Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud v doteku - 9. díl

16.04.2010 (11:00) • Tersara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1113×

9.kapitola

„Cítím ho. Tati, prosím, vysvětlím ti to. Jazzy řekni mu o co jde. Já prostě musím jít za ním,“ vzlykla jsem a upřela oči na Jasspera.

„Je to tak, tu touhu nedokážu přirovnat k ničemu jinému,než k naší touze po krvi…“ opět šokovaně pronesl, ale já už byla v půli cesty k mému světlu.

Nedokážu vysvětlit, jak jsem věděla, kde je. Prostě jsem ho cítila. Cítila jsem jeho přítomnost. To teplo, které z něj vyzařovalo, bych cítila na míle daleko, a stejně tak i  on.

Byla jsem na odpočívadle u schodů, když se na opačné straně chodby otevřely dveře a z nich vyběhl on.

Esmé:

Za celou dobu, co se moje holčička probudila, jsem nebyla schopna slova. Musela jsem na ni stále hledět. Držela jsem se od ní dál. Vylekat ji bylo to poslední, co jsem chtěla.

Bylo toho na ní v poslední době moc. Zmateně se na nás dívala, těkala pohledem od jednoho k druhému a snad si ani neuvědomovala, že my všichni jsme stejně zmateni jako ona.

Když Carlisle popisoval Belle její změnu, to, že se z ní stal zase člověk, napadlo mě, že bychom měli hlídat Jazze. Přeci jenom měl se sebeovládání stále menší potíže, ale v tom mi došlo, že i když Belle bije srdce a pulzuje jí krev, tak mé hrdlo zůstává klidné. Věděla jsem, že to tak musí být u všech. A kupodivu jsem necítila ani vůni Edwarda.

Přemýšlela jsem nad tím a napadlo mě, že to bude tím, jak ji všichni bereme. Bylo nemyslitelné ublížit naší holčičce. Bylo to naše dcera, a pro mé děti sestra. V naší rodině bylo hodně lásky a vztahy byly velice silné a trvanlivé. Nevím jak to říct, ale byli jsme za ta desetiletí soužití na sebe tak nějak naladěni. Chovali jsme se jako celek. Jako jeden organismus.

Jasper měl dar vycítit a ovlivnit emoce lidí i upírů, ale když jsem pozorovala se zájmem mou dceru, nepotřebovala jsem jeho dar.

Viděla jsem, jak se jí v očích a na tváři prohánějí emoce mílovou rychlostí. Počáteční zmatení a strach vystřídala bolest. Nešlo o fyzickou bolest. Tohle bylo trýznění srdce. Srdce, které zoufalo touží po své lásce, po polovině.

Když vydechla Edwardovo jméno, tak jsem nemohla jinak, než ztuhnout. Ano, ohromilo mně to. Nikdy se neviděli. Edward ani netušil, že máme dceru jménem Isabell. A ona netušila o Arově poskoku Edwardovi.

Přesto se tvářila, jako by jej celou svou existencí milovala a bytostně potřebovala k dalšímu životu. Nejspíš se jedná o tajemství její přeměny. Věděla jsem, že se to dříve nebo později dozvím.

Byla jsem trpělivý tvor. Jen díky vrozené trpělivosti a láskyplnosti jsem dokázala ovládat svůj dar. Nikdo o něm nevěděl, ani jsem o to nestála. Vždy jsem byla připravena jej použít, ale jen k ochraně a obraně své milované rodiny.

Nyní mým tělem pulzovala radost. Radost z toho, že moje holčička je pořád mezi námi. Ani za mák mi nevadilo, že není upírem. Šokovalo mě, že se stala znovu člověkem. To ano. Ale mělo to tak být. Podivným způsobem jsem cítila, že je to správně. Vše je zatím správně.

Mimo té radosti, kterou každá matka musí pociťovat nad svým dítětem, jsem cítila i její  bolest. Necítila jsem tak jako ona. Věděla jsem, že její srdce krvácí nad ztrátou své drahé polovičky. Chápala jsem ji.

Kdybych jen věděla, jak jí pomoct. Ona se omámeně zvedla z postele a s pohledem a prosbou na Jaspera chtěla jít za svým srdcem. Tak proč jí v tom bránit.

Vyběhla na chodbu. Zároveň se ze svého pokoje vypotácel i Edward. Nevím, jak jsem to věděla, ale na jeho tváři se značil týž smutek a trýzeň, jako na tváři naší Belly.

Mé myšlenky zběsile létaly mou myslí a mně došlo, že on cítí to samé. Bylo mi ho strašně líto. Ale jakmile se navzájem spatřili, uklidnila jsem se.

Už bude dobře. Jejich pohledy se do sebe zaklesly a malou chvíli na sebe koukali. V těch očích bylo tolik lásky. Tolik pochopení a tolik úlevy. Zase mě to překvapovalo. Už je nespíš směšné to pořád opakovat, ale nikdo z nás si zatím neuvědomoval, co se to před námi děje. Netušili jsme, jak silné pouto mezi našimi dětmi je.

Ano, našimi dětmi. Nemohla jsem jinak, než Edwarda považovat za svého syna. Vycítila jsem tu lásku a skutečně nemohla jinak.

Rozběhli se k sobě a padli si do náručí. Vzduch kolem nich se najednou začal tetelit. Jako vzduch nad silnicí v horkém létě. Magické vlny se kolem nich rozprostíraly a já cítila, že jsem znovu naprosto šokovaná. Zalapali jsme sborově po dechu a já trochu zavrávorala. Ruka mého muže byla najednou na mém pasu. Vděčně jsem se na něj podívala, ale rychle jsme své oči směřovali zpět na Edwarda s Bellou.

Dělo se něco zvláštního. Přímo nadpozemského. Víte, jsme sice upíři, víme, že určitě mytické postavy existují. Ale nikdo z nás nedokázal věřit v Boha jako takového. Jen málo z nás věřilo, že po „smrti“ můžeme přijít do nebe. Je to zvláštní, ale když jsem pozorovala Edwarda a Bellu, cítila jsem všude kolem sebe přítomnost čisté energie. Přímo božské energie. Nedokážu to asi dostatečně popsat, celé mé tělo se začalo jakoby rozehřívat .

Snad  láska těch dvou pronikala i do nás? Bylo tohle vůbec možné. Cítila jsem se najednou lidsky. Jako takové Deja-vu.

A najednou mne oslepilo světlo. Všichni jsme zazírali na ně a já si uvědomila, co to vlastně vidím. I přes svůj dokonalý zrak jsem musela několikrát zamrkat a zatřást hlavou, byla jsem dokonale překvapená.

Oni vybouchli. Z nitra jim prýštilo světlo. Světlo tak jasné a třpytivé, že z toho až oči přecházely. V mohutných vlnách se šířilo kolem nich a vytvářelo bublinu. Ta bublina zářila všemi barvami a podivně jiskřila.

Oni v ní stáli a stále si hleděli do očí. Jejich paže byly propleteny a těla se navzájem dotýkala. Jak lehký a přitom maximálně intimní jejich dotek byl.

Světlo stále sílilo a najednou je jakoby pozvedlo. Nevím jak to jinak popsat. Oni se vznášeli vzhůru i s tou bublinou a vyzařovali svou lásku na všechny kolem sebe. Pomalu se otáčeli a nechávali svou lásku vyjít na povrch. Ten pohled na ně byl božský. Tak dokonalý. Tohle bylo naprosto nepochopitelné. Takovou lásku svět nikdy ještě neviděl. Nemohl ji vidět, protože oni byli láska…

Mé děti. Vzlykala jsem opět a téměř cítila, jak mi po tvářích tečou slzy. Mé srdce bylo sevřené a i ve své kamennosti pookřálo. Zalévaly ho vlny lásky od našich dětí. Jinak to popsat nešlo. Jejich lidství se dotklo i nás. Podívala jsem se na svou rodinu a viděla, že všichni to cítí stejně. Jejich obličeje zářily jako na slunečním světle. Ale zářily jakoby zevnitř…

Dokonalé.

Všichni jsme se po sobě podívali a četli si v očích to samé. Překvapení, obavu, ale hlavně lásku.

Lásku, kterou jsme dostali od Edwarda a Belly…

Autor: Tersara, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osud v doteku - 9. díl: