Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 13. kapitola

06.04.2011 (11:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3468×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

Ihned jsem si vzala tašku a zamkla dveře. Zarazila jsem se, když mi mé zavazadlo vzal Edward z ruky a šel ho dát do kufru Volva. Oněměla jsem a zůstala stát na místě. Když se na mě podíval, probrala jsem se a nasedla. Vyjeli jsme a mlčeli. Bylo to takové to trapné ticho. Celé tři dny jsem byla nadšená z toho, že se něco dozvím o majitelce deníku, který jsem měla v kabelce. A vůbec jsem si neuvědomila, že budu s Edwardem sama celé tři dny a celkem dvacet hodin v autě.

Edward upřeně sledoval vozovku před sebou a já sledovala ubíhající krajinu. Zřejmě to napětí mezi námi vycítil, tak zapnul rádio. Zaposlouchala jsem se do hlasu moderátorky a po dvou hodinách divné atmosféry mezi námi, jsme zastavili na benzince. Ihned jsem vyskočila z auta a zamířila dovnitř. Měla jsem trošku hlad, tak jsem si vybrala koláč a k tomu objednala kávu. Nemohla jsem si dovolit usnout. Navíc jsem chtěla být schopna řídit, až by byl Edward unavený.

Vytáhla jsem si peněženku, když se z ničeho nic za mnou objevil a chtěl zaplatit i mé občerstvení. Než jsem se nadála, tak prodavačka měla jeho kartu. Otočila jsem se na něj a chtěla mu říct, že si to zaplatím sama, ale jeho gesto mě umlčelo. Zadíval se mi do očí a položil prst na mé rty, abych byla zticha. V tu chvíli mnou projel opět ten zvláštní pocit souznění mezi námi.

Edward vzal mou objednávku a odešel ke stolu. Byla jsem zmatená, ale když se na mě usmál, rozešla jsem se k němu. Jakmile jsem dojedla, zeptal se, proč jsem si vybrala Ashland. Studem jsem sklopila hlavu. Styděla jsem se, že jsem mu lhala, ale když jsem se mu to snažila vysvětlit, tak jen přikývl na souhlas. Byla jsem mu vděčná, že se nevyptával.

Mou nabídku, že budu řídit, odmítl. Po chvíli mě požádal, abych mu o sobě vyprávěla. Nevěděla jsem, proč ho to zajímá, ale dlužila jsem mu alespoň tohle, když už jsem ho pod falešnou záminkou vylákala na tento výlet. Potom jsem se vyptávala já a najednou jsme spolu dokázali plynule hovořit, aniž by se objevilo to divné napětí. Jeli jsme už docela dlouho, a tak jsem byla unavená, nicméně jsem se snažila, abych neusnula. Marně.

Ráno jsem se probudila v autě na parkovišti. Podívala jsem se na Edwarda. Spal. Chvíli jsem ho sledovala a prohlížela si ho. Byl krásný. Ve mně se opět začaly tvořit otázky. Proč jel se mnou? Jak je to vlastně mezi námi? Jsme přátelé, nebo jen kamarádi? Marně jsem si namlouvala, že bych ho mohla alespoň trošku zajímat, ale jakmile můj pohled padl na jeho dokonalý obličej, jsem tu myšlenku zapudila.

Byla jsem zmatená z toho, co se mezi námi stalo u nich doma u klavíru. Chtěl mě políbit, ale já to zkazila. A pak ta chvíle v biologii, kdy jsme se drželi za ruce a já se topila v jeho pohledu. V ten moment nikdo jiný než on neexistoval. Přesto jsem věděla, že má navíc, než na mě. Oproti němu jsem jen ošklivé káčátko a on nádherná labuť. Odvážila jsem se ho pohladit po tváři. Mé ruce se nepatrně třásly, ale zlehka jsem se ho dotkla, abych ho nevzbudila.

Pak jsem si uvědomila, že řídil celou cestu. Tak jsem vystoupila a hledala nějaké občerstvení. Našla jsem zapadnutou pekárnu, ve které jsem koupila croissanty a kávu. Přece jen bude potřebovat nějakého povzbuzováka, aby vydržel na nohách celý den. Když jsem přišla, byl už vzhůru. Pozdravili jsme se a já mu předala snídani. Vzal si jen kávu. Tak jsem se nemýlila. Opravdu potřeboval něco, co ho postaví na nohy. Zatímco jsem já jedla, on se rozjel a vezl nás k univerzitě. Tam jsme se rozloučili a domluvili na srazu.

Doma jsem si zjistila, jakým autobusem se dostanu na hřbitov. Koupila jsem si jízdenku a nastoupila. Za půl hodiny jsem vystupovala před branami Cemetary Hargedine. S nepatrnou nervozitou jsem vešla a ihned zamířila k prvním náhrobkům. Prošla jsem všemi řadami náhrobních kamenů a nic nenašla. Už jsem si byla jistá, že na nic nenarazím, když mi pohled padl na směrovku vedoucí k památníku na lidi, kteří žili v komunitě poblíž Ashlandu. S obrovskou nadějí jsem se tam rozešla.

Bylo tam asi dvě stě jmen. Mezi nimi jsem našla i ta dvě, která jsem hledala. Najednou jsem cítila neklid. Bála jsem se toho, co se dozvím v knihovně. Chvíli jsem tam jen tak stála a přemýšlela, jestli to chci vůbec vědět. Přece jsem si to vše mohla jen namlouvat. Esme Plattová mohla mít další děti a Miina máma po ní jen zdědila jméno a podobu. Vždyť tohle se přece na světě děje docela často. Kolik žije dvojníků Elvise Presleyho? Určitě stovky, tak jedna Esme, přece nic neznamená. Nakonec jsem se rozhodla do knihovny přece jen jít. Tohle byla má jediná šance. Jindy bych se už asi do tohoto města nepodívala. Sedla jsem na autobus a nechala se odvézt k univerzitě.

Vešla jsem do dřevěných dveří knihovny. Za pultem stála postarší žena. Ihned jsem se k ní vydala.

„Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jestli je možné nahlédnout do archivních materiálů,“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, máte na mysli nějaký konkrétní rok?“

„Ano, 1920 – 1921.“

„Dobře, tak pojďte se mnou,“ vstala a telefonem přivolala nějakou holku, aby se na chvíli posadila za pult. Šli jsme dlouhou chodbou až na její konec. Tam knihovnice otevřela dveře a zeptala se mě, co konkrétně chci. Požádala jsem ji o seznam učitelů všech škol, které byli v okolí. Upozornila mě, že z té doby se toho moc nezachovalo. Podala mi obrovskou knihu v kožené vazbě a pak odešla.

Listovala jsem stránkami, na kterých byli počítačem přepsány různé zápisy a vysvětlivky k nim. Bylo jasné, že originály k zapůjčení nebudou. Hned na druhé straně jsem našla její jméno. Esme Plattová Evansová. Pracovala jako učitelka v komunitě vdov, jejichž manželé zahynuli ve válce. Byla tam i okopírovaná fotografie. Čtyři ženy stály vedle sebe a usmívaly se. Byly to všechno přítelkyně a učitelky. Pohled mi hned padl na Esme. Měla vystouplé bříško. Celá jsem zkoprněla a na kůži se mi objevila husina. Byla to Edwardova máma.

Co mi ale vyrazilo dech, byla další fotografie. Bylo na ní asi pět mužů a mezi nimi byl Carlisle Cullen. Pracoval jako doktor v nemocnici a občas přednášel studentům medicíny. Ani jsem to nestihla vstřebat, když mi zazvonil mobil. Na židli jsem povyskočila, jak jsem se lekla. Volal mi táta a ujišťoval se, že jsme v pořádku dojeli. Po pár větách jsme se rozloučili. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že mám zpoždění. Knihu jsem zavřela a odešla. Knihovnici jsem ještě upozornila, že odcházím a vyšla jsem z budovy.

Byla jsem v šoku. Ví vůbec Edward, že jeho rodiče mají přes sto let? Pohled mi zavadil o jeho auto. Ihned jsem se vzpamatovala  a nasadila úsměv. Nerada bych mu něco objasňovala o jeho rodičích. Došla jsem k němu a domluvili jsme se, že si seženeme ubytování. Doma jsem našla malý motel, který byl nedaleko. S Edwardem jsme se tam vydali.

Když nám recepční oznámila, že mají poslední volný pokoj, zeptala jsem se ho, jestli by mu nevadilo, kdybychom se ubytovali spolu. Vždyť je to jen jedna noc. Souhlasil, a tak jsem hned vytáhla kartu a pokoj zaplatila. Přeci jen on už platil cestu sem. Opět mi vzal tašku. Už jsem se nad tím ani nepozastavovala. Byl dokonalý – krásný, příjemný společník a gentleman k tomu. Zkrátka sen všech holek. Vstoupili jsme do pokoje. Byla jsem mírně v šoku z manželské postele. Ihned mě napadlo, co by se na ní dalo dělat. Mé myšlenky mě donutily zrudnout. Okamžitě jsem se rozešla pro čisté oblečení a vydala se do sprchy. Tam jsem se okamžitě uklidnila studenou vodou. Když jsem vyšla ven. Edward se díval z okna.

„Je tam něco zajímavého?“ zeptala jsem se. Jen zakroutil hlavou a sám se také vydal do koupelny. Po dvaceti minutách vyšel. Stála jsem také u okna a dívala se ven.

„Je tam něco zajímavého?“ zeptal se mě jako já předtím jeho. Jen jsem se usmála a zakroutila hlavou jako on. To ho rozesmálo.

„Co budeme dělat?“ zajímala jsem se.

„Jedla jsi už?“ odpověděl otázkou. Zakroutila jsem hlavou. Na tom jsem opravdu neměla čas.

„Tak by ses měla jít najíst a pak bychom se mohli jít podívat na ten festival,“ navrhl.

„A ty už jsi jedl?“

„Jo, když jsi nešla, tak jsem si koupil hamburger.“ Přikývla jsem, že rozumím. Vyšli jsem z pokoje a mířili si to k autu. Nasedli jsem a vyjeli směr America´s First Elizabethan Theatre.

Po celé délce hlavní třídy stalý pestrobarevné stánky s občerstvením, suvenýry a knihami Shakespaerových děl. V jednom bistru jsem si koupila hamburger. S Edwardem jsme vyšli mezi davy lidí, které tu procházely a vesele se bavily mezi sebou. Slavnostní atmosféra na nás dýchala z každého kouta. Lidé se usmívali a stáli dlouhé fronty, jak čekali na to, že si zakoupí lístek, na nejznámější tragédie světa. S Edwardem jsme přešli k jednomu stánku s knihami. Svůj oběd jsem snědla, tak jsem si prohlížela jednu knížku za druhou. Pročítala jsem výtržky z textu na přebalu knih.

„Líbí?“ zeptal se a poukazoval na knihu v mých rukách. Zamračila jsem se, když jsem zjistila, že to je Romeo a Julie. „Copak? Nemáš ji ráda?“

„O to nejde. Nevím, jak bych ti to vysvětlila.“ Knihu jsem položila a poodešla trochu dál. Edward se mě na nic nevyptával. Koupil tu knihu, kterou jsem tam nechala a rozešel se ke mně. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Je to povinná četba, ne?“ Přikývla jsem a nechala to být. Procházeli jsme spletitými uličkami a povídali si o lidech, kteří nás míjeli. Najednou tu byl večer. V jeho společnosti utíkal čas rychleji než normálně. V tom jsme stáli před vchodem k divadlu pod širým nebem. Na zdi visel plakát s programem. Za chvíli měla začít tragédie, jejíž text skrývala kniha, kterou Edward koupil.

„Půjdeme?“ zeptal se a poukazoval na nápis Romeo a Julie. Můj úšklibek mu neušel. „Co ti vadí na Romeu a Julii?“

„Nemám ráda ten konec,“ vysvětlila jsem mu a sklopila hlavu pod tíhou své naivity.

„A jaké konce máš ráda?“ Přišel ke mně a prstem mi zatlačil na bradu, abych se na něj podívala. Byl blízko, moc blízko. Pod jeho pohledem se mi rozutekly všechny myšlenky. „Šťastné?“ zeptal se a já přikývla. „Takže fanynka Jane Austenové?“ zeptal se tlumeným hlasem. Ruku, kterou mě do té chvíle držel za bradu, svěsil.

„Nejen její. Nevadí mi ani Emily Bronteová,“ vysvětlila jsem. Na jeho čele se objevila vráska.

„Na větrné hůrce nemá zrovna dobrý konec.“ Nevěřícně jsem se na něj podívala.

„Právě naopak. Umřeli a leží spolu v jednom hrobě. Oba našli klid.“

„Romeo a Julie taky umřeli,“ nedal se.

„Ano, ale Kateřina a Heatcliffe se neskonale milovali,“ chtěla jsem, aby mě pochopil.

„Ale to Romeo a Julie taky,“ odporoval mi.

„A to je právě to. Nějak jim tu jejich lásku nemůžu uvěřit.“ Edward na mě vyvalil oči. „Julii bylo čtrnáct. S Romeem se všeho všudy viděli dvakrát a hned se do sebe zamilovali? A pak se tajně vzali? To naopak Katka a Heatcliffe se znali od dětství. Věděli o sobě všechno, dokázali si číst navzájem z výrazů tváře a gest. A až věděli jací jsou doopravdy, tak teprve potom se do sebe zamilovali,“ vysvětlila jsem mu svůj názor.

„Takže je to o věku?“ Nepochopil.

„Je to o tom, že nechápu, jak se někdo může zamilovat do někoho, koho nezná. A to mě na Shakespearovi mate.“ Zamračil se a vypadal, že nad něčím přemýšlí. Pak se usmál.

„Chceš pochopit Shakespeara?“ podíval se mi vážně do očí. Přikývla jsem. „Tak pojď.“ Přešel ke kase a koupil dva lístky.

Seděli jsme v poslední řadě. Na jeviště vstoupili první herci. Edward se ke mně naklonil a opřel si ruku o zádovou opěrku mého sedadla. Sledovala jsem děj před sebou. Věděla jsem, co budou herci dělat. Vždyť jsem tu knihu četla několikrát, abych ji pochopila, ale i divadelní ztvárnění mi nic neříkalo. Romeo jde k Julii. Najednou se Edward naklonil k mému uchu a zašeptal.

„Poslouchej ho. Uvědom si, že Romeo znal spoustu žen, ale jedině Julie je ta, jíž se žádná jiná nevyrovná.“

Romeo. Visíc na tvářích noci skvostné svítí

než démant v uchu mouřenína plá;

spanilost světů příliš nádherná!

Jak sněhobílá holubice k vranám,

tak ona k ostatním se hodí pannám.

Znal jsem již lásku?Oči, zrušte víru!

té noci poznaly jste lásky míru.

„Všimni si, jak se na ni dívá. Je jí okouzlen. Nezáleží mu na ostatních. Vidí jen ji.“

Romeo. Poutník a svatí také rety mají.

Julie. Jichž užívati smějí k modlitbám.

Romeo. Co ruka, přej, ať rety vykonají;

ó! vyslyš modlitbu, ať nezoufám.

Julie. Bez hnutí bývá svatý uprošen.

Romeo. Bez hnutí stůj, až budu obdařen.

Tím z mých rtů snímáš prohřešení.

Romeo políbí Julii.

„Vidíš Julii? V jejich době byla tohle společenská sebevražda. Líbat se s mužem, jehož jméno ani nezná. Ale jí na tom nezáleží. Polibky mu vrací a pak si další sama vyprosí.“

Julie. Hřích, jejž mé rety sňaly, zůstal mne.

Romeo. Mých retu hřích? ó sladké přečinění!

Ten vraťte.

„Vnímej její slova. Uvažuje nahlas, ale uvnitř už je rozhodnutá… a zamilovaná.“

Julie. Jediná láska z hněvu jediného!

Předčasné zření pozdě poznaného;

zlověstně jest ta láska zrozená,

že k nepříteli vroucně plamená.

Začaly se měnit kulisy a světla potemněla. Julie vyšla na balkon a Romeo jí sleduje.

„Ač je Julii jen čtrnáct, všimni si její zodpovědnosti. Obává se toho, že by se mohlo stát něco špatného, kdyby svou lásku vyznali veřejně.“

Julie. Ó Romeo, Romeo! proč jsi Romeo!

Zapři své jméno, zřekni se otce:

však nechceš-li, jen lásku přísahej,

a já dám výhost jménu Kapulet.

„A teď pozorně poslouchej! Julie si není jistá jeho láskou. Pochybuje o ni. Není tak naivní, jak si myslíš.“

Julie. Miluješ mne?Já vím, že řekneš – Ano;

i přijmu slovo tvé; však kdybys přísahal,

mohl bys být falešný: a lidé praví,

že Jupiter se křivým přísahám

milenců směje.

Romeo. K posvátné luně, slečno, přísahám,

jež koruny těch stromů stříbrem kropí, –

Julie. Ó! nepřísahej k luně nestálé,

jež každý měsíc kruh svůj mění, aby

tvá láska nebyla též vrtkavá.

„V jejich vztahu, i když je Julie mladší, je ta rozumnější. Tělem čtrnáctiletá dívka, myšlenkami a city dvacetiletá.“

Romeo. K čemu mám přisahat?

Julie. Nech přísahy;

a chceš-li přísahej k své líbeznosti,

která jest modlou mého klanění,

a budu věřit.

„To ona si uvědomuje závažnost situace a své zamilovanosti. Zároveň se však bojí, že je to jen sen a okouzlení.“

Romeo. Jestli láska v srdci –

Julie. Ne, nepřísahej. Tobě-li se těším,

přec netěším se této noční smlouvě:

je náhlá, nerozvážná, příliš kvapná,

a příliš blesku podobná, jenž mizí

než někdo řekne, blýská se. Spi dobře!

To poupě lásky, zrajíc letním dechem,

ať krásně zkvete, až se opět sejdeme.

Ted dobrou noc! Mír klidný v srdci tvém

se uhosti tak sladce jako v mém!

Takhle to probíhalo po celou dobu představení. Edward se stal mým průvodcem neskonalé lásky těch dvou. Tu knihu jsem četla asi desetkrát, ale až teď jsem pochopila její smysl a hloubku. Při scéně, kdy se Romeo vyznává ze svých citů ne/mrtvé Julii a poté vypije jed, mi do očí vnikly slzy. Příběh velké lásky mě vtáhl do sebe a já věděla jediné. Nikdy bych nechtěla být na Romeově místě.

Edward mě chytil za ruku a opatrně ji stisknul. Podívala jsem se na něj. Díval se na mě něžným a milujícím pohledem. Tím, kterým se Romeo díval na Julii. Vzal mou tvář do své dlaně, která mě svým chladem jemně hladila. Jedna slza přetekla a on ji rychle setřel palcem. Dívala jsem se mu do očí a on mi pohled opětoval. Jeho obličej se začal přibližovat a ten můj mu šel vstříc. Setkali jsem se uprostřed a já pod tíhou svých pocitů zavřela oči. A pak spočinuly jeho rty na mých. Něžně jsme se líbali a já měla pocit, že mohu kdykoliv vzlétnout.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 13. kapitola: