Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová chyba - 3.kapitola

10.05.2009 (03:37) • sara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1754×

3. kapitola
Shledání

„Neubližuj mi prosím" zašeptala jsem. „Neboj se krásko, bude to zábava" hrozivě zašeptal.

„Nedotýkej se mě" zakřičela jsem. Hrubě mě přitiskl na zeď. Začal ze mě strhávat oblečení.

„Ne! Ne! Ne! Nedotýkej se mě! Já nechci" panicky jsem křičela.

Uhodil mne do tváře a strhl mě na zem a celou svou vahou mě přitiskl na zem „Jestli nebudeš hodná, bude to bolet ještě víc" zavrčel.

S křikem jsem se probudila a vyhoupla se do sedu.  Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji. Byla jsem doma. Snažila jsem si vzpomenout na poslední události. Škola...Edward...útes...Jake...a tma. Co se stalo? Jak mě vytáhli? Podívala jsem se na sebe, byla jsem navlečená do několika vrstev oblečení a také přikrytá dvěma dekami. Polkla jsem. Au!! To jsem tušila, že to zanechá následky. A pak jsem uslyšela hlasy. Nešlo jim moc rozumět, vytáhla jsem se z postele a docupitala ke dveřím a mírně je pootevřela, abych lépe slyšela.

„...změnila se. Když, když jste odešli, bylo to s ní zlé, hodně zlé. První týden nejedla, nepila, ani se nehýbala. Doktor se oháněl slovy jako katatonická. Nechtěl jsem být ten...ten co by ji musel poslat do nemocnice. Když jsem ji začal balit věci, abych ji mohl odvést za Reneé, začala hrozně vyvádět. Takovou jsem ji nikdy neviděl. Bella nikdy nebyla na scény nebo něco takového, a tak jsem povolil, Poté se spravila, alespoň trochu. Vrátila se do školy, do práce. Začala se bavit s Jacobem a myslím, že se tehdy začala uzdravovat. Ale před nějakou dobou přišel zlom.  Zhoršilo se to, nenechá mě ji obejmout, natož se ji dotknout, já netuším, co se jí stalo a přitom je to moje dcera a já nevím..."

„Chápeme Charlie" řekl melodický hlas jemně. Ztuhla jsem. Ten hlas, byl mi tak povědomý. „Carlisle" zašeptala jsem.

„Charlie asi by ses měl podívat za Bellou, jestli se neprobrala."
Hloupá Bella. Jak jsem mohla zapomenout, že to uslyší. Ale co tady chce? Kdo všechno se vrátil?!

Věděla jsem, že jediný způsob jak to zjistit, je vydat se za ním. Povzdychla jsem si a vydala se po schodech dolů, přičemž jsem pohledem hypnotizovala každý schod. Když jsem si byla jista, že jsem na podlaze, vzhlédla jsem a zalapala po dechu.

Nehýbala jsem se. Nedýchala jsem. To jediné, na co jsem se zmohla, bylo zírat. Zírat na sedm překrásných andělů namačkaných v našem obývacím pokoji. Cítila jsem, jak si slzy snaží najít cestu ven, ale to jsem jim nemohla dovolit. Ne před nimi. Ne před Cullenovými.

„Bello" hlesl jemně Charlie. Nereagovala jsem. Stále jsem jenom zírala. Jak? Proč? Co tady dělají? Co chtějí? Co chtějí po mně?! Ne. Tolik otázek mě pálilo v hrdle, ale přitom jsem nemohla ze sebe vydat ani hlásku.

„Bells" zašeptal Charlie a položil mi ruku na rameno. To mě probudilo z transu.
„Žádný kontakt" řvalo mi v hlavě. Ucukla jsem před jeho dotykem a udělala krok zpátky. Na Charlieho tváři se usadil bolestný výraz.

„Bello" zašeptal bolestivě.
„Oni ti nechtějí ublížit. Chtějí s tebou jenom mluvit" řekl Charlie jemně. Dívala jsem se na Charlieho. Promluvit si? Se mnou? O čem?! Najednou jsem ucítila hněv, spoustu hněvu. A v té stejné chvíli se přese mě putovala vlna klidu. Jasper...

„Nech toho" procedila jsem skrz zuby a zpražila Jaspera pohledem. Podíval se na mne s omluvným výrazem a přestal.

„Bello, tak moc jsi mi chyběla" pronesl krásný zvonivý hlas. Ohlédla jsem se.

„Alice" hlesla jsem a pokusila se o úsměv. Vytvořila jsem jen prapodivný úšklebek. Chyběla mi má nejlepší kamarádka - tak praštěná, trpící nakupománií.

Vyskočila z pohovky a přitančila ke mně. Své ruce rozevřela do objetí. Nesmí se mě dotknout, znělo mi v hlavě. Instinktivně jsem udělala krok zpátky. Podívala jsem se jí do očí. Bolest, to bylo to, co jsem viděla. Proč cítí bolest, když mne také opustila....

Vzpamatovala jsem se. „Co chcete" procedila jsem skrz zuby. Pohlédla jsem každému z nich do tváře, přičemž můj pohled spočinul na posledním anděly, který tady stál. Jeho zlatavě hnědé oči mne propalovali pohledem. Ztuhla jsem. Ty nejkrásnější oči, které jsem kdy viděla. Znovu jsem se ztrácela v jeho očích, vědoma toho, že začínám zapomínat i své jméno. Rychle jsem zatřepala hlavou a podívala se na podlahu. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří.

„Chtěli bychom si s tebou promluvit Bello" pronesl Aliciin melodický hlas.
„O čem?" odsekla jsem.
„O tom, co se to s tebou v poslední době děje" šeptla něžně Alice.
„A proč Vás to k sakru zajímá?!" Vyhrkla jsem.
„Bello, není to tak, jak-"
„Není to tak, jak si myslím? To jsi chtěla říct?! Snažím se mi tady namluvit, že Váš odjezd bez rozloučení, není tak jak si myslím? Tak co Alice, co není tak jak si myslím?!"
Poslední větu už jsem vykřikla. Začala se mě zmocňovat hysterie...
„Bello..." vydechla zmučeně Alice.
„Dost!" zasyčela jsem. Začínaly se mi dělat mžitky před očima. Zavřela jsem je a opřela se o zeď. Charlie chtěl ke mně pohotově přiskočit.
„Jsem v pořádku Charlie" zareagovala jsem rychle, než se mě dotknul.
„Jdu si lehnout, není mi nejlépe" otočila jsem se a vydala se ke schodům.
„Bell" zašeptala zlomeně Alice.
„Nech ji jít Alice" začal Carlisle. „Myslím, že už vím, co se Belle stalo."  Všichni se tázavě podívali na Carlislea.
„Ale bude Vám to muset říct ona sama, já na to nemám právo" pokusil se o vysvětlení. To bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem za sebou zabouchla dveře.

Carliesle ví, co se mi stalo? Jak by mohl? A proč to neřekl ostatním?  Proč jsou tady? Proč je tak zajímá, co se mi stalo? A kdo mě vytáhl z vody? Jake? Neustále jsem nad tím přemýšlela, ale poté mne zmohla únava a já opět propadla do temnoty svých nočních můr....

„Bellinko" slyšela jsem z dálky.
„Bellinko probuď se" ozval se opět hlas, ale už byl blíže. Zamžourala jsem očima a snažila se identifikovat osobu naklánějící se nade mnou.
„Tati?" zaskřehotala jsem.
„Ano to jsem já. Je ti lépe?"
„jo-jo je mi lépe. Tati co se stalo?" Snad konečně dostanu nějaké odpovědi.
„Přivezl tě Jake zlato, řekl, že jsi nedávala pozor a spadla z útesu. Měla jsi štěstí, že tam byl Jake i se svými kamarády a podařilo se jim tě vytáhnout. Měla jsi opravdové štěstí."
Jo to vážně měla. Pomyslela jsem si sarkasticky.
„Tati co tady dělají Cullenovi?" Poslední slovo mě pálilo v hrdle.
„Chtějí ti pomoct zlato. Byl jsem na stanici a zavolal mi Carlisle, že se mnou potřebuje mluvit, u nás doma. Zněl opravdu vážně, tak jsem přijel domů. A našel jsem tady celou jejich rodinu. Věděli, že se s tou něco děje, ale netuším odkud." Že by Alice?
„Tati, ale ty jsi Cullenovi nikdy neměl moc rád. Tak proč najednou taková změna" odporovala jsem. Co může donutit Charlieho, aby se spojil s Cullenovými-s Edwardem? Nedávalo to smysl.
„Zlato když vidím, jak moc se trápíš, trhá mi to srdce. Udělám cokoli, aby ti bylo lépe. A Cullenovi říkají, že ví, jak ti pomoci."
Mé divadélko opravdu nefungovalo. Nechci Charliemu ubližovat. Zatraceně Jaku, proč jsi mě musel vytáhnout. Zanadávala jsem v duchu.
„Mně také říkali, že mě mají rádi a-" odporovala jsem znovu.
„Já vím zlato, ale Edward mě sám prosil o odpuštění, že to byla jeho velká chyba. Vím, jak ti ublížil, ale teď je tady proto, aby ti pomohli. Všichni ti chtějí pomoci." Chtějí? V budoucím čase? Já myslela, že už odjeli.
„Chtějí?" zopakovala jsem po Charliem.
„Ano, vrátili se-všichni." Zalapala jsem po dechu. Co přijde příště, tsunami? Pomyslela jsem si sarkasticky.
„Zlato měla by si jim dát ještě šanci. Vážně ti chtějí pomoci"
„Ne tati, já je nepotřebuju. Zvládnu to sama. Slibuju." Doufám. Dodala jsem v duchu.
„Zlato jsi unavená, vyspinkej se a zkus ještě nad tím popřemýšlet."
„Tati ale-"
„Dobrou zlato." Nenechal mě doříct větu a zmizel za dveřmi.
„Dobrou tati" řekla jsem v duchu, předtím, než jsem opět upadla do spánku.

Doktor Gerardy chodil ke mně na kontrolu každý druhý den. Ze začátku měl podezření na podezření zápalu plic, ale to se naštěstí nepotvrdilo. Cullenovi se snažili neustále se mnou navázat kontakt. Ale já nechtěla. Už ne. Nechali mne tu, jako by to, co jsme spolu předtím spolu prožili, vůbec nic neznamenalo.

Ozvalo se zaklepání. Ignorovala jsem to. Ale i přesto nezvaný host vstoupil. Byla jsem zády otočená ke dveřím, pozorovala jsem jen kapky stékající  po okně. Byla to Alice.

„Bello" zašeptala.
„Je mi to tak líto Bello. Já- já nevím, jak se ti omluvit. Mysleli jsme, že to tak bude nejlepší. Nevěděla jsem že-"
„Nech toho Alice!"zašeptala jsem nazpátek, aniž bych se otočila.
„Bell prosím, vyslechni mě" žadonila a položila mi ruku na rameno. To neměla dělat. Vytrhla jsem se jí a pohlédla jí do očí.

„Nech toho Alice! Nemám zájem! Kolika způsoby ti to ještě mám dát najevo?! Říkám nech toho! Nestojím o to! Nestojím o vás! Své stanovisko jste mi už dali najevo! A já vám ho dávám nyní. Nemám si co říct s nikým z Vás! Tak už vypadni!!" zakřičela jsem.

Alicina tvář se zkřivila do bolestné grimasy. Nesmlouvavě jsem se na ni naposled podívala a otočila se opět zády k ní. Beze slova odešla. Mezitím mi začaly stékat slzy po tvářích. Bolelo mě, že jsem jí to musela říct.

Po dvou týdnech

Právě jsem snídala cereálie s mlíkem, vědouc, že mi zbývají poslední minuty, než se budu muset vydat do školy. Věděla jsem , že je tam potkám. Od mého posledního rozhovoru s Alice jsem nikoho z Cullenových neviděla. Několikrát jsem zaslechla mluvit Charlie s Carlieslem po telefonu. Bál se o mně. Věděl, že se něco děje. Mé divadélko ho nepřesvědčilo. Věděla jsem, že by se nikdy na Cullenovi neobrátil o pomoc, pokud by to nebylo nutné. Zatřepala jsem hlavou. Neměla jsem hlad a tak jsem svou snídani opět hodila do koše. Povzdechla jsem si a vydala se do školy.

Přijížděla jsem jako poslední na školní parkoviště, abych co nejdále oddálila chvíli, kdy je uvidím. K mé smůle jediné volné parkovací místo bylo vedle Edwardova stříbrného Volva, neměla jsem na výběr a tak jsem zaparkovala vedle něho. Vystoupila jsem, ignorujíc pohledy Alice a Edwarda. Prošla jsem kolem nich bez povšimnutí. První tři hodiny probíhaly jako obvykle nudně. Pátou hodinu mne čekal dějepis. Při vchodu do učebny jsem ztuhla na místě. V mé lavici seděl Edward. Jak to, že ho má? Odkdy? Došlo mi, že jediné volné místo bylo vedle mne. Pocítila jsem podivné Deja Vu.
„Historie se opakuje" zašeptala jsem si pro sebe a vydala se do lavice. K mé smůle zbývalo ještě pár minut do začátku hodiny.

„Ahoj" pozdravil mne ten nejkrásnější hlas na světě. Ignorovala jsem to. Ignorovala jsem i zabodnuté pohledy svých spolužáků do svých zad. Vytáhla jsem si učebnici a začala jí nepřítomně listovat, doufajíc, že ty nekonečné minuty rychle uběhnou.

„Ahoj Bello" zavýskl něčí hlas. Pohlédla jsem na něj. Jak jsem si mohla nevšimnout, byl to Mike. Řítil se směrem k naší lavici, ignorujíc Edwarda po mém pravém boku.

„Ahoj Miku" oplatila jsem pozdrav. Tak tohle mi dneska opravdu chybělo.

„Slyšel jsem, že jsi byla nemocná, jsem rád, že už ti je lépe" pronesl s úsměvem Mike. Edward po něm střelil zlostným pohledem, ale Mike si toho nevšímal. Co si Mike mohl myslet, že to Edwarda tak rozčílilo? Vždyť mě už nemiloval.

„Chyběla jsi nám tu"dodal a usmál se. Jeho úsměv se ani trochu nedokázala vyrovnat mému nejkrásnějšímu pokřivenému  úsměvu, který jsem kdy viděla-patříc mému sousedovi po mém levém boku. Vybavila jsem si ho a nepřítomně jsem se nad tím usmála. Mikův úsměv se ještě více rozšířil, když viděl mou reakci. Hloupý Mike Newton. Edward zavrčel. Mike sebou trhl, ale víc si toho nevšímal. Musím uznat, že Mike má odvahu...na člověka.

„A jak se máš?" Hloupá stupidní otázka. Hloupý Mike Newton. Kolikrát si to v duchu budu ještě opakovat.
„Mám se fajn....?" Znělo to spíše jako otázka. Zazvonilo na hodinu a profesor vešel do třídy. Věděla jsem, že Edward bude chtít se mnou mluvit, ale netušila jsem o čem. Myslím, že vše už bylo řečeno, leč bych si přála pravý opak. Chtěla jsem všechno, ale věděla jsem, že už mě nemiluje. Vždycky jsem věděla, že pro něho nejsem dost dobrá, ale tehdy jsem nečekala, že to přijde tak brzo...Pro jistotu jsem si vytáhla mp3ku a dala si jí do uší. Jen pro jistotu, tam kde mne nedokázala zabít má smůla, tam by to svedla naděje. Po zazvonění jsem vystřelila z učebny směrem do jídelny, oddechujíc, že tento den mám konečně za sebou.

Nepřítomně jsem si na tác nandala nějaké jídlo a vydala se hledat Angelu. Edwardův a Aliciin upřený pohled jsem ignorovala. Pořád jsem nedokázala pochopit, proč mi to dělají. Letmo jsem prolétla jídelnu pohledem. A pak...zalapala jsem po dechu, za oknem se objevil ON!!!!

Nedýchala jsem. Nehýbala jsem se. Proměnila jsem se v oživlou sochu.
„Bello neblázni! Je to halucinace" uklidňovala jsem se. Zavřela jsem oči a zatřepala hlavou, doufajíc, že ten netvor už tam stát nebude. „Jdi pryč...jdi pryč...jdi pryč... Opakovala jsem si v hlavě. Nadechla jsem se a otevřela oči. Stál tam...A pak mi to došlo...To není halucinace. On tady skutečně je. Tác s jídlem mi v tom šoku opět upadl z rukou a dopadl na zem s ohlušující ranou. Otočila jsem se a běžela opačným směrem, odkud jsem ho viděla. Zapadla jsem na záchod, opřela se o zeď a roztřásla se vzlyky. To není možné, to nemohl být přeci on. Moje stíny minulosti se vynořují. Chci umřít. Chci, aby ta obrovská díra, která se mi rozvaluje, po mé celé hrudi zmizela. Pevně jsem se obejmula kolem hrudníku, ikdyž jsem věděla, že mi to nepomůže. Nikdy se ho nezbavím, nikdy mne nepřestane pronásledovat. Přišel si pro mě? Nebo mi přišel opět jen ublížit? Proč to neskončí? Proč mi nedá mou svobodu?  Cítím, jak mě to pomalu trhá na kusy. Roztřeseně jsem z tašky vytáhla své dva prášky na uklidnění, doufajíc, že zaberou. Musela jsem tu díru v sobě zastavit. Zdvojnásobila jsem dávku, musí mi to pomoci. Potřebuji to zastavit...ještě jeden...mé srdce se pomalu uklidňovalo a já cítila, jak mi těžknou víčka a pak mne pohltila tma...

Autor: sara, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová chyba - 3.kapitola: