Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 2. kapitola

08.03.2011 (10:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3050×

Bella:

Ráno jsem se probudila celkem brzy. Nevyspala jsem se moc dobře. Měla jsem kruhy pod očima a obličej otlačený od polštáře. Navíc mě bolela záda. Musím na seznam připsat novou matraci. Tady ta už má nejlepší roky za sebou a pružiny si prorazily cestu k potahu, na kterém jsem ležela. Sešla jsem do kuchyně a uvařila si čaj. Z kredence jsem vytála sušenky, které byly přichystány pro případnou návštěvu. Posadila jsem se na židli a sledovala kapky deště, které ze včerejška ještě zesílily. Skvělé. Jak znám Charlieho, tak ten mě nenechá jít pěšky. Policejní auto vůbec nebude na školním parkovišti nápadné. Jakoby nestačilo, že budu atrakce dne. Teď na mě ještě strhne pozornost modročervený majáček.

„Bello?“ Táta nakouknul do kuchyně. Podle všeho byl venku.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho a dál se věnovala snídani.

„Dobré… Bells, můžeš na chvíli sem?“ zeptal se a vypadal… natěšeně? Jen jsem přikývla a rozešla se k němu. Otevřel dveře a na příjezdové cestě stál starý, oranžový náklaďáček značky Chevrolet. Podívala jsem se na tátu a čekala na vysvětlení. „Tak co mu říkáš?“

„Je pěkný a vypadá nerozbitně.“ Což byla v podstatě pravda, ale stále mi nedocházel smysl této situace.

„Takže se ti líbí?“ Přikývla jsem. „V tom případě je tvůj.“

„C-Cože?“ vykoktala jsem a nemohla uvěřit tomu, že by mi Charlie koupil auto.

„To je můj dárek na přivítanou,“ vysvětlil mi. Okamžitě jsem se mu vrhla kolem krku.

„Děkuju, děkuju, děkuju,“ křičela jsem radostí. Táta mou reakci zřejmě nečekal, ale pak mi objetí opětoval. Po chvilce jsem se od něj odtrhla a vběhla do deště prohlédnout si moje nové auto.

Do školy jsem přijela dvacet minut před zvoněním. Zaparkovala jsem na jednom z posledních míst a vystoupila. Už v autě jsem na sobě cítila pohledy ostatních, ale teď se to snad stokrát znásobilo. Snažila jsem se moc nerozhlížet a mířila k nejbližší budově. Naštěstí pro mě to byla přijímací kancelář. V recepci seděla starší žena s prošedivělými vlasy. Mile se na mě usmála. Ihned jsem se jí představila. Po vyslovení mého jména se jí oči rozšířily. Jak jsem říkala, každý je zvědavý na jedinou dceru policejního náčelníka, která se rozhodla přestěhovat zpět ke svému otci. Z jejího výrazu bylo jasné, že by chtěla znát důvod mého rozhodnutí. Poté, co mi předala rozvrh hodin, mapku školního areálu a studijní průkaz, mi popřála hezký den. Vyšla jsem z kanceláře a mrkla na rozvrh. První hodinu jsem měla matematiku v budově číslo šest. Podle plánku by se měla nacházet za přijímací kanceláři. Rozešla jsem se vstříc první hodině. Vstoupila jsem do třídy a všechny pohledy se stočili ke mně. Odvrátila jsem se od mých spolužáků a zamířila k učiteli.

„Slečna Swanová?“ zeptal se se stejným výrazem jako recepční. Přikývla jsem na souhlas. Předal mi učebnici a ode mě si vzal můj průkaz. Posadil mě do třetí lavice u okna. Vedle mě seděla holka se světle hnědými vlasy a modrýma očima. Vypadala nedočkavě.

„Ahoj, já jsem Jessica. Ty seš Isabella, že?“

„Bella,“ řekla jsem skoro neslyšně. Mého přerušení si moc nevšímala.

„Tak, jak se ti tady líbí?“ Předpokládám, že tuhle otázku neslyším dnes poprvé ani naposled.

„No zatím…“ nenechala mě domluvit.

„A proč ses odstěhovala z Phoenixu? To už ti vadilo slunko?“ Zdálo se mi to, nebo narážela na mou bledou pokožku?

„Já…“ z jejího výslechu mě vysvobodilo zvonění. Profesor si okamžitě zjednal pořádek, a tak hodina mohla začít. Snažila jsem se věnovat jeho přednášce. Úspěšně se mi dařilo ignorovat Jessičiny pokusy o pokračování našeho rozhovoru. Tedy spíš jejího monologu, protože na její otázky jsem odpovídala jen přikývnutím, nebo zavrtěním hlavy. Po skončení výuky jsem si sbalila věci a než jsem stihla utéct své nové „kamarádce,“, stihl se se mnou seznámit jeden kluk. Jmenoval se Mike a byl docela přátelský. Sotva ke mně přistoupil, Jessičin výraz se změnil a když jsme si podaly ruce, tak mě propalovala pohledem. Radši jsem je nechala o samotě a v tichosti se vypařila na další hodinu. Tu jsem měla v budově čtyři. Angličtina proběhla v celku rychle. Ale to bylo tím, že mě toto učivo vždycky bavilo. Seděla jsem s Angelou. Chovala se ke mně mile a hlavně nebyla zvědavá jako Jess. Třetí hodinu jsem měla ve stejné budově. Bohužel, tady jsem se Jessice nevyhnula. Přiřítila se do třídy ještě s jednou holkou. Tuším, jmenovala se Lauren. Ta moc přátelská nebyla. Než, abych je poslouchala, jsem si radši vytáhla knížku a snažila se soustředit  na text v ní. Do hloučku k Jessice a Lauren se přidala i Angela a Mike. Pak tam přišli ještě dva kluci. Z jejich povídání jsem zjistila, že se jmenují Ben a Tyler. Zazvonilo a začalo vyučování. Učitelka byla docela milá a hlavně jsem její italštině rozuměla. To bychom měli druhý světlý bod tohoto dne. Ten první byl samozřejmě mé auto. Na čtvrtou hodinu jsem přecházela do budovy číslo pět. Tam mě čekala filozofie. Opět s Jessicou. Radši jsem se zdržela na toaletách. Když jsem procházela chodbou ke třídě, viděla jsem Jess s Lauren, jak stojí u automatu na pití. Proto jsem zastavila za rohem tak, že na mě neviděly. Vážně jsem nebyla zvědavá, na jejich neodbytné otázky. Do zvonění chyběly tak dvě minuty, když kolem nich prošla jiná holka. Její vlasy měli barvu lučního medu, pokožku měla přirozeně opálenou a v očích se jí odrážela nebeská modř. Obyčejně bych jí nevěnovala moc pozornosti, ale to by Lauren nemohla udělat to, co udělala. Když ta dívka kolem nich procházela, tak se Lauren zprudka otočila a narazila do té holky takovým způsobem, že jí polila kávou, kterou si koupila v automatu. Čekala jsem, že se jí přinejmenším omluví. Místo toho na ní hodila vražedný pohled, počastovala ji nadávkou a požadovala peníze za rozlité kafe. Sledovala jsem reakci té dívky. Samozřejmě se rozbrečela a utekla pryč. Jessica se málem skácela smíchy. Někdo by to považoval za hloupou nehodu, ale mně hned bylo jasné, že tomuhle se říká šikana. Počkala jsem, až se obě uklidní a odejdou do třídy.

Na oběd si mě vzala pod ochranná křídla Angela. Samozřejmě jsme seděli s jejich partou. To už se mi představili i Ben s Tylerem. Zrovna jsem dojídala svůj sandwich, když do jídelny vstoupila zajímavá skupinka lidí. Prošli kolem nás a nešlo si nevšimnout jejich nenávistných pohledů vůči Lauren a Jessice. Angela si všimla mého výrazu. „To jsou adoptivní děti doktora Cullena. Ta blondýna je Rosalie  Haleová a ten blonďák její bratr. Jmenuje se Jasper a jsou to dvojčata. Ten černovlasý je Emmett Cullen a ta holka,“ ukázala na drobnou černovlásku. „Ta se jmenuje Alice Cullenová. Ještě chybí Edward a Mia Cullenovi.“ Najednou se dala do řeči Jessica.

„Jak si můžeš všimnout, tak oni spolu chodí. Jsou fakt divní. Bydlí tady už dva roky a s nikým se nebaví, jen mezi sebou navzájem.“ V tom se rozlétly dveře a v nich stál krásný kluk s bronzovými vlasy. Byl bledý jako jeho sourozenci. Rozhlédl se po jídelně a když zahlídl Jess s Lauren, tak na ně vrhl nenávistný pohled. Nebyl to takový ten, který dokáže udělat každý. Tento byl až moc divoký a nespoutaný. Řekla bych nebezpečný. Jeho černé oči mi připomněly chladné oči hladového žraloka ze Spielbergových Čelistí. Najednou zpoza něj vystoupila drobná dívka. Byla to ta, kterou Lauren polila kávou. Oba prošli mlčky kolem našeho stolu. Když šel kolem Lauren zatnul ruce v pěst až mu zbělaly klouby. Přisedli si ke Cullenovým a Haleovým. Aha, tak to je Edward a Mia. I přes jeho rozzlobený obličej jsem se na něj nemohla vynadívat.

„Bello, pokud ti můžu radit, tak na Edwarda zapomeň. On nikdy nikam s žádnou holkou nechodí. Vlastně jsme uzavřeli sázku, kdy se dají dohromady s Miou,“ vysvětlila mi posměšně Lauren. Jako bych sama nevěděla, že on je jiná liga než já a jediné, co mi je dovoleno, je na něj civět při obědě. Rychle jsem se oklepala a svůj zrak přesunula na Lauren.

„Neboj. Rozhodně nemám v plánu si tady s někým něco začínat,“ řekla jsem ostřeji, než jsem zamýšlela. Ta holka mě štve. Vlastně se s ní ani nechci přátelit. Proč tu vůbec s nimi sedím? Jediní, kdo mi přijdou sympatičtí, jsou Angela, Ben a Mike. Lauren je namyšlená, Jess jde jen o to, aby se jí vyrovnala a Tyler má až moc nezdravé sebevědomí.

Po obědě jsem se odebrala do tělocvičny na mou poslední dvouhodinovku. Doufám, že nebudeme hrát míčové hry. Měla jsem štěstí. Učitel vysvětloval pravidla volleyballu a druhou část hodiny se věnoval školnímu fotbalovému týmu. Ostatní si mohli dělat to, co chtěli. Zatímco se Angela, Jess a Lauren bavily, já se nenápadně zdejchla do šatny. Tam jsem se převlíkla a s knížkou v ruce čekala na zazvonění.

Jakmile se ozval zvonek, jsem vyletěla z šatny na parkoviště. Rychle jsem nasedla do náklaďáčku a mířila do jediného hypermarketu ve městě. V podzemních garáží moc aut neparkovalo, takže jsem si našla místečko blízko vchodu. Vylezla jsem, zamkla náklaďák a vzala vozík.

Projížděla jsem mezi regály a u každé suroviny jsem přemýšlela, zda ji budu ke svému vaření potřebovat. Zrovna jsem dávala brambory do vozíku, když jsem narazila do drobné ženy. Měla světle hnědé vlasy, jemné rysy ve tváři a tmavé oči. Přišla mi povědomá. Jako bych ji už někde viděla. „Promiňte, já nedávala jsem pozor,“ omluvila jsem se.

„V pořádku. Nic se nestalo,“ mile se usmála a odešla pryč. O dvacet minut později jsem skládala nákup do tašek. Vedle mě stálo luxusní auto s černými skly. Opatrně jsem otevřela dveře na místě spolujezdce, abych tam uložila plné tašky, když v tom se ozvalo zatroubení toho auta. Jeho majitel si ho musel otevřít dálkovým klíčem. Zabouchla jsem dveře a chtěla se vrátit na místo řidiče, když jsem si všimla majitelky toho luxusního vozu. Byla to ta, kterou jsem srazila vozíkem. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem ji už někde viděla. Všimla si, že ji sleduji. Okamžitě jsem uhnula pohledem a zčervenala. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou jsem stála před ní.

„Promiňte, ale neznáme se?“ Zmateně si mě prohlídla.

„Viděli jsme se v obchodě.“ Poukazovala na naši malou nehodu.

„Ne, já myslím, jestli jsme se neviděly někdy dřív. Přijdete mi… povědomá,“ řekla jsem pravdu. Zkoumavě mi hleděla do obličeje a pak zavrtěla hlavou.

„Ne. Opravdu tě neznám.“ Řekla trochu tišeji. Najednou jsem si uvědomila, co dělám. Oslovila jsem cizí ženu v obchoďáku s tím, že se známe. Sakra Bello, co blbneš. Forks má na tebe fakt špatnej vliv.

„Tak to se omlouvám. Asi jsem si vás s někým spletla,“ lhala jsem. Byla jsem si jistá, že jsem ji už viděla. A ne jednou. Rychle jsem nastoupila do náklaďáku a ujížděla směrem domů. Když jsem dojela, uklidila jsem nákup do ledničky a kredence. Pak jsem se převlékla do domácích tepláků a volného trika. Udělala jsem si úkoly do matiky a dala se do sepisování seznamu, co všechno potřebuji nakoupit v Port Angeles. O pěti jsem začala vařit večeři. Okořenila jsem kuře a dala ho péct. Potom jsme oloupala brambory a dala je na sporák. Táta přijel zrovna, když jsem kuře vytáhla z trouby. Ihned se nahrnul do kuchyně. Když mě uviděl, tak se usmál a pozdravil mě. Jakmile se převlékl, přišel za mnou.

„Tak co? Jaký byl první den?“ zeptal se se značným zájmem. Jakoby na Forks bylo něco úžasného. I když vím, že táta tohle městečko opustí leda nohama napřed.

„Jo. Docela to šlo.“ Snažila jsem se o úsměv. Zřejmě mi uvěřil, tak jsem vytáhla talíře a naservírovala jídlo. Po večeři jsem opláchla nádobí a Charlie se s díky přesunul k televizi. Já zamířila do svého pokoje. Zapnula jsem notebook, který jsem dostala od mámy a Phila k 17-tým narozeninám. Prohlédla jsem si e-mailovou schránku. Kromě spamů v ní nic nebylo, tak jsem notebook opět vypnula. Chvíli jsem jen tak koukala po pokoji a v sedm hodin se vydala do koupelny. Po hodně dlouhé sprše jsem se vydala zpět do pokoje. Zrovna mi přišla SMSka. Psala mi mamka a přirozeně se ptala na můj první den ve škole. Rychle jsem ji odpověděla a pak zalezla pod peřinu. Ještě jsem si četla, a o půl deváté jsem zhasla světlo a pokoušela se usnout. Pořád jsem přemýšlela o tom, kde jsem viděla tu ženu z obchodního domu.

Lezla jsem po žebříku na naší půdu v domě ve Phoenixu. Bylo tam přítmí, ale přesto byly vidět obrysy kartonových krabic. Šla jsem k jedné, která byla úplně na konci místnosti. Byla označena jako Renée – dědictví po matce. Otevřela jsem ji a procházela staré složky, ve kterých se ukrývaly různé dokumenty a pojistné smlouvy. Na dně krabice ležel starý deník v kožené vazbě. Od pohledu bylo jasné, že ho zdědila i moje babička. Opatrně jsem ho vzala do rukou a otevřela ho. První stranu zdobil krásný rukopis. Tento deník patří Esmé Plattové. Otáčela jsem jednu stránku za druhou. Všechny byly popsané tím úhledným písmem. Pak z deníku vypadla fotografie. Sehnula jsem se pro ní. Otočila ji a nemohla věřit vlastním očím. Obrázek byl ve skutečnosti portrétem mladé dívky. Její rysy byly až moc podobné ženě, kterou jsem potkala v obchodním domě. Najednou jsem se probudila. Okamžitě jsem se vyšvihla do sedu a snažila se vstřebat svůj sen. Mrkla jsem na mobil. Bylo šest ráno. Věděla jsem, že už neusnu, tak jsem si jen lehla a pohledem hypnotizovala strop. Koutkem mysli jsem se stále zaobírala tím deníkem. Jako malá jsem si s ním hrála a četla si v něm. Esme Plattová byla sestřenicí mé praprababičky. Nikdo neví, jak umřela. O tom můžu jen teoretizovat. Jak se zachová žena, které umře dítě krátce po porodu? Protože zrovna o tomhle byl poslední zápis v deníku.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 2. kapitola: