Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 26. kapitola

07.08.2011 (18:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3773×

Edit: Článek neprošel korekcí!

Bella:

Těch dvanáct týdnů uteklo jako voda. Ve škole jsme už měli uzavřené známky a chystali jsme se na stužkovací ples. S Edwardem jsme byli pořád spolu. Tedy, pokud nepočítám ty dny, kdy musel odjet na lov. Většinou jsme bývali u nás a někdy, když se Mia s Rose a Alicí domluvily, že mě chtějí jen pro sebe, mě ukradly a Edwarda donutily odjet někam do pryč s klukama. Moje myšlenky ohledně upírství jsem zahrabala někam hluboko do své mysli. Nechtěla jsem se o takhle vážném rozhodnutí přemýšlet. Ale Edwardovi zřejmě došlo, proč jsem se ho ptala na věčný život a trápilo ho to víc než mě. Poznala jsem to podle toho, že od toho víkendu v Kanadě se občas choval divně. Ale vždycky, když jsem se ho na to zeptala, řekl, že o nic nejde a radši změnil téma.

A teď jsem se připravovala na stužkovací ples. Oblékla jsem si ty šaty, které mě Alice donutila si  koupit. K tomu jsem si obula i ty střevíčky a na krk připnula náhrdelník z malých perliček. Vlasy jsem si sepnula do falešného uzlu a lehce se nalíčila. Nikdy jsem moc nebyla na velké přípravy. Stejně se svým vzhledem nemůžu rovnat upírské, ani poloupírské kráse. Když jsem sešla dolů, Charlie mě čekal pod schody.

„Sluší ti to,“ vysmekl mi poklonu a sjel mě pohledem od hlavy až k patě.

„Díky,“ špitla jsem a přešla do chodby, ve které jsem už měla nachystanou kabelku a lehký svetřík. Zrovna jsem kontrolovala obsah mojí kabelky, když zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a v nich stál můj upír. Tmavý oblek jasně kontrastoval s bílou košilí a temně modrou kravatou. Vypadal elegantně, dokonce i jeho rozcuch působil graciézně.

„Jsi nádherná,“ zašeptal mi těsně před tím než mě políbil. Charlie si za námi taktně odkašlal. S Edwardem jsme se od sebe odtrhli a podívali se na tátu.

„Dobrý večer, náčelníku,“ Edward ho pozdravil a táta mu jen kývl.

„Do půlnoci doma, jasné?“ podíval se můj rodič na mě.

„Tati, já nejsem Popelka,“ odpověděla jsem.

„Já vím. Dělám si legraci. Ale zkus přijít domů nějak rozumně,“ usmál se a pak se vydal k televizi. Od té doby, co se táta dozvěděl o důvodu mého přistěhování se, si o mně dělal obavy. Samozřejmě naprosto zbytečné. Ale vysvětlujte to rodiči.

„Půjdeme?“ Edward mi pomohl do pleteného kabátku a zavřel za námi dveře. Nasedli jsme do auta a vyjeli.

Parkoviště před školou bylo vyzdobené barevnými stuhami, že to působilo hodně kýčovitě. Venku se už stmívalo a z tělocvičny se ozývala taneční hudba. Když jsme vešli do toho provizorního tanečního sálu, nevěřila jsem vlastním očím. Všude bylo plno. Naši spolužáci tančili, jiní popíjeli a další postávali u vysokých stolků a krmili se obloženými chlebíčky. Edward mě chytil za ruku a proplétal se tím davem ke stolkům. Za chvilku jsem uviděla všechny členy Cullenovic rodinky. To, že byli nádherní i za obyčejného dne, byla samozřejmost, ale teď vypadali dokonale. Božsky.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je. Na pozdrav mi jen kývli  a usmáli se. Věděli, že bych je v tom rámusu stejně neslyšela.

„Chceš něco k pití?“ Edward mi zakřičel do ucha. Přikývla jsem.

„Colu,“ odpověděla jsem a posadila se vedle Mii. Ta se na mě pořád usmívala a pak když začala hrát nějaká písnička, kterou jsem neznala, mě chytla za ruku a vstala.

„Kam jdeme?“ optala se jsem se poplašeně.

„Tančit,“ vyhrkla. Ani jsem nestihla protestovat a už do mě zezadu tlačily dva páry studených rukou. Alice a Rose. Zářivě se usmívaly a já jim nedokázala odporovat. Stejně by mě tam odtáhly i násilím.

Tancovaly jsme jedna vedle druhé a u toho se smály. Rose mi vždycky řekla, co zrovna hraje za písničku. Pokaždé mi vysvětlila, z jakého roku je originál a kdy vznikla ta předělávka, do jejížho rytmu jsme se pohybovaly. Bylo až neuvěřitelné, že opravdu žila v době, kdy jednotlivé písně vznikaly. Sem tam mi taky povyprávěla o davových šílenstvích fanoušků jednotlivých interpretů. Některých se prý s ostatními taky zúčastnili. Údajně jen z legrace, ale z jejich výrazů jsem pochopila, že v tom muselo být i něco víc. Možná hra na lidi.

Po šesti rytmických hitovkách, se z obrovských reproduktorů začala linout pomalá hudba. Sučasně s tím, za námi přišli naši kluci a každou si chytili do tanečního držení. Podívala jsem se po Mie. Zrovna tancovala s Taylorem. Tak jsem se spokojeně obrátila k Edwardovi.

„Mia si vždycky dokáže najít tanečníka,“ zašeptal mi do ucha. Podívala jsem se na něj pohledem – to mi vysvětli.

„Už od té doby, co navštěvujeme střední školy, jsme na stužkovací plesy, chodili spolu, ale pokaždé to dopadlo stejně. Po dvou písničkách si vyhlédla nějakého kluka, kterého si ve čtvrťáku omotala kolem prstu a na maturitním večírku se s ním…“ taktně se odmlčel. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Edward se usmál a přikývl. Tomu se mi nechtělo věřit. Miu jsem považovala za slušňačku. Byla premiantka a nikdy se nechovala jako ostatní holky. Vyhledala jsem ji a když jsem našla její obličej, mrkla na mě. Cítila jsem, že se mi krev žene do obličeje.

„Tohle ti tak strašně sluší,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě na rozpálené tváře. Zachvěla jsem se. Byla jsem v rozpacích. Nevěděla jsem, jestli Edward ode mě něco takového očekává. O sexu jsme spolu nikdy nemluvili, a tak mě to teď zaskočilo.

„Nepůjdeme ven?“ navrhl. Přikývla jsem, tak jsme se prodrali skrz taneční páry na školní hřiště. Bylo prázdné, ale hudba tam byla slyšet. Myslela jsem, že si na chvilku sedneme, ale místo toho jsme pokračovali v tanci. Dívali jsme se jeden druhému do očí a já přemýšela nad jeho předchozími slovy. Čím dál tím více jsem si uvědomovala, že po Edwardovi vlastně toužím i z fyzického hlediska. Už dříve mě napadlo, že bychom se v našem vztahu mohli posunout dál, ale nikdy jsem k tomuto tématu řeč nezavedla. Z mých myšlenek mě vytrhla až Edwardova strnulost.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně. Neodpověděl. Místo toho se díval do tmy za mnou. Jeho pohled jsem následovala a za chvilku jsem uviděla obrys tvou postav. Čím blíže byli k osvětlení, tím více jsem rozeznávala jejich rysy. Byli to upíři. Mladá dívka a muž. Oba byli oblečení ve společenských šatech a mířili k nám.

„Edwarde,“ pozdravila ho drobounká blonďatá upírka. Vypadal velmi mladě a půvabně. Jenže v okamžiku, kdy jsem se podívala do jejich očí, otřásla jsem se. Byly jasně rudé. Edward si mě přitáhl k sobě.

„Jane. Demetri,“ Edward je pozdravil s milým úsměvem. I ten druhý upír nebyl vegetarián.

„Smím prosit?“ zeptal se mě doprovod té malé upírky. Podívala jsem se na Edwarda. Usmál se a přikývl. Obrátila jsem se na toho upíra a vložila dlaň do jeho, kterou gentlemansky nastavil. Poodešli jsme kousek od těch dvou a začali tančit. Pohledem jsem kmitala všude možně. Nechtěla jsem se podívat do těch očí, které usvědčovaly svého majitele ze spousty vražd.

„Je to naše přirozenost,“ řekl můj taneční partner, když si všimnul mého jednání.

„Já vím… Jen jsem si myslela, že nosíte čočky, když jdete mezi lidi,“ odpověděla jsem rozechvělým hlasem. Zářivě se usmál a odhalil řadu bílých, ostrých zubů. Z toho úsměvu mě mrazilo.

„Nemáme v plánu se tu dlouho zdržovat. Jen jsem přišli Edwardovi předat zprávu,“ vysvětlil mi. Uvažovala jsem, o čem to mluví. Jediní, s kým má Edward povinnost udržovat kontakt, jsou Volturiovi.

„Nevěřil jsem Eleazarovi, když tvrdil, že si Edward našel lidskou partnerku. Ale teď… musím uznat, že na člověka jsi vážně přitažlivá. A to nemluvím o tvojí vůni.“ Tohle měla zřejmě být lichotka. No, ve mně to spíš vzbuzovalo nedůvěru a strach. Ani jedno jsem nechtěla dát najevo, tak jsem se pokusila usmát.

„Děkuji,“ odpověděla jsem a zpříma se podívala do Demetriových očí. Opět se oslnivě usmál. Pak jsme už tančili mlčky. Po chvilce jsem se dokázala uvolnit. Nikdo nebyl v ohrožení. Tihle dva zřejmě věděli o Edwardově dohodě s Arem. O pár okamžiků později k nám přistoupil Edward.

„Edwarde, nech nás dotančit,“ Demetri se na něj prosebně podíval. Edwardův pohled se přesunul na mě. Zřejmě chtěl vědět, jestli to zvládnu. Nepatrně jsem přikývla a Edward odstoupil. Periferním viděním jsem ho zahlédla tančit s Jane.

„Bello, smím ti položit jednu otázku?“ optal se mě.

„Záleží na tom, na co se chceš zeptat.“ Byla jsem obezřetná.

„Chráníš si záda. To se mi líbí,“ prohodil s úsměvem.

„Opatrnost nikdy není na škodu,“ vypustila jsem.

„To máš pravdu. Ale zpět k mojí otázce.“

„Poslouchám,“ řekla jsem.

„Jak to je mezi tebou a Edwardem?“ Nechápavě jsem se na něj podívala. Snad si nemyslí, že mu budu povídat o svém soukromí?! „Ty jsi člověk a on upír…“ Přerušilo ho Edwardovo vrčení. „Klid, Edwarde, jen se ptám,“ prohodil směrem k mému upírovi.

„Deme, slyším tvoje myšlenky,“ upozornil ho Edward. Na to se Demetri uchechtnul, ale pak se podíval na mě.

„No… zatím to nijak neřeším. Ještě se mi líbí být člověkem.“ Neutrální odpověď. Nelžu a ani nedávám nesplnitelné sliby.

„Škoda. Byla by z tebe krásná upírka,“ odvětil naoko smutně. Zvláštní, že už mi nepřišel tak děsivý jako na začátku. Možná to bylo tím, že s ním Edward mluvil docela přátelsky. Dokonce i s Jane to vypadalo, že se baví. Povídali si a sem tam se začali smát. Působili jako kamarádi, kteří se neviděli delší dobu.

Píseň dohrála a my se zastavili. Edward s Jane k nám přišli a Edward si mě okamžitě přitáhl k sobě.

„Vyřízeno?“ zeptal se Demetri Jane.

„Ano,“ odpověděla milým hláskem.

„V tom případě se můžeme rozloučit. Bello,“ Demetri se na mě podíval. „Moc rád jsem tě poznal.“ Vzal mou ruku a políbil ji na hřbet. Přitom se mi díval do očí.

„Demetri,“ Edward ho upozornil na svou přítomnost.

„Sorry, Edwarde. Vždyť mě znáš,“ Demetri se zakřenil na mého upíra. Jane se pobaveně uchechtla.

„Ještě se uvidíme. Nashledanou,“ blonďatá upírka se rozloučila a vzala Demetriho za ruku. Pak se lidskou chůzí dostali k nejbližším stromům a nakonec je pohltila tma.

„Proč sem přišli?“ zaptala jsem se a podívala se na Edwarda. Jeho bolestný výraz hovořil za vše.

„Kolik máme času?“ zašeptala jsem a snažila se zatlačit slzy. Edwardův stisk zesílil.

„Týden.“

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 26. kapitola: