

Nejdříve jsme jely do obchodu s potravinami, kde jsme nakoupily spoustu věcí. Hope běhala všude kolem a podle Belliných instrukcí sháněla potraviny. My jsme mezitím s Bellou jely košíkem, a když se něco dobrého objevilo, dala jsem to do košíku. Charliemu jsme koupily jeho oblíbené karamelky, které potají pašuje do svého pokoje, prý že je to policista. Ha!

Poté jsme jely k nějaké Angele vrátit knížky a potom jsme jely domů. Všechno jsme vybalily a začaly vařit. Bella nám dala za úkol oloupat brambory, takže jsme popadly nožíky a začaly loupat. Ona mezitím naklepala vepřové řízky, které jsme měly v plánu nechat přírodně a zapéct je ze sýrem a slaninou.  

U jídla jsme si povídaly o našich pěstounech. Hope to nedělalo žádný problém, ale já uvnitř sebe stále bojovala s pocitem samoty a nechtěnosti. Hope jí vyprávěla o rodinném psu Baltovi, který zemřel před rokem, potom o našem papouškovi Mikimu, a tak dále. Já jen mlčenlivě pozorovala Bellin obličej a občas jsem něco doplnila.

Umyly jsme nádobí a Charlie přišel. Bella mu ohřála večeři a nás poslala spát.

Ležela jsem ve své posteli ve zhasnutém pokoji. Jediným zdrojem světla byla okna, která propouštěla měsíční světlo. Židle vytvářela v tom světle podivný obrys na dřevěné podlaze. Moje oči bloudily tmou jako moje mysl. Nevěděla jsem, nad čím přemýšlím, ale bolelo to.

Dívka stála na malé louce a líbala kluka, který zářil, a to doslova. Mohutné smrky vytvářely stíny, které kličkovaly mezi zamilovaným párem. Bella! Ta dívka byla Bella a líbala toho kluka, kterému se rázem změnily oči ze zlatohnědé na tmavě černou. Obraz se změnil a stála jsem v lese. Viděla jsem zase Bellu a toho kluka. Bella plakala, snažila se ho přesvědčit, aby neodcházel. Neposlechl ji a odešel. Bella se rozeběhla lesem a já instinktivně běžela za ní. Obraz se znovu změnil a já se objevila v nějakém baletním studiu. Bella ležela na zemi a byla od krve. Nějaký blonďatý upír s dlouhými vlasy stál v sevření dvou mužů. Nějaká dívka se střapatými vlasy na něj skočila a nohama mu objala pas. Vzala ho za hlavu a potom jednoduše trhla, mužova hlava byla oddělena od těla. Bella najednou začala bolestně křičet.

Uvědomila jsem si, že to není křik ve snu. Je to její bolestný nářek, který má kvůli Edwardovi. Ten kluk to byl Edward, uvědomila jsem si a začala poslouchat Bellin nářek.   

_____________________________________________________

Doufám, že se vám první kapitola líbila. Dala jsem si celkem záležet.

Autor: MarryTyger, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová naděje - 1. kapitola: