Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud v doteku - 4. díl

06.04.2010 (11:45) • Tersara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 803×

4. kapitola

Bella:

Má návštěva v Houstonu se již blížila ke svému konci. Má přítelkyně Sofia mne pozvala na šílený týden ve velkoměstě. Na to, že je upírem poměrně krátkou dobu – tedy v porovnání se mnou – se dokázala obdivuhodně ovládat. Snad to bylo její láskou k městskému životu. Jak vždycky říká, není schopna žít někde, kde by potkávala stejné tváře častěji než nikdy :D milovala nakupování, milovala noční život a milovala sama sebe. Sice mi občas připadala lehce sobecká, ale pod vším tím nátěrem „městské husičky“ jsem ji měla moc ráda. Byla upřímná a srdce měla na správném místě. Strávily jsme spolu týden radovánek. Musela jsem se začít smát, když jsem si představila Alice jak se bude tvářit na tři páry velice drahých a, nutno podotknout, velice nepohodlných bot, které jsem během svého řádění zvládla zničit.

Rozhodla jsem se, že pojedu na letiště dříve. Nemohla jsem nedovézt své milované rodině památku na Houston. Alice byla jasná. Navštívila jsem její oblíbenou návrhářku a vyzvedla u ní již před pár dny navržené a ušité šaty. Měla její míry, a já ji stejně měla poměrně v oku. Esme s Rosalie jsem koupila nádherné spodní prádlo, o kterém jsem veděla, že jim udělá radost a klukům jsem koupila značkové košile. Uf, poslední nákupy, tedy snad. Ale jak jsem znala Alice…

Po příjezdu na letiště jsem své kufry dala k odbavení a sedla si v hale. Čekala jsem až vyvolají můj let. Znuděně jsem koukala z okna, ale najednou jsem začal mít špatný pocit. Jako by se něco stalo, něco špatného, jakoby část mé osoby ochrnula a já nebyla schopna identifikovat, oč jde. Vyděšeně jsem zalapala po dechu a všimla si ustaraného pohledu postaršího manželského páru. Sebrala jsem se a snažila se tvářit normálně, ale mé nitro bylo jako v transu.

Nastoupila jsem do letadla, usedla do svého sedadla v první třídě a rozhodla se, že zavolám Carlislovi. Bylo poměrně brzy ráno, nespím, tak mi nedělá problém cestovat v kteroukoliv noční či ranní dobu. Vytočila jsem tedy jeho číslo, ale mobil jen vyzváněl. Co se to sakra děje? Začala jsem mít ke všemu vnitřnímu zmatku navíc i strach o svou rodinu. Jen jsem mobil položila, do pár sekund mi začal zvonit. Byl to Carlisle.

„Bello?“ ozval se jeho ustaraný hlas.

„Ahoj, Carlisle, jsem již v letadle. Už se na vás doma moc těším. Jak se máte?“ snažila jsem si namlouvat, že je vše v pořádku.

„Hmm, Bello, kdy budeš na letišti?“

„Přistávat bych měla za 3 hodiny.“ Najednou mnou projel opět ten zlý pocit jako v hale a já zalapala po dechu a velice křečovitě sevřela telefon až lehce zapraštěl. Přes uličku se na mne dívali ostatní cestující, ale nebyla jsem jim schopna věnovat dostatek pozornosti.

„Bello!“ ozval se zděšeně Carlisle „co je ti? Stalo se něco?“ v jeho hlase se začala ozývat obava o mne a já už nedokázala být klidná.

„Něco se děje, nevím co, nevím proč, ale něco se se mnou děje. Mám pocit, jako by část mého nitra umřela, nedokážu si to vysvětlit. Stalo se to z ničeho nic v hale, kde jsem čekala na své letadlo. Mam strach, tati…“

To bylo zlé, sama jsem to na svém hlase slyšela. Carlisla jsem ze srdce milovala a byl jako můj otec. Ale on i já jsme věděli, že tati mu říkám jen ve výjimečných situacích.

„Dceruško, snaž se uklidnit, vše se vyřeší. Na letišti tě bude čekat Alice s Jasperem.“

„Dobrá, díky,“ říkal můj roztřesený hlas a já položila telefon.

Co se to sakra se mnou děje? Tohle nejsem já. Já nejsem ufňukaná malá holka. Jsem silná a nadaná upírka. Tak proč jsem se najednou začínala cítit jako člověk? Tady se dělo něco moc podivného. A já začínala být velice vyděšená.

Po dosednutí letadla v Port Angeles jsem roztřeseně vystoupila z letadla a šla do haly. Již z dálky jsem viděla svou sestru a bratra. Stáli v hale a kolem nich byl uctivý kroužek, který vytvořili lidi. Každý člověk má podvědomě z nás strach. Dříve by mne to pobavilo, ale nyní? Nechápu proč, ale i já jsem pocítila uctivý strach a nedokázala se jim dívat do oči. Přišla jsem k nim a Alice mne radostně objala. Políbila mne na obě tváře a usmála se.

„Bello, co se ksakru děje?!“ řekl Jasper, a mně bylo hned jasné, že musel cítit ty pocity, které mne po vstupu do haly popadly. Civěl na mně a já od něj odstoupila o krok dozadu, vymanila jsem se z Alicina objetí a nevěděla co mám říct.

„Jsem z tebe neuvěřitelně zmatený, co mají znamenat ty pocity?“ ptal se mne Jasper, a já najednou začala pociťovat slabost. Mé tělo mne odmítlo poslechnout. Naposledy jsem se podívala na Jaspera s Alicí a odporoučela jsem se k zemi. Propadla jsem se do temnoty a mé tělo začaly olizovat plameny.

Jasper:

Jeli jsme s Alice pro Bellu na letiště. Carlisle nás pro jistotu poslal, údajně má Bella nějaké potíže. Nikdo jsme nevěděli co se děje. Edward ležel stále ve stejné pozici na posteli, jeho srdce silně, pravidelně bilo a jeho vůně se pro mne stávala čím dál více omamující. Z celé své rodiny jsem úzkost a snad i trochu obavy, byli jsme všichni zmatení.

Svým způsobem jsem byl rád, že můžu z domu odejít. I když jsem ani ve snu netušil, co se stane…

Přišli jsme s Alice do haly a čekali. Bellino letadlo již přistálo, takže jsme čekali v hale až dorazí. Lidé kolem nás si nás prohlíželi a já přesně věděl, co si myslí. Byli jsme krásní, byli jsme jako králové. Vytvořili kolem nás uctivý kroužek. Já na to byl zvyklý a Alice taky. Za ta staletí nesmrtelnosti to nebylo nic neobvyklého. Usmál jsem se na Alici.

„Jsem docela rád, lásko, že jsme mohli jet pro Bellu. Můj dar mne dokáže občas i pěkně rozhodit. Ta starost a zmatenost, kterou ze všem od večera cítím, mne docela deptá.“ Pousmál jsem se na ni.

„Chápu tě Jazzy. Všichni máme strach, co se s Edwardem děje. Už jen to, že sám Carlisle je zmatený mluví o všem. Za dvě minuty příjde Bella,“ řekla mi a zaměřila svůj zrak na chodbu, ze které se začali pomalu trousit cestující z letadla.

Po chvíli skutečně vykoukla Bella a ihned její pohled padl na nás. Věděl jsem, že se necítí dobře. Zaměřil jsem se tedy na její pocity a ztuhl jsem. Co se to dělo? Bella se po nás dívala a cítila strach? To přeci není možné. Čeho by se bála? Pomalu se k nám blížila a já si byl čím dál tím víc jistý jejím rozpoložením. Bála se nás, dívala se na nás se stejnou úctou jako všichni ti lidi v hale. Ale proč ona? Vždyť je to moje sestra. Byla stejně upír jako já. Najednou mne do nosu uhodila zajímavá vůně. Pořád sílila a já hledal kolem sebe, kdo to k nám jde. Mé sebeovládání bylo již poměrně silné, ale mé pudy se nezapřely. Díval jsem se a nikdo se nehýbal. Dokonce ani nebylo kolem nás nikdo příliš blízko, protože lidé v hale odešli po přivítání se s ostatními cestujícími. Jediný, kdo se pohyboval a stále se blížil, byla Bella. Ale to přeci není možné!!!

Alice se Belle nadšeně vrhla kolem krku a začala se s ní vítat. Ona však působila poměrně odtažitě, ba přímo bojácně.

„Bello, co se ksakru děje?!“ zeptal jsem se a ona odstoupila o krok dozadu od Alice a ode mne. Její výraz byl velice zvláštní.

„Jsem z tebe neuvěřitelně zmatený, co mají znamenat ty pocity?“

Bella se na mne zadívala a najednou se to stalo. Bezvládně se začala kácet k zemi. Oba jsme se na ni dívali a nechápali. Bella spadla na zem a zůstala bez hnutí ležet.

Rychle jsem ji vzal do náručí a pospíšil si do auta. Alice mezi tím volala Carlislovi. Moc jsem jejich rozhovor neposlouchal. Uvědomil jsem si totiž, že ta libá vůně šla z Belly. Nechápal jsem to, ale najednou jsem si uvědomil, že tohle jsem již jednou zažil. Již jednou jsem byl svědkem stejné situace a to poměrně nedávno. Vlastně co to povídám? Stalo se to včera. To včera jiný upír z ničeho nic upadl a začal se po více jak dvou stoletích opět měnit…

Alice se zarazila a podívala se na mne. Její výraz se zastavil a její oči se dívaly do budoucna. Znal jsem ten výraz. Alice měla vizi. Po  chvíli jsem otevřel auto, Bellu pomalu položil na zadní sedadlo a zavřel dveře. Celé mé oblečení bylo najednou cítit po ní a já jen stěží udržel myšlenky pohromadě.

„Je to tvoje sestra idiote, je nemocná. Něco se tady děje. Ovládni se. Nemůžeš jí nic udělat, je to přeci upír!“ přikazoval jsem si v mysli ale mou pozornost upoutala Alice.

„Ššš, Jaspere, to bude dobré, viděla jsem to. Já to taky cítím, a zaráží mě to. Musíš myslet na to, že je to naše sestra. Milujeme ji. Vím že to zvládneš, lásko,“ začala mne uklidňovat a já nad sebou začínal mít zase kontrolu.

Podíval jsem se na ni a viděl v jejich očích stejný zmatek jako v těch mých.

„Co se to děje? Co ti řekl Carlisle?“ zeptal jsem se jí vyděšeně. Má touha po krvi Belly byla pryč, už jsem dokázal myslet jen na to, že je to má sestra a že je něco špatně.

Autor: Tersara, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osud v doteku - 4. díl: