Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud v doteku - 5. díl

08.04.2010 (10:30) • Tersara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1196×

5. Kapitola

Carlisle:

Bela už by měla být v Port, to znamená, že tak do 40ti minut jsou tady. Dělal jsem si starosti, nechápal jsem proč se v letadle tak sesypala. Ale snad to nebude nic vážného.

Najednou mi zazvonil mobil. Rychle jsem se podíval a byla to Alice. Snad se nestalo nic zlého…

„Ano Alice?“ zeptal jsem se a zlá předtucha mne chytla za srdce.

„Carlisle, Bella se sesypala. Přišla do haly a vypadala skoro jako  by se nás bála. Nevím proč. Najednou se jí podlomila kolena a ona omdlela. Carlisle, ono je to to samé jako včera s Edwardem…“ hlas se jí zlomil a já nevěděl co mám říct. Za chvíli jsem se vzpamatoval.

„Alice, jak to myslíš jako s Edwardem? Copak ona se taky mění?“

„Já se bojím, že je to ještě horší. Jasper měl problém, aby Bellu nezabil. Cítí její krev. Bije jí srdce!!“ začala ze sebe chrlit vyděšeně a mě význam jejích slov docházel velmi pomalu.

„Carlisle! Jí začalo zase bít srdce. Zmítá sebou a chová se jako tehdy, když jsi ji přeměnil. Nevím co se děje. Jasper cítil její pocity když nás uviděla a byl z nich strašně zmatený. Říká, že se nás Bella bála,“ vyprávěla dále a já jsem nemohl než bezmocně lapat po dechu a usilovně přemýšlet.

„Jsi tam?“ ptala se Alice pomalu.

„Ano Alice, jen jsem velice zaskočený. To, co se s Bellou děje, je zvláštní. Nemělo by se to dít. Její proměna přece proběhla v pořádku… nechápu to,“ musel jsem se soustředit. Nemohl jsem už s Alice mluvit.

„Alice, za jak dlouho budete doma?“ zeptal jsem se.

„Do 20ti minut jsme tam,“ řekla a ukončila hovor.

Já jsem zůstal stát ve své pracovně a zíral z okna. Najednou se za mnou ozval zvuk a já si uvědomil, že celá rodina poslouchala u dveří. Měli v očích stejně zmatený pohled jako já.

Podíval jsem se na Esmé. Zhluboka jsem se nadechl a spustil.

„Bella se zhroutila. Omdlela uprostřed letištní haly a vypadá to, že se s ní děje to samé, co s Edwardem,“ řekl jsem potichu a ze všech sil jsem se snažil o vyrovnaný tón.

Věděl jsem, že má rodina slyšela můj rozhovor s Alice. Dívali se na mě a chtěli po mě vysvětlení. Já jim ho ale dát nemohl. Sám jsem to nechápal.

„Budou tady do 20ti minut. Běžte se prosím připravit. Já se mezi tím pokusím něco najít v knihách.“

Všichni na mne dál zírali a já věděl, že jsou v šoku. Upíři se sice normálně do šoku dostat nemají, ale nám se to stalo. Všem…

Najednou se ozvala Rosalie.

„Bellla, ach můj bože, proč zrovna ona…“ hlas se jí zlomil a já jsem údivem zvedl obočí. Vždy jsem si myslel, že Rosalie Bellu moc v lásce nemá, ale asi to bylo jinak.

„Určitě příjdeme na to, co se zde děje. Musíme to zjistit. Já vím, že Bellu milujete stejně jako já...“ zašeptal jsem a oni přikývli. Pomalu se rozešli a každý se snažil přemýšlet nad tím, co se děje.

Já jsem si stoupl ke knihovně a přemýšlel. „Bože, kdybych tak se jenom mohl soustředit!“ křičel jsem v duchu a proklínal tuto chvíli. Otočil jsem se k oknu a zadíval se ven. Zavřel jsem pomalu oči a zhluboka se nadechl. „Carlisle, musíš se dát dohromady. Dnes, více než jindy, na tebe rodina spoléhá. Bella je tvá milovaná dcera. Musíš se vzchopit a dát se dohromady. Musíš přijít na to, co se tady děje. Mysli sakra, mysli!!“ stále jsem si tohle v duchu opakoval a začínal se uklidňovat a uvolňovat.

Napadla mne myšlenka. Nebylo to řešení, ale snad by mi můj přítel mohl pomoci. Zvedl jsem tedy telefon a vytočil číslo.

Chvíli se nic nedělo, telefon zvonil a já čekal.

„Carlisle?“ ozvalo se po chvíli a já s úlevou vydechl. Nevím proč, ale v téhle situaci jsem se na pomoc od přítele upnul velice silně.

„Eleazare, to jsem rád, že tě slyším. Mám na tebe velkou prosbu,“ řekl jsem a v duchu si uvědomil, že můj hlas zní velice ustaraně a snad i zlomeně.

„Příteli, víš, že s mou pomocí můžeš počítat vždy. Co se děje?“

„Jde o Bellu, vlastně bych to jen velice nerad probíral po telefonu. Myslíš, že bys nás mohl navštívit?“ zeptal jsem se s naději v hlase.

„Ale ano, ovšem. Zníš velmi naléhavě. Mám tedy vyrazit ihned?“

„Byl bych ti za to vděčný,“ vydechl jsem s úlevou a najednou mne něco napadlo, „Eleazare, prosím, přijeď sám. Neber sebou svou rodinu. Jedná se o záležitost velice osobní,“ naléhal jsem, a doufal, že pochopí.

„To není problém Carlisle, předpokládám, že do 5ti hodin jsem u vás. Zatím nashledanou.“

Ještě chvíli jsem civěl z okna a pak telefon vypl. Soustředil jsem se na zvuky z venku a v dálce uslyšel auto.

Do tří minut auto zastavilo před domem a my jsme všichni vyběhli k němu. Alice vystupovala a Jasper již otevíral zadní dveře. Tam na sedadlech ležela bezvládná Bella. Byla bílá, což by nebylo tak nečekané, ale její líce hořely rudým ruměncem. Nechápal jsem to. Rychle jsem ji vzal a nesl do domu. Jen co jsem si položil, překvapeně jsem zvedl oči ke své rodině.

Oni mi svůj pohled opětovali stejně. Jistě jim došlo to, co mě. Ano, Alice nám to sice již říkala po telefonu, ale nikdo z nás tomu nechtěl věřit.

Všichni jsme slyšeli tlukot jejího srdce. Všichni jsme cítili krásnou vůni její krve. Všichni jsme viděli její tvář, která se skvěla ruměncem a také jsme si všichni všimli její pokožky na zbytku těla, která nabírala broskvový nádech…

Bella hluboce, klidně dýchala. Její srdce silně dunělo. Ona se měnila. Měnila se zpět na člověka. „Nepochopitelné. Nečekané. Nemožné. Děsivé.“ Napadala mne tato slova v duchu, nemohl jsem jim uvěřit.

Vypadala klidně. Snad i mírumilovně. Jen jako spící kráska. Sedli jsme si s rodinou do obýváku a potichu si povídali.

Ani jeden z nás netušil, co se tady děje.

„Myslíte si, že to spolu nějak souvisí?“ zeptala se potichu Alice a dívala se postupně na každého z nás. Její obličej byl ztrápený.

„Víš Alice, netuším co se tady děje. Je to velice zvláštní. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by se upír začal měnit zpět v člověka. Zaráží mne, že se to stalo nám, v jednom dni, dva upíři. Ale ano, myslím, že to spolu souvisí,“ řekl jsem a pomalu, rozvážně jsem začal formulovat myšlenky, které se mi honily v hlavě.

„Edward se s Bellou nikdy neviděl. Neznají se. Nedokážu vymyslet situaci, ve které by spolu tyhle dvě záležitosti nesouvisely. Jenom prostě nevím proč. Edward v sobě má tajemství. Nepochybně vím také to, že on si to sám v hloubi duše uvědomuje. Je moc velká náhoda, že se tahle „přeměna“ spustila po příchodu k nám. Bellina přeměna se spustila zhruba ve stejné době. V té chvíli, kdy mi volala z letadla se Edward zhroutil,“ snažil jsem se vše říkat tak, aby to mu ostatní porozuměli.

Podíval jsem se po nich a snažil se zjistit, zda to pochopili. Dívalo se na mne 5 párů očí a vypadaly, že mi rozumí.

V místnosti se rozhostilo ticho. Všichni byli zabráni do svých myšlenek.

Najednou se stalo něco nečekaného.

Všichni jsme slyšeli v domě utíkat dvě srdce. Obě bila pomalu, silně a vitálně. Každé v jiném rytmu. Slyšeli jsme jejich nádechy, hluboké a klidné.

V tu chvíli jsem ztuhl, stál jsem jako socha a tím připoutal pozornost. Ostatní se zaposlouchali a sborově jsme zalapali po dechu.

Srdce Edwarda i Belly se najednou zastavila. Zhruba s odstupem jedné sekundy srdce bouchla a již nenásledovalo nic. Všechny nás pohltil strach.

Ale co se to dělo? Nemohli jsme se hnout. Nemohli jsme vyběhnout upíří rychlostí do patra a začít oživovat.

Nějaká neznámá síla nás přikovala v obýváku.

Alice:

Zůstala jsem bezmocně sedět v obýváku přikovaná k sedačce. Celou svou podstatou jsem se snažila dostat tryskem k Belle a začít její srdce oživovat, ale nešlo to. Jen jsem nehnutě zírala a myšlenkami jsem tlačila Bellino srdce vpřed.

„Tak sakra bojuj! Bojuj Bello. Jsi moje nejlepší kamarádka. Jsi moje rodina. Jsi část mé osobnosti! Bij ty zatracené srdce, tak sakra bij!!!“ ječely mé myšlenky a najednou jsem měla vizi.

Viděla jsem Bellu a Edwarda. Viděla jsem je jit ruku v ruce po louce. Viděla jsem jejich siluety, drželi se za ruce. S pištěním radosti jsem se k nim rozběhla a oni se ke mně otočili. Jejich obličeje zářily štěstím. Vletěla jsem jim do náruče a když se odtáhla, tak jsem viděla jejich obličeje. Edward měl nádherné, sytě smaragdové, oči. Belliny oči měly tu nejjemnější barvu čokolády. Byly hluboké a oduševnělé. Zářily štěstím. Oboje oči zářily štěstí. Vize skončila. Zanechala ve mně pocit štěstí, neskonalého štěstí.

„Přežijí!!! Oni přežijí!!! Ba co víc, oni se milují. Ve své budoucnosti se milují…!“ křičely opět mé myšlenky a já najednou zbystřela i ostatní smysly.

Domem se rozlehl zvláštní zvuk. Ozvalo se dvojí zadrhnutí a najednou začal obě srdce bít ještě silněji. Silněji proto, že bila ve stejném rytmu.

Ze dvou navzájem se neznajících srdcí se stalo tímto zázrakem jedno, jedno které bilo jako zvon.

Buch – buch. Buch – buch….

Autor: Tersara, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osud v doteku - 5. díl: