Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud v doteku - 6. díl

Audrey Cullen

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Pohled Belly a Edwarda. Přeji příjemné čtení. Tahle kapitola je trochu méně akční, ale důležitá. Věřte mi :) díky za všechny vaše reakce. Tersara

09.04.2010 (15:15) • Tersara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 829×

6.Kapitola

Bella:

Slyšela jsem hlasy. Tedy až po té, co jsem se bezvládně sesula k zemi v příletové hale v Port Angeles. Mé tělo mne přestalo v jedné chvíli poslouchat a v té druhé jsem již ležela na zemi uvězněna ve svém vlastním těle. Co se to propána děje? Slyšela jsem kolem sebe hlasy Alice a Jaspera. Oba dva zněli vyděšeně. Volali na mne a já jim chtěla odpovědět. Ale mé tělo si myslelo něco jiného. Připadala jsem si jako totálně ochrnutá. Mohla jsem jen dýchat, mohla jsem cítit bolest. Cítila jsem taky pachy a atmosféru ve svém okolí.

Jasper mne vzal do náručí. Z Alice jsem cítila úzkost smísenou se strachem. Jak mne Jasper zvedl, tak jsem si připadala jako hadrová panenka. Položil mne do auta na zadní sedla a sedl si za volant. Najednou jsem věděla, že je něco špatně. Nebo spíš že se něco špatného stane. Jasper se přestával ovládat a já jenom bezmocně ležela na sedle v autě a nemohla vůbec nic dělat. „Ne, Jaspere, NE!“ křičela jsem si v duchu. „Jsem tvoje sestra, jak proboha můžeš toužit po mé krvi, když jí ve mně není ani kapka! Vzpamatuj se bratříčku!“ ječela jsem a najednou byl konec. Slyšela jsem Alice jak ho utěšovala. Slyšela jsem Jaspera, jak se hlubokým dýcháním uklidňuje a věděla jsem, že je vše už v pořádku.

Poté Alice mluvila s Carlislem. Mluvili spolu hrozně rychle a naléhavě a já si uvědomila, že jim přestávám rozumět.

„Tak moment, tohle není normální. Jsem přeci upír. Jaktože přestávám slyšet? Jsem přeci schopna zaslechnout i sebemenší zvuk,“ přemítala jsem a pomalu si začala uvědomovat, že je to asi hodně hodně zlé. Horší, než jsem si původně myslela. Ležela jsem, neschopna sebemenšího pohybu a mé myšlenky vyděšeně pádily. Vše jsem si dala pomalu dohromady a mé tělo zalila vlna otupělosti. Ano, už to nebyl strach. Už to nebylo zděšení. Byla to otupělost.

Uvědomila jsem si, že mé upírské schopnosti  mne opouštějí. Nejsem schopna slyšet, vidět ani vnímat věci jako dříve. Mé dary byly odsunuty mými lidskými – a nutno podotknout – poměrně dosti slabými smysly…

„Stávám se zase člověkem…,“ řekla jsem si pro sebe a otupělost ještě zesílila.

Prudký náraz mne přivedl opět do současnosti a já ucítila bolest. Zastavili jsme. Nejspíš u domu, protože se otevřely dveře a něčí ruce mne zase vytahovaly z auta. Podle hlasu to byl Carlisle. Jemně mně zvedl a já ucítila pod jeho rukama chlad. Mé srdce se rozbušilo…

„Jsem upír, mé srdce nemá bušit. Nemám cítit z rukou a těla Carlisla chlad. Mám cítit nálady a myšlenky všech okolo. Mám být schopna rozlišit všechny vůně, pachy a vjemy v okruhu desítek kilometrů. Tak proč, sakra, to tak není!!!“ zase jsem si říkala a cítila jsem, jak mně Carlisle pokládá na postel.

Vše bylo špatně. Nevěděla jsem proč se to děje zrovna mně. Otupělost mi pomáhala ty myšlenky prožívat méně intenzivně. Ale i přes to byla ta bolest zdrcující.

Přestávala jsem být sama sebou. Nechtěla jsem být zase člověkem. Nechtěla jsem zase cítit tu bezmoc, strach a hlavně osamělost, jako když jsem žila mezi lidmi.

Narodila jsem se ve farmářské rodině na začátku 20tého století. Byla jsem ze dvou dětí nejstarší dcera a tudíž se musela o mladšího sourozence starat. Můj život nebyl lehký. Otec, asi jako každý muž, si přál mít prvního dítě syna. Vinil mou matku a později i mne, že jsme neschopné a že jsme mu zkazily život.

Syn se mu sice narodil, ale až jako druhý a můj otec ho miloval jako prvorozené dítě. Mne prostě odsunul. Já se stala tou, která byla za všechny lumpárny jeho milovaného syna zodpovědnou a která za ně také musela pykat…

Celé dětství jsem musela velice tvrdě pracovat na farmě. Ranní vstávání ke zvířatům mi vadilo asi nejméně. Milovala jsem zvířata a ona milovala mne. Obstarání většiny práce kolem nich bylo na mne a tohle mi vadilo nejméně. Starost o dům, zahradu a chod domácnosti mne už bavily méně, ale v tom mi dost pomáhala matka, která mne milovala více než svůj život.

Dalo by se říct, že v rámci možností jsem měla vše. Sice jsem dřela od rána do večera, ale má matka mne naučila číst, tak jsem byla schopna vzdělávat se po nocích sama. Otec totiž striktně odmítal posílat mne do školy. Bohužel pro mne, osobní učitelku jsme si dovolit nemohli a do státní školy posílal jen svého milovaného Joshe. Tohle jsem mu k smrti záviděla.

Roky plynuly jako voda…

Když mi bylo 17, stala jsem se upírem. Dodnes si pamatuju tu nehodu. Otec přijel večer domů a dozvěděl se, že Josh rozbil nový povoz, který si odpoledne vypůjčil a jezdil s ním spolu se svými povedenými kamarádíčky. Bylo mi jasné, že se vymluví na mne a taky se tak stalo. Otec mi dal facku a ječel na mě, že jsem neschopné budižkničemu. Cítila jsem, jak mi tvář hoří a začaly mi stékat slzy. Utekla jsem a běžela na své oblíbené místo. vyšla jsem z lesa a uviděla svůj útes. Sedla jsem si na něj a dívala se na rozbouřené moře dole. Plakala jsem. Když jsem se zvedala, tak mi nohy vypověděly službu a já přes sukni zakopla. Bylo to dílem okamžiku. Padala jsem z útesu dolů a nebyla schopna ani křičet. Kolem mne se všude rozprostřela tma a já tisíckrát umírala v agonii.

Pak si pamatuju jen další bolest. Připadalo mi, jako bych hořela a nechápala jsem, co se děje. Spadla jsem přeci z útesu na skály u moře. Jak jsem tam mohla hořet? Bolest pomalu ustupovala a já se stala upírem. Poprvé jsem uviděla Carlisla a uvědomila si, že tento život/ neživot je má druhá šance.

Již když jsem byla novorozená, tak jsem se dokázala velice dobře ovládat. Carlisle nade mnou žasl a já byla ráda, že konečně mám člověka, kterému na mne záleží. Představil mi celou svou rodinu a já se velice brzy stala také jejím členem. Milovala jsem je. Milovala jsem je více než svůj život…

Být upírem se mi zamlouvalo. Byla jsem nadaná. Krom obvyklých smyslů jsem měla i něco navíc. Byla jsem štít. Velice mocný, protože jsem dokázala svůj štít rozprostřít na všechny kolem sebe a uchránit je tak od všech psychických darů ostatních. Zároveň jsem dokázala cítit a měnit emoce všech upírů i lidí, stejně jako můj bratříček. Cítila jsem, že můj dar je výjimečný. Cítila jsem, že s ním jde ještě pracovat a svým způsobem jsem cítila, že toho umím i víc. Pohodlný život mi ale nedal potřebu svůj dar rozšiřovat. Vše jsem objevovala postupně.

Stále jsem ležela na posteli a propadala letargii. Mé srdce bilo stále klidněji a pomaleji.

Pořád pomaleji…

Pomaleji…

A najednou se zastavilo úplně…

 

Edward:

Nechápal jsem co se se mnou děje… navštívil jsem Carlisla a jeho rodinu. Vše probíhalo normálně. Tedy když vypustím jejich vtípek na mé schopnosti. Pamatuji si, že jsem chtěl Carlisla z legrace pokárat a od té doby mám před očima jen onu nádhernou upírku…

Ležel jsem na posteli, nemohl se hnou ani o milimetr a v mysli měl jen onen záblesk. Bylo to to nejkrásnější stvoření na světě. Dokonalý obličej, dokonalé rysy, dokonalé vlasy, tělo, prostě vše. Nechápal jsem, jak se to mohlo stát. Ve Volteře jsem přeci potkal tolik krásných upírek. Musím přiznat, že některé byly i stejně krásné, jako má neznámá, ale jen tahle byla dokonalá. Netušil jsem, kdo to je, ale věděl jsem, že jsme pro sebe stvořeni.

Uvědomil jsem si, že mé srdce zase začalo bít. Také jsem si uvědomil, že mé smysly a dar čtení mysli ostatních, byly velice otupeny. Postupem času jsem je ztratil úplně. Byl jsem z toho vyděšený, ale ono božské stvoření mne uklidňovalo. Jako by mi říkalo, že vše bude zanedlouho ještě dokonalejší. Že konečně poznám nepoznané.

Nepoznané… ono tajemno, které mne halí. Dodnes si pamatuji na pátravý pohled Eleazara. On to věděl. Věděl, že můj dar je ještě v něčem jiném než jen ve čtení mysli… věděl a neřekl to Arovi. Nechápal jsem proč, ale neptal jsem se. Vždy jsem věděl, že se to jednou dozvím. Byl jsem velmi trpělivý.

V téhle nepříjemné situaci jsem byl najednou velice klidný. Uvědomil jsem si, že nyní se dozvím vše. Dozvím se celou pravdu. Dozvím se své poslání, nebo co to vlastně bylo.

Poslouchal jsem své srdce a myslel na tu dívku. Mé srdce se s mým klidem zpomalilo.

Stále zpomalovalo…

Zpomalovalo…

A najednou přestalo bít úplně…

Autor: Tersara, v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Osud v doteku - 6. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře