Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud v doteku - 2. díl

04.04.2010 (07:15) • Tersara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 851×

2. Kapitola

Procházeli jsme hradními chodbami. Vypadali nedobytně a poměrně, jak bych to řekl, „stále“. Zeptal jsem se tedy Ara, kde to jsme.

„Jsi v Itálii. V baště našeho královského upírského rodu. Ve Volteře.“

„V Itálii?“ vydechl jsem. „Ale vždyť já žil v Londýně. To je nepochopitelné. Jak dlouho jsem tady?“

„Edwarde,“ řekl a otevřel mi dveře vedoucí do starobylé místnosti, „pojď se prosím posadit, vše ti milerád vysvětlím.“

Posadil jsem se a začal poslouchat.

O 200 let později 

No jo, byl jsem upír. Vzpomínám poměrně rád na své první dny, ve svém novém a věčně dokonalém převtělení. Aro mi trpělivě vysvětlil všechny rozdíly. Pochopil jsem, že být upír má své pro a proti. Ještě týž den mne seznámil s Eleazarem. Vysvětlil mi, že on je upír, který má nadpřirozenou moc. Stejně jako já. Jeho dar spočíval v tom, že dokázal rozeznat výjimečnost upírů. Dodnes si pamatuji Arovy nadšené oči. Doslova zářily, když mu Eleazar potvrdil tu myšlenku, kterou on i já již tušil. A to, že dokážu číst mysl ostatních. Byl to velice mocný a výhodný dar. Přesto přese všechno jsem cítil, že to není vše. Nedokážu říct, zda Eleazar vycítil můj pocit a zda ho sdílel, ale jeho mírně zamyšlený pohled a jistá neochota, nebo snad strach, v jeho očích mne utvrdil v tom, že je ve mně něco víc

Velice brzy jsem navykl životu ve Volteře. Byl jsem upír. Byl jsem mladý, krásný a podmanivý. Byl jsem velice rychlý a silný, byl jsem plný života a tak jsem byl rád, že mne Aro vzal pod svá křídla a já měl možnost naučit se toho ještě více. Každý den jsem měl trénink. Trénoval jsme jak fyzický boj, který byl pro mne velice jednoduchý, protože jsem dokázal číst myšlenky, tak i svou schopnost.  Velice brzy jsem byl jedním z nejnebezpečnějších členů osobní Arovy gardy. Byl jsem jeho klenot. Ostatní upíři mne nesnášeli, nárokoval jsem si velikou přízeň mého pána a byl jsem pokládán za jeho syna. Měl mne doopravdy velice rád. Ve své kráse a dokonalosti jsem se velice brzy stal bezohledným a krutým.

Jedinou mou povinností bylo sloužit Arovým vražedným záměrům. Cestoval jsem po celém světě. Jednoho dne si mne Aro zavolal a dal mi pokyny na další misi. Jednalo se o přátelskou návštěvu. Blížily se Arovy narozeniny a on chtěl pozvat svého dávného přítele Carlisla Cullena s celou svou rodinou. Dopis mu přišel neosobní, tak poslal mne. Byla to poměrně vítaná změna. Po staletí vraždění  konečně klidný, mírumilovný úkol. Carlisla jsem znal osobně.

Byl to upír, který mne i většinu našeho druhu fascinoval. Dobrovolně se zřekl lidské krve a krmil sebe i svou rodinu krví zvířecí. Aro o Carlislovi nikdy nemluvil zle. Spíše poměrně nevěřícně a s mírným opovržením v hlase mi vyprávěl, jaký to je upír. Velice jsem se těšil na shledání s ním. Bydlel někde ve spojených státech, tak mi Arovi dovolil svou návštěvu protáhnout až na délku 14ti dní. Měl jsem přijet až osobně s Cullenovými. Jeho rodinu neznal a byl na ni poměrně zvědav. Takže prodloužení mé mise mi přišlo poměrně vhod.

Jel jsem tedy sám. Let z Itálie proběhl velice příjemně. Nedokázal jsem si představit to nepohodlí ve veřejných letech. Ještě štěstí, že Volturiovi vlastní letadlo a velice pohodlný arsenál aut. Přistál jsem kolem 16té hodiny odpolední v Seatllu. Rovnou jsem přestoupil do luxusního mercedesu s tmavými skly a vydal se na zhruba 4hodinovou cestu do Forks, kde Cullenovi nyní žijí. Mírně jsem se ušklíbl. 4 hodiny trvá cesta lidem. Já jezdil velice rychle, takže jsem za půl druhé hodiny  byl vjížděl na lesní odbočku vedoucí k rezidenci Cullenových. Byl jsem velice napnut a dychtivě jsem čekal na myšlenky, které se co nevidět začnou vynořovat ve zmatených myslích upírů v domě. Jaké bylo mé zděšení, když to tak nebylo… zmateně jsem zvedl ruku a zaklepal na dveře. Ve vteřině mi otevřel blonďatý upír s karamelovýma očima a s mírně napnutým výrazem mne pozdravil.

„Edwarde! Tak rád tě vidím. Vítej ve Forks, copak tě k nám přivádí?“

Přemohl jsem své zmatení a pevně se mu podíval do očí. „Carlisle, děkuji za přivítání. Jsem velice rád, že jsem byl vyslán Arem na tuhle cestu. Jistě víš, jak mu na tobě záleží a že jsi jeho dávný a velice vážený přítel.“

Carlisle se na mne podíval a usmál se. „Velice rád tě vidím, pojď dál. Představím ti mou rodinu.“

Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se. Ucítil jsem mnoho pachů, nutno říci, že velice příjemných. První se ke mně přitočil Carlisle a kolem pasu objímal krásnou ženu. V jeho myšlenkách jsem již věděl o koho se jedná, ale slušnost a vychování mi nedovolila tuhle dámu vyrušit.

„Edwarde, tohle je má milovaná žena Esme.“ Ta se na mne usmála a v jejich očích byl jen náznak napětí. Úsměv jsem jí oplatil a jemně se dotkl svými rty její bledé ruky.

Postupně se ke mně dostávali všichni přítomni. Představil mi své dcery Rosalie a Alice a také své syny Emetta a Jaspera. Se všemi jsem si potřásl rukou a byl velice překvapen, protože všichni přítomní se velice snažili myslet na méně důležité věci. Přemýšlel jsem proč a přijal nabízené místo k sezení. Stále mi tato záhada vrtala hlavou, když tu myslí Emetta proběhla myšlenka. Jen takový záblesk, ale já hned věděl na čem jsem. Usmál jsem se na Carlisla a chtěl ho v legraci pokárat, ale…

…najednou se stalo něco neočekávaného. Myslí mi projel světelný záblesk a já viděl před sebou úchvatnou tmavovlásku. Její obličej měl tvar dokonalého srdíčka, zlatavé oči, dokonalé – mírně pootevřené rty –  nádherný malý nosík. Bledá pokožka mi potvrdila, že se jedná o upírku. V mém nitru se rozhořel oheň,  ten byl stejně spalující jako při přeměně a já bezmocně, neschopen pohybu, upadl na zem.

Autor: Tersara, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osud v doteku - 2. díl: