Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová chyba - 5.kapitola

26.05.2009 (19:30) • sara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2452×

5. Kapitola
Rodinná pohoda

Aniž bych si toho všimla, začalo se stmívat. „Zase stmívání," zamumlal. „Další konec. Bez ohledu na to, jak je den dokonalý, vždycky musí skončit." Zablesklo se mi v mysli. Pro mě ještě tento den neskončil, věděla jsem, že ještě musím něco udělat. Povzdechla jsem si a vydala se k náklaďáčku.

Tentokrát jsem jela ještě pomaleji než obvykle. Charlie by mi mohl dát pokutu za zdržování provozu. Uchichtla jsem se. A čím více jsem se blížila k onomu místo, tím pomaleji jsem jela. Pěšky bych tam byla rychleji.
Přes nekonečnou řadu stromů jsem už zahlédla ono obávané místo. A v tom jsem je viděla. Sedm nádherných andělů stálo na rozlehlé verandě. Alice to musela vidět. Pomyslela jsem si. Zastavila jsem, několikrát se ještě zhluboka nadechla a vydala se směrem k domu. Prošla jsem pomalu hlubokým stínem nahoru na verandu. Nikdo nic neříkal, všichni jen čekali na to, co udělám.

„A-ahoj" pozdravila jsem a přešlapovala jsem z jedné nohy na druhou.
„Ahoj" pozdravili všichni unisono.
Cítila jsem, jak si mi slzy hrnou do očí. Ale držela jsem se, otázka byla, na jak dlouho. Podívala jsem se všem do tváře. U Esmeiini jsem to nevydržela. Neudržitelně jsem se rozeběhla do jejího náručí a zabořila hlavu do její hrudi, cítila jsem, jak její chladné ruce mě objali.
„Om-omlouvám se. Je mi to moc líto." vzlykala jsem.
„Pššt, zlatíčko, to nevadí, my ti dávno odpustili" zašeptala. Její náruč byla uklidňující, připadalo mi to, jako by s jejím objetím zmizela část bolesti, která mě neustále sžírala zevnitř. Na zádech jsem ucítila ještě něčí chladnou ruku. Vyděšeně jsem sebou trhla a zadívala se neznámé do očí. Byla to Alice.
„Nedělej to prosím" zaskučela jsem. Na tváři se jí objevil bolestný výraz.
„Alice-já...já omlouvám se, ale nemůžu, ale prostě nemůžu."
„A co Esme?" Zeptala se, ale v očích měla ještě stále bolest.
„Já...já nedokážu to vysvětlit. U ní mi to nevadí, je jako...má matka."
„To je v pořádku Bello" podotkla smutně Alice, bolelo jí to. Proč to musí být tak těžké? Začala se mě zmocňovat panika. Ale pak...cítila jsem klid, panika mizela...
„Díky Jaspere" řekla jsem směrem k dotyčnému.
„Bello nedělej si s tím hlavu, první krok už jsi udělala. To je důležité. Všechno přijde časem samo," uklidňoval mě Carlisle a věnoval mi úsměv.
Rosalie mě celou dobu zamyšleně pozorovala, a přesně v tu chvíli se jí ve tváři mihlo...pochopení?
Edward střelil pohledem k Rosalií.
„Co chápeš?" Vyhrkl směrem k ní.
„Ale nic," odsekla mu a věnovala mi soucitný úsměv. Soucitný úsměv. Znělo mi v hlavě. Rosalií se usmála na mě? Nezdá se mi to náhodou? Nezbláznila jsem se? Nebo ona?
„Měli bychom se přemístit do obývacího pokoje" pronesl Carlisle, a všichni jako na povel ho následovali. Cestou mě Esme držela kolem ramen, jakmile jsme došli do obývacího pokoje, prohlédla si mě od hlavy až k patě káravým pohledem. Mezitím se všichni posadili.
„Drahoušku kdy jsi naposled jedla?"
„No...já...já nevím, myslím, že jsem naposled snídala" vykoktala jsem ze sebe. Nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Zlatíčko jsi úplně vyhublá, to tak nejde. Musíš jíst, musíš přibrat. Hned ti něco připravím, co by sis dala?"
„Já nemám hlad, vážně, ale děkuju."
„Bello musíš jíst" přidal se Edward. Neodvážila jsem se mu podívat do očí, jakmile bych se podívala, neměla bych sílu od něho odtrhnout zrak, a já bych se v nich utopila...Zavrtěla jsem nad svými myšlenkami hlavou.
„Bello vážně musíš. Takhle to dál nejde" přidal se Carlisle.
Chtěla jsem jim odporovat, ale jakmile jsem pohlédla svým andělům do tváří, věděla jsem, že bych to prohrála. Povzdychla jsem si, nemělo smysl se hádat.
„Tak dobře, ale vážně stačí něco malého." Vzdala jsem to.
Esme mi věnovala zářivý úsměv. Posadila mne na pohovku, a pohladila po vlasech.
„Za chvilinku jsem zpátky" řekla, a aniž bych stačila zamrkat, byla v kuchyni.
„Tak...jak jste se všichni měli?" Pokusila jsem se o lehčí téma.
„Hrozně, málem jsem se unudila k smrti. Život bez tebe už nebyl stejný Bells" odpověděla Alice a věnovala mi smutný úsměv.
„Mně se taky hrozně stýskalo" zašeptala jsem, pro člověka by to bylo neslyšné.
„Alice-" začal Edward.
„Mohla bych tě zkusit obejmout Bello?" zeptala se Alice.
Kousla jsem se do rtu a podívala se na podlahu.
„Alice" huboval ji Carlisle. „Neobjímej jí, je jí to nepříjemné. A nemůžeš se na ni jen tak vytasit s takovou otázkou."
„Omlouvám se, já jen chtěla obejmout svoji nejlepší kamarádku a cítit její hebké, teplé lidské tělo na svém,"  a usmála se ostýchavě.
„Opravdu?" zeptal se Emmett uličnicky.
Edward si povzdechl. „Emmette, nech toho. Ty moc dobře víš, že to tak Alice nemyslela"
Rosalie dala Emmettovi pohlavek.
Esme zakřičela z kuchyně. „Emmette McCarty, přestaň myslet na takové sprosté věci."
„Emmette, přestaň přemýšlet tak „nevhodně" o Alice, nebo ti utrhnu hlavu-doslova." varoval ho Jasper.
Emmett pohodil rukama. „No tak lidi! Žádné výhružky! Bylo by to..., nemyslíš Bello?" usmál se a mrkl na mě.
„Emmette netahej Bellu do svých dětských vtípků" zavrčel Edward.
„Zajisté" zamlaskal Emmett.
„Kluci! Sklapněte!" zařvala Alice.
„Alice!" opět hubovala Esme.
„Myslím tím, zavřete svoje klapačky. Je to velice sprosté. Děláte to před chudákem Bellou." Alice se podívala na Esme. „Měla by ses za ně stydět"
Hihňala jsem se. Já se opravdu hihňala. Je to tady šílené, tak jako za starých časů. Bylo to tak přirozené se smát, tak jako dýchání. Hrozně mi to chybělo.
„Užívá si to, myslím." řekl Edward a usmál se na mě.
A já samozřejmě zčervenala, přičemž se na Edwardově tváři objevil líbezný pokřivený úsměv, takový, jaký jsem vždy na něm milovala.
„Bello, co budeš zítra dělat?" zeptala se Alice.
„Jdu do školy?" znělo to spíš jako otázka
„No to vím, ale co budeš dělat potom?" Opravdu hluboce jsem věřila tomu, že nemíří tam, kam si myslím...
„Alice ne!" zanaříkala jsem. Alice si mě káravě prohlédla.
„Pojedeme nakupovat, musím ti koupit spoustu, opravdu spoustu oblečení"
„Alice ne!" snažila jsem se být nekompromisní.
„No tak Bello, nebuď zlá, od té doby, co jsme odešli, jsem nenakupovala!" a hodila po mně mučednický výraz.
„To je pravda Bello," přidal se do toho Emmett. Opět jsem věděla, že jsem prohrála.
„Tak dobře," vzdala jsem to. Nemělo to cenu.
„Děkuju Bello," zašvitořila Alice svým zvonivým hláskem.
Mezitím přišla Esme s tácem, na kterém měla velkou porci jídla.
„Tady máš drahoušku, je to houbové ravioli, dělala jsem ho poprvé, snad ti bude chutnat," a dala mi ho na stůl.
„Děkuji Esme," pípla jsem, ale můj pohled spočinul na Edwardovi. Připomnělo mu houbové ravioli to samé co mně?  Jenže Edward mi pohled neopětoval. Stál u okna, a díval se nepřítomně až zamyšleně skrze něj...Zapomněl na to? Nebo mě už vážně přestal milovat, a teď jsem pro něj jen kamarádka? Při těchto myšlenkách se mi nepříjemně sevřel žaludek. Zatřepala jsem hlavou, abych je co nejrychleji vypudila ven.
„No tak jez zlatíčko," popohnala mě Esme, která už seděla vedle mě. Povzdychla jsem si a nabrala sousto na vidličku. Vážně to bylo dobré.
„Je to výborné Esme, děkuji."
„To jsem ráda" řekla s úsměvem na tváři, přičemž mě pohladila po vlasech. Všichni mě neustále pozorovali.
„No a co jste celou dobu dělali?" zeptala jsem se, nechtěla jsem být středem pozornosti.
„Žili jsme v Ithace, pracoval jsem na noční směny a na částečný úvazek jsem učil na Cornellu," odvětil Carlisle.
„A já tam studoval filosofii," přidal se Jasper.
„My s Rose byli na líbánkách v Evropě, a pěkně jsme si to užili, viď zlato," řekl Emmett a přitom Rosalií plácl po zadku. Rose po něm šlehla naštvaným pohledem.
„Ale no tak zlato, ještě mi řekni, že se ti nelíbilo, když-"
„Emmette!" okřikla ho. Emmett je vážně pořád stejný. Vážně mi jeho vtípky chyběly...
Najednou se Alice zastavila uprostřed pohybu a nepřítomně se dívala před sebe, všichni přítomní v místnosti, věděli, oč jde.
„Budeme mít návštěvu," vysvětlil Edward a v té stejné chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Dveře se otevřeli a mně se při pohledu na přícházející nepříjemně sevřel žaludek...

Autor: sara, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová chyba - 5.kapitola: