Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 15. kapitola

14.08.2012 (12:15) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1276×

Bella

Vánoce se pomalu blížily, a co bylo důležitější, tedy aspoň pro několik z nás, blížil se vánoční ples. Alice a Rutty byly jako posednuté, každý den nemluvily o ničem jiném než o tom, co si vezmou na sebe, jaké vyberou boty a doplňky. Mě tohle netrápilo, ještě když jsem byla u Cullenových doma, Alice mě uprosila, aby mi mohla vybrat šaty ona, chtěla jsem jí udělat radost a navíc jsem chtěla nějak odčinit svoje hysterické chování, když jsem zjistila, že jsou upíři.

Dnes, den před plesem, jsme jely vyzvednout šaty do Seattlu. Seděla jsem na zadním sedadle Rosina auta a pozorovala jsem krajinu z okénka. Moje myšlenky byly u Edwarda, říkal, že využije to, že jedu s holkama na nákupy, a zajde si na lov, aby mohl potom být se mnou. Každý večer a noc teď trávíval se mnou, říkával, že hlídá moje sny. Byl pro mě to nejdůležitější na světě, pořád jsem nemohla pochopit, jak mě může milovat tak úžasná bytost, jako byl on.

Z mých myšlenek mě ale rychle vytrhla Alice. „Prosím tě, Bello, nad čím to zase přemýšlíš? Celou cestu jsi nepromluvila ani slovo. Vystupovat, jsme tu!” Rose zajela do podzemních garáží a Rutt s Alice už vystupovaly z auta a hnaly se do nákupního centra.

„Bello, co se stalo? Jsi dneska nějaká zamlklá. Máte s Edwardem nějaký problém? Myslela jsem, že je vše v pořádku…” strachovala se Rose.

„Ne, Rose, neboj se. Všechno je v nejlepším pořádku. Jen bych asi potřebovala tvoji pomoc. Mám vymyšlený dárek pro Edwarda, ale nevím, zda bys mi s ní trochu neporadila. Těm dvěma nechci říkat a navíc, mohl by si to přečíst u Rutty v mysli, ale tobě věřím, že si dáš pozor,” žádala jsem svoji kamarádku.

„Jistě, jistě. Hrozně ráda a navíc já chci pro Emmetta taky něco koupit. Řekneme Alice, že se půjdeme podívat chvíli samy. Ona se s Rutty zabaví. Uvidíš, ony si ani nevšimnou, že tu nejsme.” Rose byla nadšená a já jsem byla moc ráda, že mi pomůže.

Nejdříve jsme šly pro boty. Bylo to pro mě malé utrpení. Alice nechala prodavačku přinést aspoň osm krabic pro každou. Holky vybíraly především podle toho, aby se jim hodily k šatům, které si objednaly, zato já jsem hledala ty s nejmenším podpatkem a tedy i nejmenší šancí, že si něco udělám. Všechny, které jsem měla na nohou, měly přímo vražedný podpatek, myslím, že se mě Alice chce zbavit. Všechny páry jsem s díky vrátila zpět prodavačce, zdála být se znechucená tím, že jsem všemi těmi střevíčky pohrdla. Holky pořád zkoušely a já se procházela podél vysokých regálů s botami. Do oka mi padly jedny krásné stříbrné sandálky s malými hvězdičkami na páscích, co bylo ale důležitější, měly jen malý podpatek.

„Promiňte, mohla bych vás poprosit o tyhle ty ve velikosti třicet osm?” Prodavačka mi podala mnou požadovanou velikost a odebrala se zpět k holkám. Padly mi přímo úžasně a navíc mě v nich nebolely ani nohy. Já jsem měla vybráno a Rose podle všeho taky. Chtěla jsem zaplatit svůj nákup, ale Rose mě zarazila.

„Schovej si ty peníze. Já to zaplatím. Edward mi řekl, že ti mám koupit všechno, co ti jen na očích uvidím. A koukej, dal mi i svoji kreditku, tak mu na ní uděláme pořádný vítr, co říkáš?” Zůstala jsme jako opařená. On jí dal peníze, aby mi koupila, co budu chtít.

„Rosalie, to nejde, nechci, aby za mě Edward něco platil. Já mám peníze, není jich sice moc, ale mám něco našetřeno,” snažila jsem se bránit.

„Měl pravdu, říkal, že to nebudeš chtít přijmout a protože to čekal, tak mi řekl, abych ti vysvětlila, že my máme peněz opravdu hodně a navíc Edward byl doteď dost velký šetřílek, neutrácel peníze za nepotřebné věci. To, co on utratil za celou svoji existenci, zvládne Alice během jednoho roku. Takže si s penězi nelam hlavu a nech se rozmazlovat. Něco ti povím, máš jednoho z nejpozornějších chlapů na světě, nemít Emmetta, tak ti ho dokonce závidím.” Rose nepřipouštěla námitky. S taškami v rukách jsme se vydaly do dalších krámů.

Společně jsme došly vybrat dálek pro Edwarda, z kterého jsme měla nakonec obrovskou radost a doufala, že můj milý z něho bude mít aspoň z poloviny takovou radost, jako já. Potom jsme se přidaly k Rutty a Alice a nakoupily ještě plno drobností na ples a další oblečení. Ověšené hromadou tašek jsme zavítaly do místní restaurace. Já jsem si dala kuřecí rizoto a holky pizzu. Pravda, Rose a Alice se v jídle jen pošťouraly, zato Rutty do sebe natlačila celou pizzu a ještě si dala dezert. Obdivovala jsem její apetit. Poslední zastávkou se pro nás stala prodejna se slavnostními šaty. Prodavačka nám předala každé vak se šaty, já jsem zatím nevěděla, co mám čekat. Prý budu aspoň překvapená.

Mě a Rutty odvezly holky domů, byly jsme dohodnuté, že se zítra půjdeme připravit k nim, a tak i šaty zůstaly u nich.

***

„Bello, no tak, nevrť sebou pořád, chci ti dodělat ten make-up a Rose tě potom učeše. Přestaň mrkat, jinak ti tu řasenku nenanesu.” Alice se se mnou zlobila už asi hodinu. Pořád mi před očima jen máchala štětci a kartáčky. Potom přišla na řadu Rosalie. Když byly se svým dílem hotové, přiběhla do pokoje Rutt, která se zrovna převlékala. Měla na sobě krásné ledově modré šaty s dlouhým krajkovým rukávem, vlasy stočené do složitého drdolu. Byla jako princezna.

„Bello, tak teď šaty. Honem, honem.” Donutily mě, abych měla celou dobu zavřené oči. Když zapnuly poslední háček, tak mě postavily před zrcadlo. Alice hopsala celou dobu okolo mě „Tak tři – dva – jedna, teď můžeš se podívat.” Pomaloučku jsem otevírala oči. V zrcadle jsem spatřila krásnou dívku s jemným líčením v překrásných šatech. Musela jsem několikrát zamrkat, abych se přesvědčila, že jsme to opravdu já. Moje šaty byly opravdu něco. Byly dlouhé až na zem, třpytivá stříbrná látka byla pokrytá tisícem malých kamínků, které odrážely světlo, u krku měly lodičkový výstřih pošitý drobnými perličkami. Na korzetu byly malé krajkové obrazce, připomínající sněhové vločky, vše doplňovala velká široká sukně. Vlasy jsem měla natočené a upravené tak, že mi padaly v malých kaskádách až k pasu.

„Bello, ještě kabátek.” Alice mi navlékla sněhově bílý kožíšek, který mi zakrýval holé ruce a poskytoval teplo.

„Tak, jsi perfektní, Belli, my se jdeme taky obléci, pro Rutty už přijel Chris, zrovna odjíždí. Ty tu počkej. Tvůj princ je za chvilku u tebe, už totiž hodnou chvilku podupává přede dveřmi.” Děvčata mě nechala stát v pokoji samotnou, pořád jsem se prohlížela v zrcadle. Probralo mě až tiché zavření dveří a Edwardův hlas a jeho ruce na mých zádech.

„Jsi překrásná. Vypadáš jako víla. Rosalie říkala, že ti to bude slušet, ale tohle jsem si nedovedl ani představit. Jsi jako hvězda, co spadla na zem.” Musela jsem se jeho slovům usmát, ale do tváří se mi hnala červeň. Neviděla jsme ho skoro dva dny. A on teď přede mnou stál a vypadal tak krásně. Měl na sobě tmavý oblek, který kontrastoval s jeho světlou pletí, vše doplňoval motýlek v barvě mých šatů a stejný kapesníček v kapsičce saka. Nikdo nemohl pochybovat, že patříme k sobě.

„Miláčku, něco pro tebe mám. Byl bych moc rád, kdyby sis je dneska vzala na sebe. I když v porovnání s tvojí krásou ta jejich zaniká.” Spolu se svými slovy přede mnou otevřel tmavou sametovou krabičku, která skrývala nádherný perlovo-diamantový náhrdelník a k němu stejné náušnice. Nad tou nádherou se mi až zadrhl dech a nebyla jsem schopna říct nic jiného než „děkuji“.

 „Patřily mojí matce, dala mi je předtím, než onemocněla, říkala, že ho mám dát ženě, která si získá moje srdce. Za celou dobu nebyl nikdo, komu bych ho dal, až nyní jsi tu ty. Ty jsi jediná, která si získala moje srdce. Smím ti ho připnout?” Nebyla jsem pořád schopná odpovědi, tak jsem mu jen kývla na souhlas. Náušnice jsme si připnula sama a náhrdelník mi zapnul Edward. Dotýkala jsme se toho skvostu na mém krku, jako bych ani nemohla uvěřit, že ho mám na sobě.

„Konečně jsou tam, kam patří. Miluji tě.” Edward mě líbal, tak jemně jako snad nikdy. Nakonec nás vyrušil až Emmett, který nás volal, že se vyráží na ples a čeká se jen na nás.

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 15. kapitola: