Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud v doteku - 3. díl

05.04.2010 (07:00) • Tersara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 856×

3. Kapitola

Carlisle:

Edwarda jsme očekávali díky Alice. Byla upírem poměrně krátkou dobu, takže Aro zatím neměl tu „čest“ seznámit se s mou dcerou. Alice byla velice poutavý upír. Měla dar, dar vidět budoucnost. Když spatřila Arovo rozhodnutí, byl jsem lehce znepokojen, že posílá zrovna Edwarda, ale jeho rozhodnutí poslat ho samotného, mne poměrně uklidnilo. Věděli jsme měsíc, den a dokonce i přesnou hodinu jeho příjezdu, takže jsme měli možnost připravit mu malé překvapení.

Byl můj přítel. Znal jsem jej něco málo přes 150 let a vždy jsme si rozuměli. Nechápal, jako většina Voltuřanů, mé rozhodnutí živit se zvířecí krví, ale na rozdíl od toho zbytku mne za to neodsuzoval. Dokonce se mnou za doby mého pobytu ve Volteře chodíval mimo hradby města na lov. Nikdy se nenapil zvířecí krve, ale i tak se tímhle přístupem byl velice blízký. Svým způsobem byl zvědavý na můj styl života a já věděl, že i přemýšlel o změně. Ale jeho mladé a nerozvážné smýšlení bylo jiného názoru. Příliš mu vyhovoval životní styl, který mu Aro svou shovívavostí vůči jeho osobě tak velkoryse poskytoval.

Upozornil jsem rodinu předem na jeho dar, takže všichni věděli na co mají myslet. Po jeho příchodu na něm bylo chvíli vidět mírné zmatení, rychle však svůj výraz ovládl a choval se naprosto přirozeně. Pouze můj syn Jasper na mne hodil pohled ve kterém mi jasně říkal, že je zmaten více než dává najevo. Pousmál jsem se. Konec konců proč Edwarda trochu nepoškádlit.

Postupně jsem mu představil svou rodinu, na kterou jsem byl pyšný. Nebyli jsme sice všichni – má nejmladší dcera Bella měla přijet zítra – ale i tak jsem s pýchou hleděl na svou rodinu a mé kamenné srdce přetékalo láskou.

Nebyli jsme klasická rodina. Já s Esme jsme nebyli biologičtí rodiče našich „děti“, jak jsme je nazývali, ale navenek jsme se tvářili jako mladý pár s pěti adoptovanými dětmi. Díky našemu životnímu přesvědčení živit se pouze zvířecí krví, jsme byli velmi civilizovaní a sofistikovaní, takže nám nedělalo větší potíže pohybovat se ve společnosti lidí. Všechny naše děti navštěvovaly místní Forkskou střední školu, byť byla již několikátá v jejich nesmrtelných životech. Nevadilo jim to. Věděli, že jim nebráním odejít a žít svůj život. Bylo jen jejich rozhodnutím zůstat se mnou a s Esme. Tvořili jsme rodinu a naše vzájemná pouta byla velice silná.

Edward přijal nabízené místo na sedačce a vypadal stále nesvůj. Najednou se upřeně zadíval na Emetta a koutky úst mu vylétly vzhůru. Ach, Emett neudržel svou mysl v klidu a určitě mu proklouzla nějaká myšlenka. Edward se na mne podíval a v očích měl jiskřičky. Ale najednou jeho výraz ztvrdl a jakoby zmrtvěl. Zorničky se mu rozšířily a  z jeho hrudi vyšel podivný, chrčivý zvuk. V hrůze se na něj všichni otočili a on najednou padl na zem a přestal se hýbat.

„Proboha, co se stalo?“ zakřičela Esme a vrhla se na kolena k Edwardovi.

Já si k němu také přiklekl a otočili jsme ho na záda. Všichni se tvářili velice vážně a upírali své pohledy na mne.

Já jsem byl nicméně zmaten jako oni. Najednou jsem uslyšel zvuk. Buch – buch. Buch – buch… zmateně jsem se díval kolem sebe a nasál pach okolí, ale žádného člověka jsem nikde neviděl. Nevěřícně jsem se podíval na Edwarda a zbytek rodiny také. V hrdle mi zaplál lehký plamen a  já cítil, jak se Edwardova krev, která byl měla být staletí vyschlá a ztrouchnivělá na prach, dala do pohybu, jak ji jeho srdce začalo pumpovat… ovšem tohle nebylo možné.

„On se – vím že to zní nemožně – ale on se, proboha, on se snad proměňuje!“ zachrčel jsem a ihned Edwarda popadl do náruče a odnesl do pokoje pro hosty.

Jemně jsem ho položil na postel a rychle se otočil pro svůj lékařský kufřík do pracovny. Ve vteřině jsem byl zpátky a vytahoval stetoskop. Pro můj vytříbený sluch to byla naprostá zbytečnost, ale nemohl jsem uvěřit tomu, co se tady děje a dělal vše pro to, abych tuhle situaci racionálně mohl vysvětlit. Trochu hystericky jsem konec stetoskopu přiložil k jeho dokonalé upíři hrudi a unikl mi ohromený sten. Jeho srdce bilo. Nyní již pravidelně a velice silně…

Najednou jsem uslyšel Alice:

„Carlisle, já nevidím jeho budoucnost!“ zakřičela a chytla se za ústa v němém úžasu.

Všichni jsme stáli kolem jeho lůžka, nebylo již pochyb o tom, co se zde děje. Edwardova přeměna se, bůh ví proč, po 200 letech spustila znovu. Nechápal jsem to. Ale bylo to tak. Jeho dávno mrtvé srdce bilo jako zvon a všichni jsme cítili jeho krev, která se mu znovu rozproudila žilami.

Začal jsem usilovně přemýšlet, ignorujíc zvědavé pohledy na své tváři. Přecházel jsem po místnosti a začal vzpomínat na den, kdy jsem Edwarda poznal…

Byl jsem zrovna na návštěvě u Ara. Jsme přáteli již 4 století. Nějakou dobu jsem s ním dokonce trávil ve Volteře. Nikdy jsem sice neuznával jeho neúctu k lidskému životu, ale právě tento spor z nás udělal bizardní přátele. Navzájem jsme se snažili ukázat tomu druhému výhody našich odlišných životních přesvědčení, takže jsme trávili dlouhé hodiny a i dny diskusemi . Když Demetri přinesl proměňující se tělo Edwarda, bylo zrovna pár hodin po setmění. Uložil jej na postel v přichystaném pokoji a Aro vypadal velice rozrušeně. Mnul si ruce a hned poslal zprávu našemu společnému příteli Eleazarovi. Edwardova přeměna byla ještě na počátku. Když byla dokončena, šel jej Aro uvítat do nového – lepšího – života.

Edward se choval kupodivu velice racionálně. Nebyl hned od počátku spalován žizní, jak tomu u novorozených bývá. Jeho mysl nebyl stejná jako mysl ostatních lidí ani upírů. Aro jej poprosil, aby jej vyslechl ve své pracovně. Přizval i Eleazara a strávili tam dlouhé hodiny. Celá Voltera byla zvědavá na nového upíra. A jaké bylo jejich překvapení, když se k němu Aro ihned od počátku choval jako k synovi. Dokonce mu i odpustil mírné prohřešky, když mu krmení „od Heidy“ nestačilo.

Eleazar byl můj přítel také již velice dlouho, vyznávali jsme stejný životní styl. Jeho výraz byl velmi klidný a působil tak i na všechny okolo sebe. Jednoho večera, asi týden po jeho soukromém rozhovoru jsem ho vytáhl na lov. Přišlo mi, že jej něco trápí, tak jsem chtěl vědět, zda mu mohu nějak pomoci. Zamyšleně se na mne po vyslovení mé domněnky podíval a pak povzdechl.

„Jde o Edwarda, toho novorozeného,“ říkal mi velice ztrápeným hlasem.

„Ano, to jsem si myslel. O co jde?“

„Mate mne. Víš, že dokážu vycítit v upírovi zda je nadán nějakým darem. U Edwarda velice silně cítím jeho nadání. Umí číst mysl ostatních, lidí i upírů. Ale cítím v něm ještě něco, co nedokážu pojmenovat. Abych řekl pravdu, to něco mě děsí a já mám neodbytný pocit, že si to něco Edward uvědomuje pouze ve svém podvědomí.“ Jeho hlas byl plný obav. Podíval jsem se mu do očí a viděl v nich očekávání. Očekávání rady a pomoci. Ode mne.

„Myslíš, že by v sobě mohl mít schopnost, kterou by převyšoval i ty nejmocnější upíry?“ zeptal jsem se a Eleazar těžce přikývl.

„Řekl jsi to Arovi?“ zavrtěl hlavou a mně přejel mráz po zádech.

„Proč?“ vydechl jsem a podíval se na něj.

„Nevím, něco ve mně mi v tom bránilo.“ Zachvěl se mu hlas a já ho chápal.

Podíval jsem se na něj znovu a řekl mu: „Příteli, můžeš mi věřit, tento rozhovor zůstane jen mezi námi. Aro nemá sebe menší důvod tebe, mne nebo Edwarda podezírat.“

…………………………………………………………….

Vrátil jsem se ve vzpomínkách opět do současnosti a údery Edwardova srdce mne vrátily do plné reality. Vzhlédl jsem ke své rodině a jal se vysvětlovat.

Převyprávěl jsem své rodině celý náš tehdejší rozhovor. Všichni na mne zírali a nejspíš jim začalo docházet to, co mě již došlo. Náhle jsem dostal strach. Né o sebe, ale o svou milovanou rodinu. Nevěděl jsem co nás čeká. Tázavě jsem pohlédl na Alici, ale ta jen zavrtěla hlavou.

„Nic Carlisle, promiň. Nevidím nic…“ povzdechla a zadívala se na Edwarda.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Jasper a já se postupně zadíval do očí všech. Zračil se v nich strach a napětí.

„Nevím co budeme dělat,“ povzdechl jsem, „ale asi nám nezbyde jiná možnost, než počkat až jeho bude jeho proměna dokončena…“

Autor: Tersara, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osud v doteku - 3. díl: