Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová chyba - 4.kapitola

11.05.2009 (20:00) • sara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2436×

4. kapitola
Procitnutí

Otevřela jsem oči. První co jsem uviděla, byl bílý strop nade mnou. Zmateně jsem se rozhlížela po pokoji. Nevěděla jsem, kde jsem. Vypadalo to jako nemocniční pokoj. Stěny byly sněhově bílé. Ležela jsem na lůžku, které bylo umístěno uprostřed pokoje. Po mé levici byly umístěné přístroje, které reagovaly na můj srdeční rytmus. Do pokoje vešel Carlisle.

„Ahoj Bello" řekl jemně.
„A-ahoj Carlisle" zaskřehotala jsem.
„Jak se cítíš?" optal se.
„Fajn?" znělo to spíše jako otázka.
„Co se stalo? Zeptala jsem se zmateně. Snažila jsem se sesbírat své vzpomínky.
„Vzala sis moc prášků na uklidnění, málem jsme tě ztratili, museli jsme ti vypumpovat žaludek." vysvětlil se smutným úsměvem. Vzpomněla jsem si. Byla jsem v jídelně a viděla...ho. Opravdu tam byl, nebo se mi to zdálo? Vážně jsem se zbláznila.
„A-a kde to jsem?" dostala jsem ze sebe.
„U nás doma Bello. Mysleli jsme si, že to bude pro tebe nejlepší."
„Aha" bylo to jediné, co jsem ze sebe mohla vypravit.
„Bello nezlob se, ale musel jsem provést i několik vyšetření a-"
„Ty to víš" přerušila jsem ho.
„Ano vím" pokýval hlavou.
„Carlisle mohla bych tě požádat, aby tohle zůstalo mezi námi? Jako lékařské tajemství"
„Jistě Bello, ale nejsem si jistý, že-"
„Ale já jsem si jistá Carlisle, prosím tě o to, nikomu to neříkej"
„Bello jsem tvůj doktor, takže slib dodržím, ale jako tvůj přítel-"
„Přátelé mne neopouštějí" připomněla jsem mu. Na tváři se mu objevil bolestný výraz. Byla to rána pod pás, ale neměla jsem na vybranou.
„Bello, já tě mám rád, jsi jako moje dcera" zašeptal.
„Můj otec by mne neopustil"
„Bello prosím, nech-"
„Ublížili jste mi, měla jsem vás ráda, a tohle bolelo, mohli jste se rozloučit"
„Edward si myslel, že-"
„Že to bude nejlepší?" Dořekla jsem větu posměšně. Bylo to pro něho nejlepší. Nejrychlejší způsob, jak se mě zbavit bez jakýchkoliv výčitek. Pomyslela jsem si.
„Proč jste se vrátili?" Slušnost už šla stranou.
„Chceme ti pomoci" řekl opatrně.
„To už jsem slyšela" dodala jsem stroze.
„Alice viděla, jak-"
„Alice viděla?!" Vyhrkla jsem ze sebe. Alice viděla!! Tahle věta se mi neustále opakovala v hlavě. Alice viděla a nic neudělala. Má nejlepší kamarádka viděla...a nic neudělala...
„Bello!" vykřikl někdo u dveří a tím přerušil můj tok myšlenek.
„Tati!" vyhrkla jsem.
„Zlatíčko, ty mě vážně přivedeš do hrobu. Co jsi to zase vyvedla?"
„Tati...já...já...omlouvám se. Přehnala jsem to s prášky na uklidnění. Byla to jen nehoda."
„Zlato doufám, že ses...nepokusila o..."
„Ne tati! Vážně to byla nehoda. Měla jsem těžký den a přepískla to. Omlouvám se. Už se to nestane."
„Bellinko jsem tak rád, že jsi v pořádku" řekl úlevně.
„Tati vezmi mě domů prosím." Potřebuju odsud zmizet.
„Carlisle můžu?" zeptal se Charlie.
„Není to nejvhodnější." Řekl opatrně, přičemž mě propaloval pohledem.
„Ale není to nemožné, že?" dodala jsem příkře.
„Není to nemožné, ale-"
„To jsem chtěla slyšet, myslím, že dr. Gerardy se o zbytek postará, díky za ošetření Carlisle."
„Můžu teda Carlisle?" zeptal se ještě jednou Charlie.  Než Carlisle odpověděl, podíval se mi do očí. Jediné, co mohl vidět, byl zármutek, bolest, ale také nepřehlédnutelný hněv.
„Ano můžeš Charlie, dr. Gerardyho informuji, nemusíš se bát." Odpověděl Charliemu, ale neustále se mi díval do očí. Pomalu jsem se vyškrábala na nohy a sundala si elektrody. Charlie mi přehodil přes záda svou bundu.
„Bello jdu připravit auto, počkám tě u auta, Carlisle ti pomůže dolů" políbil mě na čelo a vyběhl ze schodů.  
„Nepotřebuji pomoc, zvládnu to sama" řekla jsem skrz zuby a vydala jsem se ze schodů dolů.
Opět jsem hypnotizovala každý schod, abych neupadla. Když už jsem překonala poslední schod, vzhlédla jsem. Všichni Cullenovi byli opět nashromážděni v sále, zřejmě se přišli rozloučit. Ignorovala jsem pohledy všech a nejistým krokem se vydala ke dveřím. Uslyšela jsem vzlykání, což mě donutilo se zastavit. Ohlédla jsem, komu to patří. Byla to Esme. Podívala jsem se jí do očí. Esme vždy pro mě byla jako má druhá matka. U ní jsem upřímně věřila, že mě má ráda, bez ohledu na to, co se stalo. Viděla jsem v jejích očích bolest, kterou jsem jí způsobila já. Nevydržela jsem ten pohled a doklopýtala jsem za ní. Objala jsem jí.
„Mám tě ráda. Je mi to líto" zašeptala jsem jí do ucha, i když jsem věděla, že to všichni uslyší a co nejrychleji odešla ven skrz vstupní dveře, aniž bych pohlédla na ostatní. Charlie už čekal v nastartovaném autě, nasedla jsem do něj a cestou domů jsme již nepromluvili.

O 3 dny později

S Cullenovými už jsem nepromluvila. Nemohla jsem jim to odpustit. Vím, že není jejich povinností, aby mě neustále zachraňovali, ale tohle...Mohli mě upozornit. Mohli ho zastavit...ale nic neudělali.

Dr. Gerardy mi nařídil tři dny klidu. Dneska jsem byla v nemocnici na jedno vyšetření, na které mě objednal. Naštěstí mě vzali rychle a teď už jsem se chystala jít domů. Vyšla jsem z ordinace a viděla, jak už se dveře od výtahu zavírají, nechtěla jsem čekat na další a tak jsem přiskočila a podržela si dveře. A v tom jsem zalapala po dechu.
Ve výtahu stál Edward. Vypadal, že je stejně překvapený jako já. Zřejmě byl za Carlislem. Rychle jsem se vzpamatovala a postavila se vedle něj. Dvě minuty ve výtahu s ním přeci přežiju. Jak rychle se výtah rozjel, tak se i zastavil. Podívala jsem se letmo na Edwarda, který opět vypadal stejně překvapený jako já a zkusila ještě jednou tlačítko přízemí. Nic se nedělo. Povzdychla jsem si a zmáčkla tlačítko zvonek, doufám, že to někdo rychle spraví.
To se může stát vážně jenom mně. Pomyslela jsem si.

„Bello já-"
„Nech toho, Edwarde!" zasyčela jsem.
„Prosím vyslechni mě" žadonil.
„Není o čem mluvit!"
„Musíš mě vyslechnout, stejně není kam utéct." V tomhle měl pravdu.
„Tak co mi chceš" zasyčela jsem.
„Já...musím se ti omluvit" zašeptal smutně.
„Ale-ale prvně tě musím o něco požádat. Netrestej mou rodinu za mé chyby. To já je donutil odjet bez rozloučení. Nesouhlasili se mnou, ale neměli na vybranou. A...a co se týče Aliciina vidění...za to taky můžu já. Zakázal jsem jí dívat se ti do budoucnosti."
„Co prosím? Proč?" Proč to udělal, vždyť...vždyť mě to mohlo zachránit...
„Zakázal jsem všem, aby se s tebou stýkali, a Alice jsem to zakázal, aby tě neobtěžovala. Přísahám Bello, neměl jsem ani to nejmenší ponětí o tom, co se stane. Kdybych...kdybych to věděl, nikdy bych to nedovolil. Přísahám."
„A...a jak to, že Alice mě viděla, když jsi jí to zakázal? A proč..." nedokázala jsem to doříct.
„Neporušila zákaz, ona je už na tebe tak nějak vyladěná. Její první vize byla, že sedíš v nějakém koutu a pláčeš. Já jsem si myslel, že ses zatím jen nevyrovnala s tím, že jsme odešli." Ano ten večer si pamatuji, je to ten den...Zatřepala jsem hlavou, snažíc se zbavit bolestných vzpomínek.
„Proč, proč jste přijeli až teď?" zašeptala jsem zlomeně.
„Měla ještě jednu vizi, viděla tě...na útesech....Byla...bylas celá od krve a oči uslzené...a...pak...jsi skočila." Poslední slova skoro neslyšitelně zašeptal, přičemž se mu na tváři mihl bolestný výraz.
„Tohle...tohle bych nemohl dovolit. A proto jsme se vrátili" zašeptal zlomeně.
„Opravdu hluboce se ti omlouvám, Bello. Myslel jsem si, že zapomeneš a půjdeš dál, tak jak jsem ti řekl...Myslel jsem, že když tě opustím, tak tě uchráním. Uchráním před tím, čím jsem, ale bylo to špatně. Hanebně jsem ti ublížil, Bello. Omlouvám se. Nenáviď mě, křič na mě, cokoli budeš chtít - zasloužím si to. Bello, ale... Kamarádičkování se s vlkodlakem? S mladým vlkodlakem?! Tys věděla, že Jacob Black je...vlkodlak?!"
„Ano Edwarde, ale-" nenechal mě dokončit větu.
„Tys to věděla?! A nadále ses s ním stýkala? Pamatuješ na ten slib, který jsi mi dala v lese?! Že na sebe budeš dávat pozor?! Jak se slib slučoval s vlkodlaky?! Ano, já ten slib porušil, ale to přece neznamená, že ho musíš porušit i ty!!" teď už byl rozzuřený.
„K sakru Edwarde, proč se staráš?!"  Vyštěkla jsem na něj. Ale ihned jsem toho zalitovala, když jsem zahlédla jeho zmučený výraz.
„Já...omlouvám se Bello. Nevěděl jsem, že se to stane. Tak moc se toho stalo..."  Poslední větu skoro neslyšně zašeptal.
„Bello, odpusť prosím. Kdybych to věděl, nikdy bych tě neopustil. Odpusť mi prosím.  Musím slyšet tvé odpouštění. Udělám cokoli. Klidně se i zabiju, jestli ti to pomůže. Odpusť" zašeptal.
Zírala jsem na něj.
„Zabít se? Edwarde, ty ses zbláznil? S tímhle musíš okamžitě přestat! Nemůžeš dovolit, aby ti tenhle pocit ovládl život. Nic z toho není tvoje vina, tohle k mému životu prostě patří! Nemůžeš zacházet do takových extrémů. Mysli na ty, kterým na tobě záleží!"Teď už jsem byla rozzuřená já.
Díval se mi upřeně do očí „Jako kdo Bello?"
„Jako...jako Alice a Esme! A Carlisle! A další!"
„A kdo ještě?" zašeptal. Jeho sladký dech mi ovál obličej. Stále mne propaloval pohledem a více se ke mně přiblížil. A já...já se přikrčila.
„Bello prosím, odpusť" zašeptal, ve tváři vepsán provinilý výraz.
„Odpouštím" zašeptala jsem nazpátek. Naklonil se ke mně ještě blíž, a chtěl mi vzít obličej do rukou. Instinktivně jsem se natiskla na jednu stranu výtahu. Ve tváři se mu mihla bolest.
„Bello? Můžu se tě na něco zeptat?" zašeptal Edward a upřel na mě svůj omamující pohled. Opět jsem se ztrácela v jeho zlatavých očích. Tak moc jsem si přála, aby mě miloval. Nechtěl mě. Řekl mi to a i přesto, že by se to změnilo, jsem věděla, že už nikdy nebudu moct s ním být...s nikým.
„Bello?" vytrhl mě Edward z mého zamyšlení.
„Ano?" vydala jsem ze sebe.
„Proč...proč se pokaždé odtáhneš, když se tě někdo pokusí dotknout?" Ztuhla jsem. Přestala jsem dýchat.
Všiml si mé reakce. „Om-omlouvám se Bello. Neměl jsem se ptát. Nic mi do toho není. Odpusť mi mou dotěrnost. " Zahanbeně se podíval dolů.
„Neomlouvej se, Edwarde. Ty sis to nepřečetl v myšlenkách od Carlisle?" To mě překvapilo.
„Ne, tají to přede mnou, řekl, že tohle mi musíš říct ty sama."
Zalapala jsem po dechu.
„Já-řeknu ti to. Jednou. Ale ne teď, teď ještě na to nejsem připravená..."
„Kdykoli budeš chtít" zašeptal nazpátek.
„Bello? Můžu tě obejmout já?" optal se mne ten nejkrásnější hlas. A poté natáhl své ruce směrem ke mně. FYZICKÝ KONTAKT! Řvalo mi opět v hlavě. Natlačila jsem se ještě více na stranu výtahu. Edwardův obličej se zkřivil do bolestné grimasy.
„Já-já chci, ale ne-nemůžu. Edwarda já nemůžu" rozvzlykala jsem se. Edward se opět natáhl ke mně.
„Nedělej to" zašeptala jsem. Edwardovy oči byly plné bolesti.
Ve stejnou chvíli se otevřely dveře výtahu, a já byla konečně volná. Vyběhla jsem z výtahu, aniž bych se na Edwarda podívala.

Běžela jsem co nejrychleji na parkoviště. Otevřela dveře náklaďáčku a vyskočila dovnitř. Snažila jsem se uklidnit. Měla jsem hlavu plnou myšlenek, potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Jediné místo, které mě napadlo, bylo La Push. Nastartovala jsem náklaďáček a vyjela.

Tohle si prosím pusťte:
http://www.youtube.com/watch?v=o7dyJIEUNLU&feature=related

Zaparkovala jsem, a vydala se na útesy.  Tady se mi vždycky nejlépe přemýšlelo. Zhluboka jsem se nadýchala čerstvého vzduchu, vítr si pohrával s mými vlasy. Nepřítomně jsem se dívala do dálky, aniž bych si všimla, že mi po tvářích opět stékají slzy. Slzy smutku, možná i slzy naděje...Tak moc jsem Edwarda milovala. Co bych před třemi týdny dala za to, aby se vrátil. A teď? Je zpátky, a já přemítám, zda je to správné. Milovala jsem ho, miluju a navždy i budu.
„A tak se lev zamiloval do jehňátka." Problesklo mi hlavou a přitom se nepřítomně usmála.
Chyběly mi ty chvíle, prosycené neskonalým štěstím, které způsobovala pouhá Edwardova přítomnost. Při každém polibku jsem se musela soustředit, abych nezapomněla dýchat. Co když to už nikdy nezažiju. Zaznělo mi v hlavě. Polila mě vlna zoufalství...Instinktivně jsem si ovinula ruce kolem hrudníku. Cítila jsem, že díra opět pochytila příležitost, jak o sobě dát dostatečně vědět.
Tak moc bolelo, co mi ON udělal... Začala jsem zkoumat hypotézu, že by mě Edward mohl ještě milovat...Mohl by mě milovat i teď? Vím, že tehdy miloval i mou nevinnost, ale teď...ztratila jsem ji. Násilně mi ji vzali. Tehdy jsem byla jako každá dívka, a doufala, že mé poprvé zažiji s člověkem, kterého nade vše miluji. Vždycky jsem snila o tom, že své poprvé zažiji s Edwardem. Tehdy jsem ještě věřila na dobré konce, tak jako popelka našla svého prince, já našla svého Edwarda...
Bolest v hrudi se stala ještě méně snesitelnější, a donutila mě pokleknout. Zadívala jsem se dolů. Obrovské vlny narážely do skal pode mnou, a při každém nárazu se roztříštili. Ty vlny vypadaly jako moje naděje, které se jednoho večera roztříštila, a o které jsem věděla, že se již nikdy nespraví...
Nebo ano? Mohli by mě milovat i přesto? Cítila jsem, jak mé slzy nabírají na síle. Musela jsem několikrát zamrkat, abych opět viděla. Jak by mě teď mohl milovat, když i já mám velké potíže, podívat se sama na sebe do zrcadla...Vždyť jsem pošpiněná...a navíc...co když...co když se pro mě opravdu vrátí...pak vážně zemřu...
Připadá mi to, jako bych se rozpadala...zevnitř. Připadá mi, jako by mě ta bolest kousek po kousku rozebírala, pomalu a bolestivě.
V té chvíli jsem si vybavila Edwardovu tvář. Jeho překrásné ostře řezané rysy, jeho nádherné zlatavé oči, jeho úsměv...a tak překrásně znějící sametový hlas, který mi říkával „Miluji tě Bells."
A tehdy jsem se rozhodla. Vím, že pokud s tím nezačnu něco dělat, tak umřu. Ne doslovně, ale uvnitř ano. Zbyla by jen pokřivená část mě, která by jen přežívala, jen prázdná schránka...Nevím, co mám začít dělat, ale budu bojovat, já nechci zemřít...nechci....
Pochopila jsem to. „Chci žít! Chci žít!" znělo mi v hlavě. Opřela jsem se rukama o kameny a z posledních sil se zvedla na nohy.
„Chci žít! Slyšíš?! Chci žít!" křičela jsem z plna hrdla do volného prostoru. „Chci žít!" křičela jsem neustále. „Chci žít!" Doznívalo mi v hlavě.
Kvůli Charliemu...Edwardovi. Chci žít!
Budu bojovat, pro ně..Přísahala jsem.

Autor: sara, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová chyba - 4.kapitola: