Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová chyba - 6.kapitola

02.07.2009 (17:30) • sara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1473×

6.Kapitola
„Jsi moje“

„Zdravím přátelé,“ pozdravila přicházející.
„Tak ráda vás zase vidím,“ dodala se zářivým úsměvem. Při pohledu na ni mě bodlo u srdce závistí na její neskonalou krásu.
„Také tě rádi vidíme,“ odpověděl Carlisle. Celá rodina se s ní začala vítat. Jako poslední se s ní přivítal Edward.
„Edwarde, tak moc si mi chyběl“ zavýskla a obejmula ho.
„Také si nám chyběla,“ opáčil Edward. Jeho slova mi ještě více sevřel žaludek. To tak určitě není…Znělo mi v hlavě. Jakmile skončilo přivítání, všichni si opět posedali na svá místa.
„Ty musíš být Bella,“ řekla a vydala se mně. Odkud zná mé jméno?
„A-ano“ zaskřehotala jsem, přičemž mě Esme pevněji sevřela kolem mých ramen.
„Já jsem Tanya,“ představila se a věnovala mi úsměv.
„Tanya je naše dlouholetá rodinná přítelkyně, často se navštěvujeme,“ vysvětlil Carlisle. Ale co je přesně pro Edwarda? Na to jsem vážně neměla odvahu se zeptat.
„Hodně jsem o tobě slyšela Bello,“ řekla Tanya svým zvonivým hlasem. Páni. Kdo by ji odolal? A co o mně ví?
„Ehm,“ bylo to jediné, co jsem ze sebe mohla vydat. Co jsem jí tak měla asi říct?
„Je čas jet domů Bello,“ oznámil mi Edward. Tím mě zaskočil.
„Proč?“ vyhrkla jsem ze sebe. Proč tak brzo? Kvůli ní?
„Podívej se, kolik je hodin, Charlie by vyváděl.“ Podívala jsem se na hodinky. Měl pravdu, zapomněla jsem, jak mi čas s Cullenovými rychle ubíhal.
„Máš pravdu, měla bych jet.“
„Doufám, že se zase brzy uvidíme,“ řekla Tanya s úsměvem, při kterém se mi opět nepříjemně sevřel žaludek. Věděla jsem, že to nebylo tím, že je upír, ale tím, že Edwarda tady zanechám s ní, s dokonalou, navždy překrásnou upírkou.
„Edwarde, měl bys jet s ní,“ vypálila Rosalií a zkousla si svůj spodní dokonalý ret. Rosalií?!
„Ano, máš pravdu,“ přitakal zamyšleně Edward. Zvedla jsem se, s Esme jsem se objala na rozloučenou a zbytku rodiny zamávala se slovy „Ráda jsem vás zase viděla.“
S Edwardem jsme nastoupili k náklaďáčku, Edward na místo spolujezdce. Celou cestu jsme oba mlčeli, každý byl zabrán do svých myšlenek. Po 20 minutách jsme dojela k našemu domu a já vypnula motor.
„Jsem rád, že jsi byla dnes u nás,“ řekl Edward se svým pokřiveným úsměvem, a já se opět topila v jeho topazových očích.
„To já taky,“ přitakala jsem. A poté opět nastala minuta ticha.
„Ráno tě s Alice vyzvednem,“ řekl Edward a v té samé minutě zmizel. Povzdychla jsem si a vydala se domů. S Charliem jsem si jen popřála dobrou noc a já se vydala do svého pokoje. Osprchovala jsem se a lehla do postele, věděla jsem, co mě čeká…

„Neubližuj mi prosím“ zašeptala jsem. „Neboj se krásko, bude to zábava“ hrozivě zašeptal.

„Nedotýkej se mě“ zakřičela jsem. Hrubě mě přitiskl na zeď. Začal ze mě strhávat oblečení.

„Ne! Ne! Ne! Nedotýkej se mě! Já nechci“ panicky jsem křičela.

„Neeee!!!!!“ křičela jsem a vzbudila se. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit, snažila se uvědomit si, že to byla jen noční můra… Klid Bello. Říkala jsem si v duchu. Jakmile jsem se uklidnila, vyšla jsem do koupelny provést lidské potřeby, které Cullenovy trápit nemusí.
S vědomím, že Charlie už jel určitě do práce jsem se vydala po schodech dolů do kuchyně. To jsem ale netušila, že mě čeká návštěva…

„Dobré ráno,“ pozdravila mě Esme a Rosalií unisono. Rosalií?
„Dobré ráno,“ zaskřehovala jsem.
„Přišli jsme ti připravit snídani, a dohlídnout na to, že to sníš,“ vysvětlila Esme a Rosalií se přitom na mě usmála. Jsem blázen já nebo ona? Znělo mi v hlavě.
„Děkuju,“ šeptla jsem překvapeně.
„Posaď se,“ poručila Esme. Poslechla jsem a usedla. Rosalií mi mezitím přinesla snídani. Byla to vejce se slaninou, zeleninovou oblohou a chlebem. Samozřejmě nezapomněli na pomerančový džus.
„To celé nesním,“ zakňourala jsem.
„Ale sníš,“ opáčila Esme. Povdechla jsem si a pustila se do snídaně. Nemělo cenu odporovat.
„Už vážně nemůžu, bylo to vážně dobré, moc děkuju“ řekla jsem u napůl sjezené snídaně.
„To jsem ráda zlatíčko,“ zašvitořila Esme a pohladila mě po vlasech.
„Pojď, odvezu tě do školy,“ oznámila mi Rosalií. Hodila jsem po ní zmateným pohledem.
„Edward s Alice nemohli, museli ještě něco vyřídit, uvidíš se s nimi ve škole,“ vysvětlila Rose a sbírala se už k odchodu. To bude jízda. Zaznělo mi v hlavě. Rozloučila jsem se Esme a s Rose jsme se vydali k jejímu červenému BMW, celá cesta probíhala v tichosti. Každá zabraná do svých myšlenek. Začínala jsem si uvědomovat, že jsem možná Edwarda ztratila, a tím vznikl nový pocit úzkosti. Přemýšlela jsem, zda bych to ustála. Život bez Edwarda. Zaznělo mi v hlavě. Rychle jsem zatřepala hlavou, abych takovou myšlenku vystrnadila z hlavy. Cesta uběhla rychle, Rose zastavila u školy.
„Díky Rosalií,“ poděkovala jsem Rose a otvírala dveře od auta.
„Bello?“ ozvalo se za mnou, zastavila jsem se v půlce pohybu.
„Ano?“
„Kdybys něco potřebovala, jsem tady,“ šeptla Rose a já přikývla. Nevěděla jsem co říct.
„Tak odpoledne,“ rozloučila se Rose a já zabouchla dveře od auta.

U školy jsem se ohlížela po stříbrném Volvu, ale nikde nic. Nezahlédla jsem je. Edward se neukázal ani na biologii. Říkala jsem si, co se mohlo stát. Řekla jsem si, že za nimi odpoledne zajedu a zjistím, co se stalo. Měla jsem neblahé tušení, že to souvisí s Tanyou. Pocit úzkosti ještě víc zesílil. Po biologii jsem se pomalu loudala směrem k šatně, čekal mě tělocvik. Škola se pomalu vykliďovala, protože už jenom my jsme měli hodinu.
Vydala jsem se do poslední řady školních skříněk. Ostatní holky měli skříňky v popředí, zřejmě nezaregistrovali, že jsem došla, což mi samozřejmě nevadilo. Zaslechla jsem část rozhovoru mezi nimi.
„Wau, viděli jste Edwarda Cullena? Ten je pořád tak nádhernej,“ švitořila jedna, podle hlasu jsem rozpoznala, že je to Missy.
„Jo viděla, ten by stal vážně za hřích,“ přitakal druhá, jmenovala se Britney.
„Předtím chodil se Swanovou, že?“ optala se Lindsay.
„Jo a pak se s ní rozešel, upřímně, bylo mi ji líto, bylo vidět, že jí to hodně zasáhlo,“ odpovídala Missy, nebyla tak špatná, jak se zdála.
„No když mohla Swanová, tak bych to mohla teď zkusit já, ne?“ řekla sebevědomě Britney.
„Tak do toho bych se moc nepouštěla, včera jsem ho viděla s nějakou blonďatou holkou ve městě, páni, vypadala jako topmodelka,“  řekla Lidsay. Při téhle větě jsem zalapala po dechu. Blonďatou modelkou? To mohla být jedině Tanya. Při tomhle zjištění mě píchlo u srdce.
„Fakt jo?“ tázala se zaraženě Britney.
„Vážně, dal ji dokonce i pusu na tvář, vypadali jako pár.“ Jestli jsem předtím lapala po dechu, tak teď jsem přestala dýchat. Tohle zjištění mě donutilo opřít se o skříňku, přičemž se mi podlomily kolena a já se svezla dolů. To nemůže být pravda. Znělo mi v hlavě. Aniž bych si toho všimla, holky se mezitím vydali do tělocvičny a já v šatně zůstala sama. Snažila jsem se vzpamatovat, ale mé zrádné slzy si stejně našli  cestu ven. Bolelo to. Hodně. Ovinula jsem ruce kolem nohou a kolébala se dopředu a dozadu, abych se uklidnila.

Tohle si pusťte, sice nic moc, ale aspoň něco:

http://www.youtube.com/watch?v=UKJpWfSHEs4&feature=fvw

„Já ti říkal, že jsi jenom moje!“ Zaznělo mi v hlavě, což mě donutilo vzbudit se z transu. Vyšvihla jsem jsem se na nohy a zmateně se dívala kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla. Ten hlas mi byl nepříjemně známý. Cítila jsem, že někdo tady je.
„Navždy budeš jen má!“ šeptl mi známý hlas. Chytla jsem se za hlavu a začala s ní třepat.
„Jdi pryč!“ křičela jsem. Poté jsem uslyšela hrozivě známý smích. Vylekala jsem se a začala utíkat směrem k tělocvičně. Jakmile jsem dorazila ke dveřím, chtěla jsem otevřít dveře, ale nešlo to. Byly zamčené, ale kdo je zamkl? Nasucho jsem polkla.
Opět jsem slyšela ten hrozivý smích, který mé srdce rozbušilo dvakrát rychlejším tempem, než je obvyklé.
„Jsi moje!“ zašeptal někdo vedle mě a já polekaně uskočila. Ale nikoho jsem opět neviděla. Cítila jsem, jak se mi slzy vykradly z očí. Začala jsem se strachem třást. Je tu. Přišel si pro mě. Zaznělo mi v hlavě.
„Nejsem a nikdy nebudu!“ panicky jsem zakřičela a snažila se najít nějaký únikový východ ze školy.
Celou cestu jsem za sebou slyšela kroky a hrozivý smích, zatímco jsem běžela. Běžela jsem všemi chodbami, a všechny dveře byly zavřené. Cítila jsem, že si pro mě přišel. Vůbec se nevzdaloval, pořád jako bych ho měla za zády.
„Neutečeš,“ opět mi šeptl a já leknutím upadla. Snažila jsem se postavit.
„Au!“ zanaříkala jsem. Asi jsme si vyvrtla kotník, cítila jsem, že nemám moc šancí, ze všech sil jsem se zvedla a snažila se utéct, věděla jsem, že má šance je minimální. Belhala jsem a přidržovala jsem se zdi, docházely mi síly.
„Chci tě!“ zakřičel.
„Neee!“ panicky jsem řvala, a začala belhat rychleji ze všech svých posledních sil. Před sebou jsem měla poslední dveře, které jsem nevyzkoušela. Teď nebo nikdy. Zaznělo mi v hlavě. Ještě jsem přidala a blížila se ke dveřím, mezitím co se jsem cítila, že on se přibližuje stále blíž a blíž ke mně. Přes slzy už jsem skoro neviděla a vší poslední silou jsem vrazila do dveří, jakmile jsem je otevřela, pocítila jsem pocit vysbození, ale nějaké chladné ruce mě zezadu obmotaly.
„Neeeee!“ křičela jsem panicky. Je konec, dostihl mě. Zaznělo mi v hlavě.

Autor: sara, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová chyba - 6.kapitola: